Bohyně, kapitola XXIII

Anotace: A další kapitola.. Je trochu delší, ale věřím, že vám to uteče :)

Sbírka: Bohyně

Základní tvar svého nového luku z větve, kterou jsem uřízla na lovu, bych měla. Teď ho nějak ozdobit, vyšperkovat. Už je soumrak, slunce zapadá. Strávila jsem tím vyřezáváním celý den. Co tam jen udělat? Jakou ozdobu? Které znamení? Hm, poradím se se svou magickou Já. Zavřela jsem oči a pomalu jsem rukou přejížděla nad celým lukem. Když jsem dospěla k jeho konci, oči jsem otevřela a podívala se, co má magie vytvořila. Na horní části luku létali draci, v té spodní zase stáli lukostřelci střílející šípy po okřídlených tvorech. Uprostřed byly nějaké neurčité znaky. Moc se mi to líbí.

Zvednu hlavu. Yian se vrací z lovu a veze zajíce. Usmáli jsme se na sebe. Yian sesedl, úlovek nechal být a pospíchal ke mně. Ve světle ohně jsem mu ukázala svůj nový luk. On po jeho dřevě přejel prsty a skončil s nimi na mé dlani. Pod jeho dotekem se mi zachvěla ruka. Zamilovaně jsem se na něj podívala. Opřela jsem své čelo o jeho a on mě políbil. Krátce, leč věrně, milujíce. Poté ještě jednou, déle, a pak zase.

„Měli bychom připravit večeři,“ řeknu polohlasem uprostřed toho všeho.

„To bychom měli,“ souhlasil Yian a pokračoval. Chytil mě za krk a zespodu mi prohrabával vlasy. A pokračovali jsme dál.

Odhodila jsem luk stranou. Ten teď potřeba nebude.

 

¤              ¤             ¤

 

Když jsem se probudila, Yian už byl pryč. Když jsem vyšla ze stanu, spatřila jsem ho, jak nám dělá snídani. Dala jsem mu pusu na čelo a sedla si vedle něj. Společně jsme se najedli, a když jsme sklidili tábor, byl čas vyrazit.

   Jeli jsme bok po boku na koních a hledali zvěř. Oba jsme měli luky v pohotovosti.

   „Máš vlastně moc hezký luk,“ pochválím Yianovi zbraň.

   „Díky. Sám jsem si ho vyřezal.“

   „Jaké je to dřevo?“

   „Žádné. Je ze slonoviny.“

   „To je – “

   „Ššš! Liška.“

   „Strašné!“ zašeptám.

   „Tak už střílej!“

Napnula jsem tětivu a zamířila. Šíp se zabodl do sněhu a liška utekla.

   „Tak příště.  A ten slon už byl mrtvý.“

   Následovala chvíle ticha. Pak jsem si něco uvědomila.

   „Jak jsi mohl sehnat slonovinu, když tady sloni nejsou?“

   „Já jsem nežil celý život jenom tady. Je pravda, že matka mě už jako několika měsíční dítě odložila ke Skadi, ale já bojoval v mnoha říších a na výpravy jsem jezdíval do různých koutů světů. Jedna výprava mě zavedla i do Indie, a tam jsem narazil na slona. Musím ti říct, že je to krásné ctnostné zvíře, které si zaslouží být respektováno. Jo, v Indii bylo krásně, ale nejvíc se mi líbilo v Japonsku. Naposled jsem tam byl v osmnáctém století. Změnilo se toho hodně?“

   „Já tam nikdy nebyla, ale ano, změnilo. Japonsko je teď hodně moderní.“

   „Jednou, až bude po všem, si zařídím malý domek… Někde na kopci… U lesa, nedaleko Tokia.“

   „Až bude po všem?“

   „Já ti to vlastně neřekl. No… víš… osobní problémy.“

   „Jaké?“

   „Je to můj osobní život a byl bych rád, kdyby ses mi do něj nepletla.“

„Jsem tvá přítelkyně! Svěř se mi se svým problémem a zkusíme to nějak vyřešit. Vždycky to jde líp ve dvou.“

„Tohle ne. Opravdu. Já… nechci tě do toho zatahovat.“

„Ale-“

Počkej. Co je to?“

Narazili jsme na opuštěný tábor. Dvanáct stanů bylo uspořádáno do kruhu, v jehož středu se nacházelo ohniště. Pomalu jsme dojeli doprostřed a rozhlíželi se. Yian sesedl z koně.

„Kde jsme?“ zeptám se. Yian procházel po vnitřní ose a střídavě se díval do stanů a ke stromům.

„Jsme v táboře divokých Valkýr.“

„Je tu bezpečno?“

„To sotva. Sice tady nejsou,“ přešel k ohništi a klackem ho prohrabal, „ale není to dlouho od jejich odchodu. Popel je ještě žhavý.“

„Něco je donutilo ve spěchu odejít.“

„Buď to, nebo…“

„Nebo co?“ dostala jsem strach.

„Něco mi tu nehraje.“

Smršť šípů se znenadání snesla z nebes. Automaticky jsem na obranu dala ruku před obličej a, nejspíš i s malou Elskrovou pomocí, jsem vytvořila magický štít z hustého temného mračna, přes které se ke mně šípy nedostaly. Bohužel jsem přes kouř neviděla, takže jsem nevěděla, jak se kryl Yian.

Když se oblak rozplynul, Yian nikde nebyl.

Ze stromů seskočily dvě desítky divokých Valkýr ve zrezivělé zbroji. Za zády měly luky, ze kterých před chvílí střílely. Obklíčily mě. Náhle proletěl vzduchem další šíp, se zlatým ostřím, který zasáhl mého koně do břicha. Elskr zděšeně zaržál, postavil se na zadní, rozplynul se a mě nechal napospas těm divoškám. Chytila jsem se za bok a zašklebila se bolestí. Teče mi z něj krev. To bude to duševní spojení s Elskrem. Má zranění jsou i jeho a naopak.

Narovnám se.

   Z lesa vystoupila vysoká žena středního věku ve zrezivělé zbroji lemované na krajích pozlacenými proužky a s velkým zlatým symbolem orla na hrudi, který však byl sešlý a špinavý. Její blonďaté vlasy spletené do dvou rybích copů vycházejících spod obnošené přilby splývaly na hruď a v denním světle se zlověstně lesky. Svůj velký luk ze sežehnutého dřeva si dávala zpět na záda a s posměšným úšklebkem se pomalu přibližovala.

   „Tak to jsi ty, ta Diana?“ promluvila lhostejně.

   „Kdo se ptá?“

   „Ach, omluv mou nevychovanost,“ sarkasticky se uklonila, „jsem Fabia, velitelka této skupiny.“

   „Co chceš, Fabie?“

   „Mnoho věcí,“ zamyslela se. „Větší družinu, zabít Skadi, absolutní moc nad touto říší… A ano,“ vytáhla svůj meč, „ještě tvůj život.“

   Valkýry se rozběhly a zaútočily. Vytáhla jsem dýku a odrážela jeden útok po druhém. První tři jsem odrazila na jeden pohyb, potom jsem se otočila a zastavila meč další ženy, kterou jsem potom odkopla. Jiná mi podrazila nohy a já se ocitla na zemi. Jen stěží jsem se stíhala vyhýbat smrtícím ranám jejich mečů. Převalila jsem se na bok a rychle se postavila. Na tohle je dýka málo. Vytáhla jsem meč a zaujala základní postoj. První ránu jsem zase zastavila a nepřítele odkopla. Další už jsem však vykrýt nestihla. Valkýra mě praštila do zad a já zapackala. Hned poté přišla další a další a já jsem byla jako hadrový panák. Jakmile jsem se jednou přestala soustředit, už jsem nemohla řádně bojovat dál, a tak jsem se stala jenom jednoduchým cílem. Teď by se mi hodila pomoc.

   Ležela jsem na zemi a jedna z divokých Valkýr se napřáhla, ale než stačila udeřit, strnula, meč upustila a zhroutila se k zemi s bílým šípem v zádech. Několik dalších v následujících vteřinách spadlo k zemi taky, všechny s bílým šípem v zádech nebo v zátylku. Za jejich kácejícími se těly se vynořil Yian s lukem v rukou. Stál na kameni a byl shrbený, a přestože statečně střílel dál, měl skučivý bolestný výraz. Zdá se, že ho přepadli a zranili. Ale jak je to možné? Vždyť vlastník Vapendodu je tak silný, že není možné jej jakkoliv zranit. Každopádně teď mám šanci mu pomoct.

   Vstala jsem a vyrazila po Fabii, která seděla na bílém koni a spokojeně pozorovala bitvu. Když jsem k ní však přibíhala, ztuhla a zavolala na ústup. Přeživší se stáhli zpět do lesů.

Přiběhla jsem k Yianovi a podpořila ho. Ruce měl celé ulepené od své vlastní krve. Utrpěl vážná zranění přes celé břicho. Když si schoval luk, pravou rukou si ránu přichytil a snažil se ji potlačit, ale nebylo to nic platné. Vykouzlila jsem jednoduchý šátek a poranění mu jím přivázala. Zavolali jsme naše koně a než doběhli, podívala jsem se okolo sebe a utrpěla jsem těžký šok. Po celém táboře byla rozeseta těla mrtvých Valkýr, které jsem ještě před chvílí viděla živé. Ještě několik se jich dosud svíjelo v těžkých bolestech. Viděla jsem je umírat. V tu chvíli jsem se zapřísáhla, že nikdy člověka nezabiju, ať to stojí, co to stojí.

   Koně dorazili a my jsme na ně nasedli. Ještě předtím jsem však Elskrovi vytáhla šíp z hrudi, přičemž jemu i mně začala znova téct krev. Pak jsme se vydali zpět na hrad.

 

   Proběhli jsme nádvořím, a co nejrychleji jsme běželi k Lunaře.

   „Jak je možné,“ zeptala jsem cestou, „že tě zranili? Já jen – vlastník Vapendodu nemůže být zraněn.“

   „V tom je ten problém,“ zahýkal Yian, „já ho nemám.“

   „Co?!“ zastavím se. Yian, stojící o pár schodů výš, se na mě, celý shrbený, křečovitě se držící za břicho, podíval.

   „Pak ti to povím. Teď, prosím, pojďme za Lunarou.“

   Přikývnu a společně s Yianem se rozběhnu vzhůru.

  

   Zabušila jsem na staré dveře a záhy nám Lunara otevřela se slovy „Nečekala jsem, že na tom budete tak zle!“

   Posadila nás na postel a začala s ošetřováním. Nejprve byl na řadě Yian. Ani Lunaře neuniklo, že by neměl být zraněn, a on se přiznal:

   „Ano, nemám Vapendod. Když jsem byl na výpravě, přepadly nás Valkýry. Hned jsem samozřejmě vytáhl zbraň a bránil nás, ale jedna z nich mě střelila do ruky očarovaným šípem. Když jsem Vapendod upustil, ruka se mi začala pokrývat ledem a já jej pak nemohl zvednout. Než jsem se nadál, meč byl pryč a já měl co dělat, abych zachránil sám sebe. Ty Valkýry však hned potom odešly. Chtěly jen ten meč. Od té doby jsem ho neměl.“

   „To je zlé,“ poznamenala Lunara, „ví o tom Skadi?“

   „Samozřejmě, že ano. Zabila by mě, kdybych jí to neřekl včas. Ostatně i takhle měla co dělat, aby mi neusekla hlavu.“

   „To se nedivím,“ pousmála se, „ale je to zvláštní. Tohle kouzlo dávali na šípy teprve nedávno. Jak je možné, že už ho divoké Valkýry znají?“

    „Víte, ony nebyly dezertérky,“ na chvíli zaváhal, „já dokonce vím, kdo za tím útokem stojí.“

   „A proč jsi to neřekl Skadi? Ona by po dotyčném hned poslala vrahy a zrádce by byl mrtvý.“

   „A meč zpátky u tebe,“ přidám se.

   „Ono to není tak lehké.“

   „Proč ne?“

   „Ty Valkýry vyslala Irisa.“

   „Cože?“ podivily jsme se obě zároveň. Yian jenom přikývl.

   „My jsme to s Irisou plánovali. Že mě přepadnou a vezmou meč. Irisa tak měla mít pod kontrolou tu věštbu.,“ obrátí se na mě, „ona ti chtěla zabránit, abys ji naplnila.“

   „Cože?“

   „Praví se tam, že dvě sestry, dcery temna, mají společně zničit všechny bohy. Jedna je zradí a ta druhá zabije. Irisa už bohy zradila, a to tím, že mi vzala Vapendod. Teď je na tobě, abys je zabila, a to ona nechce.“

   „Já nikoho zabíjet nechci!“                                                                 

   „Věštby se vždy vyplní,“ vložila se Lunara, „a tato říká, že jedna z vás, dcer temna ve světle zrozených, bohy zabije, přičemž vy jste taky bohyně.“

   „Jak si můžete být tak jistí tím, že jsem ta z proroctví?“

   „Dcery temna: tvá matka je Idunn. Věčnou vládu na dosah rukou: jen krůček od vítězství. Dokud nezabije jedna druhou: to, myslím, není potřeba dál vysvětlovat. Ochotné obětovat celý  svět za jeden rodiny květ: uděláte cokoliv pro rodinu. Ragnarök s dívkami nadejde: to taky není potřeba vysvětlovat. Jejich rasa s nimi odejde: vaše rasa, tak jest bohové, vymře s vámi.“

   „Ale to já nechci! Jak to může být tak přesné? Děsíte mě!“

   „Moment,“ zamyslí se Yian. „Jak je možné, že víte na jistotu, že Idunn má dvě dcery, a to zrovna Dianu a Irisu? A jak víte, kde se narodily?“

   „Ehh… Asi už byste měli jít,“ odvrátí se, „rány se vám brzy zahojí. Žít budete.“

   „My se vrátíme,“ řeknu podezřívavě a s Yianem odejdu z místnosti.

 

   „Vy jste spolu byli domluvení?“ vyjedu na Yiana hned za dveřmi.

   „Ano, ale…“

   „Ale?“

   „Po-povím ti to později. Teď musím něco zařídit.“

   „Ne. Povíš mi to hned teď! Co se za tím skrývá?!“ chytím ho za paži.

   „Prostě teď ne. Jdi do pokoje. Přijdu tam pak za tebou,“ vysmekl se mi a odběhl.

   Tohle mu nedaruju. Chci vědět, co se děje.

   Počkala jsem, až mě ztratí z dohledu, a pak jsem se začala potichu plížit za ním. Držel se pořád v jednom patře. Nejspíš slyšel moje kroky, protože se často ohlížel, nezahlédl mě však. Několikrát zahnul do dalších chodeb, až se nakonec v jedné slepé uličce zastavil. Na protější zdi visela nádherná bledě modrá pavéza s bílým orlem, stejným, jakého mají elitní Valkýry na zbroji. Za erbem se křižovaly dva ostré meče. Yian si dekoraci prohlédl a potom osmkrát zaklepal na šedé dveře napravo – třikrát krátce, dvakrát dlouze a potom zase krátce. Není to vlastně signál pro SOS?

   Dveře se otevřely a v nich stála Irisa. Hřejivě se na Yiana usmála.

   „Dlouho jsem tě neviděla,“ řekla přívětivě, „vlastně od doby, co ses vrátil z výpravy. Všechno šlo jak po másle. Připraven na další krok?“ svůdně ho hladila po hrudi a očima si s ním pohrávala.

   „A právě proto jsem tady,“ odvětí Yian, „já už v tom dál nejedu.“

   „Cože?“ stáhne ruku.

   „Chceš ji zabít.“

   „Ty ale taky.“

   „Ne. TY se jí chceš zbavit, ne já.“

   „Ale jen abych tě chránila,“ položila si dlaň na srdce, „abych NÁS chránila!“

   „A přitom si kopeš vlastní hrob. Vymstí se ti to.“

   „Co mám podle tebe teda dělat?“ odsekne.

   „Nech ji jít.“

   „To cítím opovržení v tvém hlasu?“

   Yian uhnul pohledem a odmlčel se.

   „Nechat ji jít?“ pokračovala Irisa, „A co potom? Až se tohle dozví, nenechá nás být! Bude nás oba nenávidět! A pokud je aspoň zčásti stejná, jako já, pak si nedá pokoj, dokud nebudeme odpočívat dva metry pod zemí, a to já nechci, Yiane. Já chci žít. S rodinou.“

   „S rodinou?“ posměšně si odfrkne, „tohle není rodina, Iriso. Rodina je, když jsou lidé spolu a starají se o své děti. Zodpovědně. Nenechají si je jen tak unést.“

   „Myslíš, že jsem to udělala naschvál?“

   „Žárlila jsi, že trávím většinu svého času s Dianou, přičemž jsem ji jenom trénoval. A co potom Vapendod?“

Irisa si sáhla na boční pochvu, kde visel černý zdobený meč.

Yian pokračoval: „Lži, podvody a tajemství. Tohle se v rodině nedělá.“

   „Lži a podvody, dobré slyšet tahle slova od někoho, jako jsi ty!“

   Yian zvedl ruce v obranném gestu. „Nepopírám, že jsem tě podvedl.“

   „Jak jsi mohl?!“ Irisa začala hystericky ječet.

   „Úplně ses přede mnou uzavřela! Ani mě nepustíš do pokoje!“

   Z místnosti, o které Yian mluvil, se najednou ozval křik a pláč.

   „Pusť mě tam,“ odsekl Yian a tlačil se dovnitř.

   „Proč?“

   „Chci se na něj podívat! Utišit ho! Udělat to, co bych správně udělat měl!“

   „Chceš si ho vzít!“

   „Jsi paranoidní, Iriso.“

   „Chceš ho vychovat sám a potom ho poštvat proti mně! Ne! On s tebou nepůjde!“

   „Pusť mě, Iriso.“

   „NE!“ vytáhla Vapendod, ale Yian ji jen nevděčně odstrčil stranou a prošel do pokoje. Zoufalá Irisa tam v slzách stála a bezmocně sledovala dění v pokoji. Když Yian vycházel, musela jsem rychle odběhnout, aby mě neviděl, ale rozhodně se ho zeptám na to, koho má vychovat. Teď se ale musím dostat do pokoje, a nejlíp tak, aby mě nikdo neviděl.

 

¤              ¤             ¤

 

                Ještě jsem měla dostatek času si to všechno promítnout. Yian má vztah s Irisou? Možná dokonce i rodinu. Oni to všechno plánovali… Únos, přepadení, dokonce i mé zabití. Nemůžu tomu uvěřit. Yian mě chce zabít? Proč se teda chová tak příjemně? Chce mi snad jako slaboch vrazit nůž do zad, až se nebudu dívat? Yian mě jen zneužívá! Vynahrazuje si na mně svou potřebu, kterou mu Irisa odmítala naplňovat! Cítím se tak pošpiněná! Kéž bych ho nikdy nepotkala! Jak já bych si teď přála zemřít!

   Dveře se otevřely a vstoupil Yian. Nevypadal zrovna nadšeně. Hned jsem k němu přiskočila a začala na něj ječet: „Tak ty ses na mně s Irisou domluvil?! Vy mě chcete zabít?! To všechno bylo úmyslné?! Proč?! A proč jsi mě tak zneužíval?! Myslíš si, že ti po tom všem můžu věřit?“

   „Cože? Tys – tys mě sledovala?! Jak jsi jen mohla!“

   „Jak jsi mohl ty?! Takhle ublížit mně i Irise!“

   „Eh,“ promnul si unaveně oči, „na takové vysvětlování jsem dost vysílený.“

   „Najednou! Proč jste se na mně domluvili? Proč ti naschvál vzala Vapendod? Co s ní máš? Proč ke mně nejsi upřímný? Chci odpovědi! HNED!“

   „Poslouchej, Diano -“

   „Ne, ty poslouchej, hošánku,“ přísně ho prstem popíchnu, „TY jsi mě chtěl zabít. TY jsi mi lhal. TY jsi mě zneužil. TY jsi mě vedl. To kvůli TOBĚ jsem tady zůstala, takže teď budu rozhodovat JÁ. JÁ budu dávat rozkazy, JÁ budu zabíjet, JÁ budu lámat srdce. Ne ty!“

   „Diano, poslouchej se – “

   „Ty už mi rozkazovat nebudeš! Nikdo nebude! Ty i tvá rodina jste mrtví! Všichni!“ odejdu a hlasitě zabouchnu dveře. Potřebuju klidné místo, kde mě nebude rušit ten slizký parchant.

 

¤              ¤             ¤

   Sotva mi Lunara otevřela dveře, sesypala jsem se jí do náruče.

Lunara… Jediná osoba, které tady můžu věřit. Je úžasná. Trpělivě snášela můj nekonečný vodopád slz, a když jsem se uklidnila, vyslechla všechno, co vím. Je mi jako vlastní matka. Dokonce si sundala kápi, posadila se vedle mě a vzala mě okolo ramen, aby mě utěšila. Její obličej byl plný vrásek a sem tam i jizev. Její láskyplné oči indigově zářily. Přátelsky se na mě usmívala a ve tváři měla pochopení. O vlasy sice moc nepečovala – její šediny byly celé rozcuchané jak vrabčí hnízdo – ale i tak působila jako pravá babička. Byla jsem ve velmi příjemné společnosti. Až na to, že tam byla tma, která ale aspoň zakryla mé oči rudé od pláče.

   „Je potřeba Irisu zastavit,“ promluvila nakonec hloubavým hlasem, „strach je ten nejnebezpečnější pocit. Díky němu jsi zranitelná, ale i silná zároveň. Jako první je potřeba jí ten meč vzít, ale jak?“

   Někdo zaklepal na dveře. Lunara si kvapně nasadila kápi a pootevřela dveře.           

   „Teď nemůžu – ach, to jsi ty. Jen pojď.“

   „Proč jste mu otevřela dveře?“ obořím se na Lunaru, která právě vpouštěla do místnosti Yiana, který si s provinilou grimasou sedl vedle mě na postel. Odsedla jsem si od něj co nejdál to šlo. Lunara přešla k malému dřevěnému stolku a na něco se podívala.

   „Karty mluví jasně, mé dítě,“ řekla na vysvětlenou.

   „Cože?“ vstanu a popojdu k ní, „co je tam? V tom šeru nic nevidím.“

   Yian se hned nabídl na pomoc a lusknutím prstů ozářil místnost jasným plamínkem, kterým nám posvítil na šest karet uspořádaných do kruhu a se sedmou uprostřed. Lunara ukázala na prostřední, kde stála žena se zavázanýma očima, v jedné ruce svírala meč, v té druhé váhy.

   „Hledáš pravdu, chceš spravedlnost,“ tlumočila výklad z karet Lunara. Na desáté hodině byla další karta, která ukazovala dva milence.

   „Toužíš po lásce, po věrnosti, ale nedostává se ti jí. Vášní jsi svedena z rozumu.“ Rukou, která se jí ve světle plamene začala přeměňovat na stejnou ruku mladé ženy, kterou jsem viděla i předtím, přejela níž, kde na trůnu ve tvaru delfína seděl král v zeleném oblečení a v ruce zdvihal pohár.

   „Přesto by sis však měla zachovat chladnou hlavu a rozumně uvažovat.“ Podívala se na další kartu, kde uprostřed bylo kolo s neznámými symboly. Na spodní straně na něm ležel netvor, navrchu sfinga.

   „Dějí se neobvyklé neočekávané události. Nechtěla jsi je, ale jsou to spíše dobré děje, které se ti v budoucnu budou hodit.“ Další karta vpravo byla položená obráceně. Značila dívku, která holýma rukama přemohla mocného lva, v obrácené poloze to však vypadalo naopak.

   „Jsi teď kvůli tomu všemu oslabená. Nemáš dost síly.“ Podívala se na předposlední kartu, kde byl vyobrazen svět a na spodu symbol nekonečna.

   „Svět,“ zamyslela se. „Musíš najít konec. Ten správný. Je potřeba zjistit, co musíš udělat.“ Na poslední kartě, tyčící se na vrcholku obrazce, šel nějaký blázen s úsměvem přímo k útesu a ani se nedíval dolů. Nijak se nebál.

   „A ty jej najdeš. Přinese to nový začátek, nový koloběh,“ podívá se na mě, „ale k tomu budeš potřebovat pomoc. Společnost. Já ti mohu pomoci, ale ani tak nás nebude dost. Je k tomu potřeba i Yian.“

   Plná zlosti se krátce podívám na Yiana. Kdybych o něm nevěděla tolik, pak možná, ale teď…

   Povzdechnu si: „Co mám teda udělat?“ podívám se Lunaře do očí a vyděšeně ustoupím, přičemž shodím židli. Lunařina tvář nebyla na světle stejná jako ve tmě. Byla mladá a bez vrásek. Rty se zbarvily do černa, stejně jako její nehty. Co je to za kouzla?

   Lunara si to uvědomila a rukou se ohnala po Yianově plameni: „Zhasni to!“

   Yian poslechl, ale když se Lunara oháněla, klopýtla a upadla přímo před moje nohy. Já jsem stále byla nalepená na okno a nebyla jsem schopna slova. Yian se zachoval jako gentleman a pomohl Lunaře na nohy. Když ji zvedal, omylem jí stáhl kápi z hlavy. Když se na ni potom podíval, strnul a s respektem poklekl s rukou na srdci. Sluneční paprsky dopadaly na její hlavu a ona se před našima očima začala měnit. Prořídlé krátké šedivé vlasy začaly nabírat zpět svou černou barvu a prodlužovaly se, nabývaly lesku a objemu. Světlo její obličej zbavovalo četných hlubokých vrásek, propadlé indigově zářící oči vystouply, rty se napnuly a získaly černou barvu. Nevypadala na víc než dvacet let.

   „Hyggelig å se deg igjen, Idunn,[i]“ řekl Yian uctivě.

   „Je to dlouhá doba, Yiane,“ opáčila, „vstaň.“

   Yian vyslyšel rozkazu a postavil se zpět na nohy. Nechápavě jsem tomu přihlížela. Řekl Yian právě Idunn? Možná je to jenom obyčejné slovo z toho jazyka, ale možná ne.

   „Co se to děje?“ zeptám se celá zmatená.

   „Promiň,“ odpoví Lunara a přetáhne si kápi přes hlavu, „ty vlastně náš jazyk neovládáš. O ztracené bohyni Idunn toho spoustu vím, protože já jsem ta ztracená bohyně. Jsem Idunn, tvá matka, Diano.“