Tanec s Temnotou - Kapitola 1.

Tanec s Temnotou - Kapitola 1.

Anotace: První skutečná kapitola - psaná nadvakrát, první verzi mi někdo ukradl :(

Sbírka: Tanec s Temnotou

  1.

  „ Hej, Loro!“ bránil se Max. „Dej to zpátky, zlato.“

  Na chvilku jsem byla v pokušení střelit ho mezi oči, místo toho jsem se zhluboka nadechla a sklonila hlaveň beretty.

  „Jak ses dostal dovnitř, Maxi?“ štěkla jsem prudce.

  „Oknem,“ zamručel, když skládal své obrovské tělo do jednoho z malých křesílek vedle postele. Tolik k jeho výmluvnosti.

  „Řekneš mi laskavě, co děláš v…“ rychle jsem mrkla na budík, „…ve čtyři ráno u mě v bytě, nebo to z tebe budu muset vymlátit?“

  Těžce si povzdechl, prohrábl si dlouhé hnědé vlasy a zkřížil nohy v kotnících. A sakra, to bude hodně nepříjemný rozhovor.

  „Gabriel tě chce zpátky,“ vypadlo konečně z Maxe.

  Au, zásah, potopená! Tohle bylo horší, než jsem čekala.

  „Už do jeho smečky nepatřím!“ ¨zavrčela jsem tiše. „Vyloučil mě z ní, pokud se dobře pamatuju?“ Udělala jsem z toho jízlivou otázku.

  „Miloval tě a nechtěl ti ublížit.“ Max to řekl bez sebemenšího náznaku citu.

  Gabriel byl alfa největší smečky ve státě, do které už přes tři roky nepatřím. Po své „nehodě“ jsem byla tak trochu agresivní, kruci, vyzvala jsem ho na souboj! Samozřejmě jsem prohrála a on místo aby mě zabil, jak mu velel zákon, jednoduše mě vyhodil na ulici, bez peněz, jen s malým batůžkem. Navíc to byl můj milenec, o to víc to bolelo…

  „Jak mě našel?“ zeptala jsem se Maxe. „Nepamatuju se, že bych mu dávala svou současnou adresu. Vlastně jsem se dost snažila, aby o mně nikdo nevěděl.“

  Max povytáhl koutek úst, jediný úsměv, který dokázal. Jeho úsměv jsem viděla jen několikrát.

 „Někdo s tvojí pověstí se jen tak neschová. Našel tě celkem snadno, ale nechtěl, abys o tom věděla. Pořád tě chce, víš o tom? I po tom, cos udělala.“

  „Vypadni, Maxi,“ vyzvala jsem ho a hlas se mi třásl potlačovaným vztekem. „Řekni mu, že ho už v životě nechci vidět. Řekni mu, že jestli ho ještě někdy uvidím, zabiju ho! Skončila jsem s ním i s tebou! Teď zmiz.“

  Vstal a vykročil k oknu.

  „Dveřmi,“ zarazila jsem ho.

  „Máš zamčeno,“ upozornil sarkasticky.

  S tichým klením jsem se neochotně vyhrabala z postele, pistoli pořád v ruce, sundala jsem ze dveří všechny zámky a rázně je otevřela. Bylo mi trochu líto, že ho vyhazuju, koneckonců jsem ho tak dlouho neviděla, ale pokud ho poslal Gabriel, neměla jsem jinou možnost. Nesmím se k němu ani přiblížit, sice už není můj alfa, ale já se k němu stejně chtěla vrátit a to mě děsilo.

  „Běž, Maxi,“ hlesla jsem vyčerpaně, „pozdravuj ode mě smečku.“

  „Opatruj se, Loro,“ doporučil a stiskl mi ruku.

  Vzápětí byl pryč. Opatrně jsem vykoukla na chodbu, ale nebyl už ani tam.

  S těžkým srdcem jsem se vrátila do postele, ale sotva jsem zavřela oči, začal mi zvonit mobil. Sakra, sladký spánek mi dneska prostě není přán!

  „Co je?“ štěkla jsem naštvaně.

  „Detektive Mondegová, špatně jste se vyspala?“ Jízlivý hlas mě okamžitě probral.

  „Měla jsem hodně práce s návštěvou starého známého, detektive Jenkinsi,“ vrátila jsem mu to.

  „Ale no tak, Loro,“ škádlil mě, „co tě znám, tak jsi chlapa neměla, a nemyslím, že bys to teď změnila.“

  „K věci, Davide,“ zarazila jsem ho. „Ve čtyři ráno vážně nemám náladu na rozhovor o sexu.“

  „Dobrá, dobrá.“ Dave se zhluboka nadechl. „Máme další vraždu.“

  Pevně jsem stiskla víčka. „Stejný pachatel?“

  „Pravděpodobně,“ potvrdil, „ostatky jsou rozházené všude kolem.“

  Zvedla jsem se z postele a začala zuřivě hledat použitelné oblečení. „Něco neobvyklého?“ vyzvídala jsem a poskakovala po jedné noze, jak jsem si oblékala ponožky a džíny.

  „Nic, když zanedbáme fakt, že je tělo roztrhané na kusy,“ podotkl znechuceně.

  Na chvilku jsem upustila mobil a oblékla si tričko.

  „Přijedeš se podívat?“ zeptal se opatrně a nadiktoval mi adresu.

  „Už jsem na cestě,“ potvrdila jsem a vklouzla do vysokých bot. Venku byla strašlivá zima, tak jsem přes sebe hodila ještě jednu bundu. „A Dave?“ zarazila jsem ho, když se chystal zavěsit. „Vezmi mi kafe.“

  „Máš ho mít, Mondegová,“ zasmál se a zavěsil.

  Popadla jsem klíčky od auta, pečlivě zamkla a skoro se rozeběhla ven z domu. Při vyšetřování paranormálních vražd většinou záleží na rychlosti. Když jsem nastartovala svoje milované BMW, probralo se k životu s něžným předením, až jsem musela odolávat nutkání pohladit ho jako kočku. Sešlápla jsem plynový pedál až k podlaze a auto vystřelilo kupředu. Takhle brzy ráno by provoz jen slabý, takže jsem se proplétala mezi těmi několika málo auty nejvyšší povolenou rychlostí, přesto mi ale trvalo skoro půl hodinu, než jsem se dostala na místo činu.

 

  Louku osvětlovaly reflektory a mě se naskytl hrůzný pohled na bílý sníh zrudlý krví a poházenými kusy masa. Vítr ke mně přivál odporný puch hniloby.

  Zaparkovala jsem co nejblíže ke žluté policejní pásce a spatřila vysokého muže s pletenou čepicí na hlavě a velkým kouřícím kelímkem v ruce. Opatrně jsem vystoupila z auta – zapadla jsem do sněhu téměř do půli lýtek –, zimomřivě si přitáhla kabát blíž k tělu a ukázala hlídkujícím policistům odznak.

  „Tady máš to kafe, Loro.“

  Před očima se mi objevil kelímek s kávou, jejíž vůně mě lechtala v nose.

  „Díky, Dave,“ povzdechla jsem si a usrkla vděčně životabudiče. „Tak co pro mě máš tentokrát?“ Nechtěla jsem to vědět.

  „Identifikace nebyla možná, takže spoléháme na tebe.“

  Tvářil se zoufale a znechuceně, až mi ho bylo skoro líto. Skoro, protože to je parchant.

  Hbitě jsem podlezla žlutou pásku, natáhla si latexové rukavice a klekla si k nejbližší části těla. Byl to kus nohy s přeraženou stehenní kostí.

  „Byla to žena, asi šestadvacet let,“ šeptla jsem a těžce polkla, byla jen o pár let starší než já. „Asiatka, kolem stopětašedesáti centimetrů, štíhlá, krásná, …“

  „K čertu, Loro,“ zděsil se Dave, „jak jsi to zjistila?“

  „Vidím ji, stojí kousek vpravo od těch žeber támhle.“

  No a co, tak dokážu vidět duchy. Co je špatného na tom, že to nikdo jiný neumí? Možná právě to, že je vidím jen já.

  „Duchové se zdržují na místech velmi brutálních vražd,“ vysvětlovala jsem tiše.

  „Co to znamená?“ zeptala se vyděšeně mladá policistka.

  Roztřeseně jsem se nadechla: „Byla ještě naživu, když ji vrah trhal na kusy!“

  Žena zaklela, padla na kolena a začala dávit.

  „Pozor na důkazy!“ napomenula jsem ji chladně, ale sama jsem měla co dělat, abych v sobě udržela svou kávu.

  Poslušně se odplazila o kus dál, kde tiše zvracela do křoví.

  „Ježíši Kriste,“ vyjekl Dave, „to je příšerný! Kdo to udělal?“

  „Mrtvým lítost nepomůže,“ prohlásila jsem. „A otázka není kdo, ale co? Tohle není práce člověka, nikdo z nás nemá takovou sílu.“

  Nějak se mi podařilo zamlčet, že ani já nejsem tak úplně člověk. Mojí pověsti by zrovna neprospělo, kdyby se rozkřiklo, že nejlepší paranormální detektiv ve městě je vlkodlak. Radši jsem se vrátila k prohlídce ostatků. Postupovala jsem systematicky, z vnějšku dovnitř. Po několika minutách jsem zahlédla ve sněhu temný stín, byl to cár peněženky s několika průkazy.

  „Byla to novinářka,“ řekla jsem Daveovi a podala mu jednu kartičku.

  „Do prdele, to je Jane!“ vyjekl. „Tak teď už to nechápu vůbec.“

  Nechápavě jsem po něm koukla.

  „Byla vlkodlak,“ vysvětlil.

  Sakra, svět mi zas jednou podrazil nohy, ani jsem se nemusela ptát, kdo byl její alfa. A já se mu tak usilovně snažila vyhnout!

  „Naložte zbytek a odvezte to do márnice,“ zařvala jsem. „Jestli koroner najde něco podezřelého, okamžitě mi zavolejte. Teď jdu domů.“

  Zamířila jsem k autu s Davem v patách.

  „Loro,“ volal na mě, „co hodláš dělat?“

  Výstřel jsem vycítila dřív, než jsem ho slyšela. Strhla jsem Davea k zemi ve chvíli, kdy zazněla střelba. Ještě než jsem se koleny dotkla země, vrhla jsem dva stříbrné nože do křoví, odkud se ozval výstřel. Vzápětí jsem už sprintovala za nimi. Ze tmy se ozval bolestný výkřik, a když jsem keř oběhla, uviděla jsem mladého upíra válejícího se po zemi, jak se marně snaží dosáhnout na nože, které mu trčely ze zad.

  „Ani se nehni!“ přikázala jsem rozzuřeně a klekla mu na ruce, zatímco Dave odháněl policisty, kteří se k nám sbíhali.

  „Nic se neděje, zvládneme to i bez vás,“ ujišťoval je.

 „Je to moje věc!“ křikla jsem na ně, aniž bych odtrhla pohled od zraněného upíra.

  Nakonec se nám je podařilo přesvědčit, ať nás nechají o samotě. Když zmizel i poslední policista, shodila jsem svou obvyklou klidnou masku a nechala na povrch vyplout svůj vztek.

  „Proč jsi po mě střílel?“ zavrčela jsem výhružně.

  „Měl jsem tě zabít,“ vyplivl vztekle.

  „Kdo ti to nařídil?“

  „Nic ti nepovím!“ vzepřel se.

  Vytrhla jsem mu ze zad své nože, kopnutím ho obrátila a nařídila Daveovi, aby ho držel. Celá akce byla doprovázena hlasitým ječení a šťavnatým klením ze strany zajatce.

  „Zlato,“ začala jsem sladce, vytáhla jsem pistoli a vysunula zásobník, „povíš mi všechno, co chci slyšet.“

  „Stříbrné ani dřevěné náboje mi neublíží!“ vysmíval se mi.

  „Ale no tak, nejsem včerejší!“ okřikla jsem ho. „To všechno vím, ale tyhle si nechávám dělat na zakázku.“ Jeden jsem vytáhla a opatrně ho podržela mezi prsty. „Stříbrný plášť s vyraženým křížem, dřevěné jádro a navíc posvěcené.“

  Bleskurychle jsem zacvakla zásobník a střelila ho do stehna.

  „Pardon,“ omluvila jsem se ječícímu nemrtvému, „špatně jsem mířila, mělo to být výš…“

  „Dlouhé rudé vlasy, jizva na bradě a chybí mu oko,“ vychrlil ze sebe upír s krvavými slzami v očích. „Zabij mě prosím,“ zaškemral. „Lépe ty než on.“

  Chápala jsem, proč mě o to žádá, už jsem měla tu čest s upířími tresty a nebyl to příjemný pohled. Vytáhla jsem z boty kolík a přitiskla mu ho na srdce.

  „Kéž je Bůh milosrdný k tvé duši,“ popřála jsem mu tiše, „odpočívej v pokoji.“

  Rychlým, nacvičeným pohybem jsem mu vrazila kůl do srdce. Zazmítal sebou, pak ztuhl a rozpadl se na malou hromádku prachu. Dave sprostě zaklel a uskočil. Oprášila jsem si ruce, zasunula kolík zpátky do boty a postavila se.

  Dave mě sledoval velice obezřetným pohledem.

   „Tohle nebyl první upír, kterého jsi zabila,“ poznamenal tiše. Když jsem zavrtěla hlavou, věděla jsem, na co se zeptá. „Kolik už jsi jich zabila?“

  „Nevím přesně, hodně…“ Povzdechla jsem si: „Začalo to po tom, co mě vyhodili na ulici, a za ty tři roky? Něco přes třicet, hodně přes třicet…“

  „Zabila´s víc jak třicet upírů a já o tom nic nevím?“ vykvikl zděšeně.

  „Uklidni se, to je v pohodě. Nejsi přece vševědoucí,“ snažila jsem se ho uklidnit.

  Párkrát se zhluboka nadechl, než byl schopný pokračovat v chůzi.

  „Detektivové?“ zavolal jeden mladý kriminalista a rozběhl se k nám. „Co se stalo?“

  „Nic s čím byste si měl dělat starosti, Parkissi,“ odbyl ho Dave a odtáhl mě pryč. „Jeď domů, Loro, a vyspi se. Udělej pro jednou něco normálního, já se to tu pokusím urovnat.“

  Vděčně jsem nastoupila do auta, zabouchla dveře a pustila topení naplno. Jak se mi sníh na botách začal rozpouštět, něco jsem si uvědomila. Rychle jsem stáhla okénko.

 „Dave!“ zahulákala jsem. „Kontaktuju smečku a nechci, aby se mi do toho kdokoli motal! Postarej se o to, prosím.“

 

  Jakmile jsem za sebou doma zavřela dveře, sáhla jsem po telefonu. Nechal ho zazvonit přesně čtyřikrát. Tradice.

  „Myslím, že ani nechci slyšet, co po mě chceš, Loro?“ zeptal se rozmrzele.

  „Nehraj to na mě, Leo, vím moc dobře, že už se těšíš na prachy!“ okřikla jsem ho.

  „Co ti to dneska přeletělo přes nos?“ zeptal se jízlivě. „Snad ti někdo nevlezl oknem do bytu?“

  „Krucinál, Leonide, jestli zjistím, že v tom máš prsty, vyříznu ti jazyk!“

  „Milá jako vždy,“ povzdechl si.

  „Potřebuji se ještě teď dostat k nějakému Staršímu, dokážeš zařídit schůzku?“

  „Loro!“ vykřikl pohoršeně. „Jsem snad nějaká on-line seznamka?“

  „Nesměju se, Leo,“ zavrčela jsem podrážděně.

  „Minutku,“ odfrkl si a zavěsil. Přesně za devětapadesát vteřin mi zazvonil mobil. „Jmenuje se William, setká se s tebou za půl hodiny. Znáš ten upíří klub na rohu Dvevětašedesáté a Zednářské?“

  „Díky, Leo,“ ušklíbla jsem se a zavěsila.

  Leoninas mi dokázal zaručeně zkazit náladu, ale věděl o všem, co se ve městě jen šustlo. Navíc mi právě zařídil schůzku s údajně nejstarším upírem ve městě, což nebylo právě lehké.

  Oblékla jsem si volné černé kalhoty, bílé tílko, na opasek připnula svoji berettu a do podpažních pouzder zasunula vrhací nože. Ještě jsem do boty schovala kolík, vklouzla do černých tenisek a vyrazila do baru. Uznávám, že to není obvyklá výbava ženy, ale nechtěla jsem nic nechat náhodě.

 

  Když jsem obešla roh a spatřila frontu lidí, čekajících, až je vyhazovač pustí dovnitř, trochu mě zamrazilo. Nakonec jsem ale sebrala odvahu, prošla kolem nich a zastavila před polonahým upírem.

  „Loro!“ usmál se nadšeně upír a ukázal tesáky. „Dlouho jsem tě tu neviděl, jdeš si trochu užít?“

  „Darrene,“ kývla jsem, „nedělej si naděje, zabila bych tě dřív, než by ses mě stačil dotknout. Jdu za Williamem.“

  Darren ustoupil stranou a pustil mě do klubu. Okamžitě ke mně přiskočila mladá upírka.

  „Odložíte si?“ zeptala se, ale znělo to spíš jako rozkaz.

  „Ne, děkuji,“ odmítla jsem rázně.

  „To je v pořádku,“ vložil se do toho Darren, „je to přítel.“

  Provedl mě přeplněným barem až k soukromé kanceláři.

Autor Ravensberg, 25.06.2013
Přečteno 359x
Tipy 4
Poslední tipující: Týna, drew
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ahoj, i když vlkodlaci a upíři nejsou v centru mého zájmu, dobře se to čte. Možná by textu prospěla menší korektura, ale to většině tady, neboť autoři nemají nadhled, ale týká se to spíše některých formulaci, než děje.

K ději bych měl jednu malou výtku: „Naložte zbytek a odvezte to do márnice,“ zařvala jsem. „Jestli koroner najde něco podezřelého, okamžitě mi zavolejte. Teď jdu domů.“

Koroner není patolog. Jezdí přímo na místa činu, aby těla ohledal, než budou odvezena.

Jinak se mi to líbí a budu číst postupně dál :-)

09.01.2014 16:18:22 | Firren

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.10 | Facebook, Twitter