Západ slunce 12. díl

Anotace: Další pokračování...za chvíli nastanou první problémy...

Projeli jsme branou do města. Vypadalo úplně stejně jako z dálky. U hradeb chudé domky rolníků a na vrchu bohaté domy pánů. Zeptali jsme se staré paní, kde bychom mohli nakoupit nějaké zásoby a kuši. Vypadala, jak kdyby měla na obličeji pavučinu, tolik vrásek jsem ještě neviděla, zřejmě musela zažít hodně let. Ukázala nám cestu.

U nesmlouvavého obchodníka jsme dokoupili zásoby na cestu a nyní se Othello rozhlížel po nějaké pěkné kuši. Rozhodoval se mezi dvěma . Nakonec si vybral tu, která byla lehčí a přesnější. Ještě koupil toulec s šípy a byli jsme s nákupem hotovi.
Už se stmívalo, když jsme se vraceli. Obloha začínala tmavnout a v dřevěných domkách se postupně rozhořívaly svíce. U brány měli stráže rozdělaný oheň, nad kterým si ohřívali své promrzlé ruce. Horko zrovna nebylo. Stráže si všimli našeho pomalého průjezdu kolem nich, zvědavě si nás prohlíželi. Bylo jich asi pět.

Tairin mne dohonila a promluvila na mne: „ Už abychom byli pryč z tohohle města, sice se tu nic zvláštního nestalo, ale mám z toho divný pocit. Jakoby mě někdo sledoval.“ Ano měla pravdu, také jsem měla takový pocit. Stále jsem na sobě cítila něčí pohled, ale nikoho jsem neviděla. „ Pospěšme Me lien, není tu bezpečno.“ Pozdě si Tairin uvědomila, že žádná Me lien neexistuje. Oči se jí rozšířily a tváře zčervenaly. Othello to zaslechl také a pobídl svého koně k většímu spěchu, ale nesměl být moc nápadný. Ulevilo se mi, když jsem neviděla nic podezřelého, stráže si nejspíš ničeho nevšimli. Už zbývalo pár metrů a budeme odsud. V duchu jsem se modlila, aby to vyšlo. Pak jsem zahlédla za rohem starého domku pohyb. Někdo tam musel stát a pozorovat nás. Byl to jen okamžik, ale cítila jsem, že mám pravdu. Někdo nás sledoval a ke vší smůle i odhalil.

Jakmile jsme vyjeli ven z města, dali jsme se do klusu. Popoháněli jsme koně, co nejvíc to šlo. Za čtvrt hodiny jsme vjeli do lesa a snažili se dostat co nejdál. Zastavili jsme až za lesem a rozbili tábor, už byla noc. Ohřívali jsme jídlo a vodu na čaj.

„ Myslíte, že nás někdo slyšel?“ Ptal se Pankreas a nervózně procházel kolem. „ Myslím, že ano. Zahlédla jsem nějaký pohyb. Někdo tam musel být a poslouchat nás. Pak zmizel.“ Řekla jsem upřímně a čekala na reakci ostatních. „ Jsi si tím naprosto jistá? Třeba to byla nějaká kočka nebo bůhvíco.“ Zeptala se Tairin, od té doby, co se prořekla, byla skleslá a nešťastná. Dávala si to za vinu, nejhorší na tom bylo, že za to opravdu mohla ona a nikdo ji tak nemohl utěšit. „Ano jsem, celou dobu se mi zdálo, že nás někdo pozoruje. A když se stala ta nešťastná událost. Hned ten někdo zmizel. Prostě o nás ví.“ Teď byla pravda vyslovena. Už se s tím nedalo nic dělat. „No bohužel, jednou se to stát muselo. Je to dřív než jsme čekali, ale budiž. Neunikneme tomu. Teď bychom se měli vyspat. Protože je to nejspíš naše poslední klidná noc.“ Rozkázal Othello a šel uhasit oheň.

Slunce akorát vycházelo, když jsem se probudila. Obloha byla ozářená ranními bledými paprsky slunce. Vypadá to na pěkný den.

V našem provizorním táboře bylo ticho, až na slabé oddechování Pankrease. Co nejtišeji jsem vstala, natáhla si plášť a opustila náš tábor. Mířila jsem do lesa, ani nevím proč, měla jsem potřebu podívat se, co se děje u města. Procházela jsem pod vysokými jehličnatými stromy a tiše našlapovala na opadané jehličí. Les nebyl moc hustý, sem tam rostly keře, ve kterých hnízdili ptáci a další jiná zvěř. Les se probouzel z ospalého ticha k životu. Po cestě jsem vyplašila osamělou srnku, co se pásla na mýtině. Trvalo nejméně čtvrt hodiny, než jsem se dostala na konec lesa. Vyšla jsem z lesa na pole, které se tu rozkládalo a pohledem jsem zapátrala k městu. U brány se něco dělo, shromažďovali se tam koně a ze všech stran pobíhali muži, vojáci, řemeslníci. Očividně měli někam namířeno. Kam, to mi došlo, když už bylo skoro pozdě.
Slunce se vyhouplo nad špičky stromů a osvítilo můj bílý plášť.

„Pane Marine, podívejte, co to tam je?“ Mladý chlapec, starý přibližně kolem sedmnácti let, upozornil velitele svého oddílu. „ Tam u lesa, něco se tam leskne.“
„No jo, máš pravdu Normane, opravdu tam něco je. Neměli bychom se zdržovat a okamžitě vyjet. Začíná hon na tu podivnou bandu. Nikdy k nám neměli jezdit, jejich chyba. Vzhůru na ně!!!“ A už se rozběhl po kopci dolů.

Ale ne, co se to děje? Míří sem, ale vždyť to není možné, jak by mě mohli vidět? No, když o tom tak přemýšlím, já je vidím taky, což znamená, že to musí působit i obráceně. Zamyšleně jsem se podrbala na hlavě a v tom mě udeřilo něco do očí. Z hrůzou jsem se podívala na svůj plášť. Můj ty bože, vždyť on úplně září! Není divu, že si mě všimli. Musím okamžitě za ostatními. Co to bylo za nápad se tady takhle potloukat? Ale bude to trvat moc dlouho, někteří mají koně. Doženou mě. Sin Thai, kdybys tu tak byl, potřebuji tě!

Rozeběhla jsem se nejrychleji, jak jsem mohla. Musím varovat ostatní, okamžitě musíme odjet. Byla jsem už na polovině své zpáteční cesty, když ke mně zepředu přiklusal Sin Thai.
„ Sin Thai. Díky Bohu, že jsi tu. Musíme okamžitě…“ Ani jsem nestihla doříct větu. Sin Thai razantně potřásl hlavou, já jsem se dvakrát nerozmýšlela a nasedla. „Honem jeď!“

Do tábora jsme se přiřítili za chvilku. Na nic jsem nečekala. Pankreas, Anseth, Othello, Sheina a Tairin se už pomalu probouzeli. Někteří rozespale vykukovali spod svých přikrývek a zuřivě mrkali víčky, aby mohli zaostřit pohled na to, co se právě děje.

„Okamžitě vstávejte, honem. Musíme odtud, míří sem skupina mužů z města a nevypadají zrovna dvakrát přátelsky. Myslím, že jsi měl pravdu Othello, nejspíš už nás nečeká ani klidný den.“ Dořekla jsem, seskočila z Sin Thaie a sbírala věci z naší skromné výbavy.
„ O čem to mluvíš Eleonor?“ Ptala se mě Tairin při balení našeho tábora. „No já jsem se šla projít do lesa, došla jsem až na konec a u města se tvořila skupina mužů s koňmi, myslím, že měli i zbraně, ale nevím to jistě. Jen se tam něco lesklo. Každopádně mě museli zahlídnout a pak se rozeběhli tímhle směrem.“
„Myslím, že je to celkem více než jasné, to město opravdu nebyl dobrý nápad.“Přisvědčil Anseth a osedlával koně. Nad les se s pobouřeným krákáním vznesli ptáci, někdo je musel vyplašit. „Myslím, že už bychom měli vyrazit. Teď převážně pojedeme po loukách a v lesích. Směrem k Černým skalám.“ Tímto na jazyku se Tenth se Ansethem rozjel a my ho následovali.