Doba temna, kapitola IL

Anotace: Myslíte, že tohle byl konec? Ani nápad.

Sbírka: Doba temna

Nad Tokiem se stahují šedá mračna a halí zavodněné trosky bývalé metropole do temného pláště. Světla v lucernách okolo domu na kopci obklopeného upravovanou zahradou s alejí sakur a malým jezírkem, nyní již však bez života, se rozžínají. Jejich mdlé světlo dopadá na bledou černovlasou asijskou ženu v černém oblečení. Krátké havraní vlasy jí v lehkém větříku padají do tváře. Stojí nad tělem, které sem přinesla z úpatí kopce, kde jej zanechala velká voda.

Možná, že on city k ní jen předstíral, její láska k němu však byla pravá, těžce proto rozřezávala jeho vypracované tělo na kusy a stahovala jej z kůže. Krev z těla se vsakovala do země. Žena uspořádala jeho části: maso a vnitřnosti na levou stranu, kosti a kůži na pravou. Hlavu s pláčem pohřbila.

Když bylo vše přichystáno, vstala. Zadívala se do dálky. Do očí se jí nahrnuly slzy nenávisti. Vzpomněla si na toho, kdo jí zabil miláčka, jednoho z mála, kterému otevřela své srdce.

„Já si tě najdu. A pak tě zabiju, Darime. To přísahám,“ mluví, jako by se na ni Darim díval. Odmlčí se. Ujasní si myšlenky.

„Ne. Nejdřív… nejdřív zničím všechno, co máš rád. Srovnám tvůj domov se zemí a v jeho plamenech si opeču useknuté hlavy tvých milovaných.“

Usměje se.

„On počká,“ řekne si pro sebe. „Bude se dívat. A až uvidí, že vše, na čem mu záleželo, ztratil, až uvidí, že jeho celoživotní dílo bylo zhaceno, teprve potom mu dovolím zemřít.“

Výraz zhnusení a opovržení se změnil v hrůzostrašný úsměv.

Yuki poklekla a započala prastarý rituál k vyvolání démonů a zbloudilých duší živících se životní energií.