Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 2, část třetí

Anotace: Třetí část druhé kapitoly.

Kristin si mnohokrát představovala, jak by asi vypadalo rande s jejím idolem Mattem Holesem. Pokaždé si to dokázala dokonale vykreslit a vždy překvapovala sama sebe svou fantazií. Ale sny o pikniku, v zahradě plné rozkvetlých růží s malými pestrobarevnými motýlky poletujícími okolo, ji brzy přešly. Kristin se totiž musela potýkat s tím, s čím se potýkala spousta lidí, kteří měli přehnaná očekávání. Ovládlo ji zklamání.

Zprvu se jí zdála noční procházka ulicemi ideální, ale brzy se ukázalo, že ideální by to mohlo být snad leda ve filmu. Ačkoliv na sobě měla džínsy, černé tričko, šedou mikinu a přes ni ještě přehozenou bundu, pociťovala chlad. Kdyby byl její doprovod alespoň trochu galantní, přehodil by jí přes ramena svou bundu. Ale jestli se Matt Holes něčím vyznačoval, tak galantnost to rozhodně nebyla. Kristin se mu snažila něco naznačit tím, že vrhala toužebné pohledy na jeho bundu, ale Matt si zřejmě myslel, že ji Kristin jen obdivuje.

„Nevěděla jsem, že bude taková zima,“ zkusila to znovu.

„Jo, po nocích bývá chladno. Proto nosím tuhle bundu, je v ní teplo.“

Zvláštní na tom bylo, že za celou tu dobu, kdy Kristin Matta z povzdálí pozorovala, si nevšimla, jak moc je zabedněný. I přestože jí byla zima, rozhodla se mu to raději neříkat. Nechtěla si pokazit svou šťastnou chvilku.

S přibývajícími kroky si Kristin čím dál tím více uvědomovala, jak moc se ohledně Matta mýlila. V jejích představách byl milý, ohleduplný, vtipný a inteligentní. Ve skutečnosti nebyl ani jedno z toho. Jediné, na co Matt dokázal myslet, byl on sám. Neustále mluvil o tom, jak je pro svůj tým nepostradatelným fotbalistou. Byl tak zabraný sám do sebe, že by si snad ani nevšiml, kdyby ho tam Kristin nechala samotného a vrátila se domů. Nejspíš ji bral jen jako svou fanynku, která hltala každé jeho slovo a obdivně k němu vzhlížela. Kristin ale pomalu začínala pochybovat o všech těch pochvalných slovech, které o Mattovi slýchávala na chodbách ve škole. Na vteřinku si dokonce myslela, že je rozšiřuje sám Matt, aby si zvedl popularitu, ale tu myšlenku ihned zahnala zpět do nejtemnějších zákoutí svojí mysli.

Po několika nekonečně dlouhých minutách vyplněných Mattovým chvástáním, konečně dorazili ke svému cíli. Ukázalo se, že tím Mattovým překvapením je obyčejný park, ve kterém Kristin byla už mnohokrát. Pravdou bylo, že v noci do něj ještě nikdy nezavítala, to ale proto, že většina normálních lidí v noci spí a neprochází se po parcích. A když se tedy konečně ocitla v parku v noci, zjistila, že o nic nepřicházela.

V parku bylo všechno úplně stejné jako za bílého dne. Jediný rozdíl byl v tom, že si Kristin musela dávat pozor, kam šlape, aby o něco nezakopla. Osvětlení v parku bylo totiž ještě horší, než na ulici. V okolí opuštěně stály jen dvě lampy, které ani zdaleka nestačily osvětlit celý park. Jen na cestu dopadal zlomek světla, zbytek parku tonul v temnotě. Ačkoliv Kristin nebyla žádný strašpytel, musela uznat, že to místo působilo strašidelně.

Matt ji zcela nesmyslně vedl k jedné z mnoha laviček hlouběji do parku, i když hned na samém okraji byla celá řada volných míst k sezení. Během dne by bylo mnohem složitější najít si volnou lavičku, protože celý park byl naplněn dětmi ze škol; maminkami se svými dětmi; lidmi, kteří si rádi vychutnávají svůj oběd venku a nebo jen těmi, kteří jsou rádi na čerstvém vzduchu. Ale v noci tam bylo liduprázdno. A možná i z toho důvodu byla Kristin překvapená, když s Mattem procházeli kolem staré dámy usazené na jedné z laviček. Bylo prakticky nemožné všimnout si jí hned, protože seděla dál od vstupu a to osvětlení bylo skutečně mizerné.

Stará paní si je pečlivě prohlížela. Už na první pohled působila neobvykle. Její zakulacená postava zabírala téměř třetinu lavičky. I v tom šeru bylo poznat, že její vlasy byly celé bílé. Na sobě měla nevkusné bílé šaty, na kterých byly vyobrazeny banány. Na hlavě jí trůnil žlutý slamák. Člověk by řekl, že takový ohoz se hodí nejlépe na nějaký slunečný den a ne na chladnou noc, ale té paní to zřejmě nevadilo. Kristin na ni vrhla stejný zkoumavý pohled, jakým stařena podrobovala ji samotnou. A v tu chvíli Kristin znovu rozbolela hlava.

S Mattem zamířili o několik laviček dál od té divné staré dámy, která z nich nespouštěla oči. Jakmile dorazili na místo a usadili se, Matt vzal Kristininy ruce do svých a zahleděl se jí do očí. Jindy by z toho Kristin vyšilovala, ale té noci bylo všechno jinak. Znovu se jí vrátila ta nesnesitelná bolest hlavy, byla jí zima a navíc ji něco nutilo se neustále ohlížet na tu divně oblečenou paní, která na ně upřeně zírala. V té chvíli to mělo jen jednu jedinou výhodu. Tím, že ji Matt držel za ruce, jí je alespoň trochu zahřál.

„Víš, vzal jsem tě sem, protože ti musím něco důležitého říct,“ pronesl Matt a tvářil se přitom přehnaně melodramaticky.

„Nezdá se ti ta ženská nějaká divná?“ zeptala se Kristin, která nevěnovala nejmenší pozornost tomu, co jí Matt právě řekl.

Matt jen zakroutil hlavou. „Ne, nevšiml jsem si. Ale všiml jsem si toho, jak moc jsi krásná.“

„Tak proč na nás tak divně civí?“

Matt si povzdechl. Jeho melodramatický výraz se úplně rozplynul. „Nedělej si s ní starosti. Vysedává tady skoro každou noc a nevypadá zrovna jako masový vrah.“

Kristin nepřítomně přikývla. Stále hleděla na tu stařenu, která jí pohled oplácela. Matt měl ale pravdu. Ta stará paní rozhodně nevypadala nebezpečně. Byla prostě jenom zvláštní. A i kdyby se snad k něčemu odhodlala, tak než by se k nim dobelhala, oni by dávno utekli. „Asi máš pravdu,“ utrousila a obrátila se k Mattovi čelem. Ten se mezitím přisunul co nejblíže k ní, takže jí jeho horký dech ovanul obličej. „Co jsi to předtím říkal?“ zeptala se a přitom se od něj nenápadně odtáhla.

„Říkal jsem, že ti musím něco přiznat. Každý den ve škole jsem po tobě koukal. Doufal jsem, že si mě taky všimneš, ale ty jsi se pokaždé dívala jinam.“

V tom měl Matt pravdu. Kristin ho častokrát s obdivem pozorovala, ale jakmile na ni pohlédl on, ihned z něj odvrátila svůj pohled a předstírala, že o něm ani neví. Přitom ale pokaždé zrudla jako rajče.

„Ale teď jsme tu jenom my dva a nikdo nás nemůže vyrušit… Ale už toho mám dost!“ Matt se nečekaně rozčílil. Nejprve si Kristin myslela, že za to může ona, ale když viděla, jak Matt hledí na něco za jejími zády, pochopila, že to nebylo adresováno k ní. Otočila se a spatřila tu směšně oděnou stařenu, která už neseděla na lavičce, ale blížila se směrem k nim. Šla pomalým krokem, jako by si jen vyšla na procházku. Ale její pohled upřený na Kristin prozrazoval, že si nepotřebovala jenom protáhnout nohy.