Doba temna, kapitola XLIII

Anotace: Všechny tvé činy se na konci sečtou.

Sbírka: Doba temna

Hnědý uhnaný kůň právě sklápí svá křídla, odchází do stínu a tam pod stromy odpočívá. I Yian je zmožen. Ale má teď chvíli čas. Možná by si mohl na chvilku zdřímnout a ulevit tak od bolesti, která ho poslední dobou sužuje.

Potácí se zahradou, když ze dveří vyběhne ustaraná Yuki, ještě s brýlemi na nose. Zase byla v knihovně. Tak ráda studuje mapy… Kdoví, jestli někdy nebyla kartograf?

Doběhne k muži a dlaně mu přiloží na tvář.

„Vypadáš tak sešle,“ pozdraví ho ustaraně. „Jsi unavený a proboha vždyť celý hoříš! Co jste dělali? A kde je Darim?“

Prsty jemně přejede po Yianových rukou. Když muž ucukne pravou paží, hned mu žena sundá kabát, který ho zahříval, a podívá se na ránu.

„Jak dlouho už to máš, Yiane?“ zvážní Yuki.                        

Yian zakašle. „Už dlouho.“

„Musíme to vyčistit,“ táhne ho dovnitř.

„Nic tomu není.“

„Hnisá ti to.“

„Nech to vyhnisat.“

„Co když se ti do toho dostala infekce a ty se otrávíš?“

„Nic tam není. Celou dobu jsem to měl zašité.“

„O to hůř. Pojď, posaď se. Já se na to podívám.“

„Yuki,“ osloví ji a pevně ji chytí za ramena. Žena zmlkne a podívá se mu do očí. „Jsem rád, že tě zase vidím živou a zdravou a je milé, že se o mě tak staráš, ale teď máme na práci důležitější věci.“

Zakašle.

„Darim je v bezpečí v Evropě, ale je na mě naštvaný. Doufám, že Nelu nenašel a není teď na cestě sem.“

„Proč? Vy jste ji teda našli?“

„Našel jsem ji, ale Darim mi byl v patách. Už jsem s ní nestihl odletět.“

„Tomu nerozumím.“

„Nechal jsem Darima v jedné spojenecké vesnici, kde se měl uzdravit a být v bezpečí, dokud se nevrátím, ale on si myslel, že se ho chci zbavit. Našel si mě a skoro mě dostal. A pak mi přísahal, že jestli ještě jednou uteču, zabije mě.“

„Myslíš – “

„Ne, neřekl bych, že bude schopný zabít vlastního otce. Tu dýku vytáhl v záchvatu vzteku.“

„To ti udělal on?“ ukáže na paži.

„Ne,“ usměje se a sípavě si odkašle. Zamotá se mu hlava.

„Posaď se,“ Yuki mu pomůže do křesla a přiklekne k němu. Chytí ho za ruku.

„To vrtule od letadla, když jsem havaroval. Je to docela hluboké.“

„Měla bych se na to podívat. Dostat ten hnis ven, vydezinfikovat to…“

„Ne. Nemá to cenu. Už ne.“

„To neříkej.“

„Podívej se na mě. Jsem zraněný, vyčerpaný a nemocný. Je to sice jenom chřipka, ale – “

„Nedokončuj tu větu, prosím.“ Yuki tohle řekla zoufaleji, než chtěla.

„Potřebuju si odpočinout. Napusť mi prosím vanu.“

„Pod jednou podmínkou. Necháš mě ti pomoct.“

„Tak já si ji napustím sám.“

Vstane a omdlí.

Z mrákot ho probere Yuki. Usmívá se na něj, ale v očích jsou vidět starosti.

„Vanu máš nachystanou.“

„Díky. Jen… Hele,“ podívá se na svou ruku, „tys mi to vyčistila?“

„Bylo to hluboké až na kost, celé jsem to musela rozřezat a nechat hnis vytéct ven. Ale je velké riziko, že se ti do toho dostala infekce. Bylo by lepší tu ruku useknout.“

„Ty jsi mi ale doktorka.“

„Nejsem. Ve druháku jsem nesnesla pocit, že bych měla pitvat novorozeně,“ zahanbí se a odmlčí se.

„Pomůžu ti s tou košilí,“ řekne po chvíli ticha.

„Nemělas mi pomáhat vůbec,“ otočí se na Yuki Yian a vyčítavě se jí podívá do očí.

„Nemáš zač za tu vanu.“

Yian si vleze do horké vody. Konečně trocha klidu a hygieny. Naposled se koupal… Kdy se vlastně naposled koupal? Před dvěma měsíci? Před rokem? Už si to ani nepamatuje.

Měl by se uvolnit. Vždyť je uvolněný. Tak proč mu srdce bije jako na poplach? Možná by mu teď Yuki neměla mýt záda. Je z toho trochu rozpačitý.

Země se otřese. Téměř okamžitě následuje tlumený táhlý zvuk připomínající zpěv písečných dun. Dvojice tomu nevěnovala větší pozornost, dokud se přes dům nepřenesl šedý stín.

„Zrovna teď se musí probudit?“ zabručí Yian. Normálně má takové bojové vzpruhy rád, ale když je mu zle, je nevrlý a naštvaný na celé okolí. Navíc zrovna teď není v nejlepší kondici.

„Možná je to Nela,“ namítne Yuki.

„Pitomost. Sama by z té jeskyně nechtěla. A co by ji sem vůbec táhlo?“

„Ty víš, co. Ale asi máš pravdu. Ven by nechtěla.“

Další dusot otřásl okolím, jak zvíře dosedlo. Rozhlíží se. Ten dům s odkvetlými sakurami na zahradě se mu vůbec nelíbí.

Yuki znervózní. Když nezasáhne, žádný dům tady brzy nebude.

„Já se o něj postarám,“ řekne Yuki a okamžitě odběhne.

Yian nemůže zůstat ve vaně, když ví, že Yuki jde na smrt. Zase. Tak rychle, jak mu to jen síly umožňují, vstává a obléká se do čistého bílého bavlněného trička a džínů – jednoho z nejlepších moderních vynálezů lidstva. Bere si zděděný meč a kuši a vyráží dolů z kopce, do města, přímo za Yuki bojující ve své gigantické podobě.