Pavoučí Lilie - Prolog

Anotace: Prosím o komentáře k příběhu jestli stojí za to pokračovat, případně shovívavost s možnými chybami:)

Kráčel po tichých kopcích Zelené Brány a znovu přemýšlel nad velkolepostí tohoto místa, které bylo snad starší než samo bytí a jestliže tomu tak nebylo, tak si ti dva společně hráli jako děti na velký třesk. Když byste se zeptali, jak přišla ke svému názvu, pravděpodobně byste museli být šílení nebo mít velmi omezenou představivost, protože každému tvorovi, který je schopen tuto otázku položit to musí být od pohledu jasné.

Omluveni však musejí být ti, kterým to od pohledu být jasné nemůže kvůli případné absenci zraku, protože to je zde jediný smysl, na který se zdá aspoň částečně spolehnout. Takovému člověku, byste pak popsali nekonečnou pláň kde nic neroste ani nežije kromě drobné květiny feis která nikdy nekvete. Kde je pouze neurčitý soumrak ale nikdy zde nevyjde slunce ani měsíc se svými družkami. Místo bez vůní a větru, který by je roznášel. Jediné co je zde nikdy nekvetoucí feis společností, jsou nehybné portály, kterými je celá Zelená Brána posetá. Každý z nich prý přísluší jednomu světu, ve chvíli kdy se zrodí nový svět, objeví se i nový průchod a stejně jako se společně zrodí společně i zaniknou.

Ze zmuchlaného balíčku, který do teď svíral v náručí, se ozval tichý vzlyk, který se nepřirozeně rozléhal po tiché pustině. Muž odhrnul hrubou látku a setkal se s vyčítavým pohledem pískově žlutých očí malé dívenky, která do té chvíle tiše spala zabalená do zkrvavené deky. "Takhle se na mě nedívej, já za to nemůžu". Chvíli upřeně opětoval pohled toho sotva měsíčního uzlíčku jako by čekal na odpověď, která nepřicházela. Po chvíli usoudil, že čeká zbytečně a s tichým vzdechem se zvedl z kamene, na kterém doposud odpočíval a pokračoval dál pustinou, aby našel ten správný svět, kde měla jeho mladá společnice spát, dokud nepřijde její čas.