Bohyně, kapitola XII

Anotace: A je tady ples bohů...

Sbírka: Bohyně

Ples bohů je velmi prestižní akce. Každý rok se koná na jiném místě. Neúčastní se jí pouze bohové, ale i jejich oblíbenci a vybraná smetánka. Většinu z nich dnes budou tvořit Valkýry, jakožto sloužící hostitelky. Většinou však budou pouze obstarávat občerstvení.
Yian patří do velmi vysoké třídy, a tak je na ples pozván jako host. Může si s sebou vzít i doprovod. Jsem velmi poctěna, že si vybral právě mě. Dokonce mi v pokoji nechal šaty. Jsou velmi jednoduché, do pasu modré a pak se zesvětlují do bíla. Ramínka spadají na paže. Součástí jsou také bledě modré rukavičky. Od zúženého pasu se potom šaty mírně rozšiřují. Jsou opravdu nádherné a padnou mi jako ulité. Jsou k nim boty na vyšším podpatku, jsou bledě modré jako letní obloha a páskované, u kotníku je vázání osázeno diamanty. Skadi na tom očividně nešetřila.

Slunce zapadá. Ozvalo se klepání na dveře mého pokoje. Otevřu a nestačím se divit. Přede mnou stojí Yian v bílém fraku. V ruce svírá vycházkovou hůl s rukojetí ve tvaru orlí hlavy.
„Můžeme?“ zeptá se.
Okouzlením úplně ztratím řeč. Yian se jen usměje. Nakonec přikývnu na souhlas. Společně se vydáme do hlavní síně.
„Málem bych zapomněl,“ zastaví se Yian a z kapsy vytáhne šperk. Obepne mi jej okolo krku.
„Děkuju,“ podívám se na náhrdelník, „je moc hezký.“
„To je keltský uzel. Je to symbol Valkýr.“

Královská síň se změnila k nepoznání. Dlouhý stůl se táhne přes jednu celou stranu místnosti a pyšní se všemi možnými druhy jídel – od chlebíčků přes nadívané pávy až po žraločí ploutve a narvalí hlavy. Až se mi z toho dělalo zle. Skadiin trůn stojí uprostřed stolu a okolo něj je dalších deset trůnů vyrobených individuálně pro každého boha. Zdá se, že si je sem přivezli ze svých domovů. Odněkud z neznáma se line uklidňující hudba. Závěsy modré barvy visí nad všemi velkými okny. Všude po sále stojí všechny bytosti, které jsem viděla odpoledne v průvodu. Zjistila jsem, že všechny Valkýry mají stejné šaty jako já, jenom některé, nejspíš ze Skadiiny královské družiny, nosí světlé béžové šaty držící pouze na jednom kusu hedvábné látky okolo pravého ramene a dál obmotávající hrudník. U pasu začíná skládaná volánková sukně splývající až k zemi. Také mají rukavičky, stejně jako já, ale na rozdíl od těch mých jsou béžové až žluté. Na krku mají Valkýry černou stužku, na které je ovál a v něm jednoduchý keltský uzel. Je už od pohledu znát, že jsou z vyšší třídy než já. Dokonce i Irisa, kterou jsem mezi těmi povrchními a povýšeně se dívajícími ženami zahlédla, je má. Jak se tak dívám okolo sebe, připadám si špatně, protože jsem asi jediná, kdo nemá svázané vlasy.
Téměř ihned po našem vstupu k nám přicupitalo několik elfek v zelených dlouhých šatech. Usmívaly se, ale z očí jim tryskala nenávist.
„Ahoj, Iriso,“ zasmála se jedna. „Dlouho jsme se neviděly.“
„Ale já – “
„Co je nového?“ přidá se druhá.
„Oni tě degradovali, jo?“ třetí mrkne na mé šaty.
„Nebo tady jen rozdáváš občerstvení?“
Všechny se povýšeně zachichotaly a odcupitaly pryč. Otočím se na Yiana.
„Jste si dost podobné,“ odpoví mi. „Ale dělejme, že jsi Irisa. Nemuseli by reagovat zrovna pěkně, kdyby… no, to je jedno. Smím prosit?“
Zaposlouchám se do hudby. Poznávám ten rytmus.
„Já ale valčík neumím.“
„Já tě ho naučím.“

Pořád jsem dívala Yianovi přes rameno a rozhlížela se po okolí. Tančili jsme zhruba uprostřed místnosti, takže jsem moc dobrý výhled přes ostatní neměla, ale i tak jsem bohy viděla dost zřetelně. Všichni seděli u stolu a buď jako slepice uzobávali z hostiny, nebo jenom seděli a všechny si nenávistně prohlíželi.
„Neměli by se spolu spíš bavit?“
„Cože?“
„Promiň, asi jsem nahlas přemýšlela.“
„Jen povídej.“
„No, tahle akce má být přece kvůli upevňování vztahů, ne? Tak proč spolu bohové nemluví?“
„Vím já? Nemají se rádi a nechtějí žádné vztahy upevňovat.“
„A proč teda pořádají každý rok ples?“
„To mají přikázáno od Starších.“
„Aha.“ Odmlčím se. „Kolik jich tu má být? Dvanáct?“
„Jo, dvanáct. Já vím, je jich tu jedenáct.“
„Já vidím devět.“
„Co?“ ohlédne se.
Ještě jednou si je přepočítám.
„No jo, devět. Myslím, že chybí Freyia a ten… blonďák, co má s sebou všechny ty sochy a tak.“
„Baldr.“
„Přesně ten.“
Yian si povzdychne. „A ty se pak divíš, že s ní nechci mít nic společného.“
„To snad ona tě zavrhla, ne?“
„Díky, že to tu vytahuješ.“
„Promiň.“

Pak už jsem radši mlčela.
Ale ne na moc dlouho.
„Nechceš s ní ten vztah napravit?“
„A proč? Ona mě nechce.“
„Možná ano.“
„Tak proč se se mnou nebaví, ačkoliv se na plese můžeme vidět už padesátým rokem?“
„Tak to pojďme zjistit.“ Sundám ruku z jeho ramene a táhnu ho směrem k rusovlásce, která právě vchází do místnosti. Její černé šaty přesně kopírují křivky dokonalého těla.
„No jo,“ řekne nenávistně Yian, „a zip na zádech jí ani ne před minutou zapínal Baldr. Pf. Coura.“
„Tak toho nech a usmívej se.“

Už jsme byli skoro u bohyně, když se dveře do síně rozrazily a dovnitř vstoupila Lunara s košem jablek.
„Díky bohu,“ ulevil si Yian, když ji spatřil a všichni bohové přestali věnovat pozornost čemukoliv jinému. V sálu se rozhostilo ticho. Baldr teď nenápadně vklouzl do místnosti a postavil se za Freyiu.
Lunara šouravým pomalým krokem došla do poloviny síně a poklekla, nůši zvedajíc nad sebe. Každý z jedenácti bohů si vzal své červené jablko. Pak se stařena odbelhala zase ven. Dveře se pomalu zavírají. Hudba začíná hrát.
„Co to bylo?“ zašeptám.
„Aby si udrželi své mládí a víceméně nezranitelnost, musí pravidelně pojídat tato jablka. Říká se jim také granátová jablka či jablka Ráje, jelikož to jsou právě ta, kvůli kterým bohové vyhnali lidskou rasu do Midgardu. Jablka vždy opatrovala a bohům dávala Idunn, ale protože ta je už sedmnáct let nezvěstná a nejspíš mrtvá, ujala se toho Lunara.“
„A proč si je neopatrují bohové sami?“
„Protože by jich neměli dost a chtěli by čím dál tím víc. To ovoce je návykové. Dokáže život dát, ale při příliš vysoké dávce i vzít.“
„A co je správná dávka?“
„Jedno jablko na měsíc.“
Yian se podívá směrem k zavírajícím se dveřím.
„Ale –“
„V soukromí dostanou těch zbylých jedenáct,“ odpoví poněkud uspěchaně. Jeho nervozita mě zneklidní.
„Je něco špatně?“
„Ne, jenom…“
Dveře se zavřou zrovna ve chvíli, kdy se tam podívám. Zahlédla jsem jenom kousek béžových šatů.
„Omluv mě na chvíli,“ řekne už skoro nepřítomně a vyrazí přímo ke dveřím.

Yian se vrátil asi po dvaceti minutách, které jsem strávila u jídelního stolu, cpala se chlebíčky a přemýšlela, jak mu vynadám.
„Co se stalo? Proč jsi odešel?“ zeptala jsem se ho co nejnaštvanějším tónem hned, jak ke mně přišel.
„Nic. Jen jsem musel něco vyřídit.“
„To je krev na tvém motýlku?“
„Ne, jen omáčka,“ natáhne ruku a s úsměvem mě vyzve k dalšímu tanci.
„Ne, Yiane,“ odmítnu ho. „Já ti to nevěřím. A nebudu už s tebou tančit. Buď mi řekneš, kde jsi byl, nebo odcházím.“
„Já…“ zaváhá. „Já nemohu.“
Podívám se na něj: „Dobrou noc, Yiane.“
Vzpomněla jsem si na Freyiu. Jaký otec, takový syn. Nebo spíš „jaká matka, takový syn“.