Musíš něco cítit- 12.kapitola

Anotace: ...

Potichu jsem se vykradla z postele a došla do kuchyně. Otevřela jsem pomalu lednici a vyndala mléko. Zašátrala jsem ještě v polici a udělala si sladké kakao. Jediné co mi ještě chybělo ke spokojenosti, byla židle a tu jsem si přitáhla z vedlejší místnosti. Umístila jsem jí před velké prosklené dveře. Byl to jeden z požadavků na každý náš dům. Velké prosklené dveře v kuchyni, kterými jde vidět ven.
Venku bylo dneska jasno a já jsem se pohodlně poskládala na židli a v ruce třímala hrníček lahodného moku. Nemohla jsem spát. Hlavou se mi honilo až moc věcí. Moc vzpomínek a moc obav. Ležet v posteli a snažit se usnout, pro mě bylo utrpení. Nejraději bych si oblíkla sportovní oblečení a šla běhat, ale je pozdě.

„Alexi,“ vydechla jsem a ustoupila o krok dozadu.
„Jak to myslíš?“ zeptal se mě a napodobil mě. Teď se mezi námi vytvořila nepřirozená mezera.
„Takhle ses to neměl dozvědět,“ špitla jsem a koukala se do země.
„Jak to myslíš?“ opakoval můj společník. Neměla jsem odvahu se mu podívat do očí.
„Tak, jak jsem to řekla. Jsem upír,“ zašeptala jsem a připravovala se na to nejhorší.
„Nevěřím ti!“ zvýšil hlas muž a mně se podlomily kolena. Pomalu jsem se sunula k zemi a najednou ucítila známou paži, jak mě zadržela, abych neskončila na zemi.
„Nechci ti ublížit. Nikomu nechci ublížit,“ polkla jsem slzy, ale stále jsem nenašla odvahu se mu podívat do očí. Vytáhl mě na nohy a podepřel mě.
„Nevěřím ti, že jsi upír!“ sykl na mě Alex. Neudržela jsem vlhkost svých očí.
„Bohužel mi budeš muset věřit,“ zašeptala jsem, odvracejíc hlavu od mého společníka.
„Upíři neexistují!“ stál si pevně za svým muž. Podívala jsem se mu do očí.
„Chceš vidět důkaz? Chceš vidět, že to je opravdu pravda?“ zeptala jsem se zoufale. Jenom přikývl.
„Nechci ti teď ublížit, ale musím to udělat. Hned ti to vyléčím,“ špitla jsem, chytajíc ho za ruku. Hleděla jsme mu do očí, vyhrnula mu rukáv, až jsem se dostala k jeho zápěstí. Nechápavě na mě hleděl. Má tvář se proměnila. Vyměnila jsme si s Alexem pohled. Mohla jsem v jeho očích vidět zděšení a strach.
„Neublížím ti. Teď tě jenom trochu kousnu,“ upozorňovala jsem ho a opatrně se sehnula k jeho zápěstí a zajela zuby pod pokožku. Poprvé jsem ochutnala jeho krev. Napomenula jsem se, takto si nemůžu dovolit uvažovat, a rychle se odtáhla od muže. Teď na mě hleděl s čirou hrůzou.
„Teď, když se napiješ mojí krve, tak se ti to zahojí. Takže se připrav,“ dávala jsem další instrukce. Tentokrát jsem si já vyhrnula rukáv a kousla se do zápěstí. Když se na povrch dostala má krev, tak jsem nastavila ruku k Alexovi. Nedůvěřivě se na mě koukal.
„Nic ti to neudělá, jenom tě to zahojí. Budeš pořád člověkem,“ uklidňovala jsem ho. Dívali jsme si několik minut do očí. Mohla jsem cítit, jak se mi rána na zápěstí zaceluje, až byla má pokožka opět nepoškozená.
„Alexi, věř mi,“ zaprosila jsem.
„Dobře, udělám to,“ odpověděl mi nedůvěřivě. Přikývla jsem, znovu otvírajíc ránu na ruce. Zvednul mou ruku a já jsem mohla ucítit, jak mi ze zápěstí mizí krev. Po půl minutě se odtrhl a nedůvěřivě si mě prohlížel.
„Tvé zápěstí se léčí díky mé krvi. Klidně se podívej,“ zašeptala jsem a dívala se kamkoliv jinam než Alexovi do tváře. Mohla jsem vidět, jak si zkoumavě prohlíží ruku, která se opravdu zacelovala.
„Mám tady zůstat? Nebo mám odejít?“ zeptala jsem se po několika nekonečných minutách ticha.
„Chci vědět více,“ vydechl po hodně dlouhém rozmýšlení muž.
„Ptej se, na co chceš,“ dala jsem mu možnost a bála jsem se toho, jaké otázky bude klást.

Upila jsme kakaa a zahleděla se na hvězdnou oblohu. Takto si představuju krásu. Ale moje myšlenky jako by nechtěly zůstat na zemi a v tomto čase. Chtěly se vydat zase do minulosti. A já jsem se jim musela podvolit.

„Alexi! Máš celý život před sebou!“ zaškemrala jsem.
„Zestárnu a umřu! A co uděláš ty?“ řekl rázně můj společník a já sebou trhla.
„Oba víme, co bys udělala. A to já nemůžu dopustit,“ pohladil mě Alex po tváři a mě pod jeho dlaní ztekla jediná slza.
„Nechci, abys umřel,“ zakňourala jsem s dětskou touhou.
„Tak se postarej o to, abych se znovu probudil,“ tlačil na mě přítel a já se mu podívala do očí. Viděla jsem v nich odhodlání.
„Pokud to neuděláš, tak to udělám i bez toho, abys mě zachránila. Pokud nechceš být po zbytek věcnosti se mnou, tak to stejně nemá cenu,“ nepřestal na mě naléhat a já uhnula pohledem.
„To není fér!“ vybuchla jsme vztekem a ustoupila od něho o dva kroky.
„Nikdy jsi mě neměl poznat! Nezabiju tě!“ vyštěkla jsem a utekla od něj. Utíkala jsem daleko, když jsem se posadila a poddala jsem se své nešťastné náladě, tak jsem myslela, že budu tady dlouho a sama. Ale nebylo mi to dopřáno.
„Zabiješ ho,“ zašeptal příchozí a já jsem tvrdohlavě zavrtěla hlavou.
„Nemůžu!“ stála jsem si za svým. Ucítila jsem Damonovy ruce kolem svých ramen. Schoulila jsem se do jeho náručí.
„Uděláš to, protože ho miluješ a nedokážeš si bez něho představit život,“ řekl mi do ticha můj společník a já se rozbrečela ještě více.
„A co když se pak změní? Co když?“ hlas se mi zlomil v půli věty. Damon se rozesmál.
„Chce být teď celou věčnost s tebou. Toto se nezmění,“ konejšil mě můj společník a já jeho slovům nemohla uvěřit.
„Já jsem se taky změnila,“ špitla jsem.
„Ty jsi byla v jiné době. Zažilas něco naprosto odlišného. A předtím jsi nemilovala,“ shrnoval informace Damon. Teď jsem se rozesmála, ale opět se tam objevil podtón hysterie.
„Milovala jsem, ale on mě ne. Damone, bojím se,“ přiznala jsem, schovávajíc se v jeho náručí ještě více.
„Všichni se bojíme,“ uklidňoval mě muž.
„Ale já se nemůžu bát. Nemůžu si to dovolit, pokud mám tady být pro ostatní,“ zaťala jsem ruce v pěst.
„Alex není ostatní. Před ním můžeš být sama sebou. Můžeš mu přiznat, že se bojíš. Můžeš ho požádat o pomoc. Ale musíš odložit tu masku, protože on přes ni stejně vidí,“ řekl mi Damon a pohladil mě po zádech.
„Mám ho teda zabít?“ zeptala jsem se zoufale. Muž mi zvedl hlavu a podíval se mi do očí.
„Poprosil tě o to. Ví, jak to dopadne a opravdu to udělá. Buď taky jednou sobecká!“ vyčetl mi Damon.

Jsem sobecká. Má sobeckost ale je jiného rázu než sobeckost ostatních.
Pohrávala jsem si s hrníčkem a zjistila, že v něm už není žádná tekutina. Zvedla jsem se, abych ho naplnila a musela jsem se opřít o stůl, neboť další vzpomínka mě zasáhla jako blesk.

„Tak pojď! Chceš si kopnout? Tak jen do mě!“ křičela jsem na svého společníka. Stáli jsme vedle sebe na půl metru daleko, ale vřískali jsme na sebe, jako kdybychom stáli kilometr daleko.
„Myslíš si, že jsi středobod vesmíru! Že jsi tady od toho, aby ses do všeho míchala!“ oplácel mi stejným tonem Damon.
„Nikdy jsem nebyla středobod vesmíru! Ale ty si to očividně myslíš! Kopeš kolem sebe jako vzteklé děcko!“ vyčítala jsem mu a mohla cítit, jak ve mně vřou emoce, ale nemohla jsem určit které přesně.
„A koho zajímá, že kolem sebe kopu? Nikoho to nezajímá!“ odporoval mi muž, což mě dostávala do otáček.
„Všechny to zajímá! Přestaň dělat, že ti na ničem nezáleží!“ řvala jsem mu do obličeje. Ucítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy vzteku.
„Nezáleží mi na ničem! Rozumíš mi!“ snažil se mě přesvědčit můj společník.
„Kdyby ti na ničem nezáleželo, tak tady nejsi! Nejsi z kamene! Slyšíš? Nikdo z nás není z kamene!“ stála jsem si i já za svým.
„Co ty o tom víš? Podívej se na sebe!“ toto byla rána pod pás.
„Jasně, všechno hoď na mě! Protože Elizabeth je nezničitelná! Vydrží všechno!“ zvýšila jsem ještě hlas.
„Žiju! Rozumíš? Žiju! Našla jsem si důvod proč žít! Našla jsem lidi, kteří mě vytáhnout z postele a donutí mě žít! Rozumíš? Nevzdala jsem to jako ty!“ nevydržela jsem to a nebyla daleko od toho, abych mu jednu vrazila.
„A já to vzdávám? Taky žiju! Užívám si života po svém! To ty přežíváš!“ vchrstl mi do tváře a moje ruka vystřelila k jeho tváři ani nevím jak.
„To si myslíš? Že jenom přežívám? Obětovala jsem svůj život pro ostatní! Tomu říkáš přežívání?“ křičela jsem dál. Pohrdavě se na mě podíval.
„Ano, přesně tomu říkám přežívání!“ odpověděl mi a já jsem věděla, že toto není jenom hádka, ale že mi to opravdu vyčítá.
„Tak ať! Ostatní jsou šťastní!“ stála jsem si tvrdohlavě za svým. Začal se smát.
„A ty mi říkej něco o tom, že mám něco cítit! Podívej se na sebe!“ začal výsměšně a vykročoval si to kolem mě jako sup, který si prohlíží svou kořist.
„Cítím! Rozumíš!“ fňukla jsem umanutě.
„Říkáš mi, tvrdohlavě si stojíš za tím, že musím něco cítit! Pořád dokola mi vyčítáš, že kolem sebe kopu, ale podívej se na sebe! Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělala?“ řekl mi s pohrdáním Damon.
„Rozdala jsem se ostatním! To dělám! Žiju pro ostatní!“ zase jsem zakřičela, tentokrát pevnějším hlasem.
„Blbost! Přetvařuješ se! Hraješ divadélko jenom pro to, abys nemusela ukázat, co cítíš!“ vysmál se mi do tváře.
„Ale cítím! Slyšíš? Cítím! Vím, co cítím a nebojuju s tím! Přijala jsem to!“ obhajovala jsem se možná až moc rázně.
„A já necítím? Myslíš, že necítím? Myslíš, že nechci mít někoho k sobě?“ teď už i Damon zvýšil hlas.
„Ano, přesně to si myslím! Zapřel ses! Chci se mýlit! Tak zatraceně se chci mýlit, ale oba víme jak to s náma je!“ křičela jsem utírajíc si slzy, které se mi pořád valily z očí.
„Mýlíš se!“ zašeptal výhružně můj společník a jeho ruka obepnula můj krk.
„Myslíš si, že víš všechno! Myslíš si, že když ses nějak vyrovnala se svou minulostí, tak můžeš radit ostatním! Je to hovadina!“ odsekával každé slovo. Nejspíš nevědomky mě přirazil ke zdi a mírně nadzvedl do vzduchu.
„Tak mi to dokaž!“ vydechla jsem a lapala po dechu. Damon se na mě podíval, pustil mě a ustoupil ode mě.
„Co bych ti měl dokazovat?“ zeptal se mě ohromeně muž.
„Že cítíš,“ zašeptala jsem. Nechápavě na mě hleděl. Stáli jsme tak asi pět minut. Obklopovalo nás jenom ticho. Oba jsme se uklidnili.
„Mohl jsem tě zabít,“ zašeptal Damon, hledíc mi do očí.
„Ale nezabil,“ zasmála jsem se.
„Ne, protože mi na tobě záleží, a protože mi dokazuješ, že to jde,“ vydechl muž, „Dokazuješ mi, že se dá žít.“
„To jenom díky tomu, že mým údělem je pomáhat. A ty potřebuješ zatraceně moc mou pomoc,“ zasmála jsem se hystericky. Hleděla jsem mu do tváře a viděla, jak se mu po tváři kutálí jediná slza. Neudržela jsem se a objala ho.
„Nejsi na to sám! Jsem na to s tebou,“ špitla jsem a ucítila, jak mě i jeho paže objímají.

„Co takhle jít spát?“ zeptal se mě Alex a pomalu mi páčil prsty ze stolu. Otevřela jsem oči a nechápavě jsem se na něj podívala.
„Alexi,“ vydechla jsem a on mě uvěznil ve svém náručí.
„Nech minulost minulostí,“ zašeptal mi do vlasů a pak mě políbil.
„Minulost je tím, co nás vytváří. A já mám hodně temnou minulost,“ špitla jsem.
„Ale dneska už žádná minulost. Jdeme spát,“ pohladil mě po tváři, zvednul mě do náručí a donesl do postele, kde jsem usnula schoulená v jeho náručí.