Tanec bláznů 7

Anotace: Po nebi stéká tma, jako krev po popravčím špalku. Většina normálních lidí už šla spát. Jen několik šťastnějších sousedů se, s ještě nerozžatými lucernami, vydává vstříc podvečernímu ovínění. A stokilový šnek, jediný na kontinentě, roztouženě volá druha...

Probudila jsem se až k večeru. Nechali mě spát a asi by nikdo nepřišel, ani zítra. Jenže já jsem nespala. V hlavě, kde už se mi nemotal mozek, se mi zcela jasně odehrávalo, co se stalo ve Starém městě. Pořád dokola. Vím, že myslet na to, ničemu neprospěje. Tak jsem vylezla z postele a šla plnit své povinnosti licencované čarodějky. K nim patří mytí nádobí.
Znovu jsem namočila ruce do lavoru, kam jsem před chvílí přilila vodu z medence a ztuhla. Ucítila jsem cizí ruce na svém těle. V něm… Probralo mě až zoufalé kvičení. Vybrala jsem pár kousků mrkve z pomyjí a odplazila se na odpočívadlo. Neveriel nemá rád, když Atuse krmím odpadky, ale on je miluje. Pošimrala jsem ho mezi očima a nabídla mu oslizlou pochoutku. Vtáhl ji do raduly, sotva jsem stačila ucuknout, a rozkošnicky mi omotal oko okolo paže. Poplácala jsem ho po noze a zvedla se, abych zavřela okénko do dvora, protože mi, jak jsem byla skrčená u akvárka, táhlo na záda. Mezi okrajem korzetu a stahovacím tunýlkem sukně mi naskočila husí kůže. Ruku pokrytou šnečím slizem jsem si přitiskla na rty a pomalu se otočila. Opíral se o vyřezávaný pilíř nesoucí překlad nad schodištěm a šklebil se na mě. Zakousla jsem se do pěsti a bezděčně ucouvla. Ohlédl se k oknu a ruce, dlaněmi ke mně, zvedl před hrudník „Tady mě hledat nebudou, že?“
„Jak… jak jsi řekl, něco ti dlužím.“ zahuhlala jsem a přikývla.
„Ráčila si vyndat ten hnátek z tlamy, než si uhryžeš prsty.“ Rozpřáhl paže „Tak kam mě schováš?“
„Proč bych měla? Stačí začít křičet a...“ narazila jsem někde hluboko pod žaludkem na nečekanou dávku odvahy.
„Jistě, přispěchá Bespire. A předá mě spravedlnosti. Říšské spravedlnosti… však oni už mi rozvážou jazyk….“ začal se mi nepokrytě vysmívat.
„Dost! Mlč!“ vyhrkla jsem a podívala se dolů schody. Nic se tam nehýbalo.
„Takže sem uhodil na správnou strunu!“ ukázal zkažené zuby. „Nemusim se ptát, proč si jako za prvnim, nešla za čarodějem, co máš pod střechou a potulovala ses po Děrách.“
„Mlč!“ sykla jsem tak potichu, že jsem to skoro sama neslyšela a konečky prstů jsem sevřela smradlavou kožešinovou vestu, abych ho dotáhla do své podkrovní komůrky.
Vecpala jsem ho do rohu mezi věšák na šaty a komodu se zrcadlem a sama málem spadla do vany, když jsem se snažila zavřít okenice. Mira, vyklepávající deku, mi z protějšího domu mává a já se jen modlím, aby nezahlédla mého hosta. Strach to je čistě iracionální, je to přes dvě ulice a ona je slepá jak poleno, ale náhoda je blbec. Zamávám ji také a zabouchnu okenice. Je tak chytrý, nebo možná líný, aby se mi nepokoušel pomoci tím, že zavře druhé okno a já po chvíli zápasu se smrtící kombinací malé místnosti a velké sukně vítězím a zapaluji lojovici.

-IOI-

Když byl tábor stržen a všech dvaapadesát nepřátel regulérně zajato, zamířil plukovník k pevnosti a začal vyjednávat s obránci Kalirbaku. Stál za příkopem, hned vedle mužů vylévajících splašky z nepřátelského tábora do říčky, a křičel nahoru. Protože obránci odmítli otevřít bránu. Buď nevěřili, že je po všem, v čemž byli s Klitrem zajedno, nebo se báli, že je napadnou spojenci z Turakla. Jediní spojenci z obeslaných, kteří opravdu přišli.
Ilenti přistoupila ke Klitrovi, který s ní řešil vlastní přesun. „Niejni třeba křikhu. Mušžu cho dosztat dovžnitž. Chned.“
„Tak proč jste tam nedostali sebe?“ otočil se k ní.
„To nebilo našž vůkol. My chlidhali vokolo. Gorliasz pšžedpokladl, že vy v obafě, zustanethe dóma.“ žvatlala a vpředu spoutanýma rukama si povolovala helmu „Sem ze jichu Terbrogia. Varžim se.“
„A kde je gorliasz teď, když byste ho potřebovali?“
„Nepotřebovali. Posztradjatelni.“ usmála se, vědouce, že ví, že neodpověděla na to, na co se ptá.
Zatímco šikovatel sbíral odvahu zopakovat dotaz, usmála se „Mučž mně, zab mně. Nepovim. Nevim.“
Klitr usoudil, že to asi opravdu neví, a i kdyby, on není ten, kdo se jí bude muset vyptávat. Ohlédl se k vojákům sedícím na zemi. Tváře měli stále zakryté hledím, takže z nich nedokázal číst, ale jejich celkový postoj vypovídal o beznaději. Jistě nepočítají, že se s nimi budou mazlit. Odplivl si, když si uvědomil, že od okamžiku, kdy vyrazili z brány, myslel, že touhle dobou už bude mrtvý. Slyšel, že jsou mezi nimi neshody. Že se likvidují navzájem. Tahle jednotka se možná stala obětí někoho z vlastních řad. Někoho, kdo jemu zachránil život.
Sledovala, jak vyčouhlý poddůstojník odchází. Úsečné přesné pohyby, jako by znal jen pravý úhel. Tak vojensky vojenský! Že by přehrával? „Co tě tlačí v botě, ty chytrej parchante?“ pomyslela si a olízla rty tak, aby na nich nezůstala ani kapička. Pak zavřela oči. Světlo bolelo.