Tajemství Zatracených 2.díl

Anotace: Dobře...uf.... Simon se bude prát za Kaisa. Jak tohle dopadne, se dozvíte dneska xD OK....takže tady bych zase měla upozornit....padne první polibek *nezabíjet*=) a možná to Simon nebude brát vážně..to se ještě uvidí =D

Sbírka: Tajemství Zatracených (shonen-ai + yaoi)

Simon:*No hekej nechceš si to dopsat sama? O,o Já ti klidně nechám prostor xDDD *

Jak dlouho jsem byl mimo? Jak dlouho zde stojím čekající na svůj osud? Mé srdce se strachy zachvěje. Toto místo je divné a zvrácené. Jeden z nich ke mně přišel, nůž v ruce, který na mě mířil. Moje prázdné oči i bolavá duše si uvědomily že se právě zřejmě splní to, pro co jsem zde přišel. „Tak přece jen…“ syknu bolestí, když domorodec na znamení mé slabosti označil mojí tvář dlouhou řeznou ránou.

Mé oči nemají stále žádnou jiskru. Pokud se nyní probudím k životu, možná se stanu někým úplně jiným. Má uvolněná mysl nad ničím nepřemýšlí. Mé prázdné oči jako kdyby se dívaly skrze vše, na co pohlédly.

*Nech mi tam trochu prostoru se projevit xDDD Jenny chytla nápad ;D*

 

Kaiso: *Ne, neci!! Eris už bude hodná! Přísahám xDD Neboj, mě už nápady nepadaj na hlavu, takže se projev ;D*

Stál jsem tam snad deset minut, když náhle jsem uslyšel prasknutí větvičky. Ohlédl jsem se a chtěl jsem zakřičet, kdo tam je, ale na poslední chvíli jsem se ovládl a byl zticha. „Takhle by ses akorát prozradil, hňupe!“ Stál jsem tam a čekal.

Nic jsem neslyšel a tak jsem se znovu otočil. Uviděl jsem jednoho z nich, jak přichází k Simonovi a měl jsem z to chutí tam vběhnout a praštit ho, když ho řízl do obličeje a ostří nože olízl. Podupával jsem si nohou a přemýšlel, nad plánem záchrany, ale nic mě nenapadalo. „Sakra!“ zaklel jsem potichu.

Nic jsem nevymyslel a tak jsem vykročil k vesnici.

Další krok jsem však neudělal, pokud si pamatuju, protože poté jsem ztratil vědomí, když mě někdo praštil.

 

Simon:* omg…teď se v těch sračkách topíme oba o,O xDDD Jenny jde zachránit situaci jednou hodně dementní silou kterou byla obdařena xDDDD *

Když jsem viděl jak dva domorodci přitáhli bezvládné tělo člověka, zděsil jsem se. Byl to on….Kaiso.

„Ne!“ Křiknu. Náhle se vrátím do reality. Panikařím. Kaisova přítomnost mě dovedla zpět. „Ne! Nechte ho! Kaiso!“ Křičím. Sleduju jak mu zavazují nohy a ruce. Nechávají ho tam ležet.

„Znáš ho?“ Uchechtl se jeden z nich. Podivím se. Mluví mojí řečí… „Byl bys ochoten za něj i umřít, hochu?“ Přitáhl mě k němu blíže za moje hnědé vlasy. Což celkem zabolelo.

„Budu za něj bojovat.“ Šeptnu rozčíleně.

Muž se zasmál. Něco křikl do davu křováků, kteří začali bojově pokřikovat. „Přijde tvůj čas…necháme našeho zajatce ať se dívá. Kdo ví…může to být zábavné.“ Zasmál se a trochu vážněji se na mě podíval. „A co se stane když prohraješ?“ Pozvedl jedno obočí.

„Pak…pak tady zůstanu…můžete mě zabít…“ Sklopím oči k zemi.

„Ne…“ Zvedl mi tvář, mé oči opět ztrácely život. „Pokud prohraješ, staneš se jedním z nás!“ Prohlásil své. Nezbývalo mi než přikývnou a doufat že boj s ním neprohraju. Nijak jsem nepátral po tom, jak zná jazyk, kterým mluvím. Na to nebyl čas…

 

Kaiso:*=P to máš z toho, že mě nenecháš tě zachránit =D co jiného jsem měla dělat? xD*

„Hmm…..au……Simone,“ řekl jsem, když jsem se probral.

„Co se….co se stalo?“ říkal jsem potichu, že to nikdo nemohl slyšet.

„Áááá, takže Růženka se probrala co? Chlapi přivažte ho!“ vykřikl rozkazy.

„Ty! Ty jeden kreténe!“

„Ale, ale….neměl by sis tolik vyskakovat. Přeci jen, tady nám neublížíš,“ zasyčel mi do ucha.

Byl jsem naštvanej, ale i tak se nic nedělo. „Moje síla…..co se s ní stalo? Ten had!“

„Teď je to na tobě Simone. Nebudu ti moct pomoci,“ řeknu tiše, když mě přivázali vedle něho.

 

Simon:„Kaiso, věříš…věříš ve mně?“ Šeptnu vzlykavě, čímž dám najevo své pochybnosti. „Musím…musím ti pomoct, i kdybych nezachránil sebe…tak…alespoň…“ Nedořeknu. V tu chvíli už byl u mě. Bodl mě do břicha svým ostřím a rozkázal mě odvázat. Shodili mě na zem, a k mým rukám hodili malý nožík.

„Půjdeš proti našemu nejlepšímu zabijákovi. Pomalu už ani není člověkem, smůla chlapče, toho nepřekonáš.“ Řekl, když se vedle něho objevil snad dvoumetrový vymakaný týpek, který měl na sobě samý sval.

„Lháři! Slíbils že můžu za Kaisa bojovat!“

„Kaisa?“ Podivil se, ale nechal to plavat. „Ano, můžeš bojovat, ale ty sis neučil kdy, s kým a jak.“ Zakřenil se. „Hodně štěstí mrně, budeš ho potřebovat.“ Luskl prsty a to něco se na mě rozběhlo.

Na obranu jsem dal ruce před sebe. Mraky se zatáhly a okolo začaly šlehat blesky. Pár jich i to monstrum zasáhlo. Ale nijak ho nezastavilo. Pocítil jsem ukrutnou ránu, jeho pěst byla mířena právě tam kde mě ten dotyčný bodl aby mne oslabil.

Další rána byla mířená do hlavy. Narazil jsem do stromu a pocítil, jak mě chytil. Má hlava pak byla jako v ohni. Držel mě a bouchal mi s hlavou o kůru stromu, která na sobě zanechávala krvavé fleky.

Slyšel jsem jenom vyděšený křik, volal na mě. Já měl však v hlavě jenom jediné, pomoct Kaisovi se odtud dostat, i když zatím nevím jak to udělat.

*Jenny to nevzdává ty si nemysli! xDD Pravá zábava Přijde neboj sa ;D *

 

Kaiso:*no to doufám Jenny, jinak by tě Eris uškrtila..klidně i na dálku =P*

„NE!“ vykřikl jsem, když ho ten debil bodl do břicha.

„Tohle nepřežije. Za chvíli vykrvácí. Proč jen se tohle děje? Proč on? Vždyť ho ty útrapy provází celý život, tak proč i teď? Konečně jsem našel někoho, kdo se mě nebojí a chce se mnou mluvit a takhle to dopadne? Ne! Nesmí. On to musí zvládnout.“

Sledoval jsem, jak ho jeho soupeř praštil do břicha. Pak jak s ním tříská o strom. Řval jsem celou dobu a ani jsem to netušil. Pořád dokola jsem řval.

„Nech ho! Slyšíš!“

„SIMONE!“

„NECH TE HO BEJT!“

„PUSTE HO!“

„SIMONE! NEVZDÁVEJ TO! TY TO ZVLÁDNEŠ! POUŽIJ SVOJI SÍLU!“

Když jsem tak řval, všiml jsem si, jak se jejich vůdce posměšně pošklebuje a nevěří, že by ten kluk něco zmohl, ale já věřit začal. ON to zvládne.

 

Simon:*muhahaha ještě chvíli to vydržíme ;D*

Vzdálený křik…rozmazané slova, které jsem neměl šanci zaslechnout.

Tvrdý dopad na kamenitou zem. Moje hlava byla jako v ohni. Nemohl jsem uvěřit tomu, že ten, kdo mě na tohle navedl, nedodržel svůj slib.

„Bylo tak jednoduché ho dostat na naší stranu.“ Ušklíbl se ten neznámý blonďák, který tohle celé naplánoval. Seděl celou dobu kousek od Kaisa a hlídal ho. Otočil se k němu a propálil ho vysmívajícím se pohledem. „Víš že ten chudák souhlasil že se k nám přidá?“ Ušklíbl se. „Věděl moc dobře, co se s ním stane, pokud prohraje.“ S tím se koukl zpátky ke mně.

Z posledních sil jsem se snažil zvednout. Levou rukou jsem se zachytil o škaredou stále krvácející ránu, která mě oslabovala a kvůli které jsem ztrácel sám sebe.

„Kaiso…“ Vzlyknu. Zvednu hlavu k spoutanému černovlasému klukovy, při čemž se pokusím o mírný úsměv. Můj soupeř mě nenechá postavit, vždy, když se o to pokusím, skopne mě zpět do lehu.

Přestávám vnímat. Vzdávám boj sám se sebou. Když otevřu oči jsou rudé, bělma po chvíli zrudnou také.

„Věděl jsem že je to ten malý zmetek z vesnice kousek odtud.“ Pousmál se vítězně ten neznámý vůdce těchto křováků. Přejde blíže ke Kaisovi. „A ty sis ho chtěl nechat pro sebe? Styď se!“ Okřikl ho a vrazil mu pěstí do tváře.

Když uvidím že ho udeřil, hlasitě vykřiknu. Můj hlas je hrubý, zvířecí. Pomalu se měním. Mé vlasy zmodrají. Mé tělo se pomalu formuje do dračí podoby.

„Chyťte ho!“ Nakáže. Já už přestal dočista vnímat svůj zdravý rozum. Šel jsem už jen za tím co mi říkaly moje dračí instinkty. A ty právě říkaly, že se mám bránit. Vycítil jsem nebezpečí ze všech stran.

 

Kaiso:Když mě udeřil pěstí do obličeje, myslel jsem, že zase ztratím vědomí, ale pak mě probral Simonův křik. Začal se měnit ……..ve draka?

„U Ducha lesa, co se to děje?“ zašeptal jsem si.

Simon se měnil ve draka a začal zabíjet.

Měl jsem strach, ale nemohl jsem se pohnout. Bránili mi v tom provazy, kterými mě připoutali ke stromu.

Začal jsem se zmítat, abych povolil provazy, ale nebylo to nic platné.

Všichni pomalu umírali a zbytek utekl do lesa, kde je stejně pozabíjeli živly.

„Sakra!“

Provazy drželi pevně a všichni byly mrtví, já už jen čekal na svou smrt. *hihi*

 

Simon:Cítil jsem jednoho úhlavního nepřítele. Nechal mne zabít úplně všecky, nijak nezasáhl. Pak vyšel zpoza stromů a divně se na mě díval.

Stál jsem na místě a ostražitě na něj cenil své zuby. Varoval jsem ho. Dával jsem mu jasně najevo že se mi jeho blízkost nelíbí. Ohnal jsem se tlapou a sekl ho drápem do ramene.

„Fajn.“ Zamračil se. Nebyl jenom obyčejný křovák, ani nevím kdo byl, ale po chvíli na mě seslal nějaké kouzlo. Byl to mág. Já v přívalu nervů začal drápy sekat každičký strom který mi vešel do cesty. „Jednou budeš můj! A s tebou i tvá zvláštní síla!“ Křikl a pak zmizel v prostorách lesa.

Stál jsem na místě a vydychával se z toho, kolik energie jsem musel vynaložit abych byl volný. Zpozorním. Je tu ještě jeden. Vycením tesáky a pomalu se k němu plížím. Stojí spoutaný u stromu jako kořist. Můj čenich ho začne očuchávat. Po chvíli začnu varovně vrčet. Nevím zda je to přítel, nebo někdo, kdo by zasluhoval roztrhat a sežrat.

*No…předveď se xD*

 

Kaiso:*no to teda nevím =D*

Přišel ke mně. Očuchával mě a nakonec začal vrčet. V očích jsem poznal nerozhodnost a tím i že neví co se mnou. To bylo pro mě plus. Ale i tak, musel jsem ho nějak přesvědčit, že jsem přítel. Nemohl jsem se sám odpoutat a proto mě nenapadlo nic lepšího, než na něj mluvit, i když mi tohle nikdy moc nešlo.

„Simone, ovládej se, prosím. Tohle nejsi ty. Ty jsi ten hodný kluk, který by neublížil ani mouše i kdyby musel. Jsem tvůj přítel a chci ti pomoci, ale musíš se uklidnit a poslouchat mě.“

Nevěděl jsem o čem mu říkat, nevěděl, jsem zda ho přesvědčím, ale v očích jsem na malou chvilku zahlédl záblesk jeho barvy očí. Pokračoval jsem tedy dál.

„Tvoje jméno je Simon a jsi moc hodný kluk,“

„Sakra co to melu?!“

„Nikdy by jsi neublížil. Svoje síly, by jsi chtěl ovládat. Když jsi někoho zabil, chtěl jsi se taky zabít. Přemýšlej, to nejsi ty. Napadl jsi vlka, který tě chtěl zabít, ale ušetřil jsi ho. No ták, Simone vzpomeň si. To, co tu vyvádíš, neděláš ty, ale ta síla v tobě.“

„Já už melu takový nesmysli, ale pomáhá to. Teda snad. Sakra!“

„Pamatuješ si, kdy jsme se poprvé potkali? Srazil jsi mě větrem a pak omráčil. Zůstal jsi u mě a pak po mě hodil kámen,“ při té představě jsem se usmál, „Pak jsi po mě hodil kámen a málem jsi se zhroutil, když jsi si uvědomil co jsi mi udělal. Omylem jsi mě udeřil bleskem a pak utekl. Pamatuješ, jak jsem tě předběhl a nakonec objal a nechtěl pustit? No tak..musíš si na to pamatovat.“

Pomalu se vracel zpět. Už na mě nevrčel a oči měl zase šedožluté. O kousek se posunul zpět. Ale nestačilo to.

„Když jsem tě uklidnil, napadli nás vlci, pamatuješ, jak jsi mě před nimi zachránil? Jednoho jsi skoro upálil, ale zachránil jsi ho. Ty bys nedokázal ublížit. No tak. Simone, vzpamatuj se. Prosím, bez tebe to nebude ono. Prosím.“*tak co jenny, necháš mě ještě trápit, nebo už se změníš zpět?*

 

Simon:Zakroutím hlavou. Zařvu svým dračím hlasem s plných plic. Ohnal jsem se jeho směrem svými tesáky, když jsem sundal polovinu stromu, ke kterému byl připoutaný, odkousl jsem i provazy. Rychle jsem ho chňapl do své levé packy. Vytáhl jsem ze svého šupinatého těla dvě ohromné perutě. Máchl jsem jimi a byl ve vzduchu. Mířil jsem s ním daleko. Pryč od toho místa, kde byly naše síly omezeny. Můj instinkt mi říkal, že toto místo nebylo jediné. Určitě jich bude více, a možná i horší.

Mé uvažování se začalo vracet. Pomalu jsem se měnil zpět. Mé křídla mi zmizely, ale byli jsme ještě ve vzduchu. V reflexu jsem se obrátil na záda a Kaisa schoval do svých tlap.

Hrubý náraz s kterým jsem skácel i pár stromů. Cítil jsem jak jsem ho upustil tím tupým a hrubým nárazem z pacek. Dračí síla ze mě pomalu odcházela. Měnil jsem se zase zpět. Listí pode mnou začala zbarvovat rudá životodárná tekutina z rány, kterou jsem obdržel od toho neznámého. Také z dalších ran, které jsem utrpěl v pokusu o boj, plus rány, které mi způsobil ten ošklivý pád v mém dračím proměnění.

Ležel jsem bez sebemenšího pohybu. Těžce jsem oddechoval. Nemohl jsem dýchat. Cítil jsem, že pokud mi dojdou ty zbytky sil které mám, upadnu do stavu z kterého se jen tak neproberu. Modlil jsem se ať tu bodavou bolest necítím. Co bych teď dal za stav milosrdného bezvědomí.

 

Kaiso:*děkuji, ale teď abych zachraňovala situaci já!! xDD to se zvládne xD*

Letěli jsme vzduchem a v další sekundě padali k zemi. Myslel, jsem, že tenhle pád nepřežiju, ale Simon mě zachránil před nejhorším.

Byl jsem pár metrů od něho a pomalu jsem se k němu dobelhal. Byl zpět. Byl jsem rád, že se mi povedlo ho dostat zpět a taky, že nás dostal tak blízko mému úkrytu.

Ale pak jsem si povšimnul jeho zranění a málem jsem vykřikl bezmocí.

Jak tohle vyléčím, jsem neměl tucha, ale jestli ho nevyléčím, může mi tu umřít.

Párkrát jsem se nadechl a pak v sobě probudil pro sebe zakázanou sílu. Přiložil jsem dlaně k jeho hrudi a odříkával prastaré kouzlo, na které se dávno zapomnělo, a které je pro uživatele moc nebezpečné. Musel jsem však doufat ve svoji uzdravovací schopnost.

Uprostřed kouzla jsem pocítil, jak se mi otvírají rány, které měl Simon, jak z nich vytéká krev, ale moje tělo dělalo co mohlo, aby mě zachránilo a samozřejmě jeho.

Byl skoro vyléčený, ale já už myslel že omdlím. Po chvilce jsem přestal a padl k zemi, vysílený a unavený. Doufal jsem, že jsem všechna zranění vyléčil a také, že se probudí a nebude mě chtít zabít…přeci jenom, když byl drak, tak chtěl.

Pak jsem ztratil vědomí s úsměvem na tváři.

 

Simon:*Víš co uděláme? ^^ Jenny si s tebou trochu pohraje xDDD Budeš litovat že jsi se mnou kdy začala psát! Muahhahaha! xDD *

Stál ve stínu stromů. Nebezpečně propaloval Kaisa pohledem. Nelíbilo se mu to. Jeho síla, moje síla. Chtěl je obě, ale věděl, že pokud nás chytí oba najednou, dodáme si odvahu i sílu, takže bychom se mu nikdy nepodřídili. Moc dobře věděl co dělá. Přešel k nám blíže. Koukl na Kaisa, který pomalu nevnímal okolí. No…ve skutečnosti už nevnímal nic.

„Jednou si vás oba podřídím!“ Zašeptal tiše a nenávistně. Otočil se na mě. Předtím do mě hodil jakési kouzlo. Nyní odříkával další část toho, co mělo přijít. Na zádech se mi objevila pečeť, která nešla nijak cítit a možná ani nijak smít nebo odstranit. Ušklíbl se a koukl na Kaisa. „Abys do budoucna nedělal velké potíže, můj starý příteli.“ Šeptl a zablokoval to něco v něm. Ne úplně, jenom tam dal něco jako zámek. Obě naše síly nyní má pod dohledem on. Mocný mág, který vždy žil ve stínu toho, čím skutečně býval. Pomalu se začala projevovat jeho pravá síla. „Jsem zvědav, který z vás podlehne dříve.“ S tím odešel. Byl si jistý že to co nám provedl s našimi sílami nás jednou zavede k němu s účelem zaujmout místo, které pro nás vybral. „Test začíná.“

 

Kaiso:*Ku-va Jenny…..vůbec mi to neulehčuješ >=( no nic..stejně si vymyslím něco nového =** „Hmmm….AU!“ Chytl jsem se za hlavu a ještě zůstal hodnou chvilku ležet.

„sakra nečekal jsem, že mi to ubere tolik sil. Podíval jsem se na svůj hrudník a zaklel. „Sakra, proč se to nezahojilo?!“

Otočil jsem se na místo, kde by měl být Simon, a taky že byl. Ležel tam a spal.

„No to si ze mě dělá srandu,“ řekl jsem a zasmál se. Na něho bych se nemohl hněvat.

Šťouchl jsem do něj.

Nic.

Tak jsem do něj šťouchl znova.

Zase nic.

Naklonil jsem se k němu a zašeptal jsem těsně u něj: „Simone, probuď se.“

Jen se ošil, ale spal dál.

V tu chvíli jsem dostal bláznivý nápad. Naklonil jsem se k jeho rtům a zarazil se. „Co to dělám?“

A políbil ho.

„Duch Lesa měl pravdu. Zamiloval jsem se do něj.“

 

Simon:*Jenny vytryskly slzičky štěstí a hvězdičky v jejích očích ozářily temné nebe *,* Q,Q proč jen tito dva smailící nejdou spojit do jednoho xDDD ( tolik k tomu jak si Jenny vylívá srdce ) *

Vytřeštil jsem zrak. Zamrkal jsem a chvíli se díval na oblohu. Když se však ke mně naklonil znova, odtáhl jsem ho rukou, která mu vlepila takovou, až málem odletěl.

„Můžeš mi říct, co…co to tu…“ Vykoktávám ze sebe. „Ty…já…my…“ Zrudnu. „Ne!“ Vyjeknu a rozrušeně házím hlavou do všech směrů. Kouknu na něj a chvíli váhám, ale musím se zeptat. „Co jsme dělali? To je jedno, nechci to slyšet. Nic nebylo, ani nebude!“ Křiknu rozrušeně. Vstanu při čemž se mi zamotá v hlavě, ale to nevadí, ustojím to a jdu cestou, kterou jsem měl na očích.

„Já…hned budu zpátky…ty počkej tady, nikam nechoď…jen mi dej chvíli.“ Upozorním ho a sejdu kousek k řece, kde si sednu na kámen a do rukou naberu čirou vodu, abych se mohl napít. Pak si ihned opláchnu obličej, při čemž ukazováčkem levé ruky zastavím na svých rtech. Cítím na nich stále dotek těch jeho. Zrudnu ještě více. „Co to se mnou je?! Nic takového…ne, ne, ne, ne, ne!“ Protestuju.

 

Kaiso:Vlepil mi takovou, že jsem si myslel, že jsem snad ztratil cit ve tváři. Chtěl jsem ho chytit za ruku, ale on se zvedl a šel pryč. Chtěl jsem na něj zakřičet, ale on mi zatnul tipec dřív, než jsem stačil promluvit.

Zmizel u řeky.

„Sakra, to jsem neměl…..ale já…..já už to nevydržel.“

Přiznal jsem si to. Za celou tu dobu, jsem si přiznal, že jsem se zamiloval. Ze dne na den. Nevěřil jsem, že u mě je to možný. Myslel, jsem že se nikdy nezamiluju, že bytost jako já, nemá pro lásku místo, ale mýlil jsem se.

„takhle to nenechám, jdu za ním.“

Zvedl jsem se a na kráčel jsem si to k řece. Však než jsem začal sestupovat dolů, zastavil jsem se a koukal na něj.

Měl svoji ruku na svých rtech a pořád opakoval: „Ne, ne, ne, ne!“ Byl celý rudý a třásli se mu ruce. Udělal jsem krok dolů, ale on se začal svlékat triko.

Zastavil jsem se uprostřed pohybu a koukal na něj. *tak co uděláš Jenny?*

 

Simon:*Nic na co myslíš, úchyle! xD*

Nepamatuji si nic, vůbec nic. Jediné…teda poslední…co si moje hlava pamatuje je příhoda s tím vlkem. Pak ani nevím proč jsem přestal pátrat po tom co se mohlo stát? Proč mě bolí celý člověk a proč se cítím tak moc vysílený. Vždycky jsem byl tak trochu ignorant k určitým věcem. Venku bylo přes třicet stupňů, což mi lezlo šíleně moc na mozek. Moje věci byly upocené, musel jsem se zchladit a po případě i mé oblečení trochu vymáchat v ledové vodě.

Sundal jsme si triko, po chvíli šly dolů i kraťasy. Chvíli jsem váhal, nakonec jsem uznal za vhodné si mé trenýrky nechat, alespoň poslouží jako plavky. Nikdy jsem neměl rád, když

jsem měl být někde kde to neznám úplně odhalený. Nikdy totiž nevíte kdo se může dívat. Své věci jsem nechal na hromádce a doslova jsem skočil do osvěžující vody. Ponořil jsem se a doplaval ke druhému břehu, kde jsem se vynořil a z reflexu oklepal své mokré vlasy.

 

Kaiso:*áááááá….to se mi líbí!!! xDD Eris totiž hráblo…má zvláštní náladu=PP*

Stál jsem tam a usmíval se od ucha k uchu. Sešel jsem dolů a byl jsem rudý jako rajče, když se vynořil. Byl krásný a já nedokázal promluvit, když byl bez trika a kalhot.

„Co se to se mnou děje! Seber se. Kruci!“

„Ehm,“ upozornil jsem na sebe.

Když si mě všiml, nejdříve zrudl studem a pak na mě začal řvát.

„Klid! Nešmíruju tě. Jen jsem se…….promiň za to, že jsem tě políbil. Já……..“

Dál jsem nedokázal mluvit, protože mě živlem vody shodil do řeky. *trošičku krááátký xDD*

 

Simon:*Tak do řeky jo? xDDD Jen aby ses z tamma nevynořila jako dušička xDDD *

„Hajzle jeden úchylný!“ Křičím. Držím ho za krk, škrtím ho a při tom ho držím pod vodou. „Šmíráku! Úchyle! Kaiso!!!“ Řvu na něj celý rozhněvaný.

Nechám ho ať chytí dech. Pak ho směle ponořuju dál. „Nažer se vody!“ Vydám ze sebe a chvíli ještě pozoruju jak údajně políká andělíčky, *lol xD* po chvíli ho pustím a popojdu kousek dál. Sklopím zrak a kouknu na své ruce. Právě jsem se cítil jako zabiják. Líbilo sem mi dívat se na to jak se nemohl nadechnout. Jak byl bezbranný. Zakroutím hlavou. Otočím se k němu zády.

„Simone?“ Slyším jeho hlas.

Nahodím úsměv, otočím se k němu. „To nic, přiště už to nedělej, jinak tě vážně utopím.“ Šťouchnu do něj loktem a pak se odeberu ven z vody. Když jsem k němu zády chce se mi brečet, ale když se dívá do mého obličeje mám chuť tu bolest a ty obavy z toho co sem málem udělal skrývat.

 

Kaiso:On mě snad fakt utopí! Házel jsem sebou, ale nepodařilo se mi vykroutit z jeho sevření. Skoro jsem se utopil, ale na poslední chvíli mě pustil.

Vynořím se a chvili lapám po dechu. Určitě to zase nebyl on, zase se začal měnit. Všimnu si na jeho zádech pečetě, ale neřešil jsem to, teď ne.

„Simone?“

Když mi odpověděl, málem jsem do té vody znovu žuchnul. Byl to on. Naštěstí, ale jestli to tak bylo, teď se musí cítit příšerně.

„Simone? Jsi v pořádku? Opravdu v pořádku, myslím.“

Jen přikývl a oblékl se. Pak se na mě znovu otočil.

„Hodláš tam zůstat ještě dlouho, nebo vylezeš?“ řekl mi.

Až teď jsem si uvědomil, že jsem vlastně pořád ve vodě. Připlaval jsem ke břehu a natáhl k němu ruku, jestli by mě nevytáhl.

Sevřel mi ruku a já ho v té chvíli strhl do vody, aby si ji taky užil a já nebyl jediný celý mokrý. *a máš to….ODPLATÁÁÁÁ!!!!*

 

Simon:*Najednou je to chyba boroka Simona? Ty ses tam hodila dočista sama kámo xDDD *

Vynořím se a zakuckám se, protože jsem na to jedno ponoření spolykal hodně vody. Mám pocit že si vyzvracím plíce, určitě to v nich teď musí žbluňkat, mám dojem že se topí ve vlastní š´távě smíchané s vodou, kterou jsem spolykal. *koktail! xD*

Uklidním se. Nyní si povšimnu že stojíme oba ve vodě. Jsme si tak blízko. Drží mě za ruce jemným dotekem. Má tvář je rudá, zahleděná do vody. Cítím jak mu tluče srdce. Mé ruce totiž spočívají na jeho hrudi. Když pocítím dotek jeho ruky na mé tváři, sklopím ji ještě více, při čemž zavřu oči.

 

Kaiso:*jistě že je, skoro nás (mě a Kaisa) utopil!!*

Vynořil se na hladinu a já ho držel za ruce. Myslel jsem, že se mi vysmekne a vrazí mi další facku, tentokrát dohromady s ohněm, ale nestalo se. Jen sklopil pohled k hladině vody a čekal co udělám. Byl celý rudý a trochu se třásl. Nevšímal jsem si toho.

Vztáhnu k němu ruku a pohladím ho po tváři.

Naklonil jsem se k němu a zašeptal mu do ucha. „Bez tvého svolení už tě nepolíbím. Slibuju.“

Poté jsem se stáhl a otočil se k odchodu z vody. *tak co Jenny, co uděláš??*

 

Simon:* SVOBODAAAAAAAAAAAA! xDDD – tos nečekala co? xD*

Dívám se na jeho záda. Jak se vzdaluje. Odchází první bytost, která mě bere za něco živého. Odchází pryč. Nechává mě tady, nic neříká, neotáčí se. „Otoč se…“ Šeptám prosebně, ale neslyší mě. „Otoč se…“ Snažím si nalhávat bolavému srdci že mě tu nechce nechat, ale ono cítí že ztrácím někoho…někoho hodně důležitého. „nechoď…“ Steče mi slza po tváři. Nakonec se přinutím pohnout. Rozběhnu se k němu a prudce ho obejmu zezadu kolem pasu. „Slib mi že mě nenecháš samotného!“ Vydám ze se. Mé tělo se třese. Držím ho tak pevně, jako kdyby chtěl odletět, kdybych povolil jenom o kousíček, mohl by se snadno vysmeknout. Mohl bych ho ztratit. Nikdy jsem nevěděl jak je to krásné, mít někoho s kým můžu mluvit a kdo mi je na blízku aniž bych mu nepřekážel.

 

Kaiso:*teda Jenny….fakt jsi mě vyděsila xDD*

Chytl mě kolem pasu. Tak jsem to nečekal, že jsem se zarazil a vyvalil oči údivem. Třásl se, když mi tu větu říkal a třásl se i teď.

„Slibuju, že udělám cokoliv bude v mých silách, abych tě nenechal samotného, ani v té nejhorší chvíli,“ řekl jsem a v duchu jsem si nadal za to, že slibuju něco takového, i když vím, že to nemusím dodržet.

Pořád mě držel a já nevěděl, co dělat. Chytl jsem teda jeho ruce, sundal je ze sebe a otočil se k němu. Podíval se na mě smutným pohledem a já měl sto chutí ho políbit, i když jsem věděl, že nemůžu, a tak jsem ho jen obejmul a nechtěl pustit.

 

Simon:*Rozplynula se, je ze mě jenom černý flek xDDD *

Chvíli jenom stojím v jeho ochranářském objetí. Mám strach se pohnout, ale nakonec se uvolním a také ho objemu. „Neslibuj věci, které nejdou splnit.“ Šeptnu. „Ale musím uznat…“ Pokusím se o úsměv. „Tvé slova mě zahřály u srdce, je to hezké slyšet.“ Šeptnu popravdě. „O to je to hezčí slyšet tyto slova právě od tebe.“ Se spokojeným vydechnutím přivřu oči. Přitulím se k němu jak nejvíce to šlo, odmítal jsem se oddálit. Teď jsem si chtěl užít ten zajímavý pocit, který jsem nikdy necítil. Z kterého mě až srdce bolí, jak je to krásný.

„Dobře. Už nebudu.“

 

Kaiso:Byly jsme hrozně blízko u sebe, což mě překvapilo, že se neodtáhl. On se ještě přitulil blíže ke mně a objetí mi opětoval.

Byl jsem rád.

„Musím ti něco říct.“

„Víš, jsi první, kdo se mnou po tisícovce let promluvil a jsem za to rád. Proto jsem se usnesl k tomu, abych tě ochraňoval a pomáhal ti. Ani nevíš, jak jsem byl rád, že mám konečně jméno. Sice jsem ho nikdy neměl a zprvu jsem by naštvaný, ale pak……jsem rád a to jméno si budu ochraňovat. Děkuji ti Simone.“

Dořekl jsem a pustil ho.

 

Simon:*Tos říkat neměl/a! Z toho budou problémy xDD *

„Po…ti-ti-ti-tisícovce let?“ Vyvalím na něj ty své velké bulvy. Nestačím se divit. „C-Cože? Jak po tisícovce let?“ Nechápu ho a doufám, že si ze mě dělá jenom legraci. „To jsi snad nesmrtelný, nebo co?“ Oddálím se od něj kousek dál. Nechápavě se na něj dívám. „Kdo vůbec jsi…a pravdu!“ Zdůrazním. Zase mám proti němu celý svět…proč? Nemůžu to zastavit. Je to jako hlad, který zaháním, když si to na něm vybíjím. Držím si od něj odstup. Propaluju ho pohledem, který určitě znával. Ani nevím, proč to dělám. Dívá se do mých očí, ve kterých může najít jenom odpor a zhnusení.

„Nepřibližuj se!“ Přikážu. „Zrůdo!“ Vyjeknu, v onu chvíli to se mnou mírně trhne, ale nedovedu se vzpamatovat. Jsem to já, slyším a vnímám, co dělám. Vnímám, jak mu ubližuju,

tak proč? „Nechoď ke mně!“ Křiknu, když na něj použiju živel země, při čemž z půdy vyjdou kořeny stromů, které mu spoutají ruce i nohy, aby za mnou nemohl.

„Simone, poslouchej-“

„Ne, ty poslouchej mě!“ S tím jeden z dalších kořenů se obmotá kolem jeho úst. „Ty jsi největší prokletí, které mě mohlo postihnout, jenom ty! Jenom zrůdy se dožívají tak hodně let…“ Propálím ho pohledem. Stále se mu dívám do tváře. Právě jsem ho dostal na kolena. Svěsil hlavu a na jeho těle se začaly tvořit ornamenty, které se ihned po vzniku vypařily z jeho těla. Chce se bránit, ale nemůže. Jeho síla je zamknutá. Má síla zase mírně poupravená, aniž bych to tušil.

Nespouštěl nás z očí. Stále nás pozoroval. I nyní. Kontroloval naše síly. A mojí začal ovládat.

Kaiso si vyslechl spousty věcí, které mu otevíraly staré i nové rány. Jeho rudé oči se leskly. Chtěl by si zakrýt uši, ale musí poslouchat, nic nenamítat, jenom poslouchat to, co mu třískali o hlavu všichni ostatní.

Odvolal jsem kořeny, které ho věznily. Když se vrátily zpět do půdy, Kaiso padl na kolena. V jeho očích jsem viděl prázdnotu, která bojovala s bolestí.

„Zrůdo.“ Šeptnu naposledy. „Kéž bych tě nikdy nepotkal.“ S tím se k němu otočím zády a odcházím pryč. Vím, že je ve stavu, kdy mne nebude moct zastavit. Právě nyní jsem ho zranil natolik, až jsem mu sebral poslední zbytečky dobra, které ho držely při životě. Říkal jsem mu to všecko jen z jediného důvodu. Aby klesl a aby sám sobě přiznal, že je to, čím jsem ho označil.

„Výborně, můj plán pokračuje lépe, než jsem si myslel.“ Uchechtl se, při pohledu na zhrouceného Kaisa. Rozhodl se však ještě chvíli zůstat skrytý, i když věděl, že z tohohle se Kaiso jen tak nevzpamatuje.

*Kope si hrobeček xD *