Doba temna, kapitola XXXVI

Anotace: Yian učí, jak přežít.

Sbírka: Doba temna

Slunce ostře svítí a pod čistou modrou oblohou se velmi pilně pracuje. Pár lidí ještě zařizuje příbytek, někteří odešli do lesa pro další dříví či potravu. Yian právě uvazuje ostrý kus železa k dřevěné tyči. David se Sofií ho se zájmem pozorují.

„Na co to je, strýčku Yiane?“ ptá se chlapeček.

„To je sekerka, dítě,“ usměje se a utáhne uzel. „S tímhle se dají porážet stromy a získávat dřevo. Ukážu ti to.“

Vstane. Rozhlédne se, vybere si nejvhodnější strom a přijde k němu. Sekne poprvé. Pravá paže ho zabolí. Zatne zuby a udeří podruhé. Cítí, jak stehy povolují. Položí sekyru. Vyhrne si rukáv a obhlíží škody. Rána je po okrajích napuchlá a zarudlá, z povolených stehů uniká žlutá a rudá tekutina.

„Co se děje, strejdo?“

„Ale nic. Jen staré zranění.“

„Nepotřebujete pomoc?“ trápí se Sofie, která pozoruje stroužek vytékající krve.

Yianovi se zatočí hlava. Opře se o kmen a vzpamatuje se. Ruka ho znovu zabolí.

„Pokud nemáte jehlu a nit, veškerá pomoc bude zbytečná. A možná i nějaká dezinfikace by se hodila.“

Dívka jen zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. Yian pochopil, vzal trčící konec nitě a pomalu začal vlákno vytahovat. Sofie hned zakryla svému bratrovi oči.

„V životě uvidí i horší věci,“ Yian si všimne dívčina počínání.

„Ale nemusí začínat tak brzy.“

„Divila byste se, co jsem já viděl v jeho věku.“

„Ale vy nejste on.“

Kéž bych byl, pomyslí si, tak bezstarostný… Utrhne si kus trička a obváže si s ním zatím dobře se hojící ránu.

Stín se přežene přes Yianovu tvář. Muž vzhlédne.

„Páni,“ žasne David, „tak velké ptáky jsem ještě neviděl.“

„Tohle nejsou ptáci,“ hrozí se Yian. Už instinktivně si upravuje a kontroluje výzbroj. Pozoruje stádo pegasů pozvolna klesat k zemi. Lidé si jeho počínání všímají a přichází k němu pro vysvětlení.

„Přistávají u řeky,“ říká si pro sebe Yian, „zastihnu je nepřipravené, ale musím vyrazit hned.“

„Co se děje?“ ptá se nechápavě Sofie.

„Tohle jsou ty nejnebezpečnější osoby, jaké tady dnes můžu potkat. Doufal jsem, že už se neukážou.“

„Kdo?“

„Valkýry.“

„Kdo?“

„Podle severských mýtů jsou Valkýry ženy bojovnice, strážkyně Vallhaly,“ vzpomíná jedna ze starších žen. Yian přikývne.

„Dnes nenajdete nikoho smrtonosnějšího. Proto je musím zastihnout a zničit nepřipravené, dokud je ještě čas.“

„Ale, strejdo Yiane, není správné někomu ubližovat,“ protestuje David.

„Poslyš,“ poklekne Yian a chytí chlapce za rameno, „někdy to prostě jinak nejde. Někdy prostě musíš ublížit jiným lidem, abys ochránil ty své.“

„Ale není to správné.“

„Někdy musíme udělat věci, které nejsou správné, Darime, abychom ochránili ty, které milujeme.“

„Davide,“ opraví ho Sofie, kterou Yianova slova zasáhla.

„Co?“

„Davide. Řekl jste ‚Darime‘.“

„To je jedno.“

Yian okamžitě vyrazí po proudu řeky. Všichni muži a ženy, kterým pomohl, ho okamžitě bez vyzvání následovali, ačkoliv jejich přítomnost by Yian radši postrádal.