Kruh - kapitola dvacátá čtvrtá

Anotace: Tak, je to tady bez měsíce bezmála rok utekl jako voda a tak je tu poslední kapitola. Amawel odtajní v dopise jak to vlastně bylo mezi ní a Slitováním. Chci poděkovat, opravdu poděkovat všem, kteří trávili svůj čas nad jakoukoliv kapitolou Kruhu.Díky

Sbírka: Kruh

„Amawel!“ pořád dokola opakoval její jméno, Raven stál ztuhle u dveří a hleděl na krvavou scénu. Snažil se nahmatat tep, už teď byl celý od její krve, avšak bezvýsledně, zoufale se podíval na Chasinda, oči se Chrisovi leskly přívalem slz.
„Dělej něco!“
„Je mrtvá…“ zašeptal barbar.
„Ne!“ zařval mladík a zlostně udeřil sevřenou pěstí do zakrvácené podlahy, až se krev rozstříkla v malinkých kapičkách kolem. „Proč?! Kdo… Kdo jí to?“ vzlykal dál Chris a pohladil dívku po slepených vlasech.
„Má něco v ruce.“ Zamručel Raven.
Mladík si otřel hřbetem ruky tvář a zamrkal na svitek ležící v její ruce. Váhavě se po něm natáhl a rozvinul ho.
Tak tohle je… bylo její písmo? Takhle psala?
Byl to dopis, zřejmě. Dopis pro ně?
Slyšel, jak po schodech někdo vybíhá, zřejmě Arthur i s paní domu, asi zaslechli jeho řev. Dřív než začal předčítat dopis, přejel pohledem po Ravenovi, který se i tentokrát tvářil poměrně chladně, i když viděl, že jím to otřáslo, jako by jeho maska ledového muže praskla a skrz skulinu něco prosvítalo.

Byla si vědomá toho, že už zašla až příliš daleko, i když tuhle větu si říkávala poslední dobou nějak často, ale nemůže to tak nechat. Raven nesmí zemřít, ne po tom co se stalo Rionovi, po tom co porazila tu zplozeneckou nestvůru. Musí Slitování požádat ještě o jednu, jedinou věc.
„Slitování, prosím…“
„Ne, Amawel, veškerou svou moc jsem ti již předal.“ Odpověděl duch poklidně.
„Ne, to není pravda, já to vím, tohle není všechno!“ oponovala mu elfka. „No tak, prosím.“ Žadonila. „Oživ ho! Vrať mi ho zpátky, prosím. Vím, že to dokážeš!“
Duch mlčel, jen jí sledoval stříbrnýma očima.
„Musíš to udělat!“
„Nejde to.“
„Prostě musíš!“
„Amawel!“ zakřičel najednou přízrak. Nikdy u něj takový příval emocí neviděla, docela jí to vyděsilo.
„Duši, která opustila tělo a vydala se na pouť Únikem nelze jen tak přivést zpět!“
„Takže je to možné!“
Duch se znovu odmlčel.
„Odpověz!“ tentokrát křičela ona.
„Cena… je vysoká.“ odpověděl nakonec již znovu klidným hlasem.
„Na tom nezáleží!“
„Jsi připravená zemřít?“ otázal se jí náhle.
„C-co? Proč bych měla…“ vykoktala Amawel a zmateně si jej přitom prohlížela.
„Když chceš vyvést duši z Úniku, která se vydala na cestu, nesmíš po ní zanechat prázdné místo.“
„Ale vždyť démoni nebo Ty…“
Slitování zavrtěl hlavou a znovu jí přerušil.
„Duše smrtelníků jsou jiné, a proto když chceš vytrhnout smrtelnou duši z její cesty, musíš jí nahradit.“
„Nahradit…“ opakovala dívka.
„Svou vlastní.“
Neodpověděla.
„Pomohu ti vrátit jeho duši zpět a uzdravit ho, dám ti sílu vyléčit i zbytek tvých společníků, kteří nejsou v přímém ohrožení života. Ale bude to jen otázka času, než si Únik vezme tvou duši, nakonec zemřeš.“
Uplynulo několik minut, než úplně vstřebala a pochopila duchovi slova a plně si je uvědomila.
„Miluju ho, udělám pro něj cokoliv.“ Odpověděla nakonec.
„Jsi si… jistá?“
Znovu se odmlčela.
„Opravdu to chceš podstoupit? Poté už není cesty zpět.“
„Ano.“ tiše vydechla.

Chris oněměle zvedl oči od svitku papíru, i když byl s předčítáním sotva v polovině.
„Já, já…“ pořád koktal „nechápu to.“
V ten moment se rozrazily dveře do dívčina pokoje a objevil se v nich Arthur i s Fleur. Ta při pohledu na Chrise s dopisem v rukou a mrtvou čarodějku v kaluži krve zakvičela a zhroutila se do bratrova náručí, který se zmohl jen na krátké, šokované povzdechnutí, nejspíš tím chtěl říct, co se to sakra děje.
„Je to jednoduché.“ Odpověděl Raven. „Byla příliš slabá, než aby mě dokázala uzdravit a tak se prostě obětovala…“
Chris svěsil hlavu a zadíval se do dívčiných prázdných očí.
„Hlupačka.“ Dodal Raven.
V mladíkovi škublo, tvář se mu zkřivila vzteky, bleskově vyskočil na nohy, napřáhnul se a uštědřil Ravenovi pořádnou ránu pěstí pravé ruky přímo do čelisti, která ho donutila udělat několik kroků vzad, až narazil zády na stěnu pokoje. Arthur se nadále nezmohl ani na slovo, jen stále křečovitě svíral svou sestru.
„Ty hajzle!“ křičel Chris „Jak to jen můžeš říct! Ona tě zachránila! Ona tě milovala!“
Barbar se pohrdavě usmál a otřel si dlaní krev z úst. „O nic z toho jsem se jí neprosil. Je pravda, že mi jednou pomohla, ale ten dluh jsem splatil, o nic víc jsem jí nežádal.“
Chris zasupěl a znovu se na něj vrhnul. Opět jej chtěl udeřit, tentokrát levačkou, ale barbar ho lehce chytnul za zápěstí a bolestivě mu s rukou zakroutil, v zápětí ho držel pod krkem.
Mladík se bránil, házel sebou, snažil se, ale chasindovo sevření bylo velmi pevné.
Raven ho teď zblízka sledoval chladnýma, ocelovýma očima.
„Jsi stejný slaboch jako ona.“ Zavrčel „Ne, Ty jsi mnohem větší.“ Opravil se a mrštil s mladíkem o noční stolek. Chris narazil do zrcadla, které si při jeho doteku roztříštilo.
Raven ho ještě s odporem několik vteřin sledoval, pak se otočil, prudce odstrčil Arthura s Fleur v náručí a zmizel ve dveřích.
Kavalír se konečně vzpamatoval a uložil svou sestru do blízké postele, opatrně, aby se vyhnul všem krvavým stopám, prošel kolem těla čarodějky ke Chrisovi.
„Jsi v pořádku, mladíku?“
Chris zachroptěl a přejel si opatrně prsty po tváři, na které mu střep zanechal několik palců dlouhou ránu.
„Jo, jsem, nic mi není.“ Odpověděl a váhavě se postavil, až pod ním kusy zrcadla zakřupaly.
„Co se to u Stvořitele stalo s Amawel?“
„Já…“ pokrčil rameny Chris, hlas se mu zachvěl. „Řeknu vám to… potom, ano?“
Arthur se ještě chvilku díval na zkrvavené tělo, pak obrátil pohled znovu k Chrisovi „Dobře, budu i se sestrou… dole.“
Mladíkovi se zdálo, že mu kavalír nedůvěřuje, snad si myslí, že je blázen, nebo že on to Amawel udělal, i přesto ale vzal svou sestru ležící stále na posteli do náruče a vyšel z pokoje.
Chris si sedl na místo, kde ještě před chvílí byla Fleur a opatrně rozvinul svitek, který znovu sebral z podlahy. Střepy zrcadla ho rozdělily na jednu menší a druhou větší část. Ta první naštěstí obsahovala text, který už přečetl, takže ji nechal ležet smotanou na zemi.
Tentokrát už pro sebe četl další řádky, které pro ně napsala.

Den ode dne to bylo horší, cítila jsem, jak moje tělo pomalu slábne. Tak moc jsem vám to chtěla všechno říct, ale bohužel mi už nevystačil čas, je mi to tak líto. Přesto bych vám chtěla poděkovat, za to, že jste mi dali pocit, že žiju a že mám přátele, děkuju.
Další řádky bych chtěla věnovat pouze Christiannovi.

Chris se nejistě zavrtěl na posteli, znovu pohlédl na dívku a četl dál.

Chrisi, doufám, že si tenhle dopis k tobě najde cestu.
Dlužím ti omluvu, takovou omluvu, kterou inkoust vyjádřit nedokáže. Byla jsem hloupá, to ty jsi byl ten, kdo mě po celou tu dobu chránil, kdo mi věřil a kdo se mě snažil rozesmát. To ty jsi ten, do kterého jsem se zamilovala. Chtěla bych to vykřičet do celého světa, ale už je pozdě, cítím, že už mám jenom několik minut, doufám, že mi to někdy odpustíš, s láskou, Amawel.

Mladík dlouhou chvíli nehnutě sledoval kus papíru, než mu z očí vytryskly slzy. Složil hlavu do dlaní a plakal. Chtěl být silný, tak jak ho vychovala matka s otcem, ale teď už to prostě nezvládl. Všechno ztratil, rodinu i Ji. Co teď bude dělat? Co má teď dělat? Co mu zbývá? Možná by měl…
Zhruba tři stopy od dívky se něco zablesklo, Chris si toho všimnul jen tak tak skrz prsty. Popotáhnul a přesunul se z postele na zem. Otřel si oči a zaostřil na místo, kde viděl zablesknutí. Byla tam malá, modrá jiskřička a pomalu se pohybovala.
V tom si všiml další jiskry, byla o kousek dál než první, také se pomalu sunula kupředu. A další a ještě jedna, brzy jich bylo deset, za nedlouho snad sto. Všechny se záhadně třpytily a pomalu se sunuly k elfce.
Jisker nadále přibývalo, byly čím dál zářivější. Jakmile jedna z nich, ta největší, nejjasnější a nejrychlejší dosáhla kaluže krve, jenž obklopovala Amawel, jakoby krev pohltila. Stejným příkladem se řídily i ostatní světélka, kterých bylo stále víc. Když konečně dospěly k tělu čarodějky, doslova se do něj vpily. Další a další jiskry se zbíhaly snad odevšad, tvořily teď už spíš provazce světla než jednotlivé body, za moment už nebylo po rudé kaluži ani památky.
Chris se chtěl zhluboka nadechnout, ale málem se zalknul, když se tělo dívky začalo třást. Modré světlo hojilo zakrvácené rány na jejím těle, dokonce pohltilo i krev z jejích šatů. Během okamžiku byla celá zahalená tím podivným světlem, včetně dlouhých vlasů. Záře stoupala na intenzitě, až si mladík musel zakrýt oči. Záblesk, který následoval, by ho určitě na dobrých pár minut oslepil.
A pak… ležela před ním.
Amawel, kterou poprvé uviděl, ta Amawel, do které se zamiloval, blonďatá Amawel, bez jizev, krvavých run, zářících očí, prostě jen Amawel.
Pohnula se! Tedy, ukazováček její pravé ruky se pohnul, sice jen o kousek, ale pohnul. Chrisovi se rozšířily oči a v koutcích mu zacukalo. Sice nevěděl jak je tohle možné, ale to ho teď nezajímalo, rychle se přisunul k ní, chtěl jí chytit za ruku, když v tom se dívka prudce posadila.

Zalapala po dechu, blonďaté kadeře za ní zavlály jako lesklý závoj. Zamrkala tyrkysovýma očima a zvláštní péči věnovala své levé dlani, jako by snad chlapce vedle sebe ani neviděla.
„Je pryč…“ zašeptala při pohledu na prázdnou, hladkou dlaň.
Otočila hlavu tak rychle, až jí vlasy napadaly do obličeje, takže se teď na Chrise, který doslova zíral s otevřenou pusou, dívala jen jedním okem.
Objala ho. Tak, jak ho měla obejmout už dávno. Původně sice nechtěla, aby u toho seděli, ale proč ne.
„A-amawel.“ Dostal ze sebe Chris pod náporem jejího sevření „Myslel jsem, že ty…“
„Já vím.“ Odpověděla „Četl jsi…?“
„Mhm.“ Zamručel Chris.
„On…“ pokračovala Amawel „Slitoval se. Nejsem si přesně jistá, ale on… nahradil mě.“ Oddálil se od ní, usmíval se. Viděla v jeho hnědo-zelených očích čirou radost a taky něco dalšího, neméně důležitého a mnohem hřejivějšího.
Odhrnul jí pramínek vlasů z obličeje, opětovala jeho úsměv.
Pomalu se k ní přiblížil, stejně jako ona k němu.
Zavřela oči, on jí následoval, jejich rty se přiblížili.
Uslyšel krátké, sotva slyšitelné zapředení, podobné vydávaly kdysi kočky na jejich statku, což ho donutilo k dalšímu úsměvu, ale nechtěl to už dál protahovat, konečně nastala ta chvíle.
Políbil ji a ona jeho.

„Maminko?“
„Ano, srdíčko?“
„Neříká ti tatínek Amy?“ špitla podezřívavým tónem asi šestiletá holčička se zářivými blond vlásky a jasně zelenýma očima.
„A nejmenuje se náhodou náš tatínek Christianne?“ dodal stejně starý chlapec, se zářivýma, modrýma očima.
Mladá žena se jen usmála a ladně se zvedla z medvědí kožešiny.
„No tak, honem si běžte umýt ruce, mám takové tušení, že budeme mít večeři.“
Děti by pravděpodobně protestovaly, ale její nesmlouvavý pohled jim radil, aby to ani nezkoušely. Sotva se za nimi zabouchly dveře, otevřely se ty na druhé straně místnosti. Muž který vstoupil nesl v ruce pár ušáků, vítězoslavně je zdvihl nad hlavu a položil je na stůl.
„Omlouvám se, dneska nic moc.“
„To nevadí“ žena se usmála a objala ho, načež jí věnoval krátký polibek.
„Vypadáš docela unaveně…“
Kývla hlavou a znovu se usmála.
„Budu hádat, ti dva raraši se tě zase ptali, proč máš tak dlouhé uši a oni ne, viď?“ zasmál se plavovlasý muž.
„Ne, těsně vedle.“ Přimhouřila oči.
„Tak počkej, hmm…“ založil si ruce na prsou a kousnul se do rtu. „Snad po tobě nechtěli, aby si jim zase vykládala…?“
„Mhm…“ bolestivě zamručela žena. „Úplně od začátku.“
„Jejda.“ Zasmál se muž a znovu jí objal.
„Vrátil se posel.“
„Ten co nesl ten děkovný dopis do Denerimu, jak jsme navždy zavázáni koruně za to, že nám vrátila veškerý majetek, pozemky a s tím… bla bla bla?“ doplnil svou ženu s úsměvem.
„Tobě.“ Opravila ho.
„No tak…“ zamračil se „Nám, jsi přece moje žena.“
„Já vím, jenom...“
„Žádné jenom!“ chytil jí kolem ramen a vtiskl jí něžný polibek. „Kde jsou vůbec ti dva?“
„Šli si umýt ruce, ale jak je znám, určitě letěli do kaple za dědou.“
„Děda Thomas…“ znovu se rozesmál muž. „Jsi si jistá, že mu to nevadí?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou „říkal mi, že si to takhle vždycky přál…“ dodala usměvavá plavovláska.
„A víš ty co? Já taky…“ odpověděl muž.