Kronika Keronie 13. kapitola

Anotace: Tato kapitola je ve znamení otázek, kterými Veronika zahlcuje chudáka Richarda. Ten musí odpovídat na záležitosti týkající se celibátu, magie, historie a samozřejmě i proč byl v noci v jejím pokoji. Budou se Veronice jeho odpovědi líbit?

Sbírka: Kronika Keronie

Jako v mrákotách se nechávala odvést Richardem ven z místnosti. Z jejího zamyšlení ji vytrhl až mírný vánek, který venku stále panoval. Otřel se jí o levou tvář a ona mu s radostí nastavila i tu druhou. Po přetopené a výpary nasycené místnosti to byla příjemná změna.
O slovo se ale začala hlásit matka příroda. Veronika si potřebovala odskočit a přemýšlela, jak to sdělit Richardovi, aby nevypadala jako úplný blbec.
„Zaveď mě prosím do koupelny,“ zkoušela to s termínem, kterému snad bude rozumět.
„Následuj mě, má paní,“ s klidem ji odpověděl. Veronika si pomyslela, že to šlo lépe, než předpokládala.
Vedl ji stejnou cestou, kterou sem přišli. Zastavil se u dveří, které byly vedle jejího pokoje.
„Počkám na tebe zde, má paní,“ řekl a opřel se ramenem o vedlejší zeď.
Veronika vstoupila do místnosti a zavřela za sebou těžké dřevěné dveře. Rozhlédla se kolem sebe. Připomínalo jí to dámskou převlékárnu, kterou měla i u sebe v pokoji v jejich domě. Byly zde jen komody a skříně. Několik jich otevřela a nalezla v nich šaty a různé kousky oblečení. V rohu místnosti vedle další skříně našla i dvířka, které vedly na záchod. Vypadal spíš jako středověký klozet. Rychle vykonala potřebu a spěchala za Richardem, čekajícím na chodbě.
„Můžeme pokračovat,“ řekla mu, když za sebou zavřela dveře.
„Následuj mě, má paní.“
Veronika šla teda za ním a byla čím dál více uchvácena. Procházeli úzkými chodbami, a když potkali nějakého sloužícího, ten se zastavil a uklonil se jí.
Ukázal jí několik místností – menší jídelnu, přijímací sál a kuchyň. Nakonec ji zavedl do rozlehlé knihovny. Nebyla zde však žádná okna, ale několik krbů a velký počet svícnů.
„Proč tady nejsou žádná okna?“ ihned se ho ptala.
„Tady, má paní, uchováváme naše nejvzácnější vědomosti. Proto byla tato místnost vyhloubena hluboko v nitru skály. Je pro nás životně důležité ochránit informace napsané v knihách a ve svitcích. Je zde i pár knih, které jsou psané nám neznámým jazykem. Zřejmě mají vysokou cenu, neboť by je zde naši předchůdci nezanechali.“
Veronika se během jeho projevu procházela kolem polic naplněných až po strop knihami a svitky. Konečky prstů se dotýkala hřbetů knih a nasávala do sebe atmosféru tohoto místa. Byla okouzlena, protože knihy milovala. Dovedla by si představit, jak studuje tyto spisy a objevuje stále nové informace. Velmi těžko se od této myšlenky odpoutala. Při všem tom chození ji opět začaly bolet namožené svaly na nohou. Před jedním krbem uviděla rozestavěná křesla a do jednoho z nich usedla.
Richard ji celou dobu pozoroval. Ona si ani nevšimla, že přestal mluvit a sledoval její počínání. Zájem o knihy a jak se jich jakoby zamilovaně dotýkala, ho překvapil. Zřejmě objevil její oblíbenou činnost – četbu knih. Byl tím potěšen. Všiml si, že před ostatními lidmi zde na Melhoce se nechovala úplně otevřeně, jakoby se před nimi uzavřela do nějaké ulity a byla stále ve střehu. Ale s ním to tak nebylo. Klidně zapomněla na dění kolem sebe a byla sama sebou. Uvažoval proč tomu tak je. Napadl ho jediný důvod – že mu věřila. Zahřálo ho to u srdce.
Usedl do křesla vedle ní a čekal na její otázky. Byl si jist, že se nemůže dočkat, až mu nějaké položí.
„Mám na tebe takovou otázečku,“ začala opatrně Veronika a přemýšlela, jak mu to má správně říct, aby se neurazil. „Dodržují zdejší řádoví bratři a vlastně i Rada starších celibát?“ hleděla do ohně čím dál víc se červenajíc.
Richard při přemýšlení nakrčil čelo. „Má paní, co to znamená celibát?“ ptal se jí, neboť význam tohoto slova mu byl zřejmě neznámý.
Veronika zčervenala ještě víc. Netušila, že když se ho na toto zeptá, bude mu muset vysvětlit pojem onoho slova. Se zdráháním se pustila do vysvětlování. „V mém světě se mniši a řádoví bratři dobrovolně vzdávají pozemských -,“ zasekla se a hledala správné slovo, „rozkoší, chápeš?“
Ten toho asi moc nepochopil, protože se jí ptal: „Jaké rozkoše máš na mysli, má paní?“
Veronika na něj pohlédla a uvažovala, jestli si z ní nedělal srandu. Každému chlapovi by to přece došlo.
Stále na něj hledíc mu to vysvětlila: „Mám na myslí pohlavní styk.“ Pozorně sledovala jeho obličej a neušlo ji mírné zacuknutí koutkem úst, jakoby zadržoval smích. Došla k závěru, že to věděl a jen ji chtěl přinutit, aby mu to řekla. Naštvaně přimhouřila oči a probodávala ho pohledem. Ten si z toho, že ho vraždila očima, nic nedělal. Bavil se přímo královsky. Těšilo ho, že ji dokázal vyvést z míry a že se mu to dařilo.
„Bavíš se dobře, Richarde?“ ptala se ho tiše a její hlas byl studený jako psí čumák.
„Omlouvám se, má paní, ale nemohl jsem tomu odolat. V našem světě existuje několik řádů, které ten tvůj celibát dodržují. Ovšem Bratrstvo pravdy mezi ně nepatří. Máš další otázky?“ ptal se jí s úsměvem na rtech.
„Proč mě Malcolm oslovuje Sofie? Ramei chápu, je to mé rodové jméno, ale proč mě nazývá i Sofií?“
„Pamatuješ na tu věštbu, má paní? I na přenášedlo? Má podobu medailónku a uvnitř je tvá podobizna. Věštec, co předpovídal tvůj příchod, ji namaloval s obdivuhodnou přesností. Po jejím obvodu byl nápis moudrá nositelka vítězství. Proto je tvé jméno Veronika Sofie. Navíc všichni členové královského rodu měli prostřední jméno a tradice se u nás stále dodržují.“
,Může to být pravda, co mi tady říká? Jestli ano jsem opravdu ve velkém průšvihu. Zřejmě mi nezbývá nic jiného než s nimi spolupracovat. Třeba pochopí, že nejsem ta pravá pro vládnutí, když uvidí, jaké jsem dřevo. Ale co když je to nepřesvědčí? Nebudu si s tím teď lámat hlavu, stejně nic nevymyslím,‘ přemýšlela hledíc při tom do krbu. Dospěla k názoru, že bude nejlepší znát všechny dostupné informace a kde jinde se dají najít než v knihovně. Podívala se na Richarda, který ji celou dobu pozoroval, a pravila: „Je to sice zvláštní, ale po tom všem co jsi mi způsobil, ti věřím. Nedokážu to vysvětlit. Jestli mám v Keronii zůstat a být vaší budoucí vladařkou, potřebuji se dozvědět co nejvíce o této zemi. Můžeme začít historií. Řekneš mi to sám nebo mi přineseš nějaké knihy, kde bych si to mohla přečíst?“
Richard, potěšen jejím oznámením, jí odpověděl: „Něco málo bych ti mohl sdělit i já, má paní. Ale vše najdeš i v této knihovně. Počkej chvíli, přinesu ti jeden svazek, který se věnuje tvému rodu a popisuje začátek našeho neštěstí.“ Ihned vstal a zmizel mezi policemi.
Veronika se pohodlně uvelebila v křesle a natáhla nohy k ohni. Byla zvědavá, co jí přinese. Nemusela čekat dlouho. Sledovala, jak přenesl jeden menší stolek před její křeslo a vzápětí na něj pokládal velkou zaprášenou knihu.
Veronika ji otevřela na první stránce a četla nadpis, který zněl: Historie rodu Ramei. Život a smrt jeho členů.
Přišlo jí zvláštní, že uměla číst pro ni neznámý jazyk a rozuměla všemu, co na ni kdo mluvil. Až teď ji napadlo, jak bylo možné, že znala jejich mluvu?
Podívala se na naproti ní sedícího Richarda a zeptala se ho: „Jak je možné, že vám rozumím a umí číst vaše písmo? Vždyť jsem v jiném vesmíru a neměla bych to znát.“
„Za vše může magie, má paní.“
Tímto jednoduchým prohlášením Veronice připomněl příhodu s jejím podivuhodným zkrášlením.
„Má magie něco společného i s tím, že můj obličej a vlasy vypadají jinak než v mém světě?“
„Ano, má paní. Magie v Keronii je obsažena v každém živém či neživém předmětu. Je součástí úplně všeho. Lidé ji ale nevycítí a ani si ji neuvědomují. To jen Mágové a členové královského rodu. Ona může za to, že se tvé tělo mění. Je to důsledkem toho, že tví předci nežili v Keronii. Magie tak nad nimi ztratila kontrolu a postupně jste ve svém rodu začali vypadat jinak, než ve vaší původní vlasti. Ale neměla by sis kvůli tomu dělat nějaké starosti. Pokud mohu být tak smělý, řekl bych, že ti to sluší i teď, má paní.“
Veronika se opět začervenala a raději se sklonila opět ke knize, aby se dala do jejího prohlížení.
Opatrně otáčela letitými stránkami, až narazila na jméno Hynek Janus. Vzpomněla si, že to bylo ono dítě, které bylo přeneseno do jejího světa. Další zápisek byl o tom, co se dělo po smrti jeho otce. Jeho vrah, Gudrun, se v trvajícím zmatku chopil vlády a všechny královy věrné nechal ze dne na den popravit. Nikdo se proti němu pak neodvážil říct cokoliv negativního natožpak proti němu nějak bojovat. Svou moc si udržoval pomocí silné armády a jakýkoliv nepokoj zničil v jeho zárodku. Jeho potomci pokračovali v jeho stopách. Nenašel se v jejich rodě nikdo, kdo by byl dobrý vládce. Válčili s jejich sousedy, jejichž půdu si poté přivlastnili. Království Keronie se rozrůstalo a sílilo, ale lidem se v něm dobře nežilo. Nynější vládce Goran své poddané nešetřil. Nutil je platit stále větší a vyšší daně a jejich syny rekrutoval do své armády.
Veronika prolistovala knihu až na poslední stránku. Kromě několika pověstí o jakémsi zvířeti podobnému draku, jednorožcích a dalších bájných stvořeních, tam nebylo napsáno nic jiného o jejím rodě. Zavřela knihu a opřela se v křesle hledíc do plamenů. Pomalu si v hlavě procházela informace, které se před chvílí dočetla.
Tak teda Gudrun mohl za její situaci. Kdyby jejího předka nezabil, jistě by teď nemusela ona zbavovat jeho potomka trůnu. O Goranovi tam moc napsáno nebylo. Jen že mu bylo přibližně třicet let a nebyl ženatý. Pomyslela si, že zřejmě všechen svůj čas trávil plánováním válek, než aby si hledal nevěstu. Je to její plus. Z morálního hlediska ji přišlo méně zvrhlé svrhovat dospělého muže, než bezbranné dítě.
Ze zamyšlení ji vytrhlo mírné bouchnutí velkého kodexu na stolku před ní. Ani si nevšimla, že Richard neseděl v křesle a že jí přinesl další spis. Byl vázán v kůži a jeho tloušťka byla široká jako celá její dlaň. Prolistovala několik prvních pergamenů a bylo jí jasné, že tento kodex, pokud ho mohla takhle nazvat, neměla šanci přečíst. Byl psán ručně malým písmem a obsahoval informace o místní floře a fauně. Mezi prvními zvířaty, o kterých se zde psalo, byl kůň. Veronika si přečetla údaje, ale nikde nenalezla informace o tom, že by byli schválně šlechtěni, aby byli tak obrovští. ,Zřejmě je to tady obvyklé,‘ dumala v duchu. ,Měla bych se nad tím přestat pozastavovat a smířit se s faktem, že i poník bude větší než já,‘ pomyslela si trpce.
Vzhlédla a překvapením skoro nadskočila, když viděla Richarda sedět v druhém křesle. Myslela si, že byl někde mezi policemi. Byla zřejmě velmi soustředěná na čtení, že si ho nevšimla. Když tak na něj hleděla, jak sledoval v krbu oheň, vzpomněla si na její ranní probuzení. Pohled ji padl na jeho modrý kabátec, z kterého vyčuhovala bílá halena. Vybavilo se jí, jak vypadala jeho vypracovaná hruď a musela se opět sklonit ke knize, aby si nevšiml jejích rudnoucích tváří. Připomnělo jí to ale i něco jiného. Chtěla se ho přece zeptat, co tam vlastně pohledával.
„Richarde?“
„Hm?“ odpověděl, ale bylo vidět, že byl myšlenkami úplně někde jinde.
„Vnímáš mě?“ do hlasu se jí vnesl podrážděný tón.
Jakoby se až teď probral ze své myšlenkové poutě.
„Ano, má paní?“
Veronika se, než mu odpověděla, rozhlédla po knihovně, zdali byli opravdu sami. Až pak se na něj podívala.
„Když jsem se ráno probudila, čekalo mě menší překvapení. Byl jsi to ty. Spal jsi v křesle u mé postele. Mě by jen zajímalo, proč jsi tam byl? Nepamatuji se, že bych tě zvala do pokoje,“ její hlas byl sice klidný, ale při poslední větě tázavě pozvedla obočí a hleděla do Richardových černých očí.
Kdyby je někdo slyšel a z dálky pozoroval, pomyslel by si, že žena lhala. Na Richardovi nebyly znát žádné náznaky nějaké emoce. Dál v klidu seděl v křesle a sledoval Veroniku.
Ta ale seděla blízko něho a neušlo jí jeho překvapivé zamrkání. Nedal na sobě znát, že by ho její otázka vyvedla z míry, ale oči ho zradily. Uhnul jimi a začal opět sledovat plameny v krbu.
Veronice docházela trpělivost. ,Proč mi neodpoví? Copak se mezi námi něco stalo a já si to nepamatuji?‘