Kronika Keronie 22. kapitola

Anotace: Kam to Veroniku pan Neznámý odvedl? Jaké s ní má úmysly? Chce jí ublížit? Nebo je všechno úplně jinak? Omluvte prosím chyby v textu ;) Přeji pěkné čtení.

Sbírka: Kronika Keronie

Byla vyděšená. Hrudník se jí divoce pohyboval od toho, jako prudce oddechovala. Cítila napětí ve svalech svého protivníka, jak se jí snažil udržet u sebe. Zmítala se v jeho pevném objetí a doufala, že mu uštědří ránu, po které by ji pustil. Věděla, která místa bolí muže nejvíce, ale vůbec nedostala příležitost si to v praxi vyzkoušet. Držel ji velmi pevně, až si byla jistá, že na místech kde se nacházely jeho prsty, bude mít za chvíli modřiny.
Táhl ji hlouběji do stínů, až došli do jednoho prázdného stání, kde kvůli tmě nebylo vidět na krok. Opřel se o zeď a ji si přitiskl zády k sobě.
Ochromená hrůzou z toho co má přijít, úplně ztuhla strachy. Cítila, jak jí buší krev ve spáncích. Jen mlhavě si uvědomovala, zuřivé zvuky vycházející z Aladarova stání. Kromě jeho koňského řehtání slyšela i několik mužských hlasů.
Z posledních sil se zkusila vězniteli vykroutit z ocelového sevření, ale ten si ji ještě pevněji přitiskl na své tělo. Ucítila jeho teplý dech na svém uchu a strachy se nemohla ani nadechnout.
„Přestaň. Se. Hýbat.“ Šeptal rozzlobeně každé slovo zvlášť. Jeho hlas by plný zloby a napětí.
Přestala se zmítat a očekávala jeho další čin. Sice se nikdy do takovéto situace nedostala, ale zhruba věděla, co může očekávat. O napadených a znásilněných ženách si v tisku přečetla dostatečně mnoho, aby věděla, co bude následovat.
On však jen dál stál na místě a držel ji u sebe. Ani ji svýma rukama neosahával. Spíš jí připadalo, jakoby se soustředil na hluk v Aladarově stání, než na ni. Raději se zaposlouchala do zvuků, které se potemnělou stájí rozléhaly stále hlasitěji.
„Našel jsi ji?“ říkal právě jeden z mužských hlasů.
„Vidíš ji snad tady? Vážně jsi tak pitomý?“ odpověděl mu druhý muž, jehož hlas byl mrazivý jako led.
„No tak tady není Marcusi. Raději vypadněme, než tahle příšera tím svým povykem někoho přitáhne,“ odpověděl první muž opatrně, jakoby měl z Marcuse pořádně nahnáno.
„Nemohla přece odejít, viděli bychom ji. Tak hledej dál, ty budižkničemu!“ pronesl už notně rozzlobeným hlasem Marcus. „A postarej se o tu herku, ať konečně sklapne.“
Za pár okamžiků se stáj opět ponořila do ticha. Aladar přestal ve svém boxu vyvádět a Veronika si myslela, že ji srdce vyskočí z hrudi, jak zběsile bilo. Chtěla se za ním vydat a podívat se, proč je najednou tak klidný, ale paže kolem jejího těla jí v tom zabránily. Držely ji pevně na místě, že se neposunula ani o píď.
Když znovu ucítila teplý dech na ušním lalůčku, vyděšeně se nadechla.
„Dělej přesně, co ti řeknu,“ šeptl Neznámý. „Musíme se schovat, proto se posuneme do rohu a tam zůstaneme sedět, jasné?“ jeho ruka jí stále bránila v mluvení, a proto pouze zakývala na srozuměnou.
Pomalu se sunuli podél zdi stání, až došli do jeho nejtmavšího rohu. Neměla moc prostoru pro manévrování a proto, aby neupadala, se celou vahou opřela o jeho tělo, když začali klesat k zemi. Seděla mezi jeho stehny a opírala se o jeho hrudník. Kdyby nebyla tak vyděšená, bylo by jí příšerně trapně. Tak sotva vnímala jeho pevné svaly, když se snažila soustředit na dění mimo jejich úkryt. Pan Neznámý přes ně přehodil tmavý plášť, o kterém Veronika vůbec netušila, odkud ho vzal. Krčili se spolu pod ním a přes látku slyšeli tlumené zvuky, které vydávali oni dva muži.
Slyšela jejich kroky na kamenné podlaze a modlila se ke všem svatým, ať jsou ty kroky co nejdál do nich. Uběhlo několik minut tíživého ticha, které bylo sem tam přerušeno zvuky kroků či zvedání a pokládání předmětů a klapotem a frkáním koní ve zbývajících boxech.
Tiskla se k tomu neznámému muži a doufala, že od něho jí nebezpečí nehrozí. Sice jeho rozzlobený tón řeči, když s ní mluvil, vypovídal něco jiného. Ale kdyby jí chtěl ublížit, jistě by se s ní teď neschovával před jinými bratry, kteří jistě žádné čisté úmysly neměli.
Poté, co se oba muži přesvědčili, že ve stájích opravdu není, odešli. Bylo s podivem, že je nenašli, ale zřejmě byli tak dobře maskovaní, že i kdyby se na ně upřeně dívali, ve tmě, která v boxu panovala, by si jich nevšimli.
Ještě několik desítek sekund se krčili ve stejné pozici a čekali, zda se někdo nevrátí, ale nikdo tak neučinil. Odtáhl ruku z jejího obličeje, kterou tam opět položil poté, co je zakryl pláštěm. Zhluboka se nadechla a vydechla a několikrát to opakovala. Mezitím ji pustil i druhou rukou, kterou ji držel kolem pasu a stáhl z nich plášť.
Jen co byla volná, se od něj pokusila dostat pryč, ale roztřesené údy neunesly váhu jejího těla a tak se posunula jen kousek z jeho dosahu, ale stále seděla na zemi. Neměla sílu vstát. Dolehl na ni šok z toho, co vše se stalo a co se teprve mohlo stát. Druhý během dne. Doufala jen, že na té zemi nezkolabuje. Stačilo by málo a omdlela by tady vyčerpáním. Zážitků měla na dnešek právě dostatečné množství. Přála si jen dostat se do pokoje a padnout na postel a spát. Její přání ovšem muselo počkat. Nejprve se musela vypořádat s nastalou situací.
„Asi bych ti měla poděkovat,“ zašeptala, protože si nebyla jistá, jestli by ji nezradili hlasivky, kdyby promluvila hlasitěji. Podívala se na něj, ale díky teď už opravdu černé tmě z něho nic neviděla. Jen cítila, že sedí stále na místě blízko ní. Vyzařovala z něj však silně negativní energie, z které jí vstávaly chloupky na rukou.
Roztřásla se, ale ne chladem. Bylo to strachem. Jeho mlčení jen vystupňoval její pocit ohrožení, který pominul s odchodem oněch mužů, aby se vrátil v plné síle. Byla ztuhlá strachem a neuměla se ani pohnout, aby se od něj dostala pryč. Uslyšela šustění látky. V uzavřeném prostoru se ten zvuk ozval jako rána bičem.
„Kdo by to byl řekl,“ promluvil zlověstně tichým šepotem, z kterého se jí postavily vlasy vzadu na krku, „že mi paní bude vděčná a bude mi děkovat. Jsem poctěn,“ dořekl posměšně a pokračoval: „Dobrý skutek si žádá odměnu.“
Polkla knedlík, co se jí usadil v krku, a přemýšlela, jak odpovědět, aby ho nenaštvala.
„Co by sis přál?“ jen co to vyslovila, nejraději by si nafackovala. Podobnou větu vyslovil on, když se poprvé setkali.
Pak už jen zaregistrovala šustění látky, jak se k ní blížil a než stihla cokoliv udělat, přitiskl se svými rty na její a políbil ji. Nejprve nechápala, jak se mohl tak přesně trefit a pak byla šokovaná, proto se zprvu vůbec nebránila. On potěšen jejím neodmítnutím, ji políbil hlouběji a vášnivěji. To ji přimělo reagovat.
Zatlačila dlaněmi proti jeho hrudníku a snažila se od něj odtáhnout. Ten jen chytil do dlaní její tvář a držel ji tak pevně, že s ní nemohla uhnout. Jejich bušících dlaní si nevšímal. Veronika netušila, co si má počít. Najednou se jí vybavila spousta filmů, kde k takovým polibkům došlo a ihned věděla, co má dělat.
Její sevřená ústa se uvolnila a vypadalo to, jakoby se k němu chtěla přidat. Jen co trochu povolilo sevření dlaní kolem obličeje, zaútočila. Kousla ho do dolního rtu, až na jazyku ucítila sladko-železitou chuť krve.
Důsledek byl takový, že polibek skončil a ruce z jejího obličeje zmizeli. Odtáhla se od něj na ještě stále se třesoucích končetinách co nejdál a vyděšeně zrychleně dýchala. Připadalo jí, že přešla z deště pod okap.
„Cos to udělal? Jak ses to opovážil?!“ šeptala na něj rozhořčeně, neboť se jí stále nedostávalo dechu.
„Pěkně se odvděčuješ, má paní, jen co je pravda. Kdybych tě neodtáhl pryč od těch dvou, neskončilo by to pro tebe jen u polibku,“ zasyčel zlostně a ona opět uslyšela šustění látky, jak se ve tmě pohyboval směrem k ní.
„Nepřibližuj se!“ vyhrkla vyděšeně a odplazila se po zemi, až zády narazila na dřevěnou přepážku. Ten její přání nebral na vědomí. Dál slyšela tření látky o kůži, jak se k ní blížil.
Přidušeně vykřikla, když se její levé pak i pravé nohy dotkly jeho ruce. Přejížděl jimi po celé délce až k pasu, kde se zastavil. Snažila se mu vyškubnout a různě vyprostit, ale i přesto, že ji nijak pevně nedržel, se jí to nepodařilo. Zčásti proto, že byla opět jakoby ochrnutá strachem. Došlo jí, že proti němu nemá šanci a přestala se bránit. Ubližovala jen sama sobě. Zůstala jen bezvládně v polosedě opřená o zeď a čekala, co udělá.
Seděl obkročmo na jejich natažených nohách a ruce měl položené na jejím břichu. Pomalu se posouvaly stále výš a výš. Hladil ji přes žebra, až došel k místu, kde začínala ňadra.
Začala se od strachu třást silněji než před tím.
„Neubližuj mi, prosím,“ tiše plačtivě zašeptala a cítila, jak jí stékají po tvářích slzy.
Jeho ruce se na místě zarazili a jakoby se celý napjal. Veronika vypětím ani nedýchala. Strašně se ho bála.
Jedna jeho ruka se dotkla její tváře. Když na konečcích prstů ucítil slzy, objal její tváře dlaněmi a palci ji stíral slané krůpěje. Roztřeseně se nadechla, když se k ní přiblížil a malými jemnými polibky, které by u něj rozhodně nečekala, ji slíbal zbytek slaných kapek. Poté se od ní odtáhl a posadil se vedle ní. Rameny se skoro dotýkali.
Veronika stále ztuhle seděla a stěží si dávala do kupy, co se to stalo. ,Nejdříve ji zachránil, pak ji políbil, ona ho kousla, pak ji začal osahávat a poté, co se rozbrečela, ji skoro láskyplně odstranil slzy.‘ Jeho chování jí vůbec nedávalo smysl.
„Omlouvám se,“ řekl tak potichu, že si nejprve myslela, že se přeslechla. Nijak na to nereagovala. Stále se snažila pochopit, co se to vlastně odehrálo.
„Nechal jsem se unést, už se to nestane, má paní,“ dořekl už jiným hlasem plným skryté zášti. Veronika uvažovala, zda je ta nenávist mířená proti ní nebo proti němu.
„Ať už se to neopakuje, rozumíš?“ vzchopila se na odpověď a byla ráda, že hlas se jí už vrací k normálu.
„Ano,“ odpověděl zlobně.
Dál tam vedle něj seděla a neměla se k tomu, aby odešla. On zřejmě také ne. Po pár minutách se ho odhodlala zeptat, na to, co jí vrtalo hlavou.
„Ti muži… oni chtěli…“ zakoktala se a cítila, že zrudla a byla podruhé ráda, že je kolem tma jak v pytli.
„Ano, má paní. Chtěli si s tebou ukrátit dlouhou chvíli. Vyjádřil jsem se přesně?“ opět byl v jeho hlasu znát pohrdavý tón. Neuměla poznat, jestli je namířen vůči ní či proti těm dvou mužům.
„Chápu!“ odsekla zlostně. „Myslela jsem, že mi tady nehrozí nebezpečí, ale krutě jsem se spletla,“ dodala pobouřeně. Doufala, že se aspoň zastyděl.
„Ber to jako ponaučení do budoucna a měj se na pozoru. Nemůžu ti pokaždé pomáhat.“
„Pomáhat?!“ vykřikla rozzlobeně. „Vždyť ses k nim skoro sám přidal!“ připomněla mu jeho nedávný čin.
„Omluvil jsem se ti, co ještě víc chceš?“ řekl znechuceně a postavil se na nohy s úmyslem opustit stáj, dokud měl svou zlost pod kontrolou. Hrozilo, že by se jeho trpělivost přelila přes okraj pomyslné číše.
Veronika taky vyskočila na nohy a rozhořčeně mu odpověděla: „Co ještě chci? Aby ses ke mně s ostatními nechoval jako k děvce. Nejsem váš majetek a nemůžete si se mnou dělat, co chcete!“ jen co to na něj zlostně zasyčela, opustila stání a poslepu se vydala k světlejšímu konci stáje, kde se nalézal i Aladarův box.
Jen co se k němu přiblížila Aladar ji na pozdrav radostně zakýval hlavou. Vešla k němu a poplácala ho. Zároveň hledala na jeho těle stopy po zranění, které mu mohli způsobit ti dva chlapi. Ale nic nenašla. Objala ho kolem krku a přitiskla se k němu. Cítila, jak ji zalévá uklidňující pocit a najednou už své problémy neviděla tak černě jako před chvíli. Pobyla v jeho přítomnosti ještě několik minut, až si byla jistá, že je opět klidná a nikdo na ni nepozná, co se před několika desítkami minut stalo. V rychlosti si upravila oblečení a uhladila vlasy. Věděla, že je přesto celá špinavá. Kdyby se jí na to někdo ptal, řekla by mu, že si lehla v Aladarově stání na slámu a usnula tam.
Poté vyšla ven, kde ji čekalo prázdné prostranství a rozprostírající se šedá obloha. Usoudila, že všichni jsou na večeři. Byla překvapená, jak ten čas tady rychle běžel. Bez povšimnutí se dostala do budovy a dál do svého pokoje. Dnes na večeři neměla chuť.
Zpoza krytého klenutého vchodu ji při přechodu přes prostranství pozorovaly šedé stříbřité oči. Zafoukl vítr a pohled na její postavu zakryly pozorovateli světlé blond vlasy.