Doba temna, kapitola XVII

Anotace: Je potřeba mít někoho, kdo vám naslouchá.

Sbírka: Doba temna

Když Sarója a Darim přišli do vesnice bez úlovku, celí zakrvácení a sotva na nohou, ženy jim okamžitě pomohly a ošetřily je, brzy se však rozzlobily. Sarója odešla bez povolení – zase -  a málem ji to stálo život. Ačkoliv tento fakt Darim nevěděl a navíc Saróju zachránil, neunikl trestu ani on. Dívka už na lov chodit nesmí a Darim na ni má dohlížet, aby to nedělala potají. Oběma byly zabaveny všechny zbraně. Do odvolání nesmí opustit vesnici. Pro oba je to nesmírné utrpení, jelikož Sarója miluje les a Darim chce odejít a hledat otce, který se ještě ani neozval. Aspoň může dvojice trávit víc času společně.

Darim a Sarója sedí naproti sobě. Chlapec má ovázanou pravou ruku a dívka paži a rameno. Na obličeji se jí hojí ošklivé škrábance. Oba jsou však v pořádku a baví se.

Sedí kousek od jezera. Hranice vesnice lemují vysoké dřevěné kůly sestavené do palisád chránících osadu jako hradby. Ženy se srocují u ohňů a povídají si. Někdy napomenou děti pobíhající okolo.

„Ž.“

„Ne,“ zasměje se Darim, „ne, takhle ne. Dej špičku jazyka na horní patro a zkus to říct.“

„Trž,“ zasměje se. „Ne, takhle ne. Po – č – kej. Zkusím to znova. T-t-rž. Ne Zase.“

„Aspoň to č ti už jde,“ usmívá se.

„Ale já chci umět i to… to tvoje trž – rž –řržš.“

„Už jsi to skoro měla. Zkoušej to dál.“

„Rž. Ne! Kruci. Vůbec mi to nejde. Ale kdybys slyšel Tsik:a:kwe…“

„No, to radši ne. Já neumím učit.“

„Ne, on to právě umí. Tsik:a:kwe tím jazykem mluvil několik let. Vlastně v jeho prostředí vyrůstal. K nám se vrátil až v sedmnácti letech.“

„Kde celou tu dobu byl?“

„Nevím. Nikdy mi to neržekl. Nechce o tom mluvit.“

„Vijáyalakshmi:sarója!“ zvolá jedna ze starších madam. Přijde ke dvojici.

„Ianeratie’ken?“ zeptá se.

„Hen[i],“ odpoví Sarója.

„Ok ni:se‘?“ otočí se na Darima.

„Eh – cože?“

„Ptá se, jak se máš,“ přeloží Sarója.

„Aha. Jo, mám se fajn.“

„Skennenko:wa:ne’e,“ odpoví Sarója za chlapce.

„Hen,“ pokračuje starší. „Satahon’satat. Kanan’kanta onhka ki:ken.“

„I:i?“ odvětila Sarója znechuceně.

„Hen. Ta:non raterihwaienstha.“

Sarója vztekle zabručí. Stařena ji ignoruje a obrací se k odchodu.

„Ka’wahse?“ zarazí ji Sarója. Žena odpověděla za chůze: „An’kama.“

Sarója se zvedne a otráveně Darima vybídne, aby udělal totéž.

„Amak’nana jde pro drževo a chce, abychom dohlédli na děti.“

„To nemusí být tak špatné.“

„To ržíkáš ty. Pro mě to není nic pržíjemného. Nesnáším ty malé haranty.“

„Ale no tak,“ poplácá ji po zádech, „nemůže to být tak hrozné. Dáme se do toho společně a vše bude zábavnější. Uvidíš.“

„Tak dobrže,“ usměje se Sarója.

Dvojice dorazila k hrajícím si dětem a posadila se na zem. Sarója je ostražitě sleduje, jako by to byla nějaká divoká zvěř snažící se ji zabít, jakmile se k ní otočí zády.

„Tohle je dost nuda,“ prohodí po chvíli Darim. „Co to nějak opestřit?“

„A jak?“

„Otec mi vyprávěl spoustu příběhů. Můžeme si tím zkrátit dlouhou chvíli.“

„Tak mluv.“

„Povím ti o jeho první výpravě. Tehdy měl dvacet let. Vydal se do Evropy, za oceán. Studoval tam tehdejší společenské poměry. Měl za úkol přinést vědění a znalosti zpět domů, ale den poté, co tam přišel, přitáhlo nepřátelské vojsko. Město, ve kterém přebýval, bylo dobyto. Kultura upadla, učenci prchali. Lidé byli zabíjeni a domy pleněny. Jedné noci dorazili vojáci i k němu. Mysleli, že bude snadný cíl, když ho spatřili ponořeného v knihách. Ale on měl po ruce meč, který oni neviděli, a hodlal se bránit. Za ten večer pobil dva oddíly – dva tucty schopných mužů. Pral se hlava nehlava a nakonec vyrazil do ulic. Probojovával se cestu úzkými uličkami, dokud se nedostal ke konci a neodjel pryč. Svou misi však splnil a naučil se důležitou věc: nikdy nic nevyjde podle plánu.“

Sarója se zasmála.“Pověz mi něco o sobě.“

„Není co říkat. Narodil jsem se v Japonsku, vyrůstal jsem v Japonsku. Nikdy jsem nikde nebyl, stejně jako matka.“

„Odkud teda znáš tolik jazyků?“

„Otec hodně cestuje. Naučil mě několika jazykům a díky němu vím, jak správně držet zbraň. Vždy ke mně byl upřímný, ale přesto… Přesto si myslím, že mi někdy neříká všechno.“

„Asi pro to má důvod.“

„Ale jaký? Ani Yuki mi to nechce říct a to toho očividně ví dost. Oni – “

„Stačí,“ Sarója přiloží ukazováček na Darimovy rty. „Uklidni se. Teď se tím netrap,“ pohladí ho po tváři. Pohlédne Darimovi do hnědých očí, jako by si ho pročítala jako poutavou knihu. Chlapec se na ni zmateně podívá. Ví, že dívka čte jeho pocity. Tak by tak chtěl číst ty její. Dívka uhne pohledem a zardí se. Ani neví, co vlastně dělá a proč to dělá.

„Vijáyalakshmi:sarója,“ vyruší je malý snědý chlapec. Sarója se od Darima odtrhne a oba si v duchu oddychnou. Sarója se pousměje a s falešnou vlídností se podívá na chlapečka a jeho kamarády, kteří ji o něco žádají. Ten jazyk je překrásný, pomyslí si Darim, musím se ho naučit. Sarója se k němu po chvíli otočí.

„Chtějí slyšet tvé příběhy,“ řekne.

„Ale já neumím váš jazyk a oni ten můj. Nebudou mi rozumět.“

„Já jim to budu pržekládat.“

Darim se usměje.

„Jednou, je to už dávno, se Yian vydal na lov do země věčného sněhu. Žily tam bílé lišky a zvířata podobná jelenům, ale dvakrát větší a s parohy mohutnějšími než má dvanácterák. Ty všechny on lovil a ulovit. I medvědy tam potkal, ale těm se vyhýbal. A jednoho večera se takhle vracel z lovu domů s bohatou kořistí – ostatně jako vždy – když zahlédl stopy ve sněhu. Lidské. Vydal se po nich. Nikdo by přece nechtěl v té zimě být dobrovolně. Stopy byly stále delší, a čím hlouběji do lesa šel, tím víc se ve sněhu leskla čerstvá krev. Yian se rozběhl. Už slyšel bolestivé výkřiky a vrčení vlků. Někdo potřeboval jeho pomoc. Přiběhl na mýtinu. Smečka divokých vlků útočila na člověka. Bylo jich tolik, že Yian nešťastníka neviděl. Bezhlavě se však vrhl do boje. Vlků bylo aspoň třicet, ale on se s nimi bil jakoby nic. Kousli ho do paže a do nohy. Skoro nemohl chodit. Nakonec se na něj vrhli a srazili ho na zem. On si je však k tělu nepustil a zbytek vlků dorazil v leže. Celá mýtina byla tehdy zbrocená krví, ale ne tak, jako ta dívka, kterou zachránil. Byla mladá a velmi krásná. Ležela tam bezmocně. To jednoduché látkové oblečení zšedlé a špinavé po dlouhých cestách teď bylo celé mokré od krve svého nositele. Její dlouhé vlasy byly ulepené. Dívka se stěží držela při vědomí. Yian ji vzal a odnesl domů. Tam ji ošetřil a ona se uzdravila. Nakonec se ukázala být tím největším úlovkem, který si kdy Yian přivezl, jelikož s ním zůstala dodnes.“

Jakmile Sarója dokončila překlad poslední věty, děti začaly jásat a dožadovaly se dalšího vyprávění. Nakonec nebylo tak těžké je uhlídat. Alespoň ne s Darimem.

„Chtějí další pržíběh,“ řekne sladce Sarója. I jí se vyprávění líbilo.

„A o čem byste chtěli slyšet?“

„Co tržeba o tom, jak to s nimi pokračovalo?“

„No, to nevím. Dali se dohromady, to je asi tak všechno. Ale nic podrobnějšího mi otec neřekl. Ani on, ani matka. Vlastně o těch dvou nevím skoro nic. Nic mi o té době neříkají. Znám příběhy jen z doby, než ji poznal. A něco málo o ní.“

„Tak pověz něco z doby před Yuki,“ vybízí Sarója.

„No, otec byl v mnoha bitvách.“

„Tak vyprávěj! Všichni jsme už nedočkaví.“

„Tak jo. Třeba… jo, tahle je dobrá. Kdysi, není to moc dlouho, se spolu utkaly dvě armády.“

„Vidím, že se dobře bavíte,“ řekla starší žena přicházející s otepi dřeva na podpal v náručí. Mluvila jen na Saróju, protože věděla, že Darim jejich jazyk neovládá.

„Ano,“ odpoví Sarója svým rodným jazykem, „Darim nám vyprávěl nějaké příběhy.“

„Hádám, že o jeho otci, I já bych o něm mohla vyprávět. Nuže dobrá. Svou práci jste odvedli dobře. Jen tak dál a budete moct zase ven. Teď však potřebují vaši pomoc u táboráku. O ty děti se teď už postarám.“

„Jak si přejete. Pojď, Darime,“ přejde zase do češtiny, „půjdeme se trochu ohržát. Tam mi můžeš ržíct další pržíběhy.“

Sarója vstala a Darim hned po ní. Už cestou k ohni spolu zapáleně mluvili. Zdá se, že Darim má konečně někoho, kdo mu naslouchá. To Yian ani Yuki nedělali. Nikdy.