Bohyně, Kapitola I

Anotace: Můj první dokončený román, tři roky starý. Vznikl spojením dvou nedokončených slabších románů. Ráda bych sem přidávala po jedné kapitole každý pátek.

Sbírka: Bohyně

Začalo to před třemi měsíci. Tehdy byl pátek, sedmého dubna, hned dva dny po mých šestnáctých narozeninách. Jako každý všední den jsem byla ve škole a nudila se. Přemýšlela jsem o nadcházejícím víkendu. Během týdne jsem s kamarádkami neměla čas oslavit mé narozeniny, tak bychom možná mohly něco podniknout. Třeba zajít do klubu…

Byla hodina dějepisu. Podle stránky v učebnici mé spolužačky, která asi jako jediná dávala pozor, jsme zrovna probírali Vikingy. Jediné, co o nich vím, je, že žili na severu, a nijak mi to nevadí. Nepotřebuju zbytečné informace navíc, a tak mám před sebou kus papíru, na který si jen tak kreslím, případně na druhou stranu jakoby píšu učivo. Na kolenech mám svůj dotykový mobil s QWERTY klávesnicí v tyrkysovém krytu vyrobeném na zakázku. Na něm jsem přihlášená na Headbooku a píšu si s kamarádkami sedícími o pár lavic dál.
Nevím proč, ale dokážu vnímat několik věcí najednou. Například jsem s přehledem sledovala televizi v mém pokoji, poslouchala rozhovor ve vedlejším pokoji, poslouchala hudbu z rádia a seriál na počítači sloužící jako zvuková stěna pro jednu akční hru, kterou jsem ovládala jednou rukou, protože v té druhé byl mobil, přes který jsem se zrovna vybavovala s nejlepší kamarádkou. Ještě dnes si pamatuju všechny detaily všech věcí. Ale to jsem odbočila.
Zrovna jsem obdivovala svou kresbu představující ženu s dlouhými černými vlasy svírající v ruce meč. Oblečení bylo velmi jednoduché – obyčejný volný háv s provázkem okolo pasu. Za to jsem se vyřádila na plášti vlajícím ve větru. Zkoušela jsem ještě dodělat pár krvavých skvrn, ale… No, to už se mi moc nepovedlo. Nevadí, guma vyřeší všechno. Ještě to trochu vystínuju.
„Pst,“ ozve se za mnou šepot, „Diano.“ Na záda mi poklepe ruka a já ucítím ten známý zvuk papíru šustícího o mé oblečení. Aniž se otočím, nastavím pravou ruku za sebe a vzkaz převezmu. Je od toho nejpozornějšího kluka ze třídy. Poznám to podle jeho okrasného písma psaného červenou propiskou. Rychle jsem rozvinula papír a podívala se na šifru.
Sami jsme si vymysleli tajnou abecedu pomocí různých znaků a s ní komunikujeme. Je to tak bezpečnější.
Rychle jsem si to přeložila. Ty já kino večer? - Ondra.
Píšeme stručně. Nechceme zbytečně překládat nějaké romány, když to můžeme vyjádřit i jednoduše.
Vzala jsem tužku. Klub naroz - Co to?! Učitelka mi vytrhla papír z rukou. Přísně si jej prohlížela a obracela. Očividně se snažila rozluštit náš kód.
„Ale no tak, Diano,“ začala rázným hlasem, „ je ti šestnáct. Ani v tomto věku to nemůžeš přestat dělat?“ vyvolala salvu smíchu. Já ten svůj zatím potlačovala. „Už bys s tím měla přestat,“ pokračovala nervózně roztřeseným skřehotajícím hlasem. „Jsi na to už moc stará.“ S každou větou přicházely další vlny smíchu. „Měla by ses zaměřit na něco jiného. Na něco, co není taková ztráta času,“ dodala s odporem.
„Třeba na učení,“ pronesl jeden kluk a tím třídu odrovnal úplně. Sotva jsme popadali dech. Učitelka byla rudá vzteky. Ani se jí nedivím, ale zkuste si partě teenagerů říkat něco takového! Ještě, že si ze sebe dokážu udělat legraci. Lidi ve třídě berou mě a Ondřeje jako pár, ačkoliv spolu nic nemáme. Jsme jen kamarádi.
Bohužel, učitelka papír vyhodila. Nevadí. Na druhou stranu své kresby jsem napsala odpověď a Ondrovi ho poslala.
Ondřej je vysoký, má čokoládově hnědé oči a opálenou pleť. Jeho tmavě hnědé vlasy má obarvené na špinavý blond a vždy si je rošťácky rozcuchává. Chodí na kick-box, a tak má výbornou fyzičku a úchvatně vypracované tělo. A taky neskutečně rychlé reflexy. Stačí jen trochu máchnout rukou a on už uhýbá. Žije pouze s matkou. Otce nikdy nepoznal. Nic o něm vlastně neví, až na to, že žije někde na severovýchodě Spojených států. Nejspíš to bude původem Španěl nebo Ital, protože po něm Ondra zdědil bronzovou pleť. Jeho matka je bývalý voják. Opustila armádu, když se dozvěděla, že je těhotná. Byla odvolána přímo z bojiště – v tu dobu byla v plném proudu druhá americká válka za nezávislost.
Tehdy se domorodí obyvatelé vzbouřili proti Američanům, a ti je za to skoro všechny pobili. Přesto se indiáni bránili dlouho a vytrvale.
Ondřej žil chvíli v Americe, ale když měl dva roky, přestěhovali se do České republiky. Na žádném místě však nezůstali příliš dlouho – ani nevím proč – ale pak se přistěhovali sem. Jeho matka chtěla syna zapsat do vojenské školy, protože chtěla, aby její chlapec bojoval za vlast, stejně jako ona, ale Ondra svou přihlášku dal do naší školy. Když se to jeho matka dozvěděla, byla naštvaná a nikdy mu to neodpustila. Je na něj hodně přísná a za každý prohřešek, ať je jakkoliv malý, absolvuje dlouhý vyčerpávající trénink. Aspoň se tak Ondřej udržuje ve formě.
Skoro všechny holky ve třídě by s ním chtěly být, ale on si nikoho nepustí k tělu. Má pověst zbabělce a vyvrhele. Nikdo ho kvůli jeho ostýchavosti nemá rád. No, ať si o něm myslí kdo chce, co chce, ale Ondřej je velmi společenský tvor. Co se sem přistěhoval, okamžitě jsme byli přátelé a vždy se se mnou bavil otevřeně a o vážných věcech. Žádné pitomosti ohledně fotbalu či hokeje, ani vychloubání, jak včera zmlátil toho či onoho. Ostatní si o něm mohou říkat, co chtějí, ale neznají ho dobře. Ne tak dobře jako já.
Odpověď je tady: 8 kino, 10 klub. Úžasné, jak dokáže vše naplánovat. Takže se večer sejdeme ve městě na kino a potom zajdeme do klubu. Už se těším.