Tanec bláznů 6

Anotace: „Nejsem nebezpečná, jsem v bezpečí!“ říká si můra letící do ohně. Bez naděje krouží po spirále stále hloub a hloub. Možná proto, že na dně zahlédla něco, co nemá odvahu přiznat si, že by chtěla.

Prázdné louky, prázdná pole, prázdné vsi. Jen lesy se hemžily lidmi, kteří je slyšeli pochodovat. Už dávno na ně měli narazit! Na jedenadvacet tisíc pěších. Nepředpokládal, že potáhnou v jednom proudu, ale jaksi předpokládal, že potáhnou. Chasumbre se zavrtěl v sedle. Po druhém odpočinku vypadal hůř než po prvním. Berlu mu vezl učeň. „Oni tu nejsou! Nemůžou! Kdyby tu byli, cítil bych chlad. Byla by tu dutá místa, jako bubliny nicoty v okolním světě, kde by se schovávali. A byla by mnohem větší zima.“ pohledem zavadil o plukovníkovo stehno, nesměle odrážející první ranní paprsky. Pronikaly mezi korunami listnáčů kolem suché cesty. Cesty bez ledu. Země byla klidná a hřejivá, i teď, nad ránem. Oddíl, o jakém mluvili uprchlíci, musel mít několik čarodějů a ti, jak známo, nefungují na dobré slovo. Svou sílu odčerpávají z okolí, z nejmenších částí Světa. Zpomalují ho, vysávají, ochlazují. Dovedou udělat z léta zimu, když se jim nedaří. Chasumbre se to plukovníkovi kdysi pokoušel vysvětlit na plamenech ohně, na věcech, co tečou a těch, které jsou pevné, na rozdílu mezi ledem a vodou… Marně.
Ani dálkaři nehlásili kontakt. A vraceli se. Kdyby se nevrátili, bylo by to alespoň něco. Ale jak poznamenal Tedbe, chystají se jednat s obzvláště nedůvěryhodným partnerem. S čím špinavějším trikem kdy vyrukovali, tím větší byla jistota, že je to jejich původní tvorba. Jistě, dovedli bojovat čestně, ale jen pokud se to hodilo jim. A i v takovém případě vyžadovali výhodu navíc. Mohli je klidně honit po okolí až do vyčerpání! Mohli už být pod Turaklem. Jediný e´Desime jevil jisté pochopení pro takové jednání, když prohlásil, že kdo nevyužije sebemenší výhodu ve svůj prospěch, je mdlého rozumu. Plukovník by použil peprnější přirovnání, ale musel s ním souhlasit. Za chyby a hloupost se platí. On měl jen něco přes dvanáct set mincí a nechtěl přijít ani o jedinou, přestože věděl, že tomu se nevyhne. To byla další z věcí, na které předem nikdy nemyslel. Nikdy!

-IOI-

Ležíce v polovině vany, kterou jsme musely nanosit, bych se nejraději opájela myšlenkou na vodovod. Ale s teplem z vody se vytrácí i můj optimismus. Oni po něm půjdou. A dostanou ho. Ano, znepokojivé! Přesně takové pro ně bylo, že ho nedostali ihned. Může to poškodit obraz, který si pracně budují. A až ho chytnou, tak jim to vyklopí. Vše, co jsem mu řekla. Aby se zachránil. I když bude vědět, že si nepomůže, mě podrazí. Proč ne, že? Musím ho najít sama! První. Plácnu rukama o hladinu. Vždyť já mu stejně nedokážu ublížit! A dohodnout se? O čem? Že když mu dám své kropenaté perly a pozlacený prsten s erbem, bude mlčet, až ho začnou stahovat z kůže!? Mohla bych někomu zaplatit… Kdybych někoho takového znala.
Položila jsem ruce na okraje dlabané vany a pomalu vylézám z vody. Raději bych vylezla rychle, ale všecko mě bolí. V neomítnutém krbu dohořívá oheň a za okny fičí vítr, až se okenice klepou. Nese sebou teplý vzduch a oblevu. Opatrně ždímu oranžovou vodu z vlasů. Moje vlastní, šedohnědozelená mi nebyla dost dobrá a čerstvá barva z nějakého důvodu pustila. Tak to mám za to, budu mít oranžové dlaně! Alespoň že tak. Většinou to odnese pleť, ale už jsem jednou přišla i o zub. Odfrknu si. Šrámy na duši nebo na těle, cena kouzel!
Balím se do prostěradla a vyhýbám se pohledu na svá podrápaná stehna. Zatracený hajzlové! Mám vztek, to ano. Ale není ho dost. Bespire mi hned na začátku řekl, že jsem dobrý člověk a proto špatná čarodějnice. Měl pravdu. I v tom, že je to moc dobře pro všechny ostatní a moc šatně pro mě. Kdybych mu tak mohla věřit!
Soukám se do košile z jemného lněného plátna. Kdysi nejlepší šaty dcery chudého venkovského šlechtice, teď její noční úbor. Bolavými prsty přejíždím po vyšívaných pruzích na rukávech. Vlezla jsem si do postele a zachumlala se do deky. Vím, že bych měla jednat. Jenže jsem tak unavená! V téhle hře jsou lepší hráči než já. Všichni jsou lepší! On určitě nechce, aby ho chytli. Buď se sám schová, nebo už uprchl z města. Jakou šanci mám já ho najít? Usnu a budu spát, dokud si pro mě nepřijdou. Beztak jsem nic neprovedla. Chtěla jsem, to ano. Ale kam by přišli, kdyby měli trestat každého za to, že chce? Já jsem nic neudělala, protože jsem zcela neschopná a úplně k ničemu. I on to ví, musel to všechno najít! Nejspíš jsem mu nepřišla důležitá a nechali mě jít. Tak jdu spát!

-IOI-

Bylo krátce po poledni. Jemný větřík rozechvíval hnědorudé a slonovinové praporky pod špicemi vztyčených kopí. Stejné, jen modrožluté, třepotání jim odpovídalo z hradeb a jediné věže Kalirbaku. Pole kolem města byla sklizená a spálená. Louky posekané a zdupané. Ptáci zpívali a říčka, spěchající k městu, jim přizvukovala. Na bleďoulince modrém nebi se převalovalo několik nadýchaných obláčků. Brány byly zavřené, most stržený. Na plácku pod městem se černaly stany. Okolo tábora byl okop, zpoza jehož valů, vykukovaly konce pík. Bez fáborů. A bez lesku. Nic v táboře se ani nezalesklo. Věděli, že nosí tmavé, pískované nebo hutnou barvou natřené zbroje, ale netušili, jak depresivně to ve skutečnosti působí. Zejména v tomhle množství.
K plukovníkovi se připojil jeden z kapitánů a zavrčel „Tak padesát.“
Plukovník přikývl a soustředil se na malou tmavou postavičku, zvolna kráčející jejich směrem „Myslíš, že je to fakt to…?“
„Je to prcek. Takový hubený vyžle…“ pokrčil kapitán rameny „Ještě jsem je z blízka neviděl, ale říká se, že jich mají asi třetinu.“
„Nese si meč.“ poznamenal plukovník.
„Ale šavličky má za pasem.“ odpověděl e´Desime, kterého si nechal zavolat kvůli jeho ráponštině, díky čemuž se dozvěděl, že ten zmetek mluví i mejdorski. „Počítám, že ta malá věc v druhé ruce je zástava jednotky.“
Praporečník za nimi zamrkal a tlumeně zaklel, jak se do zástavy, kterou měl zabodnutou ve třmeni, opřel vítr. Jedno z ozdobných ramen prolamovaného boku se vylomilo a pozlacený list spadl na cestu. Malá postavička, už byla tak blízko, že musela zvednout hlavu, aby úzkým hledím, viděla na znak Turakla nad jejich hlavami. Kapitán zaklel, když uviděl tu bradu.
Zastavila se několik koňských délek před nimi a čekala. Plukovník a šikovatel sesedli. Pomalu došli až k ní. „Me-per mai´dde¡´wre ei tre rai¡´ponhei.“ vysvětlil e´Desime svou přítomnost. Znělo to, jako když se z kostí trhá maso.
Zvedla hledí, stáhla roušku a usmála se „Mile, já nie.“ tasila meč, příliš velký, než aby byl určen pro ni a, jako by nic nevážil, jím cukla. Podebrala ho levou dlaní pod záštitou a vyrovnala. Chvíli se dívala na hrot klitrovy zbraně opřený o okraj svého nákrčníku. Pak zvedla začervenalé oči k plukovníkovi a meč mu nabídla.
„Bez podmínek?“ optal se, jako by tomu nemohl uvěřit. Když přisvědčila, sotva znatelně přikývl. Klekla na obě kolena, sklonila hlavu a k jeho nohám položila meč i malinkou zástavu. „Jmenhem ciszarže, vydjavam tobje svóje vojaky a žádam tjebe vo vóchranu.“
Vojáci, když viděli, že velitelka klečí s plukovníkovou rukou na zátylku, začali se odzbrojovat a řadit.
Šikovatel se vytratil, aby vybral několik mužů k jejich zajištění.