Vampiro

Anotace: Něco jako prolog. O upírech, jenom pitomost co mě tak napadla. Asi bude trochu surovější než píšu obvykle, to sama ještě nevím.

Byla to taková ta zpočátku drobná vášeň. Ta touha, posedlost jaká mě hnala vpřed. Chtěla jsem jenom, aby trpěl. Aby zažil bolest, jakou by jinak nikdy neměl šanci prožít. Aby okusil to, co mi způsobil. Krvežíznivost mě doháněla k šílenství a ukrutností jakou ve mně probudila, děsila i mě samotnou. Byla to ta prokletá touha - touha po pomstě, kterou jenom umocňovalo to, co se ze mě stalo. Jenže narostla do takových rozměrů, že jsem nebyla schopná ji potlačit a odhalila mě.

Díky tomu jsem se teď schovávala v odporných zákoutích Paříže. Jen málokdo z vyšších vrstev si dokáže představit tu bídu a když ano, tak jí opovrhuje. A přesto stále ždímají prostý lid do toho nejmenšího zbytku, aby sami žili ve svém pohodlném světě. Jak patetické. Krysy a neuvěřitelná špína, to byl celý tenhle život. Ale mělo to i svoje výhody. Nikdo si tak těch bezvýznamných lidí nevšímal a nepostřehnul, ani když jednoduše zmizeli.

Vlastně jsem se takhle i já stala upírem. Bylo to, když vypukla občanská válka a ve městě nastal naprostý chaos. Byla jsem ještě dítě. Ztratila jsem se v temných uličkách, v zákoutích, kam se báli jít i dospělí lidé. Byla to místa, kde se z kanálů a podzemí vynořovala stvoření, o kterých se po večerech mluvilo šeptem pro vystrašení malých dětí. Obecně byly považované a pověry, ale i tak se jich každý bál.

Pověrčivost nebyla nijak výjimečná, zvlášť pokud se jednalo o tvora s lidskou podobou pijícího krev. Na to nebylo třeba být upírem, stačilo některých náboženských bláznů a čarodějnic. Věřili, že jim to dá sílu a věčné mládí. Rozum jim to ale nikdy nevrátilo. A když něco takového může člověk udělat... Není dobré se toulat po končinách, které jsou tím proslulé.

Z toho dne si pak už jen pamatuju, jak jsem uviděla tu nejhroznější zrůdu v mém životě. Z toho člověka kterým byl dřív už nezbylo zhola nic, v očích se odrážela jen žízeň a chtíč po krvi, který nedokázal přebít ničím. Ani v tom nejzazším koutu srdce už nic neměl. To bylo totiž jen tiché a prázdné místo, ze kterého se vytratil všechen život. Jen jsem se nikdy nedozvěděla, proč mou krev nevypil všechnu, ztratila jsem vědomí. Mohla jsem jen ležet v nekonečných bolestech a vnímat, jak se pomalu měním.

Tenkrát jsem ještě neměla ani ponětí, že existuje něco jako Altero a že upír, který mě kousl, byl tou nejnižší možnou formou, která svou touhu po krvi nedokáže ovládat. V tu se měnili lidé, napadení upírem. A právě ty likvidovalo Altero. Rod vznešených upírů, pro které není nejnižší forma ničím jiným, než pouhým póvlem.

Neměla jsem být žádnou výjimkou, ale stalo se, že si stále ještě uchovávám část své zbylé vůle a sebeovládání. Možná je to pomsta, která mě drží při vědomí. Mám ze svého života ještě nevyřízené účty. Jak dlouho to bude trvat mi není jasné, ale musí to tak zůstat, alespoň dokud ho nedostanu. Musí pykat, pak už můžu třeba i zemřít. Podruhé. Tady začíná můj hon.