Bohyně, kapitola XXII

Anotace: Další den v Niflheimu :)

Sbírka: Bohyně

Postavili jsme si nový tábor, asi dva kilometry od toho původního. Příště už budu muset být opatrnější při skrývání našeho jídla, aby se to neopakovalo. Jen, co jsme tábor dokončili, rozhodla jsem se podívat na Yianovu ránu, kterou jsem mu sama způsobila. Novou látku na převázání jsem si samozřejmě vyčarovala.

   „Víš,“ začala jsem, když jsem jeho svalnatou hruď převazovala, „tohle mi připomíná, jak jsem převazovala rány Ondřejovi. Jeho matka je voják, a tak ho nutila do mnoha náročných cvičení, při kterých si často něco způsobil. Vždycky jsem mu pak rány obvazovala.“

   „Komu?“

   „Ondřejovi. Napůl Čech a napůl Ital nebo Španěl. Chodila jsem s ním, než mě napadl ten vlk. Byl docela velký, ten vlk. Díky Ondrovi jsem to přežila. On se mu postavil a odehnal ho.“

   „Takže on je tvůj bývalý?“ Yian nasadil podrážděný tón.

   „Jo. Kdyby se to všechno nepodělalo, byli bychom spolu ještě teď. Víš, on je úžasný – ty svaly, vlasy, jakoby opálená kůže… On je tak pozorný a statečný a –“

   „Hele, není mi příjemné, když tak o něm mluvíš,“ skočil mi Yian do řeči.

   „A proč ne?“

   „Víš, je to tvůj bývalý, no a… Prostě mi není příjemné, když o něm mluvíš. Já taky o svých bývalých nemluvím.“

   „Tys totiž ani žádné neměl! Jenom závidíš!“

   „Měl jsem jich spousty! Možná zapomínáš, že je mi čtyři sta let!“

   „A právě proto s tebou nikdo nechce být. Jsi moc starý.“

   „Tak mi řekni, proč jsi se mnou ty.“

   „Protože nemám na výběr a nechci skončit sama! Kéž by tady byl Ondra! S ním bych chtěla být. On není tak žárlivý jako ty!“

   „Tak já jsem žárlivý, jo?“

   „Jo!“

   Chvíli jsem se na něj nenávistně dívala. A pak jsme se na sebe vrhli. Schváceni touhou a vášní. Takové hádky bych si nechala líbit častěji.

¤              ¤             ¤

   „Tak si říkám,“ zamyslel se Yian, „že bychom se možná měli vydat na lov, ať máme co jíst.“

   Leželi jsme pod jednou dekou. Yian mě držel okolo ramen a já objímala jeho hruď.  Postavit si společný stan byl dobrý nápad. Je tu aspoň víc místa.

   „To bychom měli,“ souhlasila jsem, „ale tady je teplíčko.“

   Yian se usmál a víc mě k sobě přitiskl. Zavřela jsem oči a tu chvíli si vychutnávala. Brzy mi však začalo kručet v břiše, a tak jsme se rozhodli, že opravdu půjdeme pro jídlo.

¤              ¤             ¤

   Ulovili jsme dva králíky a dali si je k večeři. Dali jsme si velký pozor, aby se včerejšek neopakoval. Potom jsme se společně uložili ke spánku.

¤              ¤             ¤

   Hluboko v niflheimském lese se rozkládal prostý tábor o dvanácti stanech postavený do kruhu okolo velkého ohniště. V každém z jednoduchých příbytků přebývaly dvě dezertérky, Valkýry, které kdysi od Skadi zběhly. Všechny teď byly shromážděny okolo ohně, jehož plameny sahaly vysoko do vzduchu. Některé divošky byly mladé a z očí jim tryskal chtíč a nezkrocenost jako horká láva z kráterů nikdy nehasnoucích sopek v ohnivých zemích Müspellheimu. Jiné vypadaly rozumněji a vyspěleji. Všechny měly blonďaté vlasy, až na jednu. Dvacátá pátá bojovnice v neopotřebované lesklé zbroji s pozlacenými okraji a s velkým orlem ze zlata na hrudi k nim nepatřila, ale všechny k ní vzhlížely. Její ohnivě zářící oči přejížděly po každé z přítomných a pozorně si je prohlížely. Bledá tvář vypadala i v záři ohně bez citu a mrtvolně, jenom zrzavé vlasy spletené do dvou copů splývající na hruď se jasně leskly a zanikaly v barvě plamenů, které tančily na jejich počest.

   „Zítra,“ začala Irisa, „bude Diana ukončovat svůj výcvik, a to formou lovu. Chci, abyste se o ni postaraly.“

   „Myslíte – “ mladá dívka naznačila podříznutí krku.

   „Ne. Nechci, aby zemřela. Pořád je má rodina. Navíc šanci na to ji zabít jsem už propásla. Chci, aby se nikdy nedostala zpátky na hrad. Uneste ji, zraňte ji, přizabijte ji, je mi to jedno. Hlavně ať už se tam nevrátí.“

   „Promiňte,“ řekla žena ve středním věku s příměsí strachu v jejím hlase, „ale ona je s Bojovníkem. Možná nejsem nějaký ten rok na hradě, ale i tak vím, že on ji doprovází. On má Vapendod, madam. Ta mise by byla sebevražda.“

   „Ne, Fabie, nebyla,“ usmála se, „Vapendod mám já.“ Vytáhla mocnou zbraň z černé čepele s rukojetí obvázanou hrubou látkou, na jedné straně končící orlí hlavou, na druhé mistrovsky vytepanými křídly. Zlaté potůčky se na kořenu čepele spojovaly. Všechny Valkýry s respektem ustoupily o dva kroky vzad.

   „Využijte toho, že Diana neví, že je bohyně a nezná svá kouzla. Yian už problémy dělat nebude, ale jeho se vyvarujte. Nechci, abyste ho zranily. Zaměřte hlavní síly na Dianu a nějakými zálohami zabavte Bojovníka, ať jí nemůže pomoci,“ vstala a podala ruku Fabii. „Sammen til seier, søster[i].“

   Fabia pevně uchopila Irisinu paži a zaduněla: „Sammen!“

   Lesem zahřměl mocný bojový pokřik, při kterém lesní zvěř v okruhu dvou set metrů strachy utíkala pryč.

¤              ¤             ¤

Stará vědma vykládala na stůl tři karty a postupně je obracela. Na první zleva byl kruh, na jehož jedné polovině ležela sfinga, na té temné straně potom netvor.

   „Kolo štěstí,“ řekla si stařena pro sebe, „naučila ses něco. To je dobře.“

   Obrátila prostřední kartu, na které byly dvě osoby – žena a muž - chovající k sobě přízeň. Stařena se jen pousmála.

   „Jak jinak, že ano.“

   Na poslední kartě byli muž a žena a před nimi z nebes vystupoval anděl, na kterého se dvojice dívala, jako by čekala něco důležitého. Bylo by to dobré znamení, kdyby nebyla vzhůru nohama.

   „No, snad to sem stihnete. Budu na vás čekat.“