Musíš něco cítit- 11. kapitola

Anotace: ...

„Alexi, klidně si něco dej. Budu klidně řídit,“ navrhla jsem s úsměvem.
„Opravdu?“ ujišťoval se můj partner. Přikývla jsem.
„Klidně budu dělat rozvozovou službu,“ řekla jsem směrem k Damonovi a Jáji. Damon se zahleděl Jarmile do očí a čekal, co odpoví.
„Já si klidně i něco dám. A pokud je tady ta možnost, tak by se jí mělo využít ne?“ usmála se na oplátku dívka. Jop, budeme si rozumět.
„Takže na co Vás slečno můžu pozvat?“ zeptal se Alex a tím předběhl Damona. Ten se na něho zamračil.
„Vidíš, tak si na chvíli prohodíme partnery. Alex s Jájou půjdou na bar a koupí nám nějaké dobré pití a my si zatím trochu zatančíme, ne?“ vyhrkla jsem a natáhla ruku, abych vytáhla kamaráda na parket. Zatím ještě nikdo neměl odvahu a vypadalo to, že opět budeme muset roztančit tuto akci. Damon se neochotně zvednul a nabídl mi rámě. Takto jsme došli doprostřed parketu a nechali se unášet Lennonovou hudbou. Po chvíli jsem mohla vidět, jak se i ostatní zvedají a přidávají se k nám.
„Tak jak to vypadá?“ neodolala jsem a musela se svého společníka zeptat.
„Vypadá to hezky,“ odpověděl mi Damon s neurčitým výrazem.
„Nemyslím výzdobu, ani akci, ale tebe s Jájou,“ upřesnila jsem se smíchem.
„Vypadá spokojeně. S ostatníma se ještě pořádně neseznámila, ale vypadá to, že se jim líbí,“ hodnotil Damon a udělal se mnou otočku a natočil mě přímo k našemu stolu, kde právě přicházela Jája v Alexově doprovodu.
„Je to super holka. Tak doufám, že se jí nic nestane,“ přemýšlela jsem nahlas.
„A co by se jí mělo stát?“ rozesmál se Damon.
„Sedí jako jediné člověk u stolu plného upírů. Stát se může cokoliv,“ spekulovala jsem.
„Běž s tím pesimismem do míst, kde slunce nesvítí! Nic se jí nestane, ochráním jí,“ odpověděl mi až s dětskou logikou můj společník a mě to potěšilo.
„Víš, že jsme spolu před pár dny mluvily?“ zeptala jsem se ho.
„Zmínila se mi o tom, ale nechtěla mi říct o čem přesně,“ zamračil se Damon a začal mě provrtávat pohledem.
„Víš, že na mě to neplatí,“ rozesmála jsem se, ale nepřestávala se mu dívat do očí.
„Takže mi to neřekneš?“ ujišťoval se muž a já se na něj usmála.
„Ale řeknu, ale ne protože by to tvoje koukání na mě mělo nějaký vliv. Vyptávala se mě na tebe. Jak jsme se poznali, na náš vztah a takové ty drobnosti,“ přiznala jsem mu. Vráska mezi jeho obočím se ještě prohloubila.
„Nemrač se! Nikdo tě nebude chtít,“ rozesmála jsem se při použití mé oblíbené hlášky.
„Neřekla jsem jí nic, co by jí mohlo navést k nám,“ uklidnila jsem ho, když se nepřestával mračit. Až po mých posledních slovech se začal trochu uklidňovat.
„Damone, jsou věci, které musíš říct sám. Víš, že bych ti strašně ráda pomohla, ale nemůžu. Však si pamatuješ, jak to bylo s Alexem. S Jarmilou to je stejné. Nikdo nemá nárok se do Vašeho vztahu plést a říkat jí to, co jsme,“ připomínala jsem svému společníkovi holý fakt.
„Já vím. Ale ještě není ten správný čas,“ přitakal mi Damon a já se upřímně usmála.
„Ten správný čas poznáš,“ potvrdila jsem.
„Jsem s ní šťastný,“ zašeptal muž sám od sebe a já měla pocit, že se radostí roztříštím.
„Je pro tebe ta pravá,“ zašeptala jsem na oplátku. Usmál se na mě tajemně.
„Možná,“ vydechl, roztáčejíc mě do prostoru. Mohla jsem cítit, jak mě jeho prsty přestávají držet a já se už viděla na zemi, ale přistála jsem v Alexově náručí.
„To mi nedělejte!“ vyhekla jsem nespokojeně. Oba se rozesmáli, potvory. Mohla jsem si všimnout usměvavé Jarmily, jak nesměle přichází k Damonovi. Ten se k ní vydal o poznání jistěji a rychleji a co nevidět jí držel taky v náručí. Všichni čtyři jsme se na sebe usmáli a věnovali se své polovičce, ale mě to nedalo a zaměřila jsem se na rozhovor mých přátel.
„Líbí se ti tady?“ zeptal se Damon, zatímco se pohybovali do zvuku hudby.
„Líbí. Nejvíce se mi líbí, že tady můžu být se tebou,“ přiznala se dívka a já jsem se mohla vsadit, že se začervenala.
„Tak na tom jsem stejně,“ zašeptal jí na oplátku.
„Tví přátelé vypadají jako veselá parta,“ hodnotila Jája a já vyhledala pohledem ostatní osazenstvo stolu a zjistila jsem, proč to řekla dívka zrovna teď. Opodál se vytvořil kroužek z upírů a střídali se vždycky ve dvojici uprostřed a vytvářeli neočekávané taneční kreace. Pozorovala jsem je chvíli, než jsem poznala některé pohyby, které jsme vymýšleli před těmi x lety. Rozesmála jsem se, až se po mě několik lidí otočilo.
„Copak vybavuješ si Woodstock?“ zeptal se mě Alex a já se rozesmála ještě více.
„Byli jsme tak..“ hledala jsem to správné slovo.
„Blázniví? Znovu zrození? Zamilovaní?“ podsouval mi slova můj partner. Zase to u mě vyvolalo smích.
„To jsme přeci pořád, ne?“ optala jsem se ho a společně se zase rozesmáli.
„Kde jste vy dva? Nechcete se k nám připojit?“ přiřítila se k nám Mia. Nečekala ani na naší odpověď a táhla nás ke zbytku.
„A co Damon s Jájou?“ zeptala jsem se a mohla vidět, že je už táhne z druhé strany sálu Tea. To snad půjde.
„Pojď! Vzpomínáš, jak jsme tehda tančili? Nebo jsi tak stará, že zapomínáš, jak se máš bavit?“ zatáhl mě za ruku Jason a já se rozesmála.
„Kdo tě učil tančit? Dítko!“ oplatila jsem muži urážku a začala se vlnit jako před hodně lety. Mohla jsem slyšet, jak se ostatní zasmáli při vzpomínce na tu dobu.
„Smím prosit?“ slyšela jsem za sebou a otočila jsem se. To Jass chtěl vytáhnout Jarmilu a já s Jasonem jsme se zařadili do kruhu a dali tím prostor těm dvěma.

„Jdu se trochu napít, protože tady asi zkolabuju,“ rozesmála jsem se a vydala se k našemu stolu, kde mě čekal džus.
„Jdu si taky na chvíli odpočinout,“ přidala se ke mně Jája. Chytila jsem jí za ruku a začala se proplétat lidmi v rytmu hudby.
„Bavíš se dobře?“ zeptala jsem se, když jsme dosedly na své židle a sáhly po sklenicích.
„Strašně moc!“ usmála se má společnice k mé spokojenosti.
„Doufám, že tě ti blázni neděsí,“ musela jsem trochu vyzvídat. Zvědavost je strašný zlozvyk.
„Proč by mě měli děsit?“ nechápala Jája.
„Některé lidi krapet děsíme,“ přiznala jsem s úsměvem. Dívka se rozesmála.
„Neděsíte mě. Vypadají jako super lidi. A já jsem taky trochu blázen, takže možná proto se mezi Váma cítím tak dobře,“ vyhrkla Jarmila a do tváří se jí zase nahnala červeň.
„Takže svůj ke svému. To je dobře,“ rozesmála jsem se a dívka se ke mně přidala.
„Tak proč nejdete trsat?“ přihnal se Ralf a už nás zase tahal na nohy. A je po odpočinku a rozhovoru.

„Jsem strašně ráda, že jsi dneska byla s náma,“ řekla jsem a přešlapovala z nohy na nohu. Stáli jsme před jejím domem. A všichni čtyři jsme vykazovali jednotnou nechuť se rozloučit.
„To já jsem ráda. Strašně jsem si to užila,“ pravdivost dívčiných slov se nedala popřít.
„Doufám, že ti nevadí, že jsi tam musela být až do konce. Nějak jsme zapomněli, že to patří k našim povinnostem,“ ujišťoval se Alex a přitáhnul si mě ještě blíž než doposud.
„Však se nic nestalo. Stejně jsme měli ten poslední tanec,“ usmála se Jája a podívala se Damonovi do očí. Ten neodolal a musel jí políbit. Srdce mi poskočilo. Nikdy takový nebyl. Ale pak, až moc rychle ten polibek ukončil a trochu odstoupil do dívky.
„Jarmilo? Jsi to ty?“ zaznělo z právě otevřených dveří. Všichni jsme nadskočili, krom Damona. Musel slyšet kroky.
„Jo tati, jsem to já,“ vyhrkla Jája.
„Dobrý večer!“ vyhrkli jsme s Alexem a Damonem automaticky.
„Dobrý večer, nebo spíše ráno?“ odpověděl nám dívčin otec.
„Omlouvám se, že jsme dojeli až teď. Slíbila jsem Vaší dceři, že jí odvezeme domů, ale měli jsme ještě něco dořešit na tom plese,“ vysypala jsem ze sebe omluvu pomalu bez přemýšlení.
„Děkuji, ale teď už je čas jít spát, ne?“ upozornil nás muž stojící pořád ve dveřích.
„Hned budu doma, tati. Jenom se rozloučím,“ podotkla Jája a její otec pomalu vešel do domu a nechal pootevřené dveře.
„Ještě jednou děkuju za společnost,“ začala jsem a objala jí.
„Nemáš za co,“ zašeptala mi do zad.
„Někdy si to zopakujeme,“ upozornil jí Alex a taky jí objal. Nečekal ani na odpověď a chytil mě za ruku a vykročili jsme k autu, nechávajíc Damonovi a Jáji aspoň trochu soukromí.
„Neposlouchej!“ káral mě Alex a já se alespoň po očku koukala co se děje. Damon dívku uvěznil ve svém objetí a jemně pohladil po vlasech, hladíc jí druhou rukou po tváři.
„Je jiný,“ zašeptala jsem mému partnerovi, tisknout se k němu.
„Je šťastný,“ potvrdil mi Alex a já se musela usmát. Nasedli jsme do auta a já se k muži natočila a dostala jsem od něho polibek. Slyšela jsem, jak se domovní dveře zaklaply a Damon se zkroušeně vydával k nám.
„Zítra jí zase uvidíš,“ konejšila jsem Damona, když otevřel dveře auta.
„Až v pondělí,“ opravil mě muž.
„Tak to máš za chvíli,“ upozornil ho Alex a my jsme vyjeli k Damonovu domu.
„Užila si to. Poznala i ostatní a přesto chce pořád být s tebou,“ shrnovala jsem dnešní akci.
„Ne každý rozdýchá zbytek,“ rozesmál se Alex.
„Taky mi to nějakou dobu trvalo,“ potvrdil mi muž na zadním sedadle.
„Damone, tys je ještě pořád nerozdýchal,“ zasmála jsem se.
„Ne, to oni nerozdýchali mě,“ zase mě opravil oslovený a já se musela rozesmát, stejně tak Alex.
„Tak konečná!“ vyhrkla jsem a zastavila před honosným domem.
„Tak děkuju za odvoz a za všechno,“ řekl Damon a já se na něho natočila, abych mu viděla do očí.
„Ale prosím tě! Však jsem to sama nabídla, tak nemáš za co děkovat,“ odpověděla jsem mu.
„Však se zase někdy zastav. A klidně s sebou vem i Jáju,“ navrhl Alex s úsměvem.
„Uvidím, jak to bude,“ usmál se tentokrát i Damon a vystoupil z auta. Chvíli jsme za ním s Alexem ještě hleděli, než jsem zase nastartovala auto a vydali jsme se směrem domů.