Kruh - kapitola osmá

Anotace: Osmá kapitola z Amawelina tuláckého života. Tradičně, prosím o komentáře a případnou kritiku, děkuji :-)

Sbírka: Kruh

Kokrhání. Jako malá tenhle zvuk v odluce slýchávala často. Jak už je to vlastně dlouho? Musela si přiznat, že tak krásné probuzení už dlouho nezažila. Když se posadila, líně se protáhla a přešla k oknu, u kterého rozhrnula těžké, přepychově vyšívané závěsy. Slunce zářilo jako o život a po nočním dešti nebylo až na několik kaluží na dvoře ani památky. Černá puma stále spokojeně oddychovala jen několik stop od jejích nohou. Může vůbec někdo tak dlouho spát? Pátrala po pokoji po svých věcech, kde by mohly být? Zastavila se u obrovské, tmavé skříně stojící na druhé straně pokoje a váhavě ji s vrzáním otevřela. Uvnitř však našla jen jednoduché šaty v barvě lístků slunečnic. Ne, že by se jí nelíbili, popravdě už dlouho si přála takové. Měla vůbec někdy na sobě něco jiného než róbu, nebo v posledních dnech zbroj z kůže? Ano, určitě ano, jen je to už hodně dávno. Sundala je z ramínka, aby se na ně mohla podívat blíže. Byly utkány z jemné látky s vyšívaným, zeleným lemem s elegantním, jemným výstřihem do tvaru písmene V. Na nic nečekala a začala se převlékat, šaty jí padly, jako by byly šity přímo pro ni.
„Vidím, že už jsi v pořádku.“ ozvalo se náhle z rohu místnosti, až elfka polekaně nadskočila. Muž v kožených botách a kalhotách, s kmenovým náhrdelníkem na hrudi ji neúprosně sledoval ocelově šedýma očima.
„Lekla jsem se tě…“ vydala ze sebe téměř šeptem, pořád ještě vyděšená Amawel.
„To jsem neměl v úmyslu, omlouvám se.“
„Dobrý, jen… už to prosím tě nedělej.“
Na tohle už Raven neodpověděl, jen stál a dál na ní hleděl. Nezměnil se? Tehdy ve věži Kruhu se jí zdál hubenější. Díky absenci vrchního dílu oblečení si mohla teď detailně prohlédnout jeho tělo. Vlastně na něj přímo zírala. Vážně měl takové svaly?
„Je ti něco?“ přerušil ji, když si všiml jejího nepřítomného pohledu.
„Ne, nic já jen… mám hlad.“ zalhala.
„Poslouchej, nechci, aby kdokoliv o mně věděl. Rozumíš?“
„P-proč?“ vykoktala.
„Protože… chci. Budu prostě dál tvoje… kočka“
„Moje?“
„Tvoje…“ zopakoval ledově klidný. „Nikomu o tom neříkej, něco si prostě vymysli. Nesmíš se ani zmínit o tom kam jdeme. Jinak budu pokračovat sám.“
Stále se na něj nechápavě dívala.
„Já, myslím, že mu můžeme věřit vždyť…“
„Víš, co si o tom myslím, prostě si vyber.“ přerušil jí a přikrčil se. Rozpřáhl ruce a zavřel oči. Jeho proměna byla pro ni něčím fantastickým. Na malou chvilku ho ozářilo světlo, jeho ruce i nohy se měnily v tlapy a na kůži se začaly objevovat první chomáčky krátkých, černých chlupů. Před dívkou opět seděla puma. A právě včas, dveře místnosti se totiž vrzavě pootevřeli a v nich spatřila Christiannův usměvavý obličej.
„Neruším?“
„Ne, jasně že ne.“ odpověděla mu stejným úsměvem.
„Vidím, že už jsi je našla.“ nepřestával se usmívat.
„Já… nevěděla jsem že…“
„To je v pořádku, vždyť jsou pro tebe…“ snažil se jí rychle uklidnit. „Já… chtěl bych Tě a samozřejmě i tvého mazlíka…“ se smíchem se zadíval na sedící pumu, ta jen nevrle zamručela „pozvat na snídani. Teda moje matka a já…“ dodal ve spěchu. Jelikož její poslední jídlo byly jablka, nemohla se dočkat něčeho jiného.
„Já…“ sjela pohledem na sedící zvíře „my, určitě… rádi.“ vykoktala.
„Dobře, to… jsem rád.“ Pokračoval stejně Chris. „Jdi dolů po schodech a pak doleva do prostředních dveří v hale, počkám tam na tebe.“ s těmi slovy jeho hlava zmizela ze dveří.
Dívka jako by si rozhovor, který právě proběhl, ani neuvědomovala. Stoupla si před zrcadlo a chvíli pozorovala svůj odraz. Raven nezúčastněně seděl u dveří, připraven k odchodu. Přiložila si ruce k hlavě a přitiskla si k ní dlaněmi obě uši. Vypadala teď jako lidská dívka. Sice trochu menší a útlejší a s podivnou barvou očí, ale ano. V šeru by jí od člověka nerozeznal snad nikdo. Otočila se kolem své osy, až za ní šaty vlály. Byly krásné, opravdu krásné, vždycky takové chtěla, ale ve věži si moc vybírat nemohla. Věž… Thomas, co asi dělá? Snad je v pořádku. Z Thery je teď určitě čarodějka. Vyměnila by je. Vyměnila by všechny krásné šaty za to, aby bylo vše v pořádku. Smutně si povzdechla a věnovala zrcadlu ještě jeden pohled, než se vydala na snídani.

Portréty na chodbách měly takový přísný, některé dokonce až zlý výraz, pomyslela si. Hádala, že čím blíže byli ke schodišti vedoucímu dolů do haly, tím současnější portréty byly. Muži a ženy na obrazech u dveří jejího pokoje, který byl až na konci dlouhé chodby, měli snědou pleť a tmavé, hnědé vlnité vlasy. Kdežto ti blíže schodišti měli kůži světlou a jejich vlasy byly plavé a rovné. Na posledním obrazu byl mladý pár s blonďatým chlapcem, který se až nápadně podobal Christiannovi. Sešli dolů po schodech do obrovské haly, které vévodil draze vyhlížející lustr. Držela se mladíkovy rady a prošla prostředními, levými dveřmi, kde jej podle příslibu také našla. Jídelna byla zhruba poloviční, jako hala, na rozdíl od ní měla však v pravé stěně velké okno, na jehož parapetu bylo několik truhlíků s rozkvetlými květinami. Uprostřed byl dlouhý stůl, v jehož čele stála žena ve středním věku a usměvavě diskutovala s Chrisem.
„Konečně jsi přišla.“ počastoval jí zářivým úsměvem, stejným, jako měla žena. „Potom dovol, abych vás představil. „Tohle je má matka…“ ukázal gestem na světlovlasou ženu v tmavě zelených, jemně zdobených šatech.
„Banna Amanda Khane.“ rozhodla se žena představit sama.
„A tohle…“ pokračoval mladík. „Tohle je Amawel, vyslankyně Kruhu mágů, která mi jen tak mimochodem zachránila život.“ zažertoval mladík.
„Moc mě těší, madam.“ snažila se co nejpokorněji uklonit Amawel, stejně tak, jako když si ještě jako malá v Kruhu hrála s Therou na šlechtičny.
„Nesmysl, děvče!“ přerušila jí rázně žena. „To mě těší, přeci jen si zachránila mé jediné dítě! Dost těch nesmyslných poklon!“ vzala jí pevně za ruku a potřásla s ní. Elfku překvapili, jaký má žena silný stisk a jen letmo se usmála. Na nic nečekali a usadili se, hned po tom, co jí Chris nabídl místo. Jen co se posadila na vypolstrovanou židli, dveře na opačné straně než z které přišla, se otevřeli a dovnitř vstoupilo několik služebných, kteří nosili na stůl. Dívala se do jejich tváří a snažila se vyčíst jejich pocity. Kupodivu se netvářili nijak ztrápeně, dokonce ani otráveně. Že by její hostitelé byli opravdu… takoví?
„Tak…“ začala Amanda, hned po tom co spolkla první soustu ze své snídaně „co to vlastně bylo zač?“
„To zvíře…“ dodal mladík, když viděl, že Amawel nepřítomně hledí do svého talíře s ovocem.
„Prosím?“ vyjekla. „Jo… Ano, to zvíře… myslím, že bylo posedlé démonem.“
„Opravdu? Je děsivé, že se taková bestie potulovala kolem našich statků.“ Zakroutila nevěřícně hlavou šlechtična. Buď se jí to zdálo, nebo z ní Christianne nespouštěl oči. Celý zbytek snídaně se nesl v duchu křížového výslechu. Jaký je cíl tvého poslání? Jak dlouhou dobu jsi strávila ve věži? Vysílají tě někam často? Dostáváte tam pořádně najíst? Jsi hubená! Hlavně z několika posledních otázek byla elfka opravdu zmatená. Ta žena, cizí žena, se k ní chovala jako ke ztracené, nebo dlouho neviděné dceři. Vždyť je elfka a ještě k tomu odpadlý mág, copak to nikomu nedochází?! I když tu druhou věc jim neřekla, alespoň ne tedy přímo. Raven byl ale zřejmě spokojený, neboť nedaleko od stolu jedl něco, co vypadlo jako rybí maso z hliněné misky. Z toho pohledu se jí udělalo špatně, fuj, jak může žrát syrovou rybu?
„A co tvá kočka? Jak si k ní přišla?“ přerušil proud matčiných podivných otázek mladík. Na nic nečekala a vložila si do úst několik bobulí vína. Aspoň tak získá čas na promyšlení odpovědi, všimla si, že puma jí teď přímo probodává pohledem. Polkla.
„Jednou… jsem byla vyslaná s důležitou… zásilkou do… Denerimu, ano.“ Raději se napila z poháru chladné vody. „Našla jsem jí s tlapou v pasti, byla skoro mrtvá… tak jsem jí uzdravila no a od té doby je se mnou.“ A nakonec přihodila lehký úsměv, aby její lež zněla maximálně přesvědčivě.
„Aha… a jak se jmenuje?“ otázala se jeho matka. Jméno… Jméno, proč, zrovna když potřebuje jakékoliv jméno, jí nic nenapadá?
„Luis… říkám jí Luis.“ vykoktala. Luis, to nejpoužívanější Fereldenské jméno, to určitě.
„Takže je to kocour!“ ujal se slova mladík s veselým tónem v hlase.
„Hm…“ počastovala Ravena zkoumavým pohledem. „To teda je…“
Když dojedli, banna přivolala sluhy, kteří pohotově sklidili ze stolu. Nemohla si nevšimnout, jak na ní zírají. Elfka, u stolu s jejich pány, opravdu něco neobvyklého.
„Ráda jsem tě poznala, a ještě jednou ti děkuji za záchranu mého syna. Jako odměnu prosím přijmi naši pohostinnost na tak dlouho, jak jen budeš chtít. A navíc, malý dárek, ale to až pak…“ mrkla na ní s typickým Khanovským úsměvem.
„Rád bych tě provedl po našich statcích…“ sdělil jí mladík, který už stál u ní „…ale nerad bych tě zdržoval od tvého poslání.“ Opět věnovala na vteřinu pohled černé šelmě. Proč jen kočičího výrazu nebyla schopná nic vyčíst?
„Ne, já… rádi se s tebou projdeme.“

Ty boty, které dostala od jeho matky, byly zvláštní. Byly praktické, pohodlné a přesto se perfektně hodily k šatům. Čekala na něj na prahu haly, spolu s Ravenem, který už seděl na nádvoří. Netrvalo dlouho a slyšela blížící se kroky. Chris měl na sobě už zase svou koženou zbroj, ale pečlivě upravenou a se zvláštním lukem přehozeným přes ramena, u pasu připnutou dýku.
„Snad nás teď žádná příšera nepřekvapí.“ zasmál se srdečně. „I když s tebou se asi bát nemusím, viď?“ Na to mu odpověděla jen nesmělým úsměvem. Prošli skrz malé nádvoří nevelkou vstupní branou, kterou mladík nechal otevřenou. Z mírného kopce, na kterém statek stál, byl překrásný výhled. Lesy a pole v dálce, nebo skoro bez mráčku. Den jako dělaný pro procházku. Amawel mlčela a vychutnávala si krásu scenérie.
„Amawel…?“
„Hm?“ zamručela nepřítomně.
„Kdo vlastně jsi?“ Nejistě se na něj podívala, hleděl jí přímo do očí.
„Jsem čarodějka, to už víš, z Kruhu.“
„Čarodějka, to rozhodně. Ale myslím, že nejsi členkou Kruhu mágů.“
„Ale…“ zadrhla se „jistěže jsem.“
„Nemusíš si na nic hrát, opravdu…“
„Nevím… co tím chceš říct.“ A je to tady, odhalil jí, co se bude dít?
„Nemáš róbu.“
„Ne vždycky mágové nosí róbu, já jsem byla… v utajení. Lidé nejsou vždycky potěšení, když vidí mága a ještě k tomu elfa.“ rozhodla se dál zatloukat.
„A hůl?“ pokračoval ve vyptávání se.
„Taktéž.“
Na tváři se mu objevil opět zářivý úsměv. Proč se usmívá? Co mu na tom ksakru přijde úsměvného?
„A co prsten s insignií?
Na tohle najednou neměla co odpovědět. Vždyť jej přece nemusí nosit každý mág… Ne, to byla hloupost, musí jej nosit každý mág, aby bylo vidět, že je součástí Kruhu a není odpadlík, což ona byla. Proč jen byla tehdy tak hloupá a zahodila ho?
„Abys věděla…“ přerušil ticho „nevadí mi to. Opravdu ne, zachránila jsi mi život a rozhodně si nemyslím, že jsi nějaká Ohavnost.“
Pořád mlčela. Zavřela oči, hlavou jí vířily desítky myšlenek.
„Jen jsem chtěl vědět co…“
„Utekla jsem.“
Zmateně zamrkal a nadechl se, jako by chtěl něco říct, ale nakonec jen pevně sevřel rty. Rozhodla se mu to ulehčit.
„Utekla jsem z věže…“ opakovala. „Protože…“
Raven zaprskal.
„Buď ticho!“ zakřičela na kočku, až sebou Christianne polekaně škubnul. Elfce se v očích zrcadlili slzy, ale kočka se jakoby zázrakem uklidnila.
„Protože se mě jeden templář… pokusil znásilnit.“
„To… to je strašné, nevěděl jsem…“ položil jí soucitně ruku v kožené rukavici na rameno.
„Nepovedlo se mu to a ze strachu že bych jej obvinila, obvinil první on mě. Z krvavé magie.“ Jeho dotyk jí nebyl nepříjemný, ale nebyla si tak úplně jistá proč to dělá. Co šlechticovi jako je on záleží na nějaké elfí odpadlici? Ano, ta věc se záchranou života…
„A jsi… víš.“
„Jistěže ne…“ zašeptala. To nařknutí jí podráždilo, nechtěla to ale na sobě nechat znát.
„Nedalo se s tím nic dělat?“
„Nechápeš? Ty si snad myslíš, že by snad velitel Templářů uvěřil mágovi a elfce dohromady spíš, než někomu z vlastních lidí?“ založila si rázně ruce na prsou. „I kdyby první čaroděj… to je jedno…“
„Já… omlouvám se.“ špitl provinile mladík.
„Neomlouvej se, nemůžeš za to.“
Raději mu už víc neřekne, nechtěla zbytečně dráždit Ravena. Musela změnit téma.
„Co tvá rodina?“ zeptala se o poznání milejší tónem.
„Má rodina?“ opakoval. „Můj otec odcestoval na královo přání i s většinou našich stráží do Ostagaru, čelit splozencům.“
Splozenci, strašlivá stvoření, z dávných věků. Většinou zalezlí v podzemí, někde v trpasličích Hlubokých cestách. Kromě Nákaz. Ty vypukly, když v podzemních chodbách narazil na starého boha, které neustále hledají. Podle legend Stvořitel svrhl Staré bohy za jejich zpupnost a aroganci a uzamkl je ve vězeních hluboko pod zemí. Oltář taky tvrdil, že první splozenci se stali z tevinterských magistrů. Z mocných krvavých mágů, kteří použili krve stovky otroků, aby pronikly do Stvořitelova Zlatého města. Poskvrnily ho však svým hříchem a proto je Stvořitel vyhostil, proměnil je ve zrůdy a od lidstva se odvrátil. Jenže… Oltář toho tvrdí hodně. Co je však skutečné, jsou Šedí Strážci. Řád legendárních válečníku a bojovnic, kteří už několikrát zachránili svět. Poslední nákaza byla ale před více než čtyřmi sty lety, že by…
„A sourozence žádné nemám,“ vytrhl jí z přemýšlení „popravdě jsem i já prý málem zemřel při porodu. Ale jak vidíš, nestalo se…“ pokusil se o chabý úsměv. „Chtěl jsem jet s otcem do bitvy, ale matka mě nechtěla pustit…“
„Nedivím se jí…“
Nechápavě se na ní podíval.
„Jsi její jediné dítě, taky bych měla strach a navíc… podle toho co jsem kdysi četla o splozencích…“
„Ale já chci bojovat, co když se otci něco stane?“
„Takhle nesmíš přemýšlet.“
Na znamení souhlasu prostě kývl. „A co ty, pamatuješ si ještě na svou rodinu?“
„Myslím… že ano. Matně.“ smutně vydechla a přešla k malému srázu, pod kterým tekla malá říčka. „Mám bratra… mladšího brášku…“ šeptala téměř jakoby pro sebe. „Chybí mi… tak strašně mi chybí.“ zamrkala. Jako by ho to zajímalo, jistěže ne. Proč mu to vůbec vykládá?
Nasadila vážný obličej. „Ale to je jedno, už je to dávno…“
„Jak dlouho?“
Tak tahle otázka jí překvapila. „Proč to chceš vědět?“
„Zajímá mě to…“
„Víc než osm let…“ sklopila hlavu, měla na krajíčku, brečet ale před ním nechtěla, místo toho zatnula ruku v pěst.
„Chci ti něco dát, za to… no vždyť víš proč, nechci to pořád opakovat…“ řekl a natáhl k ní dlaň, na níž se blýskal malý šperk. Byl to zlatý prsten, s malým, přesto nádherným rudým kamenem vsazeným do jeho středu.
„Prsten? Dáváš mi prsten? Proč?“
„Není obyčejný, kdysi ho moje rodina dostala od Kruhu, matka i já chceme, aby sis jej vzala, jako odměnu…“
Když se soustředila, opravdu z něj cítila manu. Natáhla ruku, když v tom jí za ní mladík chytil, chtěla se vytrhnout, ale sevření bylo nekompromisní.
„Já… navléknu ti ho.“ usmál se na ní. Raven zamrčel, mladík ho ale ignoroval. Prsten jí padl na prsteníček levé ruky jako ulitý.
„Děkuji, je opravdu… pěkný.“ Popravdě, byla to ta nejkrásnější věc, jakou kdy dívka viděla, snažila se ale co nejvíc ovládat.
„Jsem rád, že se ti líbí, Amawel… Jak dlouho u nás zůstaneš?“
„M-myslím, že do zítřka?“ podívala se na sedící pumu, která souhlasně kývla hlavou.
„To všechno konzultuješ s Luisem?“ otázal se jí se smíchem.
„Jo, jsme… parťáci…“ odvětila s úšklebkem.
Cesta zpátky byla nějak delší, ani si neuvědomila, kolik toho během povídání vlastně ušli. No nevadí, aspoň se pro…
Christianne vykřikl, z vrcholku kopce stoupal kouř…