Doba temna, kapitola XXIV

Anotace: Přicházejí staří známí.

Sbírka: Doba temna

Darim se prudce posadí. Stále je v jeskyni. Venku už svítí slunce.

„Co se stalo?“ Sarója se posadí vedle něj. Darim se snaží uklidnit. Ještě pořád si vybavuje pohyb dívčiných rtů v rytmu jeho jména. Nevědomky ten pohyb zopakuje. Rukou si vjede do vlasů. Předkloní se a zavře oči. Zhluboka se nadechne.

„Zlý sen,“ řekne. „Byl to jen… divný zlý sen.“

„Měli bychom jít. Ve vesnici budou mít starost.“

„Jo,“ odpoví po chvíli napjatého ticha, „jo, to bysme měli.“

„Doma nebudou moc nadšení, že se vracíme až teď,“ strachovala se Sarója, když se blížili k vesnici.

„No co, řeknem, že jsme se schovali před bouří,“ odpoví Darim.

„A pak?“

„To si můžeme nechat pro sebe, no ne?“ škádlivě se usměje. Chytí ji kolem pasu a přivine k sobě. Sarója se začervená.

Pokračují dál.

Dvojice už může vidět opevnění vesnice, které… doutná?

Tupé údery se nesou lesem.

„Už zase,“ pronese otráveně Sarója. „To je určitě další z kmenů, který chce naše území,“ dodá na vysvětlenou.

Velký stín se přenese nad jejich hlavami. Darim vzhlédne, ale kvůli ostrému slunci nic nevidí. Zaslechne však řehtání koní. Několik bílých šmouh se mihne mezi stromy. Pronikavý ženský bojový pokřik se nese desítky metrů daleko.

„A do háje.“

Darim si sáhne na dýky, aby se ujistil, že jsou stále na svém místě, a vyrazí k vesnici. Sarója se rozběhne za ním.

„Co se děje?“

Darim neodpověděl, dokud se nedostal k hořící palisádě.

„Pomoz jim uhasit oheň a postarej se, aby se nikomu nic nestalo, Sarójo. A hlavně se vyhýbej těm ženám!“ zakřičí, aby přehlušil vřavu.

„Jakým ženám?“

Zpoza stromů právě vyběhly bojovnice ve stříbřité zbroji na bílých koních. Jedou k vesnici.

„Těmhle.“

Sarója vběhne za hradby a zmizí Darimovi z dohledu. Valkýry si chlapce kupodivu ani nevšímají a vbíhají postupně do vesnice. Tentokrát neutečou. Chtějí Darima? Tak ať ho mají! Ale jak se dozvěděly, že je tady?

Darim vytáhne dýky a nastrčí je k nohám jednoho z koní. Zvíře spadne a Valkýra s ním. Darim využije situace a bodne ji do temena. Ozve se hlasité křupnutí. Jedna by byla. A teď ty další.

Ve vesnici byly tři skupiny – indiáni ze Sarójina kmene bojující s bělochy snažícími se získat jejich území a bojovnice s černými zbraněmi, které Darim nikdy neviděl, které rvačku pozorovaly z pohodlí svých běloušů.

Darim neváhal. Jednu dýku vyhodil a trefil se přesně do Valkýřina krku. Ostatní ženy se na něj podívaly.

„Jo, to jsem já,“ provokuje Darim, „chcete mě, ne? Tak pojďte!“

Jedna z dívek vytáhne malou černou zbraň, ne větší než je jeho dýka, a namíří na Darima. Druhá jí však pokyne hlavou, aby to nedělala. Holka jen pokrčí rameny, zbraň schová a jako ostatní dál sleduje boj.

„Co?“ Darim je zmatený. Tolik se těšil na boj a ono nic. Ty ženské se jen dál dívají na ten masakr jako na bezúčelnou rvačku zvířat.

Indiáni dostávají na frak. Darim jim musí pomoct. Hned, jak se tak rozhodl, však Valkýry vytáhly své pistole a začaly střílet. Ani jedna kulka neminula, ani jedna nezasáhla špatný cíl. Bílí lidé byli do minuty pobiti. Jedna z bojovnic sesedla a šla obhlédnout mrtvé. Darim se rozběhl a tasil dýku. Mířil na její záda. Než udeřil, žena se bleskurychle otočila, chytila ho za ruku a překroutila mu ji v nepřirozeném úhlu, až musel zbraň upustit.

Nastalo ticho. Slyšet byly jen poslední plameny, které jsou skoro uhašeny, a praskání spáleného dřeva.

Všichni napjatě sledovali, co se bude dít.

Valkýra vytáhla pistoli a vrazila ji chlapci do úst. Odjistila ji.

„Tohle už nikdy nedělej,“ zasoptěla s norským přízvukem, „mohlo by tě to přijít draho.“

„Nech ho,“ rozlehlo se údolím, když se chystala stisknout spoušť. Valkýra pistoli zklamaně vyndala, zajistila a schovala. Darim se ohnul pro svou dýku, ta už však byla v rukou jiné ženy.

Měla krátké světlé vlasy, jemně rýsovanou tvář s několika malými vráskami a azurové oči. Zbrojí se nijak nelišila od svých stoupenkyň, až na to, že na jejím kyrysu se třpytila silueta orla. V levé ruce držela jeho dýku, místo pravé měla… hák. Tři železné obloučky ve tvaru otazníku spojující se u zápěstí.

Žena se podívá na dýku, na jejíž rukojeti je vyryto písmeno D.

„Já tě nechci zabít,“ promluví hrubým hlasem, „Darime.“

Zbraň mu vrátí.

„Pochybuju, že mé jméno jste uhodla z té rukojeti. Odkud mě znáte? A kde se schovává ta vaše zbabělá vůdkyně… Katia?“

„Ta coura je z jiné družiny. A písmena na tvých dýkách neznamenají Darim a Yuki. Ty si mě asi sotva budeš pamatovat, když naposledy, co jsme se viděli, jsi byl ještě takhle malé mimi. Taky pochybuju, že se o mně Yian zmínil.“

„Tak už přestaňte a řekněte mi, kdo jste.“

„Tak netrpělivý. Úplně jako tvůj otec.“ Odmlčí se. „Jsem Kirya.“