Můj anděl, jménem Joseph: část 3

Anotace: Snad se další díl povedl... Akorát ne vše zde musí úplně přesně sedět...

Sbírka: Můj anděl, jménem Joseph

Milý deníčku,
Nevím jak je to možné, ale stále o něm sním… Sice jen ve dne ale v noci jsou mé sny o tom druhém ještě více intenzivní, než dřív. Budím se celá zalitá potem, a ač tomu nerozumím, jsem také nadmíru vzrušená. Jsem z toho strašně nešťastná. Jak už jsem se zmínila, jsem studený psí čumák a tak se i to zdá vrcholně divné. Mé sny se od té doby co jsem do tebe posledně psala, rapidně změnily! Začíná to stejně… ležím v posteli a je tma, najednou proběhne na zdi světelný paprsek a někdo vejde. Položí mi ruku na rameno a pak odhrne přikrývku. Najednou mi není pět let, ale jsem dospělá a on jede tou rukou dolů až k okraji mého trička, zajíždí pod něj a rukou mi hladí bradavky, chci se bránit, ale jsem jako přikovaná! Pak se skloní a já mu vidím jen oči, na které dopadá světlo měsíce, skrze málo zatažené nemocniční rolety. Vysune jazyk z úst a jede mi s ním po břiše… V tu chvíli se ve mně něco zdvihne a moje ruce mu putují na jeho ramena a objímají ho… rukou zajíždí pod gumu kalhot a prstem zajíždí až dovnitř. Začínám vlhnout a nemohu dýchat, cítím jeho ruku, jsem v extázi a pak… pak se probudím. Nevím jak to řešit. Kamarádka mi řekla, že jsem sexuálně neukojená a že bych si měla najít nějakého přítele, ale já nechci! Mám přítele, svého snového prince. Ovšem možná že… No ty oči… už jsem je někde viděla! Pátrám po nich a mám strach z toho, co najdu…. Zítra máme hodinu histologie tak uvidíme, jestli je to opravdu tak jak si myslím, že to je…

Histologická laboratoř
Zítra mě čeká další hodina. Chtěl bych jim ukázat naše muzeum. Najde se tam toho k vidění celkem dost, ale je tu ten problém že jim musím ještě dříve ukázat pracoviště a vysvětlit jim, co všechno budou dělat a tak podobně, prostě rutina a nuda no. Ale až začnou sami něco dělat, tak se budou smát a začne je to bavit! Jo a taky bych jim měl nadiktovat nějaké poznámky! Sice už učím nějaký pátek, ale nemůžu si zvyknout, co všechno se ode mne očekává! Jestli se z toho nezblázním, tak budu borec.
Vedení mělo zase „keci“ k mému zevnějšku, copak jim můžu vysvětlit, že kdybych neměl tu modrou ve vlasech, tak bude má bledost moc nápadná?! To snad ani nejde. Navíc nikdo z nich mě nepotkává a tedy ani nevidí, tak jim ani nemůže vadit, že vypadám v civilu, tak, jak vypadám. Je mi sice 220 let, ale ve skrytu duše chci být stále dvacetiletý mladík. Mám na to nárok! Sakra narodil jsem se v té nekrutější době a ještě k tomu jsem prožil věci jako druhá světová válka… Byl jsem na Hirošimě, abych pochopil! Myslím, že to, že jsem se stal upírem, nebylo tak špatné. Ukázalo mi to vnitřní hodnoty, o kterých jsem si doposud myslel, že je nemám…
Inu, když už jsem o tom začal, mohl bych povyprávět o sobě víc, že? No, tak narodil jsem roku 1787, když ve Francii začala revoluce a král Ludvík XVI byl zatčen a nakonec popraven. Vlastně všude ve světě se toho dělo požehnaně. V Německu se narodil Georg Simon Ohm, který později popsal vztah mezi elektrickým proudem, napětím a odporem a nazval ho Ohmův zákon.
V Anglii a i jinde se toto století stalo stoletím zednářů, mesmerismu a nesčetných okultistů-podvodníků a magnetizérů. Moji rodiče žili jako osvícenci. Zbožňovali Voltaira, bohužel jsem ho nepoznal, protože zemřel zhruba dva roky, před mým narozením. Víte, byl jsem v jeho duchu vychováván. Uctívej sám sebe, to bylo heslo dne. Ke konci svého života pronesl: „Je nutno, aby každý zemřel v náboženství svých otců. Kdybych žil na březích Gangy, přál bych si zemřít s kravským ocasem v rukou.“. Kdysi jsem s ním nesouhlasil, ale dnes, dnes již ano.
Můj otec byl zabit ve válce s Turky. Rakousko celé Chorvatsko osvobodilo, když Turky porazilo u Vídně roku 1790. Nicméně většina přímoří zůstala v rukou Benátčanů. Pak tady byla maďarizace, při níž nebylo nikomu lehko, byla tuhá! Mám rád Napoleona, protože zrušil Benátskou republiku a taky za jeho reformy v té naší „ Ilyrské provincii“…
Ale dost, sice znám dějiny, nicméně v té době jsem se odstěhoval do Anglie k matčiným příbuzným. Byly mi tři roky. Vedl jsem tam do svých dvaceti let pěkný život. Nepotřebuju tady vypočítávat světové dění. Matka byla poslední žijící dítě hraběte, takže když zemřel, dědila. Jelikož, ale nebyla muž, dostal jsem vše já. Pro někoho bohužel, pro mě díkybohu! Inu, to panství bylo ve zvláštním okrese… Jmenoval se Beedford. Byla tam i dívčí škola, ovšem hodně stará. Původně to býval klášter. No a tam jsem poznal Sophii! A nejen jí. Spousty dalších… dívek. Tak trošičku byla v té době mimo. Zamilovala se do nějakého malého chlapce, kterého chtěla zakousnout na hřbitově. Byl tam po zavíračce. No a shodou okolností jsem tam byl i já… a to byla chyba, jak to dnes vidím… Nechal jsem se od ní vysát a oplátkou mi darovala trochu své krve. Té noci se ze mě stal upír. A od té doby mně moje rodina, moji známý a poddaní nespatřili. Víte, všechny je pak zabili. Dívčí škola se jen hemžila upíry a naše panství bylo prostě moc blízko.
Panství jsem následně prodal a své peníze investoval do lodní přepravy. Dnes jsem bohatý člověk, ale netěší mě zůstávat doma. Dává to moc prostoru k promítání minulosti. A to je bolestné…

Milý deníčku,
Stal se průšvih!