Bohyně, kapitola X

Anotace: Ne všechny chvíle na hradě musí být zlé.

Sbírka: Bohyně

„Ale no tak, Altý,“ řekla jsem ospale. Chladivý jemný jazyk mého pejska mě vzbudil z příjemného spánku.

„Nech toho,“ usmála jsem se a zamžourala očima. Rukama jsem ho odstrkovala dál od mého obličeje. Už jsem si myslela, že to všechno byl jen jeden velký divný sen, ze kterého mě můj miloučký retrívr Altý vytrhl, ale mělo to jednu chybu. Altý vždycky hřál a měl huňatý učesaný kožíšek. Teď jsem však od sebe odstrkovala tvora s chladnou šupinatou kůží. On tu má někdo hada?!

S výkřikem jsem se posadila a promnula si oči. Probudil mě malý bílý drak, který se na mě díval svýma velkýma očima modrýma jak tropické moře. Na místě obočí mu trčel malinký výstupek, který se táhl až na spánky, kde se odštěpoval a vytvářel dlouhé růžky. Přátelsky na mě mával křídly a vesele na mě zíral. Může to být ještě šílenější?

„Dobré ráno,“ zazněl něžně známý hlas sladký jako med, „užíváš si den volna?“

„Co je ta věc přede mnou a proč je na mojí posteli?!“ zapištím.

„To je Nela. Před pár lety jsem ji našel na jedné výpravě. Měla pochroumané křídlo, a tak jsem si ji vzal k sobě. Hodně mi přirostla k srdci, ale už ji musím vypustit. Už není tak jednoduché ji schovávat. Ale neboj, neublíží ti.“

Opatrně jsem na Nelu vztáhla ruku a váhavě ji pohladila po hlavě. Zavřela oči a z nozder jí vyšly dva nadýchané obláčky.

„Počkám na chodbě, než se oblékneš,“ řekl Yian a nechal mě s Nelou o samotě.

Nádvoří bylo v den volna až nepříjemně prázdné. Stála jsem s Yianem uprostřed dvora. Nela ležela u mého pravého boku a v lehkém ranním větříku si čechrala svá sněhobílá křídla, na kterých se peříčka lehce třepetala. Je to hezké zvířátko a ona mě má taky ráda. Jenom mi trochu vadí, že mě vzbudila.

„Tak co, Yiane,“ řeknu, dívajíc se na Nelu, „jak ji vypustíš?“ pousmála jsem se.

„No, rozhodně ji nevezmu do náruče jako holubici, na to je příliš těžká. Možná má jenom metr – když nepočítám ocas – ale váží skoro dvě stě kilo.“

„Jako bys to neuzvedl.“

Yian se zasmál: „Ale proč to dělat složitě, když to jde i jednoduše? Nela je divoké zvíře. Takhle zkrotit by se jen tak nenechala. Okolo krku má obojek z duší dávných předků, kteří jí zabraňují uletět. Necítí ho, nedráždí ji, dokonce není skoro vidět, jen jí brání v odletu. Já jí ho jednoduše vezmu a bude to zase ten divoký drak, který žije sám a vyhýbá se lidem.“

Podívala jsem se na Nelin krk. Zprvu jsem nic neviděla, ale při bližším pohledu jsem zahlédla mihotající se mléčný kouř, jehož vlákna se neustále pomalu proplétala a pohybovala.

„Ustup,“ varoval Yian, „ať tě to nezasáhne. Kouzlo funguje oběma směry a je masové. Zabere mnoho bytostí najednou.“

Poslechla jsem. Yian přistoupil blíž k Nele, zavřel oči a natáhl ruce. Ve tváři měl kamenný výraz. Ozval se šepot a brzy poté se Nelin obojek začal rozplétat. Jemná bílá vlákna stoupala k nebi.

„Vaer fri, Nela, vaer fri[i],“zašeptal Yian a otevřel oči.

Nela si zívla a zatřepala hlavou, přičemž se jí pírka perleťově zaleskla. Měla tisíce bílých ostrých zoubků velkých jako jehličky. Potom si stoupla, párkrát zamávala křídly, rozběhla se a vzlétla. Přelétla masivní ledovou bránu a stoupala vzhůru. Přitom se jí jedno pírko uvolnilo a sneslo se Yianovi do dlaně. Pevně ruku sevřel. Podívala jsem se mu do očí a v nich jsem našla velkou lásku a dokonce i slzy radosti a smutku zároveň. Opouštěl ho nejlepší přítel. Vzala jsem ho za ruku. Příjemně hřál. Yian mě pevně stiskl a navzájem jsme se o sebe opřeli. Položila jsem hlavu na jeho rameno. Sledovali jsme vzdalující se Nelu, která se dostala k oblakům a pomalu v nich mizela.

Vzhlédla jsem k pravému křídlu hradu a v nejvyšším okně jsem spatřila neznámou osobu, celou zahalenou v plášti, která nás sledovala.

„Yiane.“

„Hm?“

„Někdo nás sleduje.“

„Hm?“ rozhlédne se.

„Támhle nahoře,“ pokývnu hlavou k oknu, kde před chvílí byla ta postava.

„Já tam nic nevidím. Nejspíš se ti to jen zdálo.“

„To si nemyslím,“ zamumlám si pro sebe a ještě jednou se tam podívám. Pořád tam nic není. No, jestli si Yian myslí, že mi žádné nebezpečí nehrozí, myslím, že se není čeho bát. Radši se tím dál nebudu zabývat a užiji si tu nádhernou chvíli.