Kronika Keronie 5. kapitola

Anotace: Co se stalo poté, co Veronika usnula? Co přinese následující noc? Nepřijde Veronika k úrazu? A kdo je onen útočník? Omluvte kratší délku textu.

Sbírka: Kronika Keronie

Myslela si, že se jí zdál sen. Velký tmavý stín se skláněl nad jejím tělem, které leželo v posteli v jejím pokoji. Dlouho si ji prohlížel. Veronika jasně viděla pouze jeho oči - dva černé korálky.
Ze snu ji probudila potřeba se nadechnout. Něco nebo někdo ji bránil v příjmu kyslíku.
Okamžitě otevřela oči a skutečně hleděla do těch dvou černých korálků. Vyděsila se tak, že se zapomněla nadechnout.
Ještě než ji pohltila černota, viděla, jak se nad ní ten stín nakláněl. Poté z nedostatku vzduchu omdlela.
Stín si uvědomil svou chybu a uvolnil jí dýchací cesty. Veronika už mohla klidně dýchat, ale neprobouzela se.
Temná postava se vylekala. Myšlenka, že by jí ublížil, ho vyděsila. Snažil se ji probudit zatřesením.
Nezabíralo to.
Postava začínala být neklidná.
,Co když jsem ji opravdu poranil?‘ Běželo mu v myšlenkách.
Netušil, co měl dělat. Starší ho na toto nepřipravili. Zřejmě bude muset počkat, až se probudí sama.


Pomyslela si, že už nebude číst takové romantické bláboly. Zdálo se jí, že ji také probudil v noci neznámý muž podobně jako hlavní hrdinku oné knihy. Už se bude zabývat pouze seriozní literaturou. Takto rozhodnutá se probudila úplně.
,Tohle se mi musí zdát.‘
Ten chlap byl pořád tady a civěl na ni.
„Je to sen,“ promluvila nahlas a upřela pohled na cizince v pokoji.
„Bohužel není, má paní,“ promluvil onen muž. „Omlouvám se, že jsem tě vylekal.“
Veronika se štípla do ruky, aby zjistila, jestli opravdu ještě nesní.
Bolelo to.
Ta osoba v jejím pokoji, velká jak hora, tam opravdu stála a mluvila na ni.
„Co chcete? Jak jste se sem dostal?“ vyhrkla okamžitě a snažila se dostat na druhou stranu postele, co nejdál od něho.
„Potřebuji, abys se mnou odešla, má paní. Je to důležité,“ když to říkal, obcházel postel.
„Nepřibližujte se! Stůjte!“ vykřikla vyděšeně a popadla z police vedle ní stříbrný trojramenný svícen.
Bylo jí jasné, že proti němu neměla žádnou šanci. Jejího půldruhého metru vysoká postava se ztrácela vedle jeho dvoumetrové. Ale byla rozhodnutá nevzdat se jen tak snadno.
,Budu bojovat!‘
Chlap se zadíval na svícen a uvažoval, co byla větší hrozba - zdali ona nebo ten předmět. Rozhodovat se nemusel dlouho.
Žena se proti němu rozběhla a ohnala se svícnem po jeho hlavě. Uskočil vlevo a ona se setrvačností zastavila o postel. Rychle k ní přišel a vytrhl ji svícen z ruky.
Veronika se snažila dostat z postele, na kterou při svém pokusu o únik spadla a běžet ke dveřím, ale těžká váha jeho těla na tom jejím ji nedovolila se ani pohnout. Přišpendlil ji k posteli.
,On si na mě klidně jen tak lehl!‘
Ve Veronice se pěnila krev. Strach ji pomalu opouštěl a nahrazovala ho zuřivost. Jakmile se nadzvedl na loktech, s vypětím všech sil se otočila na záda a pohlédla mu do obličeje. Až teď si ho mohla pořádně prohlédnout.
,Kruci. Vždyť je to ten chlap z muzea.‘
Oči se jí překvapením rozšířily.
Muž si uvědomil, že ho poznala. Nebylo pro něho jednoduché udržet ji v klidu ležet. Teď však jakoby úplně ztuhla.
Využil jejího překvapení a svázal jí ruce páskem z jejího županu a sedl si na kraj postele.
Když si Veronika uvědomila, že byla spoutaná, zkusila si ruce uvolnit.
„Být tebou, má paní, nesnažil bych se o to. Ve vázání uzlů jsem přeborník. Navíc by sis poranila zápěstí,“ s klidem prohlásil onen útočník.
„Proč jsi tady?! Co ode mě chceš?“ snažila se zachovat klid a dovolit mysli, aby přišla s nějakým plánem na útěk.
„Jak už jsem říkal, má paní, byl jsem pověřen, abych tě našel a odvedl do našeho světa. Je tě tam zapotřebí.“
„Mě je potřeba hlavně tady. Nikam s tebou nejdu!“ řekla ostře a vzpurně se na něj podívala.
„Nemáš jinou možnost, než jít se mnou. Buď po dobrém, nebo i po zlém. Byť by mě to velice mrzelo.“
„Já nemůžu odejít kdoví kam. Můj otec mě potřebuje! A musím chodit do školy a do práce…“
„O tvého otce ses přece už postarala, nemám pravdu?“ odpověděl na její argumenty.
Zírala na něj a němě otevírala pusu a zase ji zavírala. Neměla slov.
„Tys nás sledoval?“ její udivený pohled mluvil za vše. „Ovšemže sledoval. Byl jsi i v muzeu. Dvakrát! Já věděla, že jsi divný.“
Její zlost se vrátila v plné síle.
„Ty jeden úchyláku! Jak si to představuješ, sledovat lidi?! A pak jim vlezeš do domu?! Poldy na tebe zavolám!“
„Nikoho volat nebudeš, má paní, odcházíme.“
„Já se odtud nehnu!“ vzdorovitě na něj pohlížela.
„Nutíš mě, abych si vybral tu zlou cestu,“ řekl rezignovaně a sáhl do kapsy kabátu.
Vytáhl malou lahvičku a kousek látky. Tu namočil v obsahu nádobky a přiblížil se k Veronice.
Bylo mu jasné, že musí jednat rychle. Byla sice malá, ale mrštná.
Vrhl se na ni a k obličeji jí přitiskl mokrou látku. Veronika se snažila bránit, ale byl silnější než ona.
Poslední, co si pomyslela, než upadla do bezvědomí, bylo to, že právě vdechuje chloroform.
,Jak originální.‘
Její vědomí se poté rozplynulo jako pára nad hrncem.


EDIT.: 27. 4. 2011. Kontrolu pravopisu a stylistiky provedla Anne Leyyd. Moc ti za to děkuji! Za chyby, které tam případně zůstaly, nesu zodpovědnost pouze já ;).