Kruh - kapitola šestá

Anotace: Tak po dvou týdnech další kapitola z příběhu elfí uprchlice Amawel. (A omlouvám se, pokud to zpoždění teda někomu vůbec vadilo :-D)

Sbírka: Kruh

Jen několik desítek stop od ní, na druhém konci mýtiny, se tyčil do výšky nejméně dvou a půl stop ten nejhrůzostrašnější tvor, jakého kdy viděla. Pod ním bezmocně ležel světlovlasý mladík, vedle kterého se pomalu tvořila kaluž krve. Byl to medvěd? Vypadal tak. Ale ze zad, z břichu, vlastně odevšad mu trčely masivní ostny. Oči plály rudou září, hněvem, zlostí. Na několika místech byla jeho tmavě hnědá kůže roztržená a odhalovala tak tlející maso.
Hrůzou vykřikla.
Bestie zavřeštěla a rozběhla se směrem k nim. Kočka vedle dívky se přikrčila a zlostně zaprskala. Amawel se strachem a zděšením nemohla ani pohnout. Nakonec roztřeseně mávla rukou v složitém gestu a vykoktala pár slov ve staré Tevinterštině.
Nic se nestalo. Elfka se zoufale podívala na svou ruku, poté na bestii, která už byla v polovině mýtinky. Z tlamy jí odkapávaly provazce slin. Raven nervózně zamručel.
„Já… nevím. Co to…“ koktala dál dívka, rozhodnuta zkusit to znovu. Opět mávla rukou a magickou formuli tentokrát jasně zakřičela. Medvědí nestvůra byla už u nich, když kolem její budoucí kořisti vzplál kruh magických plamenů. Z hrdla se jí vydral nelidský řev.
„Honem, utíkej! Nevím, jak dlouho vydrží. Nespálíš se!“ křikla na kočku. Po chvilce stála v plamenném kruhu sama. Připravovala další kouzlo, potřebovala však čas. Jen malou chviličku.
Po tom, co Raven proskočil ohnivou stěnou, která ho jen trochu polechtala na břiše, se plížil za záda bestie, která vztekem a bezmocí prskala všude kolem sebe.
Amawel mezitím nakreslila dlaní kruh. Za její rukou zůstávala ve vzduchu nazelenalá stopa po magické energii. Sotva pár vteřin dívka čekala se zavřenýma očima. Bariéra z ohně slábla, až se nakonec úplně vytratila. Medvěd se chystal ke skoku. Jakmile skočil, elfka vší silou udeřila do kruhu visícího ve vzduchu a vyslala tak příšeře naproti mohutnou pěst, tvořenou kamenem z čiré magie. Uslyšela křupnutí, jak kámen narazil do zrůdné, medvědí lebky. Následovalo bolestné zakňučení. Navzdory děsivě vyhlížejícímu pokřivení lebky bestie byla stále na nohou.
„To není možné…“ polkla náhlý příval strachu dívka.
Než se však stačila dostatečně vzpamatovat, už se zrůdě zakusovala do krku černá puma a vší silou škubala hlavou. To vyvolalo jen další táhlý, chraplavý řev bestie, která se snažila kočku setřást a sama ji zakousnout. Dívka chvíli jen zděšeně přihlížela. Musí něco udělat, dřív nebo později Ravena určitě setřese a pak bude řada na ní. Na nic už nečekala a tasila dýku. Medvěd sebou zmítal, kroutil a různě vrtěl, puma stále zakousnutá do jeho hrdla, z kterého pomalu začala vytékat hustá, rudá krev. Na chviličku se jí zdálo, že černá kočka je v převaze a drží bestii v šachu. To byla její chvíle.
Bodla.
Zbraň zajela do rudého oka až po jílec. V nestvůře se nashromáždil poslední zbytek energie. Vzepjala se na zadní, čímž se jí podařilo konečně setřást kočku, která spolu dopadem na všechny čtyři vytrhla zrůdě pořádnou porci masa z krku. Jedním máchnutím mohutné tlapy uštědřila elfce ránu, která jí odhodila dobrých pár stop a navíc jí vyrazila dech. Dýka však pořád čněla z už tak dost pokroucené medvědí lebky. Zvíře, dalo-li se mu tak říkat vydalo poslední, hluboké zavřeštění před tím, než s dunění dopadlo na zem. Z krku mu stále crčela krev. Bylo mrtvé.

Přikryl její tělo bílým prostěradlem, na kterém se uprostřed začal tvořit karmínový květ smrti. Bylo toho na něj v posledních dnech příliš. Povzdechl si a jen stěží zastavil náhlý příval slz, když dva nováčci z řad templářů odnášeli její tělo. Kde jen může jeho „dcera“ být? Je ještě naživu? Ne, není, nemůže být. Theodor ji určitě dostal, bastard. Není možné, aby nezkušená čarodějka dokázala porazit tři templáře. I proti jednomu to bylo téměř nemyslitelné. Nejdřív Amawel, teď Thera.
Selhala. Když jí ovládl démon, nemohl se na to dívat. Musel odvrátit zrak k obloze. Bylo to strašlivé. Z mladé, krásné dívky se stávalo něco hrozivého, dokud to neukončil určený templář jediným bodnutím. I když se to za jeho dlouhou službu ve věži nestalo poprvé a dá se říct, že na to byl i zvyklý, tohle ho opravdu zasáhlo. Už neví, jak dlouho to tady ještě vydrží, proč ho Stvořitel tak trestá? Teď po prvé po těch letech cítil nutkavou potřebu utéct, odejít, prostě zmizet. Rozhodl se. Musí něco udělat.

S námahou se posadila a zalapala po dechu. Měla štěstí, že jí úder nerozsekl břicho, pomyslela si. Nedaleko od ní seděla černá puma a znuděně jí sledovala. Odhrnula si vlasy z obličeje a s podporou stromu, u kterého předtím přistála, se jen ztěžka postavila na nohy. „Jsi v…?“ nestačila doříct, když ji kočka přerušila souhlasným, drsným mňouknutím.
V tom si všimla mladíka, který ležel v loužičce krve, nejspíše své vlastní. Nejrychleji jak dokázala, se k němu vydala. Když pokulhávala kolem mrtvé zrůdy, strachem se otřásla. Ten tvor vypadal po smrti stejně strašlivě, jako zaživa.
Raven se ze svého místa ani nehnul.
Světlovlasý mladík měl na hrudi tři táhle škrábance, z kterých stále odkapávala krev. Sesunula se vedle něj a automaticky zkřížila ruce v čarovném gestu. Bělmo jejích očí se zabarvilo tyrkysovou modří. Zatajila dech, když cítila, jak skrz ni prochází mana, která z jejích dlaní seskakovala ve formě jiskřiček na mladíkovo tělo, aby zhojila jeho zranění. Puma na druhé straně mýtiny vydala nespokojené zamručení.
Škrábance se pomalu začali uzavírat a raněnému se do tváře začala opět vracet barva. Prudce otevřel oči a zhluboka se nadechl.

V první chvíli ho oslnilo slunce natolik, že ihned zase zavřel oči. Za okamžik se je odvážil otevřít znovu. Byl mrtvý? Vrátil se snad do Stvořitelovy náruče? Shlíží na něj teď samotná Andrasta? Byla stejně nádherná, jak jí popisovaly legendy. Shlížela na něj tyrkysovýma očima, ve kterých by bylo tak snadné se utopit. Pozastavil se jen nad dvěma výrůstky, které jí čněly z velmi světlých vlasů na bočních stranách hlavy. Andrasta přeci nebyla elfka. Není tedy mrtvý? Chtěl promluvit, ale neviditelný zloděj mu ukradl slova od úst. Nakonec tedy jen ztrápeně vydechl.
„Ššš.“ uklidňovala ho dívka. „Už je to v pořádku.“
Co je v pořádku? Napadlo ho. Bestie! Je mrtvá? Musí být, když to říká, přece by mu někdo jako ona nelhal.
„Ch, chr…“ snažil se vyslovit svoje jméno, ale pokaždé když se dostal ke třetí hlásce, došel mu dech. Když se dívka odtáhla, téměř okamžitě propadl nevysvětlitelnému, náhlému zoufalství. Přál si, aby byla zase u něj, chtěl, aby se zas vrátila. Což se mu za moment splnilo. Elfka mu přiložila k ústům měch s vodou.
„Měl by ses napít, aspoň trochu.“ pokračovala a nalila mu trochu vody do úst. „Ta… věc, už je mrtvá, teda doufám.“ Dodala. Jakmile mu chladná voda proplula hrdlem, cítil se o poznání silněji, alespoň na to, aby dívce sdělil své jméno.
„Chris, teda Christianne… Christianne Khane.“
Dívka se na oplátku usmála „Já jsem Amawel, prostě Amawel.“
Snažil se úsměv opětovat, i když asi připomínal spíše škleb.
„Asi bude lepší, když se prospíš, na chvilku.“
Odmítavě zavrtěl hlavou a jeho pokus o posazení skončil opětovným ulehnutím do trávy.
„Nemusíš se bát, jsi v bezpečí.“ Opakovala Amawel. A on jí věřil. Zavřel oči a spánek se brzy dostavil sám.

Musí ho dostat někam z té kaluže a trochu očistit jeho koženou zbroj od vší té krve. Nemohla si také nevšimnout luku a toulce s šípy, který se povaloval nedaleko. Opatrně jej odtáhla pod strom a dala se do čištění krvavých stop.
„Tohle je asi tvoje.“ Pronesl z čista jasna Raven, který stál za ní s napřaženou rukou, ve které třímal dýku. Leknutím nadskočila. Nicméně očištěnou zbraň si od něj vzala.
„Proč si ho vyléčila?“ zeptal se nechápavě.
„Proč ne?“ vrátila mu to stejným tónem.
„Nevíš ani co je to za člověka.“
„Jmenuje se Christianne.“
„Jméno? K čemu je ti hloupé jméno, když neznáš jeho činy, jeho původ? Mohl by to být otrokář, nebo zabiják.“ Pokračoval nedůvěřivě Raven.
„Prosím tě, nebuď paranoidní.“ šeptala, když otírala Christiannovo zpocené čelo kouskem vlhké tkaniny.
„Nejsem paranoidní, jen opatrný. Byla jsi ve věži asi příliš dlouho. Nevíš, jaký je svět tady. Venku.“
Tohle se jí dotklo. Možná opravdu nevěděla, jaký je okolní svět, ale po setkání s Theodorem si dokázala představit, jak zlý člověk asi vypadá. Tenhle dospívající mladík zhruba v jejím věku tuhle představu rozhodně nesplňoval. Navíc byl raněný.
„Jestli si myslíš, že to ve věži bylo jako v nějaké pohádce, tak to se šeredně pleteš!“ oponovala mu naštvaně.
Všimla si, jak se mu překvapením na moment roztáhly zornice.
„ Když to říkáš.“ pronesl chladně, otočil se k nim zády a vydal se na odchod.
„Odcházíš?!“ rozhořčeně za ním volala.
Zakroutil hlavou v nesouhlasném gestu. „Chci být na chvíli sám, musím… přemýšlet.“
„Ať si klidně jde.“ šeptala si pro sebe potichu ještě pár chvil po tom, co byl už z doslechu.

Když se slunce chýlilo k západu, Amawel seděla opřená o strom a pozorovala spícího Christianna. Mrtvola té stvůry na druhé straně mýtiny ji víc než znepokojovala, navíc jí silně začalo kručet v břiše, už dlouho nic nejedla. Možná by měla rozdělat oheň. Ano, to je dobrý nápad. Nasbírala pár popadaných větviček z blízkých stromů a naskládala je na sebe. Jejich okolí obložila různými kameny, které našla. Natáhla ruku a po krátkém zamumlání z ní vyskočilo několik jisker. O oheň bylo tedy postaráno. Sundala si plášť a přikryla jím mladíka, ten jen cosi zamumlal a spal dál. Nemohla si pomoci a pořád sledovala skrz plameny mrtvou příšeru. Mohlo to být posedlé zvíře? Kdysi četla knihu, ve které bylo popsáno, jak někteří hloupější démoni nerozeznají tělo, do kterého se chystají vstoupit a posednou tak třeba i strom, mrtvolu, nebo třeba právě zvíře. Z jejích úvah jí vyrušilo zapraskání větve v nedaleké houštině. Poplašeně vyskočila na nohy, s dýkou připravenou v ruce. Z křoví však pomalým krokem vyšel muž v kožených kalhotách, s kmenovým náhrdelníkem na krku. V náručí nesl několik jablek. Teprve teď Amawel docházelo, že jeho postava je docela mohutná, tedy mohutnější než se jí předtím zdálo. Beze slov si sedl vedle ní a natáhl ruce s jablky. S vděkem je přijala a hned se do jednoho z nich zakousla. Chvíli tam jen tak seděli a jedli svou „večeři“.
„Jaký byl tvůj život?“ přerušila ticho dívka.
„Můj život?“ opakoval.
„Myslím, s kmenem, v Korcarijské pustině.“
„Proč tě to zajímá?“ odvětil nevrle.
„Osm let jsem byla zavřená uprostřed jezera v kamenné věži, není to snad dostačující důvod?“ Raven chvíli mlčel, než odpověděl.
„Spokojený.“ Na to Amawel jen nespokojeně zamručela.
„Nic mi nechybělo, ale šaman mě poslal dozvědět se něco o okolním světě… potom jsem byl chycen templáři. U vesnice, které říkáte Lothering. Ti mě odtáhli do věže, to už ale víš. Stačí ti to?“
„Teď už jsi ale zase… volný. A brzy se k nim zase vrátíš.“
„Ano, vrátím.“
Dívka se rozhodla ho raději nedráždit, a proto mlčela. Sedla si vedle spícího mladíka, přitáhla si kolena k sobě a zamyšleně pozorovala Ravenova záda.
„A co tvoje minulost?“ začal najednou.
„M-moje?“ vykoktala překvapená, že se chystá pokračovat v rozhovoru.
„Myslím, že jsem měla větší štěstí, než většina elfů. Mágové nedělají tak velké rozdíly mezi lidmi a… ostatními.“
„Nikdy jsem žádného elfa neviděl. Teda alespoň ne tak zblízka, jako tebe. Nepřijdeš mi příliš jiná.“ Pokračoval dál, stále zády k ní. Nevěděla, jak přesně by měla reagovat na to, co jí teď řekl.
„Hmm, tak to asi díky.“ vymumlala nakonec. „Většina času tam byla… zábavná? Studovat mě bavilo a navíc jsem tam měla dobrou kamarádku a někoho kdo…“ myšlenky se jí okamžitě zatoulali k Theře a Thomasovi. Co asi dělají? Jsou v pořádku? Uvidí se s nimi ještě někdy?
„Chápu.“ odvětil a zvedl se. Rozpřáhl ruce a za pár vteřin se na ni opět díval očima pumy. Stočil se u ohně do klubíčka a víčka mu zanedlouho samy klesly. Amawel se zase opřela o strom a dívala se na pomalu vykukující hvězdy. Mladík vedle ní spokojeně oddychoval. Co by se asi stalo, kdyby jí Theodor nenapadl tehdy ve věži? Možná by zrovna teď debatovala s ostatními mágy nad novými kouzly, které objevila, nebo nad nějakou novou knihou, kterou zrovna prostudovala. Jenže… kdyby.
Povzdechla si a zavřela oči. Chlad se jí vkrádal mezírkami ve zbroji do kůže, ale jí to bylo pro tuto chvíli jedno. Myslí byla jinde.
Brzy usnula.

Probudil ji hlasitý výkřik. Rozespale si promnula oči. Raven i Christianne leželi oba na svých místech. Pomalu procházela kolem vyhasínajícího ohniště, připravená tasit dýku. Po chvilce uslyšela šramot na pravé straně. Spící puma ze spánku slastně zapředla. Blížila se ke stromu, zpoza kterého vycházely ty podezřelé zvuky, na jazyku kletbu kterou by případnou další bestii na chvíli vyřadila ze hry.
„Ani se nehni, jinak budeš rýt hubou v zemi, to přísahám!“ ozvalo se za dívčinými zády.