Viditel

Anotace: Kapitola I. a II. Sam je normální kluk...až do jedné chvíle...Nevím jak moc s to k tomu hodí, ale Damien Rice - 9Crimes, u toho jsem to psala.

Sbírka: Viditel atd.

Kapitola I.

Utahaně jsem dokřápl na židli. Na tréninku mě vždycky trenér utahá jako kotě. Na sporty mám nadání a k mé nevýhodě, učitel Fic si toho všim. Už příští tejden mám jet na závod.
"Heeej Samíku, jak se daří?" uštědřil mi perdu do zad kamarád Jakub. Jsme nejlepší kámoši už od základky i on je na tomhle soustředění se mnou. Máme společně běžet štafetu.
"Hergot, chlape! Je teprv osm ráno! Nejdřív Fic a teď ty, prosíím zabijte mě někdo. Ale hlavně mě už nechte vyspáááát!" zazíval jsem a překřížil jsem si ruce na lavici a použil je jako polštář. Opravdu se mi chtělo chrnět.
"Nevzlykej mi tady, šampónku náš malej." zašklebil se na mě Jakub. Upřímně, tohle si ke mě nikdo dovolovat nebude. Copak můžu za to, že můj elegantní, naoko nedbalej vzhled přitahuje tolik holek? Za to, že se po ránu upravim přeci nejsem nějakej blonďáček v růžovím tilku, ne?!
Vstal jsem, s dalším táhlím zívnutím se protáhl a úspěšně narovnal. Jakub je celkem vysokej kluk, hubenej, hnědý, dlouhý vlasy, zelený voči. Já krátce sestřižený černý vlasy, hnědý kukadla, mohutná postava a o dost vyšší než Kuba. To byla ve rvačkách vždycky moje výhoda.
"Cos to řek?" zamručel jsem na něj.
V jeho výrazu jsem viděl výtlem.
"Ále nic ty náš kulturisto. Hlavně se nenamáhej, kdybych ti zmydlil tu tvoji kráááásnou tvářičku, Klárinka šmudlinka by se nám rozbéééčela." vypláz jazyk a podal mi růžovej papírek a na něm přání od místní sportovkyně Kláry. Blonďatá kočička s krásnou postavou a rychlýma nohama. Ne, že by nebyla hezká, ale nepřitahovala mě. Příliš podlézala a chovala se jak fiflena. Jakubovi se, ale už delší čas líbila a já pochopil proč je na mě takovej. Kdyby holka mýho gusta lezla jen za ním a nakonec mu přeze mě poslala milostný psaní asi bych mu taky nejraději vrazil.
Povzdech jsem si.
"Dones jí to zpátky jestli chceš. Já to nechci. Prostě se mi nelíbí tak jí to klidně takhle hezky naporcuj. A ty jí taky nech být, marjá. Za nic nestojí, je to barbie první kategorie, chlape. Máš u holek úspěchy dokonce i u hezčích než je Klára. Tak co blbneš?" zahučel jsem a vydal se přes tábor do jídelny. Po ráních trénincích jsem míval vždycky hlad jak vlk. Jakub by mi asi ještě hezkých pár řádečků řekl, ale já se s ním nechtěl hádat. Moc pravejch kámošů sem neměl a nechtěl jsem si rozezlit aspoň toho upřímnýho.
Dobře sportuju, holkám se líbím tak, že je nestačím spočítat na prstech u rukou i nohou dohromady a navíc k tomu jsem i slušně zaopatřenej. Rodiče mi před několika roky zemřeli při výstupu na jakousi horu a já sdědil hezky kulatej balík. Já si o to nežádal, ale většině lidí v mým okolí to celkem stačilo na důvod k žárlivosti.

Soustředění sportovců střední sv.Patrika se konalo v celkem hezkým prostředí Italských hor. Bydleli jsme v chatkách uprostřed lesa, trénovali v tvrdým prostředí a jedinou společnou budovou byla jídelna. Taková podlouhlá budova z materiálu připomínajícího dřevotřísku, kdykoliv jsem se toho dotkl, měl jsem strach, že pouhým malým nátlakem to celé zbortím. Jídelna stála na takové malinké mýtince v dokonale divokým prostředí. Člověk by nevěřil, že Itálie je normální, civilizovaná země, když to vidí. Nevěnoval jsem příliš pozornost kam šlapu, klidně si vdechoval ledově-svěží, horskej vzduch a mé nohy jako vždycky běžely. Přirozenost. Najednou jsem o cosi zakopl a zřítil se rovnou do udusané hlíny na zemi. "Sakra..." zaklel jsem tiše a prudce se otočil na záda. Zakopl jsem o vyčnívající kořen stromu. Zlostně jsem ho nakopl. "Blbče jeden p*******! Co tady zavazíš!!!" kopal jsem do něj. Kopl jsem tak silně, že z toho kořene začala téct míza. Bylo mi to fuk. Doopravdy jsem hodil držku dost silně. Po chvíli se, ale zvedl mírný větřík a mě cosi uhodilo do zad. Silná rána mi vyrazila dech. Klečel jsem na čtyřech a dávil se. Najednou jsem prostě dýchat nemohl, není to jako když spadnete chvilku se dusíte a pak lapáte po dechu. Tohle bylo horší. Daleko horší. Cosi ve mě nedusilo jen dech a plíce, ale i něco jiného. To se prostě popsat nedá. Bylo mi fakt zle.
"Jak se opovažuješ, vstoupit sem, vlastní nešikovností a nedozírností zavinit si pád a pak ničit tento strom?!" šveholil nenávistně čísi hlas. Člověk bez dechu může vydržet maximálně tři minuty, pak mu začne odumírat mozek. Já se blížil ke dvoum. Ale i přesto jsem cítil neuvěřitelnou zvláštnost toho hlasu. Něžnost a přesto bodající odpor. Nemohl jsem mluvit, ani odpovídat. Ani jsem nevěděl kdo to za mnou stojí. V duchu jsem klel jako nikdy.
"Nuzný, pitomý, odporný...ágrh grrrrrr." vrčelo za mou.
A musím říct, že dost hlasitě a hrozivě. Konečně jsem mohl aspoň na chvíli dýchat. Že jen na chvíli, to jsem v tu chvíli fakt ještě nevěděl.
"Co si to hergot dovolujete?! Vlastní nešikovností?! Ten kořen blbej-" začal jsem opovážlivě a dost hnusně syčet a v tu ránu jsem zase nemoh dýchat.
"Jak se opovažuješ!" syčel hlas za mnou. Až teď jsem si uvědomil, že je pravděpodobně dívčí, ale přesto nezněl příliš lidsky. Měl takové tóny, který lidský hlas nedokáže vyvábit. Tak prudce jedovaté avšak bolestné. Procítěné. Ten hlas trpěl a asi jsem za to mohl já.
"Amel-la, amel-la, amel-la." ozval se najednou nový hlas.
Tentokrát to bylo opravdu něco jiného. Šustivý, svěží a přesto přesicený moudrostí. Připomínalo mi to učitele klavíru. Jo, učím se hrát na klavír, kdyby se to někdo dozvěděl, asi bych ho raději zabil než, aby to někomu řek.
"Amel-la?" zašeptal ten dívčí hlas za mnou. Zaskočeně.
Já najednou zase mohl dívat. Asi si někdo nedával pozor jestli mě ještě furt dusí.
"Co se to děje?" zašeptal jsem.
Pokusil jsem se nebýt hrubý.
Asi mi to i trošku šlo, protože ta holka mě pouze okřikla: "Zmlkni, Amel-la." Á zase to slůvko, hrálo mi v hlavě. Nezmlk jsem jak si krasotinka žádala. Teda já ji neviděl tak kdo ví, třeba to byla ježibaba.
"Kdo k čertu jsi? A co to znamená s tím kořenem a jaký Amel-la, k sakru?!!" syčel jsem a pokusil se zvednout.
Do zad jsem dostal další hezkou perdu.
Fakticky, ten den jsem na ně měl štěstí.
"Tak už mi kurva odpověz!" vyplivl jsem na zem malou kapku krve. Asi jsem dostal víc ran než mé oko postřeklo.
"Ticho!" křičela už dost hlasitě ta "ježibaba". Tentokrát jsem se nedal a zvedl se co nejrychleji. Prudké otočení a buch. Zase jsem na zemi. Tentokrát, ale ne její ranou, ale mým vlastním, skutečně nešikovným zaviněním. Stála tam. Bledě zářící postava, vznášející se nad zemí. Nádherná. Holka. Dlouhé černé vlasy jí v tenkých copáncích padaly až po pás na záda. Nedalo se říct do čeho je to oblečná. Prostě na ní vlála bílá látka, která dokonale ladila s její pletí a hlubokýma modrýma očima. Třeštil jsem oči. To nemůže být skutečné. Žádná holka mě takhle nikdy nezbije a nikdo lidský se nedokáže vznášet ve vzduchu!!
Dal jsem si facku. Její tvář, která do té doby byla ledově nenávistná se zaleskla mírným pobavením. Než jsem si ho však stihl prohlédnout, ihned se ovládla.
Otočila se ke stromu. Mohutnému a obrovskému listnáči. Vypadalo to jakoby tančila po vzduchu, její chůze tak vypadala. Našlapovala jakoby vůbec nevnímala, že nestojí nohama na zemi, ale na kombinaci atmosférických plynů a kyslíku.
"Je to opravdu Amel-la? Jsi si jistý, Don-mal?" zašveholila ke stromu. Něžně ho pohladila po kůře a zavřela oči. Kolem ní se rozzářila slabá, zelenkavá mlha. Nemoh jsem ani přemýšlet, jen jsem se na tu krásu koukal. Nikdy jsem neviděl něco tak nádherného. Půvabného. Lehkého. Přirozeného i nadpozepozemského.
"Amel-la. Víš, co pro tebe bude nejlepší, Astunk." šept ten šustivý hlas a mlha zmizela.
Ta nadpřirozená víla se na mě opět obrátila.
"Jsi Amel-la." zašeptala.
"Co je to Amel-la? A kdo jsi? Co se to děje, kruci?"
"Ty jsi člověk, Amel-la, že?"
"Jasný, že člověk! A odpovídej konečně na otázky!"
"Až jindy Amel-la." zašeptala a šla tím vzdechem. Prošla několika stromy, pevnou hmotou! Dřevem! Nakonec se už neobjevila před další rostlinou. Já tam zůstal zaraženě sedět a až teď jsem vnímal, že mi z koutku úst teče krev.


Kapitola II.

Celý zpocený jsem se posadil na posteli. Jakub chrápal jako vždycky naproti. Funěl jsem jako kdybych uběhl maraton. Nevěděl jsem jestli to byl sen nebo skutečnost.
Ta holka od stromu. Ta víla. A jakésik Osel-la či co.
Odtáhl jsem letní přikrývku a vydal se do koupelny. Rozsvítil jsem tlumené světlo, zabouchl dveře, zamkl a opřel se unaveně o dveře. Trvalo to už třetí noc. Zase se mi o ní zdálo. Asi mám halucinace, hrálo mi v hlavě.
Šel jsem k umyvadlu a začal si omývat obličej ledovou vodou. Mrkl jsem se na sebe do zrcadla. Pod očima jsem měl tmavé kruhy přesně vypovídající o počtu neprospaných nocí. Oči jsem měl mírně zalité krví. Vlasy slepené potem. Celý jsem byl upocený. Svlékl jsem se a sedl si na sklopnou židličku ve sprše. Ještě jsem zmáčkl tlačítko a počkal než na mě začaly padat první ledové kapky. Na nohou i rukou jsem měl starší odřeniny a žloutnoucí modřiny. Zamračil jsem se. Jasný důkaz, že to byla pravda. A kdybych si dal tu námahu a vzal si do ruky zrcádko a zády před zrcadlo...v odrazu by jistě byly zbité záda. Taky jsem je pěkně cítil. Možná mám zlomený obratel nebo tak. Kdo ví.
Nechtěl jsem si to připouštět, ale všechno ve mě věřilo, že je skutečná. Že ta vlající, nenávistná bytost, kterou jsem na sebe nedopatřením přivolal...je skutečná.
Povzdechl jsem si, po chvíli se osušil a vzal si čisté oblečení. Ne na spaní, ale normální. Šel jsem se projít. Co kdyby tam byla?
Šel jsem k tomu stromu. Sedl si na ten mnou zmlácený kořen a čekal. Mluvil k té šeredně vypadající, přerostlé rostlině, ale nic. Nic.

Ubíhali další a další dny. O spánek mě pořád ubírala jedna a ta samá holka. Vlající a krásná.
Až mi Kuba promluvil do duše: "Blbče jeden pitomej, vzpamatuj se! Nevim co to s tebou je, ale i na těch závodech si to zpackal! Jsme tu už dva týdny, týdny ve slunný Itálii tak co blbnéš! Co to s tebou je? Zbývá ještě několik závodů a jestli nezabereš tak tě odtud trenér vykopne!" hučel. Pravda. První závody jsem totálně zvoral. Zdálo se mi totiž, že v hledišti vídím JI. Ale jen se mi to zdálo. Když mě takhle Jakub slovně profackoval, uvědomil jsem si, že to nemůžu dovolit. Trenér mě nesmí vykopnout. Začal jsem trénovat. Znova a znova a znova. Zase jsem se dostal do staré formy. Z dalšího závodu jsem dovezl do chatky zlato.

Na nebi krásně zářili hvězdy. Šel jsem se projít. Všichni oslavovali požadované vítězství. Potřeboval jsem se od nich dostat. Od trenéra Fice, Jakuba, Kláry, všech. Klára začala chodit s Jakubem, ale já měl pocit, že se chce jen dostat blíž ke mě. Možná vlastním až moc ješitnosti a sebevědomí. Šel jsem k tomu stromu, kde jsem ji poprvé spatřil.
Už jsem na ni nemyslel. Aspoň ne pořád. V hlavě mi, ale zůstala vrytá vzpomínka na ni. Jak nenávistně si mě měřila, když jsem se na ni otočil...
Zastavil jsem se u toho mýho stromu. Udělalo se mi blbě. Fakt na zvracení. Stála tam. Ve stejných bílých šatech jako předtím, vlajících. S volně spuštěnými copánky na záda. Tentokrát akorát stála bosýma nohama na zemi. Naštvaně jsem si ji měřil. Kvůli ní jsem byl zvhůru tolik nocí! Zpackal jsem závod a začal se chovat jako nějak divnej slušňák!
"Vítám tě, Amel-la." zašeptala a mírně se pousmála.
Snažil jsem se udržet vztek, ale u ní to šlo těžko.
Tak jsem ho aspoň napodobil: "Máš co vysvětlovat."
"Jistě, to mám. Tak si pojďme promluvit." zašklebila se.
"Kam?"
"Pojď, zavedu tě někam dál od lidí. Asi nechceš, aby tě viděli s dryádou."
"Dryádou? Co to je?"
"Heh. To ti pak vysvětlím."
"No, ok."
Otočila se a pomalu odcházela. Rozběhl jsem se a dohonil ji. Mlčky jsme šli vedle sebe a po chvíli dorazili na jinou, menší mýtinku než na tu u jídelny. O téhle jsem neměl ani zdání. Ale to ani o Ní...
"Sedni si." zašeptala a také se posadila. Do tureckýho sedu. Tiše jsem zamručel. To si musíme sedat do trávy?
"Pohni. Naproti mě. Stejně jako já. A nechtěj, abych se tě dotkla. Věř mi, bolelo by to." povzdechla si hlasitě a protočila oči k nočnímu nebi.
Tušil jsem, že kdybych se zeptal proč, neodpověděla by. A tak se mé tělo jednoduše svezlo do stejného tureckýho sedu naproti ní.
"Musíš mít spousty otázek. Tak se ptej." začala opatrně. Ruce si složila na kolena a vyrovnala se v zádech, na tváři měla klidný, příjemný výraz.
"Kdo jsi?" zeptal jsem se tiše. Co kdyby mě někdo slyšel? Viděl by ji? Jsem blázen? Dali by mě za cvoka?
"Já jsem dryáda. Dryáda je duše stromu," začala a když viděla můj výraz pokračovala: "ano, i stromy a rostliny mají duši. Je toho hodně co nevíš, ale neboj, všechno časem zjistíš. Lidská duše má schránku, pro vás je to tělo v podobě člověka. Narodíte se do jednoho těla a v něm žijete dokud schránka nezemře. Pak se narodíte znovu, máte v sobě zapsaný minulý život, ale napovrch si nic nepamatujete. Dryády to mají jiné. Stromy jsou schopny žít i bez duše. I dryády jsou schopny žít bez schránky. Normálně existujeme. Jsme rozdílnými bytostmi. A teprve až si schránka (strom) vybere duši (dryádu) jsme jedna bytost, jeden celek. A pokud duše nemá schránku, pohybuje se po zemi a hledá si útočiště. Někdy se totiž stane, jako právě mě teď, že narazí dryáda na svého Amel-la a musí od schránky odejít. Schránka si pak hledá novou dryádu. A koloběh začíná nanovo" dokončila dlouhatánskou řeč.
"Pane jo. To je informací. Takže počkat, musím si to urovnat. Ty jsi duše stromu. A předpokládám, že tamten strom, byl tvoje schránka. Je to tak? A já jsem teď tvůj Amel-la?" zahuhlal jsem. Bylo toho dost na pochopení na kluka co si klidně vystačí s trojkama síla.
"Ano. Přesně tak." přikývla spokojeně.
"A kdo to tedy jsem? Kdo je to Amel-la?"
"V vašem jazyce se to dá přeložit jako "Viditel". Ten co vidí duše jiných konzistencí. Každá dryáda má svého Amel-la nebo Amel-su, neboli Viditele ženu. Žije a učí se svému povolání, jakmile najde svého Viditele, opustí schránku a žije s ním. Učí ho porozumět, aby každý porozuměl svému okolí, světu. Neptej se proč to tak je, podle mě je to stejně debilně zařízené." pokrčila rameny a já se musel zasmát.
"Takže ty budeš žít se mnou? Jak jako?! To nejde! Vždyť jsem duše, ty jsi strom, teoreticky." zamítl jsem ji.
Tentokrát se zasmála ona. Ironicky.
"Tak to, ale nefunguje, víš. Já si tě nevybrala. Osud mi tě předurčil. Budu teď žít s tebou a učit tě porozumět, ty mě naučíš jak porozumět lidem. Víš jedná se o systém Duší. Kdybys ty měl nejhorší vztah k třeba Hadím duším tak budeš Amel-la nějakého hada. Ale tys měl nejdál ke stromům a bohužel si zkopal zrovna moji schránku. A já měla nejdál od lidí a proto mám za Amel-la člověka. Chápeš? Systém Duší tě učí porozumět tomu co je ti nejdál. Až se naučíme, až si vytvoříš ke stromům vztah a já k lidem, pak se rozejdeme. Já si najdu novou schránku a ty budeš moct být opět normálním člověkem." vysvětlila tentokrát zřetelněji.
Už jsem jí porozuměl. No, mohlo se stát něco horšího než mít za (za co vlastně?) průvodkyni světem? hezkou holku. Třeba mě mohl provádět nějakej nabouchanej dědek.
"Dobrá. Takže jak to bude probíhat?" zeptal jsem se a cítil trochu strach. Panebože jak to bude? To s ní budu chodit na veřejnosti??
"Až dokončíš svůj výslech, propleteme ruce a já se přemístím do tvého těla. Bude to trošku hektické, budu obývat tvůj prostor pro duši, takže to bude nějakou chvíli bolet. Pak budeme moci komunikovat myšlenkama. Dál se domluvíme co a jak. Ještě nějaké otázky než začneme s proplétáním?"
"Jak moc to bude bolet? Nezabije mě to? Jak jako budeš v mém těle? A jak se jmenuješ?"
"1)Bude tě to bolet hodně. Dost.
2)Nezabije.
3)Prostě budu obývat tvé tělo. Nebudu znát tvoje vzpomínky a tak, ale uslyším tvé myšlenky a ty zase mé, proto to bude hektické. Ale neboj nebudu ti narušovat soukromí. Jak budeš chtít tak ti ihned odejdu z těla. Dokážu být bez schránky až měsíc v kuse. Víc ne. Pak budu muset zpět, jinak zemřu a kdybychom se přirozeně neoddělili tak ty taky zemřeš, jasné?
No a za 4) jméno nemám. Moje minulá schránka, mi říkala Astunk. Můžeš mě pojmenovat jestli chceš."
Zíral jsem na ni a snažil se dýchat. Krásná holka mi tu říkala neuvěřitelné věci, kterým jsem až příliš snadno věřil a byl relativně v klidu a mám jí dát jméno.
Zamyslel jsem se. Díval se na ni, pečlivě ji prohlédl. Byla neskutečně krásná. V těle mi trošku, trošičku bodala touha.
"Nechávám ti jméno Astunk. Sedí k tobě. Je takové exotické. I když nevím jestli něco znamená." šeptl jsem.
"Znamená to zářivá." poznamenala a trochu ke mě vztáhla ruce. Byla to výzva. Pohlédla mi do očí a chlácholivě cosi zpívala. Měl jsem se jí už konečně dotknou, proplést její prsty s mými do sevření a stát se její schránkou. Ano, jméno Astunk - Zářivá k ní dokonale sedělo.
Zlehka jsem se jí dotkl, něžně sevřel její ruce a cítil jak se její jemné prsty proplétají s mými. Její tělo vydávalo silné, bílé světlo.
Pak mě divně bodlo u srdce a tělem se mi rozlila ta nejhorší bolest jakou jsem zažil.