Kronika Keronie 28. kapitola

Anotace: Kapitola je věnována Dragitě (omlouvám se, pokud skloňuji špatně) za její pěkné komentáře. Snad se bude líbit i přes její ponurou atmosféru ;). Nejsou totiž všechny věci v Keronii tak dobré, jak se na první pohled zdají. Omluvte prosím chyby :).

Sbírka: Kronika Keronie

Probudilo ji klepání na dveře a hlas vyzývající, aby otevřela. Chvilku jí trvalo, než se vymotala ze změti přikrývek a protírajíc si oči konečně Anabel vpustila dovnitř.
Ta, jakmile se ocitla v pokoji, se pustila do rozdělávání ohně v krbu, chystání koupele a neustále u toho něco štěbetala.
Veronika si sedla zpátky na postel a jen sledovala Anabelino počínání. Připadala si jako přejetá parním válcem. Hlava ji trochu pobolívala a celé tělo měla jakoby otlačené, či potlučené. Nechápala co se to děje.
V noci se jí zdál opravdu živý sen, jak se kradla na Melhoce do knihovny. Její sny byly vždy velmi divoké, ale nikdy se po nich necítila tak slabá, otupělá a bolavá. Už se nemohla dočkat, až se naloží do teplé vody a nechá své tělo hýčkat.
Konečně se ocitla v pokoji sama. Začala si odepínat sponu pláště, ale v tom se zarazila.
,Proč mám na sobě plášť?‘ Koukala se na své oblečení vyjeveně a ihned si ho sundala. Pod ním nalezla tuniku a kalhoty, které měla oblečené minulý den.
Zaraženě si znovu sedla na postel a nedbala na to, že jí v kádi chladne voda.
Pomalu se svlékala a přemítala nad tím, proč usnula oblečená. Když si přetahovala tuniku přes hlavu, pocítila bolest v levém boku. Opatrně se rukou dotkla toho místa a málem vykřikla. Pokud mohla soudit, dělala se jí tam pěkně velká a bolavá modřina.
Teď už byla opravdu velmi zmatená. V rychlosti se celá svlékla a nevšímala si bolesti, kterou jí to všechno způsobovalo.
Vstala a prohlížela si své tělo, kam až mohla dohlédnout a objevila pár dalších modřin. Na pažích a jednu na levém zápěstí. Vypadaly, jakoby vznikly stiskem ruky.
Rázem se jí vše vybavilo v plném rozsahu. Musela se opřít jednou rukou o káď, jinak by se asi skácela na zem. Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala z šoku, který si sama přivodila.
Raději vlezla do kádě a až po ramena se ponořila do vody. Nejraději by se utopila.
Vzpomněla si na sen, co se jí zdál, i na pana Neznámého, její potulování po Melhoce a nakonec i na Marcuse, od kterého měla teď tak krásně barevné tělo. Pohledem zavadila o neustlanou postel, jakoby se musela přesvědčit, že pan Neznámý tam už opravdu neležel. Musela být asi opravdu mimo, když ho prakticky přinutila, aby tam s ní zůstal. ,Kde jsem nechala svou opatrnost a rozvahu?‘
Potopila se pod hladinu a vydržela tam, dokud jí nedošel v plicích vzduch. Ještě několikrát to takto opakovala. Nejen že si namočila vlasy, ale trochu jí to i uklidnilo a zmírnilo bolest hlavy. Při mytí vlasů i kůže pak uvažovala, co teď podnikne.
Největší problém představoval Marcus. Doufala, že byl opilý natolik, aby si včerejší večer nepamatoval. Netušila, co s ním pak pan Neznámý provedl, když ona odpadla, ale snad ještě žil.
Otřásla se, když si uvědomila, co vše se jí včera mohlo stát. Byla hloupá, když se spoléhala jen na sebe, svou sílu a postavení. Musela dát panu Neznámému za pravdu. Což ji štvalo.
Poté, co se dostatečně opláchla, vystoupila z lázně, osušila se a oblékla si nové oblečení, které jí Anabel přichystala na židli.
Na černé kožené kalhoty si už zvykla, i na vysoké kožené boty, ale co viděla prvně, byl vršek podobný korzetu či topu v černé barvě lemovaný rudou výšivkou. Byla ráda, že si pod to mohla obléct červenou tuniku, která už sama osobě působila výstředně, díky své výrazné barvě. Když si poté korzet zašněrovala červenou stužkou, musela se podivovat nad tím, proč jí Anabel vybrala zrovna toto oblečení, jistě by se tam našlo i něco méně nápadného.
Prohlížela si konečný výsledek a byla celkem spokojená i přes počáteční nedůvěru. Černá a červená se k sobě jako barvy hodily a tunika spolu s korzetem se vzájemně barevně doplňovaly. A díky dlouhým rukávům tuniky nebyly vidět její modřiny. Své dlouhé a ještě vlhké vlasy stáhla do copu, který si zavázal kouskem černé kůže. Takto vystrojená mohla odejít na snídani, kde se příliš dlouho nezdržovala a po rychlém zhltnutí pár kousků pečiva zamířila do knihovny.
Sebastian už seděl na svém místě a pilně překládal. Pozdravila ho, a když k ní zvedl zrak, neušlo jí, že vytřeštil oči. V duchu se usmála a předsevzala si, že musí Anabel poděkovat. Sebastianovo zírání ji ale po pár sekundách přestalo bavit.
„Co je?“ ptala se ho.
Odkašlal si a odpověděl: „Vůbec nic.“ Po kratší pomlce pokračoval. „Jen jsem ti chtěl říct, že ti to v královských barvách sluší, má paní.“ sklopil oči a hlavou naznačil poklonu.
Zaraženě se znovu podívala na své rudočerné oblečení. ,Královské barvy? Černá a rudá? To si dělají srandu, ne?‘
„Děkuji ti, Sebastiane, ale vůbec jsem netušila, co tyto barvy znamenají,“ odpověděla mu stále mírně překvapená a sedla si na prostřední volné křeslo.
„Neměla by sis kvůli tomu dělat nějaké starosti, spíš naopak. Jsou odznakem tvé příslušnosti ke svému rodu,“ spiklenecky na ni mrkl a dál se věnoval překladu. Měla pocit, že na okamžik v jeho pohledu zahlédla i něco jiného než obdiv a oddanost, ale nebyla si jistá.
Rozhodla se to dál neřešit a začala listovat ve svém překladu, aby našla onu legendu o louce, kde byl popraven jejich poslední právoplatný král.
Už v noci ji napadlo, zda to není ta louka, kde už byla dvakrát s Richardem. Vše by tomu nasvědčovalo. I ten divný sen, co se jí minulou noc zdál. Jakoby to vše viděla očima toho malého děvčátka.
Pověst byla v rozsahu sotva jedné stránky:


Prokletá louka

Nachází se v malebném údolíčku, které protíná řeka Mrava. Později se shodou okolností nad tímto údolím vybuduje sídlo Bratrstva pravdy Melhoka.
Toto místo se v době staré říše v posledních dnech panování královského rodu Ramei nacházelo na okraji území, které rod spravoval. Po převzetí moci Gudrunem a jeho dobyvačnou taktikou se poloha místa posunula více do vnitrozemí. I přesto je ale na okraji zájmu vládce. Údolí je obklopeno nehostinnými horami a v zimě těžko přístupné.
Prostranství je však důležití něčím jiným. Podle zprávy očité svědkyně, kterou jsem sám vyslechl a nyní zapisuji, byl na tomto místě popraven Gudrunem náš poslední právoplatný král Isidor Taran Ramei.
Ona dívka viděla Gudruna přijet na černém koni a vléct na provaze za sebou krále Isidora. Poté klečícímu králi jednou ranou setnul hlavu.
Do té doby ničím významné místo a prost jakékoliv magie se začalo měnit. Nejen že po téměř třiceti letech od této události, se na onom místě nachází čím dál tím větší počet magických stromů, ale panuje zde i mírné klima po celou dobu i té nejkrutější zimy.
Mohu se jen domnívat proč tomu tak je. Snad za to mohla magie obsažena v krvi Isidorově, která se vsákla do země a ovlivnila tak vše živé v její blízkosti.


Postupně se jí během četby rozbušilo srdce vzrušením nad tím, že aspoň jedna legenda byla opravdu pravdivá. Sice si neuměla vysvětlit, jak se jí o tom mohlo zdát tak dopodrobna, jakoby tam byla sama přítomna, ale popis událostí přesně odpovídal.
Podívala se znovu na přední stranu a hledala jméno toho, který toto vše napsal. Stálo tam:


Zvěsti a zkazky z doby dávno minulé

vyhledal, sepsal a přeložil Morcant Veles,
mág a kronikář na Melhoce
v třicátém roce panování Gudruna Uchvatitele


„Sebastiane? Mohu tě vyrušit?“ zeptala se svého společníka opatrně, neboť sama neměla ráda, když ji někdo vyrušoval od práce.
„Copak potřebuješ, má paní?“ ihned zvedl svou blonďatou hlavu a zadíval se na její mírně zčervenalé tváře.
„Říká ti něco jméno Morcant Veles? Měl by to být mág a kronikář zde na Melhoce.“
Sebastian přemýšlením svraštil obočí a poškrábal se na bradě, přičemž si na tom místě rozmazal inkoust ulpívající na jeho prstech.
Veronika se snažila v sobě zadržet smích, ale její společník vypadal opravdu komicky. Po pár sekundách vyprskla smíchy a stále se smějící mu kouskem čistého plátna, který ležel na stolku, opatrně otřela špinavé místo. Musela se k němu natáhnout přes opěradlo křesla na malou vzdálenost, protože by na něj ostatně při jeho velké výšce jinak nedosáhla.
Stále s úsměvem na rtech a blízko něho vzhlédla od už čistého místa k jeho očím. Jejich zelená barva se blíže k zornici měnila v šedou a vytvářela tak pocit, že diváka tyto oči jen tak ze svého zajetí nepropustí. Jako můra přitahována ke světlu se vpíjela do jeho pohledu a neuměla se od něj odtrhnout a ani mrknout. Jakoby ji měl celou ve své moci.
Kdo ví, jak dlouho by to trvalo nebýt vyrušení v podobě Richardova příchodu a jeho prohlášení: „Ehm, ehm… Nemám přijít později?“ nečekaje na jejich reakci se posadil do posledního volného křesla vedle Veroniky.
Jeho příchod ji probudil z toho divného transu a odskočila od Sebastiana, od něhož ji dělilo už jen pár centimetrů. Byla si jistá, že když k němu vzhlédla, byla od něj dál.
Zmateně se mračila na svého překládajícího společníka a poté se otočila na Richarda. Jeho pohled však spočíval na svém nejlepším příteli a netvářil se zrovna přívětivě.
Těkala očima z jednoho na druhého a necítila se vůbec příjemně. Vnímala hustnoucí atmosféru a uvažovala, jak rychle se tady poslední dobou měnila nálada lidí.
„Potřebuješ něco, Richarde?“ prolomila tíživé ticho a doufala, že nezněla tak nejistě jak se zrovna cítila.
„Ani ne, má paní. Zřejmě jsem vás od něčeho důležitého vyrušil. Klidně pokračujte, kde jste skončili a mě si vůbec nevšímejte,“ zato jeho hlas byl uštěpačný a mrazivě klidný.
Zaraženě na něj pohlédla a uvažovala, co to do něj vjelo. ,Vždyť se nic nestalo, nebo ano?‘
„Neměl bys být třeba ve stájích? Nebo dělat něco jiného než tady vysedávat?“ chopil se slova Sebastian a měřil si Richarda přivřenýma očima. Ironie z jeho hlasu doslova odkapávala.
Otočila se na Sebastiana a nechápala co se to dneska s těma dvěma děje. Kdyby nevěděla, že je to jinak, tak by si pomyslela, že se chovají jako dva kohouti v jednom kurníku.
Nehodlala jim dál hrát druhé housle, nebo rozhodčího. V rychlosti sebrala přeložené pergameny a opustila místo u krbu.
Po celou dobu chůze do jejího pokoje přemýšlela nad tím, jak jsou muži nevyzpytatelní. ,A to si říkají nejlepší přátelé?‘
Naštvaně za sebou zabouchla dveře a zajistila je závorou. Nechtěla ani jednoho vidět. Jejich chování ji rozčilovalo. Netušila, že Sebastian mohl být tak ironický a Richard zase tak majetnický.
,To si nemůžu povídat i s jinými lidmi na Melhoce? Vždyť se mezi mnou a Sebastianem nic nestalo, jen jsem mu očistila špinavou bradu. To je toho!‘ Soptila v duchu a dál přecházela po komnatě od okna ke krbu. Poté se svalila do křesla a hleděla na plamínky, které v krbu ještě plápolaly.
Přetřela si znaveně spánky a na chvíli zavřela oči. Bolest hlavy, která se po ránu zmenšovala, se po momentálním vypětí opět přihlásila o slovo. Povzdechla si a zadívala se na ruličku pergamenů, kterou držela v ruce.
Rozbalila ji a dala se do čtení první legendy od Morcanta Velese. Přitom si vzpomněla, že jí Sebastian vlastně neodpověděl na její otázku ohledně toho autora. Znovu se ho na to ptát nechtěla. Když zde bylo napsáno, že byl mág, mohla se na to zeptat i Vrchního mága Artura. Ihned se jí při té myšlence zlepšila nálada.
Přečetla sotva dvě věty a někdo zaklepal na dveře. Umínila si, že bude dělat, že tu není, ale to by za dveřmi neměla sát Anabel.
„Pusťte mě dovnitř, paní. Vím, že tam jste,“ a opět zaklepala.
Veronika si povzdechla a přešla ke dveřím, aby ji vpustila dál. Byla si jistá, že Anabel by ty dveře klidně i vypáčila, jen aby se dostala dovnitř. Tak neodbytnou osobu co se týče domáhání vstupu, snad ještě nepotkala. A jelikož byla pořád v nabroušené náladě, tak se na ni utrhla.
„Co chceš?“ zavrčela naštvaně. Doufala, že bude mít klid, ale opět se přepočítala.
Anabel ihned padla na kolena a kajícně sklopila hlavu.
„Odpusťte, má paní. Richard mě za vámi poslal,“ skoro zašeptala, jak se začala třást strachy.
Veronika si ji prohlížela a uvažovala nad tím, jak v té nebojácné a vysoké dívce mohla docílit toho, aby se jí bála jen tím, že zvýšila hlas. Zmateně nad tím kroutila hlavou a posadila se do křesla u krbu.
„Posaď se,“ vybídla Anabel, aby zaujala místo vedle ní.
Ta ustrašeně a se sklopenou hlavou usedla na krajíček křesla a krčila se tam, jakoby očekávala, že bude bita.
Veronice jí bylo líto a zároveň se hněvala na svou nepřiměřenou reakci.
„Omlouvám se, Anabel. Ten hněv nebyl mířen na tebe,“ promluvila už klidnějším tónem a pozorovala, jak se služka narovnala, ale pohodlněji si nesedla.
„Paní se mi nemusí omlouvat. Paní se ke mně může chovat, jak se jí zlíbí,“ nepodívala se na ni, když to říkala, jen si narovnávala záhyby na své dlouhé mírně ušmudlané sukni.
Veroniku píchlo u srdce, když ji takto viděla. Vypadala jako hromádka neštěstí. Chytla ji za ruce a stisk zesílila, když se chtěla Anabel vyprostit.
„Myslím to vážně. Nechtěla jsem ti ublížit. Je mi to líto, Anabel. Neměla jsem si vztek vylévat na tobě.“
Blondýnka se na ni podívala a stydlivě se usmála. Veronika jí úsměv opětovala a stiskla jí dlaně.
„Pohodlně se usaď, protože si budeme povídat,“ sdělila jí a Anabel ihned poslechla.
„Kolik ti je let? Hádám, že víc než osmnáct určitě ne,“ zamyšleně si ji celou prohlédla. Světlé vlasy úhledně svázané do copu dělaly její tvář ještě mladší a velké modré oči jí dávaly nevinný výraz.
„Při minulém úplňku mi bylo šestnáct let, má paní,“ sklopila oči na svá kolena a začervenala se.
„Jak dlouho jsi tady?“ ptala se dál a snažila se zakrýt rozhořčení nad tím, že toto prakticky ještě dítě muselo vykonávat práci služky. ,Ale čemu se divím?‘ Ptala se sama sebe v duchu. ,Už nejsem doma a pravidla ohledně dětské práce zde neplatí.‘
„Skoro od narození, má paní. Rodiče mi zde pak po pár letech umřeli a byla jsem vychována Bratrstvem.“
„Takže jsi nežila nikde jinde?“
„Nepamatuji si na nic takového.“
„Kolik je na Melhoce žen, Anabel?“ konečně se odvážila položit tuto otázku. Už nad tím nějakou dobu uvažovala, protože zde skoro žádnou nezahlédla.
„Je nás jen pár, má paní. Většina pracuje v prádelně nebo v kuchyni. I s tebou je nás přesně třináct. Dříve jsem pomáhala v kuchyni, a protože jsem nejmladší, byla jsem vybrána pro tebe jako komorná.“
„Tak třináct povídáš?“ zamyšleně se poškrábala na bradě. ,To je dost málo žen na celou Melhoku. Nedivím se, že zdejší muži jsou tak chtiví vlézt mi pod sukně,‘ pomyslela si chmurně.
Anabel pokračovala: „Na Melhoce nikdy moc žen nepobývalo. Bratrstvo pravdy byl vždy čistě mužský řád. Ženy jsou zde jen proto, aby mužům sloužily, vařily a starali se o…“ náhle se odmlčela, zakryla si ruku pusou a vyděšeně zakoulela očima, jakoby řekla něco, co neměla.
„Máš na mysli čistě mužské potřeby? Jako aby jim měl kdo v noci zahřívat postel?“
Anabel sklopila pohled, vytrhla své dlaně z jejích rukou a odvrátila se, ale Veronika stačila zaregistrovat její rudé tváře a vyděšený pohled.
Opět ji chopila za obě ruce a donutila ji, aby se na ni podívala.
„Požadoval to po tobě někdy někdo Anabel?“ klidným hlasem se jí tázala, ale uvnitř se cítila jako sopka těsně před výbuchem magmatu.
Anabel k ní sice byla otočená čelem, ale oči klopila na svá kolena. Nemusela jí odpovídat. Její slzy řinoucí se po tvářích odpověděly za ni.
„Ach bože,“ zašeptala Veronika a objala ji. Anabel ji objetí po chvilce opětovala.
,Tohle musí skončit, nemůžou si zdejší muži brát vše o čem myslí, že jim náleží, to nedovolím,‘ běsnila v duchu.
Odtáhla se od plačící dívky, obemkla dlaněmi její uplakanou tvář a řekla: „Nedovolím, aby k tomu ještě někdy došlo. Tohle se nesmí opakovat. Jsi lidská bytost, nesmí se k tobě chovat jako ke kousku hadru!“
„Paní ale vy to nechápete,“ popotáhla a pokračovala, „ženy pro ně nic neznamenají, jsou jen dobré na vaření, praní a do postele. Nemůžete proti tomu nic dělat.“ A rozplakal se naplno.
Veronika ji opět objala, šeptala uklidňující slova a hladila ji po vlasech. Anabel se jí schoulila v náruči a svými slzy skrápěla její oblečení. Veronice to bylo jedno. Toužila jí jen ulehčit v jejím trápení. Anabel byla sice větší o dobré dvě hlavy než Veronika, ale teď se v jejím náručí doslova ztrácela.
Věděla, že se zde děje něco divného. Všechny ty mužské hodnotící a někdy i chlípné pohledy tomu nasvědčovaly. A k tomu její nedávná setkání s Marcusem to jen potvrzovala. Žena ve zdejší společnosti mnoho neznamenala. Z Malcolma, i přes jeho uctivost a dvornost, pociťovala zášť a nepřátelství. Pokaždé když s ní mluvil, měla pocit, že ji vnímal jen jako obtížný hmyz. Bylo ironií osudu, že právě žena, na kterou oni pohlížejí svrchu, je může zachránit před Goranem. Měla pocit, že se za chvíli hystericky rozesměje.
Anabel se po chvilce v jejím objetí uklidnila, ale svůj prázdný pohled upírala do krbu, kde pomalu ale jistě skomíraly poslední plamínky ohně.
Pohodlně ji usadila v křesle, přikryla ji přikrývkou z postele a v tichosti opustila místnost.
Měla v plánu oslovit prvního člověka, kterého potká. K její smůle to byl Richard. Procházela zrovna kolem jeho dveří, které byly nedaleko jejích, a on je právě otevíral, aby vyšel ven. Málem do něho narazila, ale stačila na poslední chvíli od něj uskočit a pro jistotu ještě udělala dva kroky vzad, aby nestála moc blízko něho. To co vyslechla od Anabel, v ní vzbuzovalo jistou obavu ze všech mužů, včetně Richarda samotného.
„Zařiď, aby mi oběd pro dva donesli do mého pokoje,“ sdělila mu, co chtěla říct a v rychlosti se otočila a měla v plánu pokračovat do pokoje. Zadržela ji však jeho ruka, která ji chytila za paži.
Odskočila od něj, jakoby dostala ránu elektrickým proudem, ale on ji nepouštěl. Zamračeně se na něj otočila a čekala, až dá svou ruku pryč. Nejen že ji chytil v místech, kde už jednu modřinu měla, ale jeho sevření nebylo zrovna ani moc jemné.
„Bolí to,“ procedila mezi zuby ledově a dívala se mu do očí.
Postupně povoloval stisk, až byla schopná se z jeho sevření vykroutit. Jakmile byla volná, otočila se a konečně se vydala zpátky do pokoje. Byla si jistá, že ji už nezastaví.
Když byla u dveří pokoje, otočila se, aby se podívala, zda tam Richard ještě pořád stál. Byl tam a jeho obličej se stáhl do kamenné masky, pouze jeho temné oči metaly blesky.
I přestože od něj byla několik metrů, pocítila strach, který si s jeho osobou ještě nikdy nespojila. Nebyl to ten strach, když ho viděla prvně v jejím pokoji. Tenhle byl daleko jiný, více surový a mužný. Tehdy v pokoji ji ublížit nechtěl. Teď možná ano.
Odvrátila se od něj a zabouchla za sebou hlasitě dveře. Ještě nějakou dobu se chodbou toto ozvěna rozléhala.