Tanec s Temnotou - Kapitola 3.

Anotace: Teplé lidské slovo potěší každého a Lora o sobě možná něco prozradí...

Sbírka: Tanec s Temnotou

 3.

  Společně jsme obešli roh a já málem vrazila do mohutné postavy, která se mi postavila do cesty. Automaticky jsem sáhla po pistoli, ale zarazila jsem se, když jsem pohlédla do známé tváře.

  „Jednou tě zabiju, Maxi,“ varovala jsem ho. „Samozřejmě v sebeobraně,“ dodala jsem.

  „Jsi stejně milá, jako když ses probudila,“ ušklíbl se Max a vrhl ošklivý pohled na Marca.

  „Maxi, tohle je doktor Carrini, pomohl mi vrátit kotník tam, kam patří,“ představila jsem je. „Marco, představuju ti Maxmiliana Haltera, diplomata mojí bývalé smečky.“

  „Diplomat?“ zeptal se Marco podezřívavě. „Nicméně mě těší.“

  „Vážně tě nechala na sebe sáhnout?“ zeptal se Max a potřásl Marcovi rukou. Použil o trošku víc síly, než bylo nutné. „Když jsem to zkusil já, málem mě připravila o mou chloubu.“

  Při té vzpomínce se zašklebil, ale Marco se zatvářil o poznání klidněji. Max obrátil pozornost na mě.

  „Chce tě vidět,“ prohlásil narovinu.

  „A já ho vidět nechci,“ odpálkovala jsem ho a pak si povzdechla, „ale nemám na výběr. Co víš o Jane Graceové?“

  Oči mu ztvrdly. „Byla by z ní skvělá alfa,“ prohlásil nakonec s kamennou tváří, „ale Gabriel s ní nechce nic mít. Chce tebe.“

  Zavrtěla jsem hlavou. „Je mrtvá,“ oznámila jsem mu.

  Sykavě se nadechl. „Není první.“

  Vytřeštila jsem oči. „Jak to myslíš?“ zašeptala jsem.

  „Ztratili jsme už osm měňavců,“ vysvětlil.

  „Chci se s ním setkat,“ prohlásila jsem, „ale ne jako vlk samotář, jen jako detektiv.“

  „Zařídím ti audienci, Loro, hned dneska.“

  „Pokus se to zařídit až na večer, chci se trochu prospat,“ zchladila jsem ho rychle. „Vlastně by bylo nejlepší, kdybys mu vůbec neříkal, že se jde setkat se mnou.“

  „A jak to mám podle tebe asi udělat?“ zavrčel Max.

  „Řekni mu, že se s ním chce setkat nějaký detektiv, který potřebuje pomoc s nadpřirozenými vraždami. To je pravda.“

  Marco jen sledoval, jak mluvíme, a mlčel. Chytrý doktor.

  „Ne,“ odmítl Max, „je to můj alfa. Nemůžu mu lhát!“

  „Zalžeš mu!“ zavrčela jsem.

  Rozhořel se mezi námi souboj vůlí, upřeně jsme na sebe zírali a snažili se prosadit svou dominanci. Obnažila jsem zuby, které se prodloužily v tesáky, a divoce navrčela. Max ještě chvíli vzdoroval, tělo se mu třáslo vypětím, nakonec ale padl na kolena a sklonil hlavu.

  „Zesílila jsi,“ zasípal překvapeně. „Možná jsi dominantnější než on.“

  „Jsi můj!“ štěkla jsem. „Dostal jsi rozkaz, tak běž a splň ho!“

  „Jak si přeješ, alfo,“ uklonil se a zmizel do tmy.

  Ozvalo se nesmělé zakašlání, úplně jsem na Marca zapomněla.

  „To bylo působivé,“ prohlásil tiše a zkoumavě na mě hleděl.

  Chtěla jsem se konečně dostat domů, tak jsem vykročila, vzápětí jsem ale zavrávorala a byla bych upadla, kdyby mě nezachytil.

  „Opatrně.“ Starostlivě mě sledoval.

  „Potřebovala bych kafe,“ prohlásila jsem toužebně.

  „Znám tu blízko restauraci, zvu tě, Loro.“ Lehce mě podepřel a odváděl pryč.

  „Co za to budeš chtít?“ zeptala jsem se podezřívavě.

  „Jen pár odpovědí,“ zamumlal neurčitě.

  „Pokud ti to udělá radost…“ Vrhla jsem na něj nesmělý úsměv, který mu rozzářil tvář.

  Bylo mi s ním nezvykle dobře, nemusela jsem se přetvařovat ani schovávat, kdo jsem. Navíc se mi líbil, věci s ním nebyly tolik komplikované a snáze se mi zapomínalo na problémy. Jeho ruka na mém boku byla víc než příjemná. Fajn, stačí! Lehce jsem ho odstrčila, překvapeně se na mě podíval, ale nakonec mě neochotně pustil.

  „Promiň, Marco,“ šeptla jsem ostýchavě, „ale dneska je moje sebeovládání na historicky nejnižší úrovni za poslední tři roky. Nejsem si jistá, jestli se dokážu ovládat.“

  Měkce se usmál. „Dobrá, nebudu pokoušet štěstí.“

  Galantně mi podržel dveře a já vešla do příjemně vyhřáté restaurace. Spokojeně jsem si povzdechla, svezla se na židli a popadla nápojový lístek. Marco se způsobně posadil naproti mně, mávl na servírku a podíval se na mě.

  „Co si dáte, detektive?“ zeptal se s nádherným úsměvem, až jsem musela několikrát zamrkat, abych se vzpamatovala.

  „Velké cappuccino, bez skořice,“ vypravila jsem ze sebe nakonec. „Kazí chuť kávy,“ vysvětlila jsem Marcovi, který na mě hleděl s povytaženým obočím.

  „Já vím,“ přisvědčil, „jsem přece Ital, ale překvapuje mě, že to víš ty.“

  „Léta zkušeností,“ vysvětlila jsem tiše.

  Objednal si tiramisu a espresso. Když servírka zmizela, propletl si prsty a upřel na mě hodnotící pohled, až jsem se neklidně zavrtěla.

  „Kdy ses stala vlkodlakem?“ zeptal se jemně.

  „Nevím, přesně si to nepamatuju,“ šeptla jsem, „ale vím, že poprvé jsem se přeměnila ve dvanácti. Byli jsme s tátou na výletě v Yellowstonu, napadl nás grizzly. Vrhl se na tátu a rozdrtil mu ruku. Chtěla jsem ho ochránit a najednou ze mě byl…“ nejistě jsem se odmlčela. „Když jsem se vzpamatovala, skočila jsem po tom medvědovi, prokousla mu krk a držela ho, dokud nevykrvácel. Moje první zabití. Pak jsem odnesla tátu do nemocnice,“ uzavřela jsem svoje vyprávění.

  Servírka přede mě postavila kávu a jablečný koláč. Nepamatovala jsem si, že bych si ho objednala.

  „Promiň,“ zamumlal, „nechtěl jsem tě rozrušit.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. „Září ti oči,“ zamumlal a sklopil oči.

  To nebylo dobré, znamenalo to, že jsem se přestala ovládat natolik, že moje zvíře vystoupilo na povrch.

  „Ne, to já se omlouvám,“ šeptla jsem měkce a zatlačila své alter ego zpátky. „Chtěl bys vědět ještě něco?“

  „Říkala jsi, že Max je z tvé bývalé smečky,“ začal a já instinktivně ztuhla. „To jde, vystoupit ze smečky? V jaké smečce jsi teď?“

  Roztřeseně jsem se nadechla. „Abys to dokázal pochopit, musím ti o sobě říct mnohem víc, než by se mi zamlouvalo.“

  „Pověz mi, co chceš,“ navrhl, jako by věděl, jak je pro mě těžké o tom mluvit.

  „Když mi bylo patnáct, otec zemřel.“ Oči se mi zamžily, tak jsem se rychle napila kávy. „Neměla jsem nikoho, domácí mě vyhodil na ulici, celé dva roky jsem se snažila přežít, než mě našel Max. Dovedl mě do hlavního sídla zdejší smečky, kde mě představil Radě. Víš, vlkodlaci jsou nechutně teritoriální. I ve velkých městech je vždycky jen jedna smečka, na venkově pod sebou alfové sdružují několik měst.

  Dlouho se přeli o tom, jestli mě mají přijmout nebo ne. Je dost složité vstoupit do smečky, když nemáš nikoho, kdo by se za tebe zaručil, takže nakonec vstal sám alfa, zaručil se za mě a já se stala členem, na celé tři roky.“

  Vrátila jsem se do dne, kdy jsem slavila devatenáctiny, jak si mě Gabriel vzal do pokoje, položil mě na postel…

  „Později jsem se stala alfovou milenkou, byla to čest a já ho milovala, ale on mě bral jako trofej, zvláštnost do sbírky.“

  „Zvláštnost?“ zarazil mě Marco.

  Tiše jsem zaklela, prozradila jsem mu o sobě příliš.

  „Nejsem normální vlkodlak,“ odtušila jsem.

  Pochopil, že je to pro mě nepříjemné téma.

  „A pak se mi stala nehoda, po které jsem měla zemřít. Přežila jsem, ale než jsem se naučila žít s následky, vlny agrese mě donutily bojovat s alfou. Prohrála jsem. Vyhodili mě zpátky na ulici, bez peněz, bez naděje. Jsem teď vlk samotář, vyvrhel.“

  „Nejsi vyvrhel,“ odporoval Marco. „Jsi krásná!“ zašeptal.

  Zavřela jsem oči, sklonila hlavu a nechala se unášet na hebkých vlnách jeho hlasu.

  „Lichotíš mi,“ zamumlala jsem ospale, „díky. Na člověka jsi neuvěřitelně chápavý.“

  „Já taky neměl zrovna pohádkové dětství,“ odtušil věcně.

  Dopila jsem kávu, ale koláč na talíři zůstal téměř netknutý. Všiml si toho.

  „Nemáš hlad?“ zeptal se opatrně.

  „Neměla jsem čas něco sníst, když vyprávím.“

  Zamyšleně kousek ukrojil a nabídl mi ho, zůstala jsem na něj nevěřícně zírat. Nechápavě stáhl ruku.

  „Omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit.“

  „To nebyla urážka, jen to pro nás znamená něco jiného než pro lidi,“ vysvětlila jsem a začala se zvedat k odchodu.

  Zatvářil se zklamaně a zkroušeně: „Uvidím tě ještě někdy?“

  Zarazila jsem se: „Ty bys o to stál?“ Když přikývl, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. „Uvidíme,“ řekla jsem nakonec.

  Co to proboha dělám? Neměla bych se s tím člověkem ani bavit, natožpak chtít ho znovu vidět! Najednou jsem nevěděla, co vlastně chci, respektive koho: Gabrielovu falešnou lásku, Williamovu chladnou zvědavost nebo teplé lidské objetí, ztělesňované Marcem.

  Hodila jsem na sebe sako, naposledy se na Marca usmála a téměř utekla.