Příběh jednoho Draka

Anotace: Jednoho dne jsem se stal adminem na jedné FB stránce, kde všichni ostatní admini psali nějaký svůj příběh. Rozhodl jsem se, že také nějaký vymyslím. Tady je.

Kapitola 1.
Moje minulost

Byl nádherný a slunný den. Procházel jsem se s rodiči v jednom krásném parku. Byl tu úžasný klid; žádné lidské vynálezy ani jejich spěch, ale jen řeč přírody. Byl jsem šťastný, že jsme po dlouhé době mohli vylézt z úkrytu, protože bylo po lovecké sezóně; to je doba, kdy do parku výjimečně mohou lidé. Ale nyní je tu klid. Široko daleko nebylo vidět ani človíčka. Abyste rozuměli, my draci se lidem neukazujeme, víme totiž, jací jsou lidé krutí a expanzivní; chtěli by si nás podmanit a využít jako zvířata. Mě, Athanaskhayovi byly teprve 3 roky. V té době jsem již uměl létat a chrlit oheň. Byl jsem vysoký asi jako dospělý člověk a teď si představte, jak velcí byli moji rodiče, kteří byli o několik desítek let starší.

Najednou naši krásnou procházku přerušil výstřel. Všichni jsme zůstali stát jako přikovaní. Pomalu se k nám blížily zvuky pod nohama šustícího listí. Náhle se z houští objevilo asi 10 lidí. Když nás uviděli, lekli se a začali po nás bezhlavě střílet. Můj otec se vzpamatoval jako první a postavil se přede mě a mou matku, aby nás ochránil. Slyšel jsem, jak se některé střely odrazily, zatímco některé se zaryly pod jeho pancíř. Obvykle lidem neubližujeme, ale mí rodiče mě začali bránit. Otec se k lidem přiblížil a drápem srazil dva lovce najednou, zatímco matka vzala jednoho do tlamy a mrštila jím o strom, který se okamžitě zbarvil od krve. Ve vzduchu byla ale cítit i jiná krev, a to krev mých rodičů, jak stali blízko střelců, střely se jim zarývali hlouběji a hlouběji. Matka na mě zařvala „Utíkej! Zachraň se!“. Otec na mě kývl a nadechl se. Lovci, co stáli mezi námi se na něj otočili, ale v tu chvíli je již obklopily plameny, které zasáhly i matku. Plameny obklopily i mě, ale jako by se po mě jen svezly a nic mi neudělaly, nic jsem necítil. Když k zemi padnul poslední lovec, rodiče se na mě krátce podívali a se smrtelnou bolestí padli k zemi také.

V tu chvíli se mi vše zamlžilo mým usilovným pláčem. Nevím, jak dlouho jsem plakal, ale zdálo se to jako věčnost, každému divákovi by to rvalo uši. Když jsem prolil poslední slzu, padla noc. Hvězdy na nebi nádherně zářily. Ale jedno souhvězdí zářilo silněji než kdy dřív. Bylo to souhvězdí Draka. Hvězd jsem si ale nevšímal, všímal jsem si mých zesnulých rodičů. Najednou začaly z oblohy sestupovat zlaté pruhy, které doslova rozzářily okolní krajinu. Tiše proklouzli kolem mě a zajely pod pancíř mých rodičů. Jakmile se pruhy dotkly pancíře, celé jejich tělo se náhle zlatě rozzářilo a pomalu zprůsvitnělo. Poté obě dračí siluety vstaly a obrátily se na mě. Usmáli se a došly ke mně. Když mě objímali, cítil jsem nádherné teplo. Náhle ke mně promluvil otcův hlas „Budeme stále s tebou, nikdy tě neopustíme, naslouchej svému srdci, tím poznáš pravdu.“ S těmito slovy mi ukázal na hruď. Matčina silueta přikyvovala. Oba se poté zvedli ze země a mířili směrem k souhvězdí Draka. Náhle se na obloze zlatě zablesklo a siluety mých rodičů zmizely, spolu s jejich mrtvými těly.

Dalších asi pět minut jsem nespouštěl oči z oblohy, jako bych doufal, že se vrátí. Potom jsem se pomalu rozešel domů. Ale nechtěl jsem žít tam, kde jsem žil s rodiči, připomínalo by mi je to. Proto jsem se rozhodl vydat se pryč. Začít žít mezi lidmi. K tomu jsem ale musel najít lidskou schránku, nemohl bych se mezi lidmi procházet jako drak. Pomalu jsem tedy vykročil směrem k silnici, vzdálené asi 2 kilometry.