Můj anděl, jménem Joseph: část 2

Anotace: A máme tady krátké pokračování... :-) Pěkné počtení, jen se nelekněte mé milované osoby... ;-)

Sbírka: Můj anděl, jménem Joseph

Milý deníčku,
Konečně škola. Tyto prázdniny byly neobvykle dlouhé! Jelikož budu bydlet sama a s rodiči se nerada stýkám, už jich mám plné zuby, a s kamarády to také není moc slavné, tak jsem se pronudila snad každou hodinou! Jasně, tvrdíš, že já se nudit neumím, možná máš pravdu… Víš, už toho mám dost, zase se mi rodiče pohádali! Ještěže už mi je 18 let a už mám koupený vlastní byt. Šetřila jsem a babička taky trošku, no víc, přispěla! Jsem ráda, že mi pomohla, neboť jinak bych byla nucena ještě stále bydlet s těmi otravnými rodiči. Mám je ráda, ale poslední dobou nemám ani chvilku klidu. Otec sedí u televize a máti si nevšímá a ta si chce povídat a já chci psát povídku! Věnuji jí každou chvilku a ani nárok na klidný večer u něčeho co dělám ráda, nemám. Nemůžu za to, že moje zájmy jsou toho rázu, že jim musím věnovat veškerou pozornost, kterou jsem schopna vyprodukovat. No každopádně, byt mám zaplacený a je jen na mně, kdy se nastěhuji. Mám to v plánu den před koncem prázdnin. Dlouho jsem hledala něco, co by mi vyhovovalo. S babi jsme prošli tolik míst! Ale když jsem vešla do toho bytu, tak jsem jen tiše zírala, hned jsem věděla, kam co dám! Byla jsem tam prostě doma. Do postranní uličky vedlo rezavé schodiště a dalo se k němu dostat jedině oknem. Představila jsem si, jak ke mně přichází můj vysněný muž a to právě tímto oknem! Bylo to prostě dokonalé! No babička sice nechápala, proč chci zrovna „tohle doupě“, jak se vyjádřila, ale doplatila mi zbytek peněz. No a můj byteček čeká jen na nastěhování! Mám jasnou představu, jak bude vypadat…


V histologické laboratoři
Ač je nemožné tomu uvěřit, jsem nervózní! Zítra mám první hodinu a to hned s 3 ročníkem laborantů, kam chodí i ta dívka. Bojím se, že to bude fiasko. Nemůžu na to přestat myslet! Celé roky ji sleduji a k mé smůle ji zrovna já musím učit. Jenže nic jiného mi nezbývá, pokud zde chci dále pracovat. Cítím se poprvé po nějakých 200 letech úplně bezmocný! Trochu odskočím…
Stále si říkám, co jsem provedl, že jsem skončil jako upír? Jistě byl jsem trochu prudší a možná i dokonce zlý, ale své poddané jsem nikdy neobral a nikdy jsem je zbytečně netrestal. Ovšem říkám si to, ale pak je zde ještě jeden hlas, a zatímco se preparát pomalu odvodňuje, ten hlas mi šeptá: „Sám ses rozhodl, sám sis vybral… To ty jsi příčina…“! A takto stále dokola! Občas se objeví i slova o hamižnosti a touze trumfnout ostatní! Ano, nikdo neřekl, že jsem ztělesněním čistoty a nevinnosti. Naopak. Jsem to nejodpornější stvoření světa, trápící se sebelítostí, touhou, vlastní hloupostí a zhnuseností ze sebe samého. Poprvé jsem zjistil, že mám něco jako, špatné svědomí, před patnácti lety. Od té doby se to se mnou vleče. Hrozím se doby, kdy přijde ONA a pozná mě! A teď je to tady…

Milý deníčku,
Tak jsem byla prvně v histologické laboratoři. A již teď vím jedno: „NIKDY, TAM NEBUDU PRACOVAT!“. Paní laborantka, co tam byla, nám řekla, že profesor je u doktora a, že se nám omlouvá, pro svou nepřítomnost. Nicméně v polovině hodiny se dostavil a převzal si nás. Byl velmi pěkný! Ale zvláštní bylo, že mi někoho silně připomínal a já si stále nemohu vzpomenout koho! Vlastně už mě napadlo ke komu, ho přirovnat, ale to je blbost, to by musel celých 15 let vypadat jako dvacetiletý klučík! A pokud mu opravdu bylo 20 tak dnes by mu bylo 35! A to je děsivé… Je zvláštní, že tady takhle básním o tom pravém, o které se mi zdá od 5 let a nakonec ho nepoznám. Ne jsem si jistá, že bych ho poznala! A co z toho vyplývá?! No, že to není ON! Tak a je to, ale vraťme se k té hodině! Byla velmi zvláštní. S tou ženou to bylo takové nemasné a neslané, ale když přišel on, mluvil tak, že jsem nestačila koukat! Tak zaujatě, tak zasvěceně, jako kdyby měl celá staletí, aby se to naučil a aby pochopil! Jakoby si k tomu vypěstoval pomalu rodičovský vztah. Opravdu mi přišel zvláštní. Nezlob se na mne, ale musím si to slovo neustále omílat v hlavě! Prostě mě zaujal!
Byl vysoký, a když přišel, nebyl v plášti, ale v civilu… A na to, že šlo, o hlavního laboranta byl dost ujetý! Na sobě měl tmavě modré triko a k tomu černé upnuté džíny! K nim měl připnutý stříbrný řetízek a měl je posazené velice nízko! Prostě nějak mi to k němu nešlo… Jinak další věc, která mi u laboranta trochu vadila, byly jeho vlasy. Byly dlouhé po ramena a měl z nich vytvořený rozcuch.
Ty vlasy byly černé a v tom měl tmavě modrý melír, ale takový ten, co je strašně vidět! Přímo mě uhodili do očí černé linky, které měl na spodní straně oka a černý kroužek na jeho dolním rtu! A aby toho nebylo málo, tak měl v uchu píchnutou náušnici! Zkrátka mě úplně položil na lopatky!

Histologická laboratoř
Páni, byla tak krásná! Opravdu krásná! Jak jsem jen mohl žít bez ní? Jsem hlupák. Ale stejně se od ní musím držet dál. Neměl jsem v plánu se vrátit takhle brzy, ale už se stalo. Musel jsem si je převzít, nehledě na to, že se tvářili, jako kdyby je učila moucha a paní laborantce Eulaliji to bylo očividně nepříjemné. Nejkritičtější chvíle nastala, když jsem je poslal, aby si šli umýt ruce! Byla tak blízko mně! Cítil jsem její vůni a cítil jsem tlukot jejího srdce. A vzpomněl jsem si, jak krásně voněla, když byla malá. A co je hlavní, a co mně stálo málem můj zpackaný život, vzpomněl jsem si na jednu chvíli u nich na balkóně. Stála skloněná v koupelně, ve vaně s rozpuštěnými vlasy a otírala se ručníkem. Pomalu a dráždivě sjížděla po svých dlouhých nohou a jela nahoru k prsům, přičemž se pomalu narovnávala. Viděl jsem, jak jí stéká čurka vody mezi ty dvě zralá jablíčka… Proboha musím říci, že na mě ta myšlenka silně zapůsobila a to tak, že jsem měl obavu, aby to na mně nějaká ze studentek nepoznala! Když konečně odešly, velmi jsem si oddychl. Jen když jsem procházel okolo společenské místnosti tak jsem zaslechl Eulaliju, jak říká: "Nány jedny pitomý! Toho chlapa chci, a kdybys viděla, jak na něj všechny čuměly, když přišel! Myslela jsem, že puknu vzteky!
Všiml si toho a hezky se na mě usmál, ale vzápětí to celé zkazil, když se mě zeptal: „ Ale paní Eulalije? Snad vás nebolí zub?"". Málem jsem se rozesmál, nicméně nebyl bych upír, kdyby mě nenapadlo, co z toho asi jednou vzejde… Nezapomínejte, že jsem měl celá dvě staletí, abych se něco přiučil…