Tanec bláznů

Anotace: Osamělá žena. Zachumlaná v zabláceném potrhaném plášti. Opírá se o starou hradební zeď. Na jediném místě, z něhož je v téhle části města vidět nebe. Na někoho čeká.Možná se dočká, možná ne. No co, poradí si sama. snad...

Mrholí. Občas vločka. Takhle si uženu smrt! Sem jsem utíkala, až jsem si zastříkala záda blátem. Teď tu civím na dva navlhlé trhovce. Stejně navlhlé jako já. O pět mužských výšek pod mým bidýlkem. Hádají se o posledního osla na tržišti, až jim červené čepičky nadskakují. Nehty od mrazu bílými, škrábu po kamenné zídce. Nervózní? Jistě! Přitáhnu si kapuci a zaposlouchám se do zvuků okolo. Vrkání holubů, nadávky z nedalekého pajzlu (Hledala jsem vznešenější název pro takový podnik. Opravdu. Marně…), šplouchnutí splašků, volání městské hlídky někde daleko, mrouskání koček nad mou hlavou. Nejsem si úplně jistá, co to mrouskání přesně znamená, ale myslím, že je to přesně to, co dělají, když takhle strašně řvou. Napadlo mě, že asi není nejchytřejší takhle tu viset přes zeď a otočila jsem se. V úzké uličce, sevřené předsazenými patry domků se něco pohnulo. Že by? Ne, jen další ožrala. Nebo nějaký místní poctivý chudý, který se po dni stráveném tvrdou dřinou plouží domů za poctivě zaslouženým odpočinkem. Pche! To sotva!
Co když nepřijde? Co když mi tu někdo ublíží? Místní se na mě dívají všelijak. A to jsem se patřičně vyfikla! Musí přijít! Vždyť on jediný mi odpověděl. Pravda, docela mě sepsul. Ne, že bych si to nezasloužila. Subjektivní? Citová? No, ano. Dělám to poprvé, tedy ne pro sebe, ale takhle veřejně, a používám své nástroje. A že se moc málo stalo? Myslím, že jsou situace v životě, kdy dovedeme ocenit spíš méně děje, než více. Ale vše pochopil. A já mu děkuji. A doufám, že se ještě objeví, protože tohle je teprve začátek…
Nic neslíbil. Nejspíš nepřijde a já si budu muset pomoci sama. Jenom tu nastydnu. Už se úplně setmělo a po pařížské modři oblohy se potulují šedé mraky. Z nich padá to nadělení. Nohou šťouchnu do scvrklé dýně. Odhopká do stružky uprostřed uličky vedoucí podél vnitřní strany staré hradby. Skupinka zevlující spodiny se zastavuje přímo proti mně a jedno z místních individuí mě bere kolem pasu. „Já tu čekám na Firrena!“ vyhrknu v duchu. Jako by jen to jméno mělo moc je zahnat. Pokouší se mě líbat a myslí si, že nevím, proč mě osahává. Já u sebe ale žádné cennosti nemám. A i to málo, co mám, budu bránit. Sama, sem hlídka nechodí. Nikdo mi nepomůže. Určitě nikdo z místních.