Kronika Keronie 3. kapitola

Anotace: Opět krátká kapitolka, ve které se pomalu posouváme v ději dále. Jak asi probíhal Verunčin nedělní den? Spatřila zase v muzeu onoho záhadného muže? Nebo se přihodilo něco zcela jiného?

Sbírka: Kronika Keronie

V neděli ráno Veroniku probudilo bubnování dešťových kapek na okenní parapet. Otočila se na pravý bok a podívala se oknem ven. Do pokoje pronikalo našedlé světlo francouzskými okny. Sledovala kapky vody pomalu stékající po skleněných tabulích. Ze svého místa mohla vidět i špičky stromů v nedalekém lese, který dům obklopoval.
Usoudila, že bude ještě brzo na to, aby vstávala z postele. Pohlédla na budík, stojící na nočním stolku, a potvrdila si svou domněnku. Bylo teprve sedm hodin ráno. Měla spoustu času, než bude muset vyrazit do práce.
Povalování v posteli ji však brzo přestalo bavit. Rozhodla se, že nemá velkou cenu zde ještě zůstávat, a proto vstala a šla do koupelny.
Po ranní hygieně se oblékla do černého kostýmku, aby se po snídani, na níž poté zamířila, nemusela zdržovat s převlékáním do něj. Nepřekvapilo ji, že otce u kuchyňského stolu nenašla. Přece jen včera šli spát pozdě a on nemusel vstávat do práce.
Pomalu si chystala snídani a uvažovala, jaký bude její den v práci. Poslední dva dny pro ni byly velmi neobvyklé. Mohl za to zejména ten tajemný muž.
Otřásla se, když si na něj vzpomněla. Jeho upřený pohled na sobě cítila ještě teď. Všechno to bylo zvláštní. Buď to byl milovník umění, nebo měl jiné úmysly. Jinak si neuměla vysvětlit, proč byl dva dny po sobě v jejich muzeu.
,Pokud ho dnes uvidím, upozorním na něj bezpečnostní službu.‘
S tímto rozhodnutím usedla ke stolu a začala snídat. Po jídle se vydala do obývacího pokoje, aby uklidila včerejší nepořádek, co s otcem nadělali při sledování filmu. Za chvíli byla hotová a odešla do svého pokoje.
Jelikož měla dostatek času, využila ho k tomu, že se jemně nalíčila. Říkala si, že troškou pudru, zdravíček a řasenky ničemu neuškodí. Aspoň bude mít v obličeji trochu barvy. Černý kostýmek zdůrazňoval její bledý obličej a tak to chtěla trochu vykompenzovat.
Když se přiblížil čas odjezdu, sešla schodištěm do vstupní haly a pak k autu. K muzeu dorazila za půl hodiny. Během chvilky byla převlečená a čekala na první návštěvníky ve své sekci.
Toho dne do muzea zavítalo méně lidí než předešlý den. Veronika předpokládala, že za to mohl déšť, který nabral na síle. Celý den probíhal poklidně a bylo i dost času, aby prodebatovala s Gábinou její včerejší večer.
Po polední přestávce déšť trochu ustoupil, ale lidí stejně více nepřišlo. K večeru už Veronika věděla o Gabčině posledním tahu vše, co se dalo. A proto byla ráda, že mohla opustit muzeum a nemusela tak poslouchat Gabrielin detailní popis včerejšího večera pořád dokola.
Na zpáteční cestě domů byla nucena dávat bedlivý pozor na silnici. Déšť zesílil tak, že skoro nebylo vidět dál, než pár metrů před auto. Až při zpáteční jízdě si také uvědomila, že toho tajemného muže dneska nezahlédla. Ihned si připadal klidnější.
,Jistě to byl nějaký zvláštní člověk, co měl rád umění. O mě tu přece vůbec nešlo.‘
S tímto ujištěním zastavila před domem. Snažila se rychle přejít vzdálenost mezi autem a vchodovými dveřmi, aby byla co nejméně mokrá. Poté, co vstoupila do vstupní haly, otevřely se dveře z knihovny a ozval se hlas jejího otce, který zněl nepřiměřeně vesele.
„Nazdárek, jaký byl dneska den? Jsi unavená?“
„Ahoj tati, dnešek byl klidný. Přišlo velmi málo lidí, proto nejsem moc unavená. A co jsi dělal celý den ty?“ podezíravě se ho prohlížela.
„Snažil jsem se zahnat chuť na alkohol. Víš, že v takovýchto dnech, jako byl dneska, mi to moc nejde. Měl jsem ráno jen pár skleniček, ale jsem střízlivý. Přísahám!“ vehementně odpovídal otec, přitom se musel přidržet rámu dveří, aby nespadl, jak předtím divoce gestikuloval.
Veronice bylo ihned jasné, že u pár skleniček otec nezůstal - zřejmě popíjel celý den.
„To určitě! Vždyť vidím, že se sotva udržíš na nohou. Takhle to dál nejde!“ zuřila. „Odvedu tě do postele, aby ses z toho mohl vyspat a byl zítra čilý,“ dořekla stále rozzlobeným hlasem a podepřela ho v podpaží.
„Doufám, že jsi nezapomněl, že zítra máš první sezení na klinice.“
Když tahala otce do schodů, její vztek pomalu ustupoval a nahrazovala ho lítost.
Po nějaké době se jí podařilo otce v pořádku dostat do jeho pokoje a uložit do postele. Byla vyčerpaná - tahat do druhé patra skoro jednou tak velkého a těžkého muže, než byla ona, nebylo jen tak. Zatoužila po koupeli.
Po ujištění, že otec usnul, se přesunula do svého pokoje.
V koupelně si napustila vanu teplou vodou a přidala esenciální oleje, které jí měly zklidnit rozjitřenou mysl. Vychutnávala si teplo působící na pokožku a snažila se relaxovat. Když voda ochladla, vylezla z vany a osušila se měkkou osuškou. Oblékla si své oblíbené pyžamo – zelené tričko, modré kalhoty a zelený župan. Takto se vydala do knihovny.
Hned po příchodu rozdělala v krbu oheň a usedla do křesla co nejblíže k němu. Teprve teď na ni dolehla večerní situace. Přitáhla si nohy pod bradu a objala je rukama. Pozorovala oheň, jak olizoval kusy dřeva a jak tiše praskal.
Snažila se nerozbrečet, ale jedna slza přetekla přes okraj víčka a vzápětí ji následovaly další. Nesnažila se je zadržet. Věděla, že teď by to už bylo zbytečné.
Plakala za svou matku, otce a i za sebe. Za matku proto, že už tu nebyla a moc jí chyběla. Za svého otce, protože se bála, že bude matku následovat. A za sebe, poněvadž měla pocit, že už to nezvládne.
Plakala dlouho, až vyčerpáním usnula.


Venku, ukryta za keřem tisu, se krčila postava v černém plášti. Před deštěm ji chránil klobouk, posazený hluboko do čela. Nahlížela oknem do knihovny a soustředěně sledovala plačící dívku.
Postava zatínala ruce v pěst. Čím více dívka v knihovně plakala, tím více se pěsti zatínaly. Uvolnily se až tehdy, kdy dívka usnula.
Ještě dlouho poté ji ta osoba sledovala a teprve po několika hodinách zmizela ve tmě.


Byla jí zima. Neodbytná byla také bolest krční páteře. Hlavní impulsy pro to, aby se vzbudila. Vyburcována těmito podněty procitla.
Ihned si uvědomila, že to nebyl nejlepší nápad usínat v křesle. Snažila se rozhýbat krční obratle pomalými krouživými pohyby krku. Když měla jistotu, že páteř uvolnila, jak se dalo, vstala z křesla a podívala se na hodiny na krbové římse. Byly dvě ráno.
S tímto zjištěním se odebrala do svého pokoje. Snažila se samu sebe přesvědčit, že spaní v křesle na ni ráno ve škole nebude vidět.


EDIT.: 27. 4. 2011. Kontrolu pravopisu a stylistiky provedla Anne Leyyd. Moc ti za to děkuji! Za chyby, které tam případně zůstaly, nesu zodpovědnost pouze já ;).