Savoy Place - 23. díl

Anotace: další část...

Vstala jsem velmi brzy, až mě to samotnou překvapilo. Seběhla jsem dolů do jídelny, kde už seděli všichni členové mé rodiny.
S přáním dobrého rána jsem se posadila na své místo a než jsem začala jíst, něco mě zarazilo. Všichni už byli oblečeni a upraveni. A to bylo teprve půl sedmé.
Své myšlenkové procesy jsem rychle ukončila a s chutí se pustila do jídla.
„Nemohla by ses slušně obléct, než budeš chodit po domě? A neboj, nikdo ti to nesní.“
Nad máminu větou jsem se jen usmála a dál jedla. Snažila jsme se dodržet tak těžce vštěpované zásady, že během jídla nebo s plnou pusou se nemluví. Viděla jsem její zlostné pohledy a stěží dusila smích. Nenechám si dnes zkazit ráno.
„Nemohla,“ odpověděla jsem jí stroze po několika minutách.
Poté zavládlo opět ticho.
Tak v tomto domě často rozhodně nebudu. Včera jsme se s tátou domluvili, že bych mohla alespoň nějakou chvíli bydlet tady, aby mě měl pod kontrolou a já se mohla věnovat studiu. Jinak když bych měla školu a nebo šla do práce, zůstávala bych výjimečně u sebe. Souhlasila jsem a docela se i těšila. Mé nadšení mě ale rychle přecházelo. Pokud by všechna setkání probíhala podobně, brzo bych se zde zbláznila.
„A kafe by nebylo?“ promluvila jsem do ticha.
Elena s matkou se na mě jen nevěřícně podívaly a dál se věnovaly snídani. Táta si nerušeně četl noviny a okolí očividně nevěnoval žádnou pozornost.
„Nebylo.“ Takhle stručnou odpověď jsem ani nečekala, ale nemám se co divit.
Pokrčila jsem rameny a více to nerozebírala. To ticho bylo prosyceno napětím a skoro až strachem promluvit, proto jsem ani nijak neargumentovala.
„Samozřejmě, že ano,“ přišel táta s naprosto opačnou odpovědí.
„Ne. Čaj a káva se podávají v ranním salonku, ne při snídani.“
„To je v tom takový rozdíl?“
„Ano. Jde o princip. Počká si o něco déle.“
„To nemyslíš vážně, Penelope. Toto je už snad trochu přehnané. Vím, že jste nikdy nebyly typický příklad matky a dcery, ale můžeš se chovat normálně. Rollande, prosím.“
Okamžitě se u mě objevil ten muž ze včerejška a nalíval mi černou kávu a na stůl postavil cukřenku se smetanou.
„Děkuju.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale jeho nepříjemně vyhlížející oči mou snahu zatrhly hned v zárodku.
„Proč jí uděluješ jakékoli výjimky?“ zeptala se ostře matka.
Táta jí chtěl odpovědět, ale vložila jsem se do toho já.
„To je dobrý, tati. Tak to bylo vždy a jiný to asi nebude. Já už půjdu nahoru. Tedy jestli smím odejít.“ Při poslední větě jsem se obrátila na mámu, ale na odpověď jsem nečekala.
I s hrníčkem černé kávy jsem se šla připravit.
Oblékla jsem se vcelku jednoduše, protože jsem se v těch věcech necítila zrovna nejlépe. Ani nevím, co mi vadilo. Oblečení mi pasovalo perfektně a bylo krásné, ale prostě nebylo moje. Do náhradní tašky jsem dala pár drobností a přidala i nějakou tu kosmetiku a voňavku ze stolečku. Jen jsem nemohla najít klíče a doklady, co jsem si brala na ples.
Jako zázrakem mi někdo zaklepal na dveře a po vyzvání jsem zjistila, že je to Bianca. Její dotaz, zda něco nepotřebuji, byl přesně na místě.
Po finálních úpravách jsem se vydala dolů, abych požádala tátu o odvoz do města. Ode dveří jsem se ale ještě vrátila a do tašky si přibalila jednu z nových knih. Třeba budu mít chvíli času na přečtení.
Táta mi samozřejmě odvoz zařídil. Usadila jsem se v pohodlném sedačce a měla jsem dostatek času na přemýšlení, co vše potřebuji zařídit.
Zaběhla jsem do bytu, abych si sbalila pár nejnutnějších věcí a byla odpoledne, až mě vyzvedne auto, připravená vrátit se do rodného domu. Vyřídila jsem věci do školy a spěchala do práce.
Dnes jsem měla ještě volno, ale musela jsem si jít domluvit směny na příští dva týdny. V čajovně jsem zastihla jen Anetu, která připravovala podnik na otevření.
„Ahoj, zatím sama?“
„Čau. Znáš to. Sebastiana ženuška nepustí dřív než odveze malou do školky a Rob tráví veškerý čas se svou holubičkou, tak pravděpodobně dospává.“ Tomu jsem se s chutí zasmála.
Aneta otevřela a zatím jsme se posadily a trochu si popovídaly. Musely jsme počkat na ostatní, abychom s nimi domluvili směny.
Byla jsem ráda, že si můžu promluvit s někým jiným, než jen se svou rodinou. S někým, kdo nezná mou druhou stránku života. Nikomu jsem zde neřekla, kdo doopravdy jsem. I když jsou to přátelé, mohli by se chovat jinak a to nechci. Jediný, kdo to věděl, byl samozřejmě Sebastian. Před ním bych to asi, jako zaměstnanec, skrývala špatně.
Po několika minutách uvolněné konverzace dovnitř vpadl Sebastian.
„Ahoj, holky,“ pozdravil nás s obrovským úsměvem na tváři.
„Stalo se něco?“ zajímala jsem se zaražená jeho dobrou náladou.
Jen zakroutil hlavou a šel si udělat své obvyklé ranní kafe.
„Dáte si taky?“
Aneta odmítavě zavrtěla hlavou, ale já jsme nabídku přijala. Počkaly jsme než si přišel sednout za námi a mně přinesl horký voňavý nápoj.
„Dneska za nikoho směnu neberu,“ prolomila Aneta ticho rozhodným hlasem.
„Nikdo tě do ničeho takového nenutí,“ smál se Sebastian.
„No, jen aby. Dneska jsi nějakej divnej.“
Obdivovala jsem její upřímnost. K šéfovi bych si to asi nedovolila. I když já nejsem ona.
„Mám pro vás novinku,“ začal Sebastian a na chvíli se dramaticky odmlčel. „Jdem vybrat uniformy,“ oznámil nám nadšeně, ale my jsme se na sebe jen vyděšeně podívaly.
„V žádným případě,“ okamžitě protestovala Aneta a já se k ní ráda přidala.
„Musíme dodržovat určité normy pro pracovní oděv. Mám tady nabídkový katalog, tak se na něj mrkněte.“
Značně neochotně jsme si ho začaly prohlížet a Sebastian nás jen pozoroval.
U některých modelů jsme vyloženě vyprskly smíchy a díky některým skončil časopis na zemi. Nevím, pro koho to navrhovali, ale náš častý tip byl noční klub, zoo nebo mateřská školka. Žádnou z těch věcí bych si na sebe neoblíkla ani z donucení.
Nevěřím, že by se někdo chtěl dívat na obsluhu s barevnými tykadélky, nalepenými křídly nebo chlupatou zástěrou.
Když jsme se dostatečně vysmály a konečně došly na poslední stranu, Sebastian nás informoval o vlastním návrhu.
Moc nadšené jsme nebyly, ale uklidňovaly jsme se myšlenkou, že horší něž předchozí nabídka, to určitě být nemůže.
Sebastian nás velmi mile překvapil. Navrhl obyčejné černé kalhoty,černou kratší zástěru a jednobarevné tričko.
Jeho nápad jsme okamžitě přijaly, aby si to náhodou ještě nerozmyslel, a vychvalovaly jsme ho do nebes.
Počkali jsme na Roberta a dohodli se na rozpisu směn.
Měla jsem ještě spoustu času, proto jsem zde zůstala, i když se všichni rozprchli za prací. Objednala jsem si konvičku mého nejoblíbenějšího zeleného čaje Darjeeling green.
Uvolnila jsem se a užívala si tu bezstarostnou chvíli nic nedělání. Rozhlížela jsem se kolem sebe a pozorovala další zákazníky. Ráda jsem sledovala cizí lidi a domýšlela si jejich příběhy a osudy.
Každý, kdo sem zavítal, se zde dokázal uvolnit a zapomenout na všední starosti. Poznali jste to z jejich uvolněnějších svalů v obličeji a častějších úsměvů. Dalo by se říct, že dobrá nálada byla přímo cítit ve vzduchu.
Natáhla jsem se po novinách a začala jsem v nich listovat. Prolétla jsem většinou jen titulky, ale sem tam jsem se i pořádně začetla.
Při pohledu na první stranu společenské rubriky jsem zůstala překvapeně zírat.
Byl zde článek hodnotící víkendový charitativní večírek v Savoy Place, ale mě nejvíce zaujala ta největší fotografie.
Byla jsem na ní já s Nicolasem.
Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Rychlostí jsem prolítla text, jestli tam najdu své jméno. Všimla jsem si Nicolasova jména, ale já jsem byla označena jen za „krásnou cizinku, která uchvátila všechny v sále“.
Vůbec mi nevadila skutečnost, že stále neznají mé jméno a neví moji pravou totožnost. Však oni si to hodně brzy dopátrají, to je mi jasné.
„Vypadáš tam báječně, neboj,“ promluvil mi někdo těsně u obličeje.