Forsaken - 245. díl

Anotace: Jak dopadl Alexův souboj...?

Sbírka: Forsaken

Byla jsem celkem zvědavá, co mi hodlá sdělit, a proto jsem, třebaže to může znít poněkud absurdně, pocítila záchvěv zklamání, když mě zničehonic pustil a zadíval se kamsi za mě. A přesně v ten samej okamžik jsem si uvědomila jednu věc... že už neslyším žádný zlověstný řinčení mečů...
Naplněná obavami a úzkostí, která mi téměř neumožňovala dýchat, jsem se otočila stejným směrem jako Riel a trnula jsem, že spatřím na zemi ležet tátu... přesně tak, jak jsem to viděla v tý svý vizi. Ale k mý neskonalý úlevě byl táta živ a zdráv a právě s posměšným úsměvem na rtech sledoval, jak se z Arielovýho těla, který leželo bez hnutí na zemi, přišpendlený jako nějakej podivnej motýl tím obrovským mečem, pozvolna vytrácí energie.
Pohledem jsem přelítla nejbližší řady andělů, abych zjistila, jak na to zareagujou. Někteří vyhlíželi překvapeně, jiní nahněvaně, avšak u nikoho z nich jsem nezaznamenala známky emocí, co by se daly označit jako lítost. Na druhou stranu se zatím ani nezdálo, že by se na nás chystali v následujícím okamžiku všichni vrhnout, za což jsem byla nemálo vděčná. Táta jim ale v tomhle ohledu nejspíš moc nevěřil, protože se opět pomalu přesunul ke svýmu kvéru.
„Co tu ještě pohledáváte?!“ obořil se odtamtud na shluk andělů. „Neslyšeli jste snad, na čem jsme se s Arielem dohodli?!“
Ozvalo se souhlasný zamručení, třebaže nijak nadšený. Bylo zřejmý, že s porážkou nepočítali. Ovšem těžkou hlavu si z toho nedělali, to zase ne.
„Když ji nedostaneme dnes, dostaneme ji jindy, my máme času dost, upíre!“ syknul jeden z nich opovržlivě. „Náš Nejvyšší ji chce, a tak ji taky získá! A ani ty tomu nemůžeš zabránit!“
„Dnes se mi to kupříkladu podařilo!“ vysmál se mu táta.
Náznak škodolibýho úšklebku. „Možná...“ odvětil ten anděl tajuplně.
Jeho tělo náhle zprůhlednělo, až skrz něj bylo vidět, a během pár vteřin se vytratilo docela. Ostatní to nejspíš brali jako signál k odchodu, protože beze slova následovali jeho příkladu, a tak jsme celkem rychle osiřeli. Teda... skoro osiřeli...
Ti dva andělé zkázy, kteří prve dorazili s Arielem, totiž zůstali na svejch místech a sledovali nás s výrazem, jakej člověk obvykle má, když se kouká na nějakou hodně odpornou havěť. A rozhodně nevypadali, že by chtěli hned tak odejít.
„Pro vás to snad neplatí?!“ vyjel na ně táta zhurta a já se bezděčně trochu přikrčila. Jeho hlas budil respekt, to se mu nedalo upřít, jenže na tu dvojici to na rozdíl ode mě valnej účinek nemělo.
„Ne,“ řekl jeden z nich prostě. „Nejsme podřízeni Arielovi a tudíž jakékoli vaše úmluvy se nás netýkají. Přišli jsme, abychom odvedli Izabelu, a hodláme tenhle úkol vyplnit. Neprodleně.“
V duchu jsem si útrpně povzdechla. A jsme zase tam, kde jsme byli předtím... Pravda, snížení hordy andělů na pouhý dva byl určitě úspěch, jenže to bych nesměla vědět, co jsou zač...
„Očekáváte, že vám ji snad vydáme dobrovolně?“ opáčil táta kousavě, ale mně neušlo, že mu přes tvář přelétnul stín znepokojení.
„Vydáme?“ zopakoval ten, kterej až dosud mlčel. „Jsi jediný, kdo ji tu bude bránit, Alexandře. To děvče tamhle naproti nevyhlíží, že by ji její osud kdovíjak zajímal... a tvůj přisluhovač Riel, kterého sis stvořil takřka k obrazu svému, si to také rozmyslí, až se dozví, jak to tenkrát všechno doopravdy bylo. Myslíš si, že nám nahoře podobné věci uniknou? Proč se mu nepochlubíš a neotestuješ si tak jeho věrnost? A nebo spíš naivitu?“
Tohle už Riela zaujalo natolik, že popošel o pár kroků blíž k tátovi. „Co tím myslí, Alexi?! Ty snad víš o Eričině smrti něco, cos mi ještě neřekl?!“
Očekávala jsem... ne! *Počítala jsem* jistojistě s tím, že ho táta hned ubezpečí, že nic neví a že nás andělé jenom zkouší poštvat proti sobě, jenže on zaváhal. A nejen to... když konečně promluvil, nebylo to rozhodně proto, aby Riela uchlácholil.
„A jestli ano? Změnilo by to snad něco? Obětoval bys Izabelin život jenom proto, aby ses mi pomstil?!“
Riel jeho otázku zcela ignoroval, namísto toho pozvedl svou katanu v jasným gestu. „Tak víš?!“ zopakoval výhružně.
„Samozřejmě že ví!“ zvolal první z andělů pobaveně. „Ale tys to přece celou tu dobu tušil a nebo ne?! A jsem si jist, že když se ho zeptáš na svou sestru, poví ti také leccos zajímavého...“
„Je to pravda?!“ zavrčel Riel na tátu a jeho oči div nemetaly blesky. „Kde je?! Co jsi s ní provedl?!“
„Nevím, kde teď je! Ti, co měli za úkol ji zajistit, fatálně selhali!“ přiznal otec a já se zmohla jenom na nevěřícný zavrtění hlavou. No to snad ne...