Leafi: Zrození Raol - 3

Anotace: V ději se posununeme dopředu k jedné z hlavních postav.

Uběhlo mnoho let. Spousta listí opadala a na ně ještě víc sněhu. V tajných a nedostupných skrýších byly před ničivýma rukama lidí ukryty přírodní krásy. Lifenové na těchto místech schovávali poklady nevyčíslitelné hodnoty.
Od poslední bitvy uplynulo bezmála šestnáct let. Lidé, trpaslíci, elfové, lifenové a ostatní známé i neznámé rasy žili v relativním míru, ale tato křehká rovnováha trvala až nepřirozeně dlouho. Všechny národy tušily, že příměří nevydrží. Navzdory náznakům ale zachovávaly dekorum a tvářily se, jako že je všechno v naprostém pořádku.
Obyčejný lid mezitím toto období náležitě využíval k práci nebo ke každodenním činnostem. Ale ne všichni se zabývali prostými činnostmi a věnovali se obdělávání půdy nebo obvyklým řemeslům.
Povinností lifenských strážců bylo ve dne v noci chránit poklady světa. Dělali to tak už od první války s lidmi. Vybraná elita lifenských bojovníků se střídala u vchodů k zapovězeným Výjimku tvořila jen jedna jediná osoba – jejich velitel Arethos.
Jmenovali ho za velmi zmatených okolností, když ve Velké bitvě zachránil životy tisícům vojáků. Přemluvil je, aby se vzdali a zachránili se. On sám udatně bojoval, dokud ho pud sebezáchovy nepřinutil utéct. Někteří ho považovali za zbabělce, jiní mu vděčili, toť úděl hrdinů.
Dnešním ránem mu opět začínala vyčerpávající dvanácti hodinová služba. Práce ho ale i navzdory zdánlivé stereotypii stále naplňovala.
Měl tmavě hnědé oči a černé, nakrátko ostříhané vlasy. Ostře řezaná tvář a široká ústa mu propůjčovaly přitažlivý vzhled. Přesto se nikdy neoženil. Nos se mu ke konci zužoval do ostré špičky. Lifenové se dožívali přes sto padesát let a jemu nebylo ani padesát, ačkoliv zastával tak vysokou funkci.
Teď už by se mu nikdo neodvážil posmívat kvůli jeho věku a nízkému původu. Mnozí starší a zkušenější strážci neuznávali autoritu nově zvoleného mladého vůdce, jehož jednání bylo sporné. Arethos však vytrval a postupně jim dokázal, že je správná osoba na správném místě.
Z myšlenek a úvah o minulosti ho vytrhl dotyk slunce, které ho jemně laskalo po tváři.
Vstal z tvrdé dubové postele a narovnal se. Ztepilé tělo poznamenané mnoha bitvami se zalesklo v chabých ranních paprscích. Pomalu si protáhl svaly, až v nich pocítil mírný tah. S uspokojením se usmál. Dnes bude v dobré kondici.
Přešel k zrcadlu a pohlédl na svůj vlastní odraz. Pořád vypadal mladě, i když už ne tak nezkušeně. Naplnil umyvadlo studenou vodou a pak do ní se šplouchnutím ponořil obličej. Umyl se a osušil si hladce oholenou tvář.
S každodenní rutinou úplně přestal myslet na to, co dělá, takže se mu myšlenky většinou zatoulaly někam jinam, většinou ke své jediné dceři. Zrovna zítra oslaví šestnácté narozeniny a on pro ni ještě kvůli nedostatku času a mnoha povinnostem nevybral dárek. Vždy si řekl, že to ještě o den odloží, jenže takto to šlo už měsíc. Umínil se, že si prostě musí trochu toho času vyšetřit.
Oblékl se do bělostné tuniky, tmavě zelených kalhot a nablýskané zbroje. K boku si připjal meč a pod paži zasunul spoustu papírů, které ještě musel zanést vrchnímu dozorci, jenž ho nikdy neopomněl na něco upozornit. Arethos měl pokaždé chuť oplatit mu jeho neomalenost, ale zatím vždy ovládl. Jak mu říkala Leafi, urážkami urážíš sám sebe.
Jakmile se spokojil se svým zevnějškem, rozhlédl se po prostorném pokoji. Jeho vybavení nebylo nejluxusnější, dalo se ale považovat za vkusné a elegantní.
Koutek ostře vykrojených rtů mu zacukal v náznaku úsměvu.
Potichu za sebou zavřel masivní dubové dveře a vydal se chodbou do Leafina pokoje. Ta se ještě nerušeně oddávala snění v koutě pokoje otočená čelem ke stěně, dlouhé hnědé vlasy stále sepnuté do copu, který si nesundávala ani na spaní. Tohle Arethos nikdy nepochopil, ale vlastně ani nechtěl.
Přikryl ji dekou, políbil na líc a pomalu se odplížil z domu vstříc tolik milované práci.