Magionův příběh (2) Útěk

Anotace: Začíná příběh jednoho chlapce, který je donucen utéci až za hranice tohoto světa, aby objevil neuvěřitelné věci.

Upocení muži v železných kyrysech brzy stanuli na nádvoří. Chlapce vystopovali snadno.

 Psi je dovedli na dohled od kláštera, než noční bouře smyla stopy pachu. Ale to už jim bylo jasné, kam uprchlík míří. Přenocovali na hřebeni, protože drápat se nahoru v noci by bylo šílenství. Věděli, že tam nahoře bude uprchlík v pasti. Před východem slunce vyrazili a teď konečně stanuli tady.

 Mezi nimi byl i mladý kněz oblečený v strohém tmavě modrém kabátci. Na krku mu visel stříbrný křížek a v tmavých hnědých očích planul nezdolný oheň odhodlání. To on byl vůdcem celé skupiny. To on by se za uprchlíkem hnal i na samý kraj světa. To on byl inkvizitor.

 Poručík, voják zocelený mnoha bitvami, se s obavou rozhlížel po nádvoří. Přišlo mu, že za každou zdí, za každým výklenkem se skrývá nepřítel. Nepřítel, se kterým nelze bojovat ocelí. Vojáci také zneklidněli. Atmosféra místa je tísnila. Každý z nich slyšel pověsti o klášteru v horách - místu, kterému bylo lepší se obloukem vyhnout.

 „Prohledejte celou ruinu,“ poznamenal inkvizitor. „Pokud se zde kacíř skrývá, ani moc ďábla ho neochrání před Boží spravedlností. Ani satan vám nemůže ublížit, jestli je vaše víra silná.“

 Jeho řeč vojáky povzbudila. Zdálo se, že i stíny v rozvalinách zmizely, jako by se zalekly Boží přítomnosti.

 Poručík pohledem popohnal mistra lovčího. Ten pořád u brány zápasil se psy, kteří se vzpírali vstoupit do prostor nádvoří. Pár kopanců je však přimělo k pohybu. Vojáci postupovali kupředu společně se psy.

 ***

 Tajemný stařec zavedl Jakoba do starých katakomb pod klášterem. Dostali se hluboko do útrob hory, až do místnosti, ze které nevedl žádný jiný východ. Byly tu staré kamenné lavice a masivní dřevěný stůl, na kterém stál cínový džbán.

 „Můj skromný příbytek,“ pravil starý muž a usedl na lavici. Napil se ze džbánu. Nabídl i chlapci, ale ten džbán odmítl se slovy, že nemá žízeň.

 „Kdo jsi?“ obrátil se Jakob na starce.

 Stařec se trochu ušklíbl, jako by ho otázka pobavila a chraplavě se zasmál: „Jsem Horacio, poslední strážce.“

 Odmlčel se, jako by čekal další otázky. Když však Jakob pořád mlčel, dodal: „Přitáhl jsi mi sem problémy.“

 Jakob si pomyslel, že ten muž, co si říkal strážce, je nejspíš tulák, který se sem kdysi uchýlil a zbláznil se z dlouhé samoty a možná taky z šepotu duchů a přízraků, obývajících tohle prokleté místo.

 Dlouho jen tak seděli a nikdo nic neříkal. Pak se kdesi v labyrintu chodeb ozval dupot nohou a hlasy.

 „Jdou,“ povzdechl si Horacio. „Věděl jsem, že to tak nakonec dopadne. Ve skutečnosti byl tohle den, na který jsem čekal.“ podíval se na Jakoba, který zděšeně naslouchal zvukům blížících se hlasů.

Byli v pasti.

„Je tu jedna cesta, která tě zavede do bezpečí, jak jsem slíbil, nevydám tě, když už jsem tě vzal pod svou střechu,“ řekl a vzal chlapce za ruku. Stiskl kamenný spínač dovedně skrytý ve zdi a jedna ze stěn místnosti se se skřípotem pohnula. Objevil se úzký tajný průchod.

 „Běž tou cestou a nezastavuj se. Běž co nejrychleji.“ přikázal chlapci a vmáčkl mu do ruky svítící křišťálovou kouli.

 Chlapec překvapeně zíral na starce.

 Horacio věděl, co si chlapec myslí. „Moje místo je tady kluku. Jsem strážce,“ řekl a pohlédl chlapci do očí. Vážnost toho pohledu a dupot okovaných bot ozývající se již z naprosté blízkosti donutil chlapce jít. Neznámá chodba byla před ním a on poklusem vyrazil. Záře magické koule mu osvětlovala cestu. Po chvilce běhu se chodba rozšířila v prostornou úzkou místnost. Na konci místnosti byla stěna pokrytá nějakými rytinami a v ní byl zdobený bronzový portál, do kterého kdysi možná bývaly vsazeny dvoukřídlé dveře. Za portálem pokračovala z místnosti chodba.

 Na chvíli zastavil. Nevěděl proč, ale bál se jít dál. Ten portál byl zvláštní. Naskočila mu husí kůže na rukou a v zátylku cítil slabé mrazení. Neměl však čas se zdržovat. Proběhl portálem a octl se v chodbě za ním. Náhle se s ním zatočil celý svět a on už neviděl nic jiného než černočernou tmu.

 ***

 Horacio pořád stál před pootevřeným tajným průchodem, když do místnosti vpadli vojáci inkvizice s pochodněmi.

 „Co jsi zač?“ vyštěkl poručík s mečem namířeným na starcovu hruď.

 „Jsem strážce Hory a vyzývám tě k odchodu, člověče. Zahráváš si se silami, o kterých nic nevíš.“ řekl stařec klidným hlasem.

 Poručík znejistěl, ale neustoupil ani o krok.

 V tom dovnitř vešel inkvizitor. Chvíli stál a přeměřoval dědka zrakem. „Kde je ten chlapec, ten kacíř, kterého tu schováváš?“ vyštěkl. Stařec mlčel. „Pak tedy odejdi satane,“ křikl a vychrstl na starce obsah láhve se svěcenou vodou.

 Horacio se ušklíbl nad takovým dětinským počínáním: „Chlapce už nikdy nedostaneš, je pryč,“ odsekl inkvizitorovi a rozkročil se, aby zabránil vojákům dostat se skrze pootevřenou tajnou chodbu.

 Inkvizitor pokynul. Poručík pochopil a zarazil meč hluboko do starcových útrob. Stařec se jen usmál, a když umíral, pravil ještě: „Blázni, jsem poslední strážce Hory. A Hora padne se smrtí posledního strážce. Tak praví zákon starší a mocnější než tvůj bůh. Pro vás je to spravedlivá odplata.“

 Jakmile Horacio dořekl ta slova, oheň v jeho očích pohasl. Strážce Hory zemřel.

„Planá slova, starče,“ usmál se inkvizitor. Ale v tom se kdesi v hlubinách ozvalo burácení. Země se zatřásla. A pak se začala třást neustále a ve stěnách se objevovaly praskliny.

 ***

 To ráno slyšeli ve vesnici dunění přicházející z hor. Obloha nad horami se zčistajasna zatáhla až nepřirozeně černými mračny. Byly vidět blesky a slyšet burácení. Dokonce i země se chvěla.

 Když Pedro nazítří vyšplhal do hor, před jeho zraky se naskytl neuvěřitelný pohled. Vrcholek hory, kde stával starý klášter, zmizel. Jen hromada suti na svazích a v údolí promlouvala o jeho osudu.

 Marně čekala druhá polovina inkviziční výpravy na svoje druhy. Ti už se nikdy nevrátili. A Phillip Tarquina za rok umíral na hranici spokojen s vědomím, že jeho syna nedostali.