Kmen - Kapitola V. - Křest ohněm

Anotace: ...

Jak řekl, tak i bylo. Araj každý den poctivě s Galim cvičil na lesním palouku. Byl poměrně mrštný a rychle se učil i když bylo stále ještě jasné kdo má navrch. Měl tou dobou hodně starostí. Domluvil se se Zlivojem aby dál vedl jestřábí rod dokud nebude zvolen náčelník. Kromě tvrdého tréninku mu každý den mladí přátelé vštěpovali do hlavy své představy o moderním národním myšlení, bez kterého se nejstarší slovanští obyvatelé naší vlasti řítili do záhuby. Postupně se mezi lidmi rozkřiklo něco o chystaných změnách a vypadalo to že snad poprvé v jejich životech začali přemýšlet o své budoucnosti. Hojsa měl pravdu, zatímco asi mírná nadpoloviční většina změny vítala, ti starší byli proti a varovali před vším čemu nerozuměli. A to vedlo k dalším sporům. V těchto dobách byli stařešinové velmi uznáváni a i když se mnohým jejich slova nelíbila, nedovolili si jim odporovat.
Zatímco se kluci s nějakou neočekávanou chutí pustili do organizování malé revoluce, Tereza se toho příliš nezúčastňovala a proháněla raději Fajku po okolí. Zdálo se že jí nic nechybí. No a Sylva se přestala bavit úplně se všemi a toulala se po lesích kde se slzami v očích přemýšlela o své rodině, ale vzhledem k tomu, že člověk svou povahu příliš nemění, tak se začala zaobírat myšlenkou na získání nějakého většího vlivu, pokud by se z těch primitivních končin nedostala. Šla lesem po měkkém mechovém koberci mezi mladými břízkami. Něco jí píchalo v botě tak se jednou rukou opřela o silný prut lískového keře a druhou si vyzouvala botu. Jak se snažila na jedné noze udržet balanc, hýbala s křovím. ,,Brrh.. frrrk!“ ozvalo se někde z blízka. Sylva strnula jako socha. Nic. Rychle si nazula botu a opatrně povolovala napnutý prut keře, ten ale stejně zašelestil. ,,Brrrrrh Urr! Urr!“ ozvalo se znovu. Zdálo se jí, že ji prozradí divoký tlukot srdce. Opatrně udělala v měkkém mechu krok vpřed a nahlížela přes křovisko co že to vydává ty divné zvuky? Už byla skoro na okraji když za keřem spatřila jakousi hýbající se větev. Přiblížila se blíž ke keři a až odhrnula několik větviček překážejích jí ve výhledu zjistila že to není větev, ale lopatovitý paroh obrovského losa. Stál nehnutě za křovím a občas ze sebe vydal to podivné ,,Urr!“, uši měl natočené dopředu a čekal co se bude dít dál. Sylva myslela že umře strachem, přesto opatrně pustila odsunuté větvičky a pomalu se dřepla. U země nebylo tolik listí tak mohla pozorovat mohutné, široce rozkročené losí nohy s obrovskými kopyty. Opatrně se rozhlížela kolem ale neměla kam utéct, všude byl řídký les, obrovité zvíře by ji mohlo snadno dohonit a rozdupat. Los stál za keřem v takové pozici že se navzájem nemohli vidět a v měkké půdě ani slyšet kroky. Najednou se nohy pohnuly a vypadalo to, že se chystá křoví obejít aby se podíval co ho to vyrušilo? Sylva spadla na zadek, ale hned zase vyskočila a rychle se přesouvala na druhou stranu. Viděla teď jeho zadní nohy, hlavu měl v místech kde před okamžikem dřepěla. Bylo slyšet funění jak očuchával to místo. Zřejmě ji ucítil. Začala se třást a připadalo jí že se nemůže hnout z místa. Los opět vykročil a Sylva za ním. Chvilku tak kroužili kolem keře, ale ani z jedné strany nebyla žádná vhodná cesta mezi hustější stromy kam by se obr nedostal. Ocitla se v pasti. Paroháč zaslechl jak za ním něco zašustilo, jak byl obrovský a zdánlivě neohrabaný, tak se v mžiku otočil aby kopyty ztrestal každého kdo se jej opovážil vyrušit. Sylva se hned klidila na druhou stranu, ale ujela jí noha a spadla. Los ji už spatřil, ale stihla vyskočit a zas běžet kolem keře. Tři její kroky se rovnaly jednomu losímu, tak hned měla naštvaného losa za zády. Celá k smrti vyděšená se otočila ke zvířeti a z plných plic zaječela až se to lesem rozléhalo. Los se lekl, zarazil se v běhu a stál jako socha. Sylva sebrala veškerou odvahu kterou měla a co jí nohy stačily utíkala mezi nejbližší stromky. Než se los vzpamatoval uběhla asi dvacet metrů ale naštvané zvíře ji velkými skoky rychle dohánělo. Doběhla mezi stromky a snažila se rychle měnit směr a kličkovat, ale dusot za sebou stále slyšela. Byl na svou velikost poměrně mrštný a tenké břízky nepředstavovaly pro jeho těžké tělo žádnou překážku. Zdálo se jí že jí už dýchá na záda, ale na poslední chvíli se protáhla mezi skupinu blízko sebe rostoucích stromů, mezi kterými zůstala celá udýchaná stát. Los zuřivě narážel hlavou do stromů, ale ty už byly i nad jeho síly a také široké paroží mu nedovolovalo dostat se k ní blíž. Vztekle běhal kolem, hekal, funěl a parožím i kopyty vytrhával kusy hlíny a vyhazoval je do vzduchu. Sylva zůstala uprostřed a nespouštěla z něj oči, věděla že se k ní už nedostane, ale netušila kdy ho to přestane bavit.
Ještě snad hodinu pobíhal nebo postával kolem, tak se raději posadila a opřela o strom. Sledovala ho jen očima, jinak se nehla. Mohla jen čekat, na blízku nebyl nikdo kdo by ji slyšel a vysvobodil ze zajetí, nicméně byla ráda že takto šťastně vyzrála nad lesním obrem, jehož paroží při zvednuté hlavě dosahovalo třímetrové výšky. Napadlo ji, že kdyby narazila na medvěda či vlka už mohla být mrtvá, koneckonců na přemýšlení měla času dost. Uvědomila si, že toto je zcela jiný svět, než ten ve kterém se narodila a žila. Svět v němž ještě není člověk tak úplně pánem světa. Vzpomněla si na Terezčin dějepisný výklad o tom, že by mělo jít o období kdy se zhroutila slavná Římská říše, kdy docházelo k příchodu Slovanů do střední Evropy a kdy se zde střetnul pravěk, starověk a raný středověk. Los konečně vzdal svou marnou snahu a vrátil se k okusování lískového keře, u kterého vše začalo. Byl sice daleko, nicméně na dohled. Pomalu vstala, udělala několik kroků, přičemž stále sledovala zvíře i to, kam šlape, nerada by se prozradila. Přikrčená, ho velkým obloukem obešla a kryla se křovím. Los se ohlédl dozadu ke stromkům, nečekala jestli si všiml že už tam nesedí a přidala do kroku. Vyběhla z březového hájku do smrčin a pak utíkala co jí síly stačily na kopec za kterým se snad nacházela osada, tedy pokud nezabloudila. Kouř z osady ji neklamě vedl a tak se zase rozběhla z kopce dolů. Když doběhla celá uřícená, měla o čem vyprávět. Když skončila, Boleslav se nahlas zasmál: ,,Každé malé dítě ví že nemá chodit samotné moc daleko, hlavně tam kde to nezná. Ale buď ráda že to byl jen los, haha!“
,,Jen los? Víte jak byl obrovský?“
,,Vím jak vypadá los, ale je to jen hromada masa na dlouhých nohách. Kdybys potkala divokého tura tak by tě ty břízky nezachránily. Samotářský tur sám útočí na vše co se hne a žádná překážka pro něj není dost pevná.“
Sylva vykulila oči ,,Je ten tur velký jako los?“
,,Není tak vysoký, ale dvakrát tak mohutný.“ po této větě na ni šly mdloby.

Dva dny uběhly jako voda. Stále bylo o čem mluvit a stále bylo co dělat. Araj se za tu krátkou dobu připravil jak nejlépe mohl. Třetího dne ještě za svítání si většina lidí přivstala aby Araje se Zlivojem a Boleslavem vyprovodila na cestu. Trvalo jim asi tři hodiny než došli na místo setkání. Bylo to v místě, kam to měli zástupci všech sousedů přibližně stejně daleko. Slunce už pomalu mířilo k poledni když byli na místě skutečně všichni, po třech zástupcích z každé osady z nichž jen jeden byl adeptem na budoucího vládce. Každý už měl v hlavě srovnáno co chce říct a jaký by měl být postup při volbě společného náčelníka. Zprávy, které jim poslové donesli, jim byli rovněž po chuti a cítili že je čas vylézt z díry a nenechat se dál mučit krvavými, loupeživými nájezdy. Muži se společně poklonili bohům, poprosili je o jejich přízeň, posedali si do kruhu a jeden po druhém ostatním sděloval své požadavky na způsob volby. Pak pokračoval sedící po jeho pravé ruce až domluvili všichni. Kdo nechtěl mluvit jen pokynul sousedovi ať se ujme slova. Potom začali klidně debatovat o detailech. Jednomu se nelíbil návrh druhého, druhý se přiklonil k třetímu, ale naštěstí se nehádali tak jako předchozí dny, kdy tyto věci probírali všichni společně. Po poledni byla rozprava ukončena, sousedé se rozloučili a vydali se do svých skromných domovů.
Když se odpoledne vrátili, všichni se kolem nich sesypali jako vosy a netrpělivě čekali s jakým výsledkem pořídili. Araj tedy začal: ,,Společně jsme se domluvili, že volba náčelníka bude probíhat na stejném místě u Račí zátoky den po nejbližším úplňku, ten je ode dneška za šest dní. Sejde se tam veškerý lid, ať všichni vidí že je volba poctivá a spravedlivá. Bude probíhat tak, že všichni zájemci budou společně debatovat o tom, jak by vedli rod po všech směrech. Každý bude moct mluvit. Lidé pak vyberou ze všech deset mužů, kteří se jim budou zdát nejlepší. Ti budou muset složit tři zkoušky. První, že musí obstát v boji muže proti muži mezi sebou samými, aby dokázali že dovedou bránit lid. Druhá, že musí do východu slunce následujícího dne ulovit k jídlu dobré zvíře, ptáka a rybu, aby dokázali že dovedou nasytit lid. A třetí, nejtěžší zkouška spočívá v tom ,že dotyčný musí od svítání druhého dne do svítání třetího dne, stát nehnutě bez jídla a vody na špalku tři pídě širokém, aby dokázal sílu svého ducha.“
Jak zde již bylo zvykem, v davu to hučelo jako v úle. Všichni byli překvapeni náročností volby i když lehkou ji nečekali. Zlivoj k tomu dodal: ,,Musely být uspokojeny požadavky všech zúčastněných, nebylo na výběr. Dá se čekat že někteří odpadnou, pokud by jich zůstalo víc tak rozhodne rada starších. Zvolený náčelník pak bude oslavován a až si odpočine tak bude pokračovat volba jeho zástupce, kmenové rady, velitele ozbrojené družiny a tak dále.“
,,Trochu masakr, nechtěl bych stát dvacet čtyři hodin nehnutě na špalku a aby ještě na mě stovky lidí čuměly.“ podivoval se nad zkouškou David. Michal ho ještě trochu popíchl. ,,A hlavně bys nic neulovil, všichni by pochcípali hlady. Přiznám se, že já ale asi taky ne. Jejich schopnosti jsou v tomhle ohledu trochu jiné než ty naše“ dodal trochu zadumaně.
,,To je fakt, oni mají své schopnosti, my zase své.“ řekla Sylva a zaťukala si na čelo.
,,Co tím myslíš?“
,,No, my vládnem mozkem o trochu víc než oni, co jsem tak za těch pár dní tady vypozorovala. O způsobu volby kmenové rady řeč nebyla.“
,,Chceš do politiky?“ vykřikl překvapeně Marek
,,Začíná nová doba, i ženy v ní mají své místo, je třeba jich do vedení pár zakomponovat. Kromě sebe mám pár tipů.“ spiklenecky mrkla na kolegy.
Gali rozhodnul že Arajovi dá ten den trochu klidu, ale následující den mu už trochu přitíží a bude ho cvičit proti dvěma nebo třem útočníkům. Večer se o tom radili u ohně, když se podávala večeře. Skromná, ale dobrá. Chlebové placky se zapečenými rozinkami a loupanými borovými semínky natřené včelím medem. Tereza zavedla Fajku do ohrádky, kterou jí vyrobili a otírala ji suchou slámou. Lukáš se opřel o břevno ohrady a pozoroval Terezu. Po chvíli promluvil: ,,Tobě se tady líbí že? Vypadáš taková usměvavější než dřív, ale před týdnem tě mohli zabít.“
,,Mohli, ale nezabili.“ odpověděla aniž by na něj pohlédla.
,,My by jsme ale rádi domů, tam kam patříme.“
,,To já neovlivním, neházejte na mě všechnu vinu.“
,,Nikdo na tebe nic neháže, jen nechápeme proč se ti tady tak líbí?“
,,Pokud budete mít možnost vrátit se, tak běžte, ale já zůstanu.“
,,Proč prosímtě!?“
,,Protože si mě tady taky někdo váží a mám tu klid.“
,,My si tě vážíme taky, tak nech těch řečí.“ na to už neodpověděla, vzala řídký kostěný hřeben a začali koni česat hřívu a ohon. Lukáše si dál nevšímala, tak se uraženě otočil a odešel. Chvilku ho sledovala a pak šeptem mluvila na koně: ,,Oni mě nikdy nepochopí, jen ty mi rozumíš kobylko moje hodná.“
Přišla noc, čas jít spát. Kouzelná noc, jak říkala Tereza, neboť hvězdy zde zářily jasněji než kdokoliv kdo ve městě viděl. Ztracení spolužáci se stali váženými hosty a byla jim nabídnuta k užívání náčelníkova chata. Byla sice prostorná, ale někteří kvůli nedostatku lůžek museli spát na zemi kryté rákosovými rohožemi. Holky zabraly jediné široké lůžko, kam se vešly obě dvě. Na zemi spali vždy dva, ale aby se nehádali, každou noc se střídali. Chata byla roubená ze smrkové kulatiny, stejně jako všechny ostatní byla zapuštěná asi půl metru pod okolní terén, neměla okna protože sklo bylo v té době velkou vzácností a navíc v podobě skleněných pohárů, které byly draze k sehnání u bohatých kupců přicházejících z jihu.
Strach z cizinců se s dalšími dny ztrácel na obou stranách. Místní obyvatelstvo se přestávalo bát a dokonce i nejmenší děti si zkoušely s novými druhy hrát. Sylvu opouštěla její nafintěnost a absencí silných vrstev líčidel nijak neutrpěla její tvář, právě naopak, místním mladíkům se prostě líbila, ale škodolibí kluci je odrazovali aby si takovou potvoru do domu netahali.
,,Pojďte blíž mí drazí přátelé!“ zvolal Marek ke svým. ,,S velkou lítostí vám oznamuji, že mi právě definitivně umřel poslední funkční telefon. Už nejde ani zapnout. Jsme nadobro v pr...“ dodal smutně.
,,Já mám horší špatnou zprávu.“ ozvala se Sylva. ,,Mám poslední cigaretu!“
,,No to je tragédie!“ rýpnul si se smíchem Michal
,,Je to tragédie, protože do pár dní budou mít absťák, to bude teprv dílko!“ řekla Tereza.
,,No co už? Podělím se s vámi o tu poslední!“ křikla Sylva a slavnostně si zapálila. Pak ji podala Galimu, Lukášovi, Davidovi a Petrovi, ten se však začal dusit a tak toho nechal. Po chvíli skončil svou existenci další výdobytek moderní civilizace.
Araj dostával zabrat, běhali s Galim po lesích, do kopců, přes brody, zvedali težké klády, zápasili a Tereza mu ráda půjčila Fajku aby se rozpomněl na jízdu na koni, kterou jako náčelník musel ovládat. Zprvu mu to nešlo, dokonce málem spadnul, ale zvládl i to. Takto míjely dny jeden za druhým a Araj byl plný nadšení z toho co se dokázal naučit. Gali ho vycvičil hodně, dokonce se sám pochválil že stvořil nejlepšího bojovníka v současném světě. ,,Samochvála smrdí!“ skočila mu Tereza do řeči. Z ničeho nic se objevila na již značně zdupaném lesním cvičišti na koni a v ruce držela krátkou silnou hůl a dva kulaté dřevěné štíty. Jeden mu hodila a povídá: ,,Galošu, braň se holce na koni!“ Gali se zamračil, nasadil si na levou ruku štít, do pravé vzal svůj tréninkový dřevěný meč a dvakrát s ním zaklepal na štít. Tereza udělala totéž, pak prudce pobídla koně a vyrazila. Gali jen tak tak stačil uskočit a štítem si kryl hlavu. Tvrdý úder dřeva se nesl tichým lesem. Spadl jak shnilé jablko. Hned zase vyskočil a chystal se na další útok, tentokrát se dobře nachystal a štítem se musela bránit Tereza. Udělala ještě další dva úspěšné nájezdy, ale při třetím Gali zařval jak nejvíc mohl, Fajka se zalekla, vzepjala se, Gali přiskočil a prudký úder meče o štít už statečná mladičká bojovnice neustála a spadla z koně. Gali se lekl co provedl, zahodil co měl v rukách a spěchal k Tereze. ,,Terezko promiň já jsem tě nechtěl shodit! Jsi v pořádku? Nezlomila sis nic?“ odpovědí mu byla rána kolenem do břicha, načež se svalil na záda, držel se za břicho a než se vzpamatoval držela mu hůl přiloženou na krku. ,,Právě jsi umřel.“ sdělila mu se smíchem Tereza, šťastná že jej takto převezla. ,,Kde ses to naučila?“ ptal se viditelně překvapený Gali.
,,No sem tam člověk něco pochytí, ale neplánovala jsem to. Spadla jsem do měkkýho, ale trochu mě bolí rameno.“ stěžovala si. Araj to sledoval z povzdálí a pak se začal nahlas smát. ,,Holka tě převezla pyšný válečníku!“
,,Já jsem ji nechal vyhrát protože je to holka!“ snažil se z malé ostudy vyvléct Gali, nikdo mu na to ale neskočil. Potlučená Tereza vylezla znovu na koně a tentokrát vybídla Araje. Sice ho dvakrát posadila na zadek a jednou málem kopla nohou do hlavy, ale i on provedl několik dobrých výpadů které by ve skutečnosti znamenaly pád jezdce, nebo rovnou jeho smrt. Nechtěl jí nijak znovu ublížit tak prováděl výpady s rezervou. Zato Tereza se oháněla štítem a holí co jí síly stačily, ale na silného muže neměla. Pak si na chvíli sedli do trávy aby si odpočinuli a tak se zeptala. ,,Věříš si že to zvládneš?“
,,Já doufám že mi bohové budou nakloněni.“
,,Je to všechno moc těžké, co když nic neulovíš? To je také věc náhody.“ přidal svou otázku Gali.
,,Zvěř je zdejších lesích je, vždycky se dá něco ulovit, ale chytit rybu, toho se vpravdě bojím. Ale pstruzi v řece jsou. Nalíčím udičku a pokusím se narychlo uplést z proutí vrš.“
,,Můžeme ti nějak pomoci?“
,,Ne! Budete v táboře, kdyby vás tam někdo neviděl, budou mě podezírat že mi pomáháte.“
,,Nezbývá než doufat a čekat.“ uzavřel debatu Araj.
Následující den, hned po posledním tréninku udělali Jestřábi rodovou poradu a zopakovali si plán. Respektive pokládali Arajovi různé otázky, tak jak bylo podle dohody očekáváno. Odpovídal s rozmyslem a ke spokojenosit všech. Nebylo se čemu divit když byl jeden z nich, ale třicet místních není dalších tři sta padesát cizích. Se zapadajícím sluncem naposledy podle prastarých rodových tradic, na vychřicí poničeném, ale stále ještě posvátném hájku zpěvem a tanci žádali bohy o jejich přízeň při nastávající zkoušce jednoty národa. Ačkoliv měli všeho plnou hlavu, večer si nachystali věci potřebné na několikadenní táboření a šli brzo spát.
Den D nadešel. S prvními teplými slunečními paprsky letního dne vyrazili všichni muži, ženy i s dětmi ke vzdálené Račí zátoce. Doma zůstaly jen dvě nejstarší ženy, které by takovou cestu jen těžko zvládly a dva muži, kteří hlídali osadu a dobytek. Ostatní rody se scházely postupně ze všech stran odkud bylo možné k zátoce přijít. Stejně jako minule, dlouho před polednem, jakmile se pozdravili, už byli všichni na svých místech podle zvyklostí. Kolem ohně ve středu kruhu sedělo dvacet dva zájemců o náčelníka Slovanů. Za nimi seděli jejich zástupci a rada starších s důležitými ženami. V dalším kruhu ostatní muži, což byli bojovníci, lovci, řemeslníci, zemědělci a pak zbylé ženy společně s dorostenci a úplně vně kruhu byly děti které se spíš zabývaly hraním než politikařením.
Hlavní aktéři se dožadovali Terezy aby viděli tu tajemnou ženu, která se statečně postavila Běsovi a byla bohy obdarována. Předstoupila tedy před ně na hřbetu Fajky s nějakou holí v ruce a tajemným výrazem a řekla: ,,Tady mě máte. Nepřipadám si ničím výjímečná, ale bohové stáli při mně a při mých slovech a snad mi i trochu pomohli v nerovném zápase se zlým démonem, jehož jsem porazila a následně jsem byla štědře odměněna tímto krásným koněm a statným dobytkem! Jak jste všichni slyšeli, bohové nám nechali jasný vzkaz že staré obyčeje už nové době nevyhovují. Vyzývám vás tedy! Spojme se v silný a hrdý národ Slovanský a společně hospodařme a společně bojujme proti nepřátelům! Buďme čestní a spravedliví, jen tak nás čeká slavná budoucnost!“ pak kouzelným zapalovačem zapálila pochodeň kterou měla v ruce, vztyčila ji nad hlavu a vykřikla ,,Ať je tento oheň stejně věčný jako náš Slovanský národ!“ a dav kolem ní propukl v jásot až se Fajka polekala.
,,Podívejte na tu malou revolucionářku!“ smál se David, ,,zdá se že ji to docela baví.“
,,A taky jí to sakra moc sluší na tom koni v bílých šatech a s ohněm v ruce. Kdo by to do ní řekl že z ní bude taková kočičanda?“ zamumlal Davidovi do ucha Lukáš a tleskali spolu s ostatními dívce, která se téměř rozplakala radostí že poprvé v životě dostala tak velkého uznání. Pak slezla z koně, zapíchla hořící pochodeň do země, sedla si na své místo a po chvíli začala ona dlouho očekávaná debata na téma kdo bude náčelníkem.
Všichni natahovali uši jen co mohli a jen nejmenší děti občas svým křikem rušily posluchače. Vše probíhalo podle plánu. Každý měl otázky na které očekával odpovědi všech uchazečů. Probírali všechno co probrat šlo i věci netýkající se přímo náčelníka a jeho pravomocí. Po několika hodinách si udělali přestávku na jídlo a zase pokračovali s tím rozdílem že otázky pokládali ostatní lidé. Ozývaly se salvy smíchu i nadávky a to až do západu slunce, kdy rodovou rozpravu přerušili až do následujícího rána. Bylo to pro všechny velmi únavné celý den sedět na jednom místě a přitom bedlivě poslouchat vše co se říká, tak všichni kromě stanovených stráží rychle usnuli.
Ráno to začalo nanovo, ale dopoledne už nebylo co probírat tak přišlo na řadu první hlasování. Čaroděj vlčího rodu, uznávaný léčitel, zubař a umělec Saliman předstoupil do kruhu náčelníků a pravil: ,,Komu se líbily odpovědi Radase, náčelníka rodu Sokolů ať nyní vstane!“ pochopitelně vyskočil téměř celý početný sokolí rod, ale také pár jedinců mezi ostatními a Saliman je důkladně spočítal tak, že každý koho se dotkl si sednul, aby v davu nikoho stojícího nepřehlédl. ,,Padesát čtyři!“ oznámil výsledek a postoupil k dalšímu. Michal si to zapisoval uhlem na dřevěnou desku. Další adept nikoho příliš neoslovil, čemuž odpovídal výsledek sedmnácti hlasů. Tak pokračovali dál až došel k dlouho očekávanému Arajovi, kdy řada přítomných už vstávala aniž by dostala pokyn. Sto čtyřicet šest hlasů bylo velmi uspokojivým nadpolovičním výsledkem. Araj zářil jako to spalující letní slunce, kterému byly vystaveni a s úsměvem a zatnutými pěstmi děkoval všem kdo ho podpořili, nejvíce však těm mladým kouzelníkům z podivného světa. Jeho největší a nejobávanější soupeř, Valmír z vlčího rodu, dostal sto deset hlasů. ,,Tenhle by se rád viděl jako neomezený absolutistický vladař.“ procedil přes zuby Petr svůj výstižný popis hromotluka s vlčím ocasem. Tím byla první a nejvyčerpávájící část složitého procesu u konce. Po poledni začala další obávaná zkouška a tou byl boj holýma rukama mezi deseti postoupivšími muži mezi sebou navzájem. Tady si výsledek raději nikdo netipoval, všichni byli urostlí, svalnatí a v boji zkušení. Pět dvojic se losovalo tažením hliněných kuliček z pytlíku. Dvě byly obarveny černou barvou a kdo je vytáhli, bojovali proti sobě. Vyhrává ten kdo udrží soupeře na zemi do doby než čaroděj napočítá do deseti. Většina bojovala s úmyslem vyhrát nikoliv zabít, což se o Valmírových praktikách říct nedalo. Dlouho se přetlačoval se soupeřem, zaklesnuti do sebe až ho chytil na nohu, soupeř ztratil rovnováhu a Valmír ho přetlačil dozadu, jednou rukou mu držel nohu, druhou ho chytil za hlavu a jak spadl tak mu s ní tvrdě praštil o zem. Vyhrál, ale to už se blízko sedící muži zvedali a šli se podívat na nehybného druha. Ztratil vědomí a z temene hlavy mu tekla krev. Někteří si už razili cestu k vítězi aby ho ztrestali, ale narazili na odpor jeho příznivců. Do sporu se naštěstí včas vmísili ostatní lidé než došlo k bitce. Zraněného opatrně odnesli stranou a předali ho ženám k ošetření. Nejspíš to byla jeho žena která zoufale křičela nad nehybným tělem. David nečekal, vyrazil ze svého místa, prodral se davem až k raněnému a hned znalecky zkoušel jeho tep na krku. Srdce mu znatelně bilo, nejspíš jen ztratil vědomí nárazem o zem. Rychle mu omotali hlavu a dávali na ni studené obklady. S podivem bylo, že někteří členové vlčího rodu se Valmíra nezastávali, asi věděli proč.
Bitky pokračovaly naštěstí už bez krve i Valmír si dal pozor, všiml si značné nevole z jeho předchozího činu. Araj byl díky Galiho přípravě se soupeřem rychle hotov, stejně tak s druhým. To diváky pobavilo a dodalo mu sebevědomí. Třetím v pořadí byl Valmír, to už smích přestal. Nikdo z jestřábího rodu ani nedutal, dokonce i Sylva s Terezou se pevně držely za ruce a bez mrknutí oka sledovaly co se bude dít. Oba kolem sebe pomalu kroužili, Araj náhle vyrazil dopředu aby soupeře povalil, ten však vytušil jeho záměr, zapřel se pevně o zem a chytil ho za obě ruce a ještě mu bolestivě otáčel ukazováček levé ruky dozadu. Araj bolestí polevil, což stačilo Valmírovi aby mu podkopl nohu a zalehl ho. Araj si sice uvolnil ruku ale byl v pozici kdy se mu nedařilo soupeře otočit. Hledal očima Galiho, ten už viděl že je v úzkých, protože Saliman začal počítat, tak vyskočil a tloukl se pěstí do zvednutého kolene. Araj pochopil co zamýšlí a snažil se kolenem kopnout soupeře mezi nohy, sice se mu to podařilo ale Valmír prostě zatnul a držel jako vzteklý pes. Araj zvedl nohu do výšky a několikrát patou kopl Valmíra do achilovky. Ten zařval jako tur a odlepil se od země. Saliman už byl u osmičky když Araj sebral veškerou sílu kterou vládl a odhodil ho vedle sebe. Pozice obou se vyměnili ale zuřivý Valmír rval Araje za vlasy a dal mu čelo s takovou razancí, až se oběma před očima zatmělo. Snažil se zvednout ale zraněná pata mu to nedovolovala tak si alespoň kleknul na kolena, a pěstí udeřil ještě trochu omámeného Araje do břicha, ten se sehnul a dostal druhou ránu pěstí do hlavy. To už se začali diváci bouřit. Zlomený mladík udělal několik potácivých kroků vzad a zuřivec se hned pokoušel vstát aby ho dorazil, ale sotva udělal krok dopředu, poraněná pata ho opět zradila a tak klesl zpátky na kolen a celý rudý vzteky kolem sebe máchal pěstmi. Araj ho kopl do paže, skočil na něj a tak jak mu to Gali ukazoval ho nenápadně dloubl do žeber. Muž vykřikl ale to bylo tak všechno co mohl dělat. Prohrál. Araj vstal, zvedl ruku na důkaz vítězství ale bylo znát že je toho na něj moc. Rychle se k němu všichni seběhli. Lukáš mu ukazoval prsty: ,,Kolik jich vidíš?“
,,Dva, ne tři, hýbají se, nevím... třeští mě hlava.“ stěžoval si Araj po úderu do hlavy.
,,Musím vydržet.“ jeho slova byla plná odhodlání ale tělo ho neposlouchalo.
,,Bojovat bys měl ještě jednou, to nezvládneš!“ upozorňoval ho Gali a dával mu napít.
,,Zvládnu, kdo je na řadě?“
,,Zubří hlava.“
,,Toho nedáš!“ varoval ho Michal, ale Gali mrkl na zubří hlavu, horu svalů a naklonil se k němu:
,,Je silnej, ale musíš si nechat volný ruce rozumíš?! Nech ho ať tě povalí a chytni ho za citlivá místa jak jsme se bavili. Ušní boltce, nos, ohryzek! Rozumíš?“
,,Dobře, zkusím to, ale musím si chvíli odpočinout.“
,,Neriskuj! Zabije tě! Máš otřes mozku“ varovali ho Tereza s Hojsou, ale Araj toho nedbal.
Netrvalo dlouho a zjevně nalomený šel nejistým krokem na bojiště. ,,To bude jako přeprat holku!“ smál se soupeř. Sotva vstoupil, Zubr na něj skočil a zalehl ho vlastním tělem. Arajovi se točila hlava a nevěděl pořádně kde je, tak jednou volnou nahmatal jeho hlavu, pak ucho a vší silou s ním otočil. Hrdina zařval více než předtím Valmír a to nebohému Arajovi přímo do ucha. Myslel že mu praskne hlava. Svalovec ho pustil, držel se za ucho a skákal kolem jako pominutý až si přihlížející mysleli že mu ho snad utrhl. Araj nemohl naplno vstát tak se aspoň ohnal po jeho nohách a podrazil mu je. Pevně mu objal stehna a zalehl ho tělem. Zubr se jednou rukou držel za ucho a druhou mlátil mladíka pěstí do zad. Nohy měl volné tak mu mezi nima křížem sevřel volnou ruku že ho nemohl dál mlátit. Pustil tedy ucho a snažil se druhou rukou něco vymyslet. Saliman začal počítat. Pět, šest, sedm, osm, devět, deset! Araj povolil a bezvládně se svalil na trávu. Přátelé mu hned běželi pomoci, ale i když po chvilce přišel k sobě bylo jim jasné že následující dvě zkoušky už nezvládne. Bylo už odpoledne a do svítání měl ulovit zvíže, ptáka a rybu a hlavně vydržet bez vody den a noc na špalku na spalujícím slunci. ,,Teď si chci odpočinout, lovit můžu v noci.“ zašeptal Araj.
,,ne v noci musíš spát, jinak bys nevydržel stát tak dlouho na špalku!“ mínil David.
Araj na to už neodpověděl a vysílením usnul.
,,Araj je zraněný, Zubr je zraněný, vzteklý Valmír je téměř odepsaný, akorát Radas a Zojar jsou relativně v pohodě, ale dostali málo hlasů.“ hodnotil Marek postoupivší adepty.
,,Nebýt Valmíra, bylo by to po všech směrech férovější, ale takových jako on ještě bude!“ zavrčel David, velmi nespokojený s průběhem druhé zkoušky. Po několika hodinách, když už začalo slunce pomalu zapadat se Araj probral. Cítil se lépe, nicméně stále ještě pociťoval následky silného úderu do hlavy. Napil se studené vody a s hlavou omotanou mokrým hadrem se vydal pro lovečké nářadí, které měli všichni stejné. Nůž, dlouhý provázek s háčkem a luk se třemi šípy. Radas se Zojarem už byli dávno někde na lovu, Zubr se odpotácel do lesa chvíli před silně kulhajícím nezmarem Valmírem. Jestřábi i jejich noví druzi se s ním rozloučili. ,,Araji, lovu zdar!“ křikl Gali a stiskl mu ruku, stejně učinili i ostatní. Tereza jej navíc objala aby mu špitla do ucha: ,,Poprosila jsem dobré lesní duše aby tě ochraňovali před Valmírem, dej pozor! Lovu zdar!“ Araj mlčky přikývl a odešel do lesa.
,,Cos mu řekla? Že ho miluješ?“ šťoural Lukáš do Terezy.
,,Ne, řekla jsem mu že máš malý péro.“ a vyplázla na něj jazyk. Lukáš začal rudnout a něco na ni prskal, ale šla pryč. Ostatní se tomu začali smát, tak se začal čertit na ně.
Araj sice šel do nejbližšího lesa, ale napadlo ho, že tam šli i ostatní lovci, tak se po chvíli otočil a šel podél břehu. Cestou utrhl několk zralých malin a našel si menší zátoku s klidnější vodou, kde nastražil udičku s malinou. Věděl že ryby zhltnou vše, tak snad bude malina dobrá volba. ,,Někde dál po proudu by mohly být kachny nebo husy i když na tak docela divoké vodě...“ povídal si tiše pro sebe. Šel ještě kus ale nikde nic ani kachna ani ryba. Slunce zapadalo a stále nenarazil na nic, co by stálo k ulovení. Nařezal si proutí a zkoušel uplést malou vrš, kterou by přes noc nechal plavat v proudu. Když měl hotový základ vrše, něco se před ním zahýbalo ve vodě. Zbystřil a v nastávajícím šeru spatřil v průzračné vodě, za kamenem se skrývajícího pstruha. Tedy jen jeho ocas. Aniž by z něho spustil zrak, odložil proutí a natáhl se pro luk. Založil šíp, vstal a udělal několik kroků podél břehu aby na rybu lépe viděl. Jednou nohou stoupl opatrně na vyčnívající kámen, natáhnul tětivu, zamířil a vypustil šíp. ,,Trefa!“ vykřikl radostně a hned skočil do studené vody aby vypaseného pstruha vylovil dřív než ho odnese proud. Musel však za ním udělat několik rychlých kroků v mělké vodě, ale vytáhl ho. Trochu sebou ještě mrskal ale než vylezl s kořistí na břeh tak přestal. S potěšením si prohlížel svůj první dobrý úlovek. ,,Děkuji vám bohové za přízeň! Teď ještě zbývají dva úlovky.“ Vytáhl z ryby zabodnutý šíp, nožem jí propíchl tlamu a zavěsil si ji za opasek. Pak ještě rychle, dokud bylo světlo dopletl malou vrš a ponořil ji do proudu.
Lov byl zkouškou nejen jeho loveckých schopností, ale také zkouškou odvahy protože samotný člověk se v nočním lese se snadno může stát kořistí vlků nebo medvěda. Tiše našlapoval lesním porostem aby ani větvička nezapraskala a ostražitě naslouchal tajemným hlasům nočního lesa. Hodně zvířat tou dobou ožívalo, ale ptáci již spali. Měsíc trochu osvětloval noční les avšak dlouho nemohl žádné najít až se po několika hodinách blouděním nočním lesem nedaleko ozvalo šustění a dupání. Vytáhl šíp, nachystal si ho k výstřelu a obezřetně, trochu přikrčený se blížil k tomu zvuku. Může to být liška hrabající lesní myši, nebo divočák vyrývající žížaly, či snad medvěd hledající červy pod kůrou? Nemýlil se příliš. Přikradl se krůček po krůčku k mladým smrčkům a v šeru nočního lesa spatřil asi pět prasat ryjících v zemi. Dvě bachyně a tři lončáci, pomyslel si. Bylo úplné bezvětří takže ho prasata neucítila, ale zřejmě ucítila rybu kterou měl u sebe. Zvedli hlavy a nehnutě naslouchali, uši majíce natočené směrem k mladému muži za smrčkem. Jedno sele bylo k němu natočené bokem, tak natáhnul tětivu, ale musel se trochu zvednout aby mohl lépe zamířit. Prasata zjistila pohyb a chystala se k útěku nebo k útoku. Nebyl čas. Rychle zamířil a vypustil šíp. Ten se zapíchl vepři do hřbetu. Sele zakvičelo a dalo se na útěk společně s ostatními. Araj bleskurychle připravil další šíp, ale ve tmě a za běhu s bolavou hlavou neměl kdy přesně zamířit. Musel tedy běžet za prasaty. Viděl jejich stíny rychle mizet v houští ale věděl aspoň že sele je zraněné. Musel je za každou cenu vystopovat. Netrvalo dlouho a doběhl skupinku divočáků postávajících ve vysoké trávě. Jak spatřili blížícího se nepřítele dali se znovu na útěk. Zraněné sele na sebe stále svým kvikotem upozorňovalo a čím dál víc se opožďovalo. Araj vypustil druhý šíp a prase kviklo naposled. Sedl si na zem vedle prasete a těžce oddychoval. Noc se přehoupla do své druhé poloviny a Araj se s kořistí vracel zpátky k řece, od které byl již dost daleko. Musel však občas odpočívat, protože prase bylo přece jen docela těžké. Došel k řece a napil se z ní čerstvé vody, taky si namočil šátek omotaný kolem hlavy, trochu se mu tím ulevilo. Šel tedy dál po proudu až k místu kde zanechal vrš. Byla prázdná. Napadlo ho, že by prase s rybou zanechal někde na stromě aby se s nimi nemusel tahat. Vylezl tedy s námahou na nedaleký dub a prase pevně přivázal k větvím pro případ, že by si ho chtěl vzít rys. Slezl dolů a šel podél řeky po proudu, údolím k hranicím zubřího rodu. Měsíc se odrážel na vodní hladině a odhalil vrbami zarostlý, malý kamenitý ostrůvek kousek od pravého břehu řeky. ,,Jsou tam!“ zajásal, když spatřil několik, vedle sebe naskládaných bochníků. Byly to spící divoké kačeny. Snadná kořist, ale musel si pospíšit, protože slunce brzy začne vycházet. Vypustil šíp, ale jelikož byl už dost unavený, minul a střela zarachotila mezi kameny a probudila kachny. Rychle zamířil znovu. Tentokrát kachnu zasáhl, ale ostatní rychle naskákaly s hlasitým kvákáním do vody. Vypustil mezi ně třetí šíp. I ten našel svůj cíl ,ale proud mrtvou kachnu odnášel pryč. Araj skočil do vody, ale byla hlubší než výš proti proudu a tak musel plavat. Vylovil ji a lezl na břeh. Studená voda ho rychle probrala a tak pospíchal zpátky k ostrůvku pro druhou kachnu. Když se pro ni natahoval něco ho palčivě bodlo do ramene. ,,Auu!“ vykřikl bolestí a podíval se co to bylo. ,,Šíp! Někdo mě chce zabít! Kde jsi ty hrdino?“ zahulákal do tmy, vytrhl si nepříliš hluboko zabodnutou střelu, rychle popadl kačenu a s krvácejícím ramenem spěchal na břeh. Sotva na něj vylezl, zahlédl na protějším břehu stín. Rychle se sehnul a zachránil si tím život. Další šíp se zabodl do stromu jen kousek nad jeho hlavou. Vytrhl ho a běžel mezi stromy poblíž břehu zpátky ke své skrýši s kořistí. Napadlo ho, že tábor je ještě daleko a s krvácejícím ramenem, s těžkým vepřem a nepřítelem v zádech to bude cesta více než dlouhá a nebezpečná.
Doběhl ke stromu, s námahou se na něj vyšplhal, odřízl prase, které rovnou shodil dolů a zase slezl. Svázal praseti zadní nohy křížem, kachny přivázal spolu s rybou k sobě, hodil si je přes zdravé rameno a vyrazil. Luk zahodil, bez šípů mu byl stejně k ničemu. Proběhl kolem malé zátoky kam si uvázal udičku. Chvíli váhal, ale nedalo mu to a šel se podívat jestli se něco nechytilo. ,,A vida! Další pstroužek! Ne tak velký ale taky dobrý.“ zaradoval se a připevnil druhou rybu k té první. Začalo svítat, cítil že slábne protože po té střele ztratil něco krve. Rameno si ovázal šátkem co měl kolem hlavy ale i tak rána krvácela dál. Vyšplhal se po čtyřech na vrchol malého kopce a konečně uviděl na protějším břehu dohořívající táborák. Sešel z kopce a hledal chvíli místo kudy by mohl přejít řeku, to už si ho v táboře všimli a s křikem mě běželi naproti. Když se vydrápal na břeh už kolem něj stáli a jásali i když ho viděli v docela zbědovaném stavu. Chvilku odpočíval, pak popadl kořist a dovlekl ji i sebe k ohni, tam ji položil před radu starších, sedl na zadek a oddychoval.
Chvíli po něm se přiloudal Zojar a něco vlekl na zádech. Radas už byl v táboře stejně tak i Valmír a poslední přikulhal Zubr, který za sebou cosi táhl. ,,Předložte své ulovky.“ vyzval je kouzelník Saliman. Radas předložil statného srnce, divokého holuba a králíka. Rybu žádnou. Zubr dovlekl mladou laň, cejna a pstruha, ale žádného ptáka. Zojar ulovil divočáka a tři koroptve, ale opět bez ryby. Valmír jen dva zajíce a Araj předložil mladého divočáka, dva pstruhy a dvě kachny. Saliman ho pochválil že jako jediný splnil všechny úkoly, ale.. ,,Od čeho krvácíš? Zranil tvé rameno snad divočák?“ Araj zavtěl hlavou a vytáhl na světlo šíp. ,,Leda že by zvěř číhající u řeky uměla střílet z luku.“ v davu to opět začalo hučet překvapením. Saliman si prohlížel šíp. ,,Je to šíp který jsme dali jednomu z vás!“ rozkřikoval se čaroděj. ,,Ukaž ránu!“ vyzval Araje aby si sundal obvaz. ,,Opravdu! Rána od šípu! Kdo z vás tedy jednal nečestně!?“ na jeho otázku nikdo neodpověděl protože někteří ve tmě ztratili šípy, jiní je zlomili když je vytahovali z kořisti a důkaz podle počtu šípů tudíž nebyl. Někteří podezírali Valmíra ale důkaz neměli.
Saliman pokračoval. ,,Až na tu podlost se šípem v rameni se většina z vás snažila uhájit svou čest, teď ale podle rady starších vyberem tři nejstatečnější muže, kteří podstoupí poslední zkoušku!“ a po krátké poradě, podle hodnoty a počtu ulovených zvířat vybrali Araje, Radase a Zubra. Jejich druzi hlasitě jásali při vyslovení jejich jmen avšak nejtěžší úkol je teprve čekal. Saliman se opřel o svou kouzelnickou hůl, která mu spíše než k čarování pomáhala při chůzi, jelikož kulhal na pravou nohu od doby, když před lety spadl do vlčí jámy a probodl si ji nastraženým kůlem. Byla to dlouhá hůl zdobená kouzelnými vyřezávanými motivy, ověšená všemožným peřím, vlčím ohonem, medvědími drápy, kostmi a na vrcholu vybělenou vlčí lebkou. Vyzdvihl tento strašidelný úkaz do výše na znamení, aby hlučící dav zmlkl. Pak vyzval tři odvážné muže aby se naposledy omyli a napili vody. Když to s chutí dokončili, pokračoval: ,,Vaším úkolem je vydržet stát na špalku celý den a noc až do zítřejšího svítání. Nesmíte promluvit, nesmíte jíst, nesmíte pít, nesmíte si dřepnout, nesmíte se dotknout nohou země. Je dovoleno se na špalku otáčet, pokud budete chtít vykonat potřebu, musíte ve stoje. Budete celou dobu střeženi. Kdo nevydrží, nebude náčelníkem. Pokud dva spadnou před východem slunce, ten co vydží nejdéle se stává náčelníkem! Hodně zdaru!“ a pokynul aby vylezli na špalky asi půl metru vysoké a na tři pídě silné.
,,Teď vydrží opravdu ten největší frajer.“ hlesl s otevřenou pusou Marek, jako by nevěřil svým očím. ,,Však právě proto tam nejsi, hehe.“ zasmál se Petr a šťouchl ho loktem. Marek si toho nevšímal a zvědavě se otočil na Sylvu. ,,Neříkalas včera něco o tom, že chceš do té jejich rady abys mohla rozdávat svá inteligentní moudra?“
,,Co kdybys přestal do každýho rejpat a sám udělal něco užitečnýho? Zatím jen na všechno a na všechny hledíš s otevřenou pusou ha!“ Marek se tedy zvedl s tím, že jde do osady informovat lidi co tam zůstali a odešel. ,,Snad se neurazil?“ ohlédla se za ním Sylva. ,,To nevím ale nebaví ho to tady. Tím jsem si jist.“ dodal na obranu kamaráda Michal. Zatímco bezmála čtyři stovky lidí hleděli na tři mučedníky stojící na špalcích, šel Marek do kopců vedoucích k jestřábí osadě. Ráno teprve začínalo, mlžný opar stoupal nad lesy a hlavně mezi vysokými smrky byla ještě docela tma. Věděl že cesta mu bude trvat alespoň tři hodiny a tak nepospíchal. Šel mírně vyšlapanou stezkou v husté, vysoké trávě. Hlavu měl plnou myšlenek na rodinu jak správně uhodl Michal. Nechtěl být tam kde nepatří, ale doma, ve svém posteli po koupeli ve vaně plné vody. Když se poškrábal na tváři, cítil jak mu vyrostly vousy, nehty měl náhle delší a špinavé, mokré boty od bláta. Byl nešťastný ze všeho co ho potkalo. Šel pomalu podél probouzejícího se lesa a míjel na trvanatém svahu popásající se stádo impozantních jelenů, kteří ho z dálky bedlivě sledovali. O kus dál vyplašil lišku slídící v trávě po hraboších, stejně jako káně kroužící nad lesem se svým pronikavým ,,vijéé“. Absolutní ticho tajemného lesa, přerušené jen ptačím zpěvem, bez hluku aut, letadel, všelijakých rušivých staveb, smogu. Nic takového nepotkal, naopak začal si cestou víc všímat světa kolem sebe, do kterého přišel buď omylem, nebo určením osudu. Nekonečné lesy střídala otevřená krajina lemovaná klikatou říčkou s průzračně čistou vodou, jež byla domovem mnoha stovek drobných i velkých živočichů. Na vrcholu předposledního kopce před osadou spatřil pohyb. Byla tam skupinka zvířat a kolem nich pobíhala rychle menší. ,,Oni snad nikdy nespí, když ty krávy vyhánějí tak brzo.“ říkal si pro sebe, ale trochu se mýlil. Nebyly to tak úplně krávy a ovčáčtí psi, ale jejich divocí předkové. Čtyři obrovské zubří krávy, téměř dvakrát tak velké jako ty domácí, se dvěma odrostlejšími a jedním letošním teletem se s rohy u země bránili třem vlkům kteří pobíhali kolem a patrně měli spadeno na nejmenší tele. Marek tato zvířata, podobně jako jeho vrstevníci, znal jen ze zoo. Teď ho ale od nich neodděloval plot, ale pouze nízké křoví za kterým se skryl a sledoval co bude dál. Tele se tisklo mezi matku a další zubřici. Vlci byli velmi organizovaní. Dva se snažili krávy od sebe rozehnat a třetí vzadu čekal na příležitost aby mohl zaútočit na tele. I když se po nich dospělí zubři oháněli hrozivými rohy a kopyty, vlci rychle uskakovali. Jednomu se však stalo, že sice srazil tele na zem, ale druhé, starší ho hlavou odhodilo přímo pod kopyta třetí krávy. Vlk zaskučel a zůstal nehybně ležet. Zubřice se rychle otočila, nabrala ležícího vlka na rohy a odhodila ho o kus dál aby ho ještě jednou podupala. Zbylí dva vlci se rychle stáhli do bezpečné vzdálenosti a zubři, semknuti v těsné skupině pádili rychle po svahu dolů, do lesa. Marek nebyl schopen pohybu, jen nevěřícně sledoval to hrozivé divadlo. Chvíli čekal jestli se vlci nevrátí, ale nikde je už neviděl. Po nějaké době si dodal odvahy a opatrně, vyzbrojen klackem, šel na místo střetu. Mrtvého vlka si z povzdálí prohlížel. Nevěděl jestli je opravdu mrtvý tak po něm házel šišky a kameny. Když nejevil známky života přišel blíž. Až teď viděl smrtelná zranění která mu mohutná zubřice způsobila. Napadlo ho, že by mrtvého vlka dotáhl do vesnice, nebylo to již daleko. ,,Alespoň kůže z něj by jim udělala snad radost, vypadá dobře. Chudák vlk.“ pak ho ale při pohledu na jeho velikost napadlo, že chudák by byl spíš on sám, kdyby ho taková šelma chtěla k obědu. Chytil vlka za zadní nohy a chtěl si ho nahodit na záda, ale rychle odhadl, že by mohl mít tak padesát kilo, možná víc. Nevzdal se ale a s velkou námahou ho dotáhl do osady. Ta byla prázdná. Hlídači se vydali s dobytkem na pastvu, zůstaly tam jen ovce, kozy a vepři, kterým zrovna jedna ze starých žen sypala natrhanou trávu z nůše. ,,Ulovils vlka mladíku?“ ptala se zvědavě. ,,Ne, neulovil jsem ho, na protějším kopci vlci napadli stádo zubrů a ti jednoho z nich zabili, pak utekli.“ Stará žena přišla blíž a zavolala na druhou. Po chvíli vylezla z chatrče a povídá: ,,Škoda ho tam nechat, kůže bude dobrá. No a jak se daří Arajovi?“ Marek byl za pochvalu rád a chmurné myšlenky ho na chvíli přešly. Začal jim tedy vypravovat o Arajovi. Jak u nich skončil, vydal se za strážci, kteří nedaleko pásli krávy aby jim novinky pověděl taky. Radost neskrývali.
Tou dobou už začali hrdinové na špalcích pociťovat útrapy. Už dopolední slunce nepříjemně pálilo, ale ještě se to dalo dobře vydržet, po poledni to bude horší. Zatímco kolem sedící lidé buď odešli do stínu blízkého lesíku, nebo si zalezli pod provizorní stany a děti si provokativně hrály v říčce. Šplouchání vody všechny tři muže trápilo snad ještě víc než pálící slunce. Nemohli se napít i když měli žízeň. Zubr si co chvíli povoloval svou bolavou nohu. Moc šancí vydržet nedostával. Araj zesláblý ztrátou krve a bolestí hlavy na tom byl obdobně. Jediný Radas byl relativně nezraněn a nevyčerpán, tak mu přisuzovali nejvyšší šance. Ale kdo ví? Den byl teprve na začátku.
Hodiny plynuly pomalu. Později odpoledne pomáhal Marek zahánět hlídačům stádo z pastvy do ohrady. Když bylo hotovo, šli se podívat na mrtvého vlka. ,,Statný kus.“ zhodnotil zdechlinu jeden z hlídačů. ,,Proč si z něj už dávno nestáhnul kůži? Zanedlouho začne smrdět.“
,,Já? V životě jsem to nedělal, neumím to!“ bránil se Marek. Oba hlídači se na sebe nechápavě podívali. ,,V tom vašem světě nestahujete kůže?“
,,Ne u nás se to skoro nedělá, když něco chci koupím si to hotové.“
,,No ale tady to patří mezi základní um každého člověka.“ pokračoval prošedivělý muž s dlouhým knírem. ,,Bez těchto dovedností bys brzo zemřel. Nenajíš se, neoblečeš se a v zimě umrzneš. Nu pojď tedy, ukážu ti jak na to.“ Marek tedy s mužem vzal vlka za nohy a na jeho pokyn ho nesli do lesa, vzal s sebou i motyku. Nejdříve vyhrabali v měkké lesní půdě jámu do které jeho zbytky hodí. Pak mu začal ukazovat jak a kde naříznout kůži, jak ji stahovat aby se nepoškodila. Na Marka šli mdloby a nebylo mu příliš dobře z pachu vlčí zdechliny. Hlídač mlčel a když s prací skončili a vlka zahrabali promluvil. ,,Pokud máš strach z mrtvého zvířete, nedožiješ se zimy. Raději pracuj na poli.“ a odešel. Marek zůstal zkoprnělý stát nad vlčí kůží, hleděl na ni a dlouho přemýšlel. Nakonec ji donesl do osady a začal z ní nožem oškrabávat zbytky. Oba muži na něj chvíli hleděli a pak mu jeden donesl dubové lýko. ,,Smotej si to a sedři s tím zbytky z kůže. Pak ji napni na výplet z proutí.“ a pousmál se na něj. Marek to vzal jako dobré znamení a s chutí se pustil do špinavé práce.
Zatímco Marek v osadě rozšiřoval své manuální dovednosti, u Račí zátoky plálo několik ohňů a byl slyšet tlumený, ale čilý hovor. Všichni tři odvážní stále stáli na svých špalcích, akorát Zubr měl čím dál větší potíže s bolavou nohou, kterou si zranil při lovu a to byla za ním teprve půlka zkoušky. Byl však stejně jako další dva odvážní pevně přesvědčen že vydrží do konce. Přišla noc. Vetšina lidí co zde byla si zalezla do stanů, které je alespoň trochu chránili před otravnými komáry kterých bylo kolem vody víc než dost. Čoudící zelené větve, které přiložili do ohňů je sice účinně odháněli, ale štiplavý kouř zároveň vnikal do očí všem kteří zůstali vzhůru. V polovině noci všechny probudil hlasitý křik. ,,Co se stalo?“ vykřikl Petr a hnal se ze stanu ven, přičemž šlápl Davidovi na ruku. ,,Zubr spadl! Zubr spadl!“ nadšeně vykřikoval bdící Boleslav svým druhům. Skutečně únava, nedostatek spánku, oči zarudlé od kouře a bolesti nohy způsobily, že silák Zubr zavrávoral a nemohl už udělat nic jiného než seskočit. V tu chvíli mu to bylo jedno. Byl rád že sedí a dožadoval se vody. Celý den těžké dehydratace na spalujícím letním slunci se na něm podepsal. Nastálý hluk probral i Araje, kterého sužovaly podobné problémy a i když se hodně snažil, tichá noc a nehybnost mu neustále zavíraly oči. I Radas se nemohl dočkat až bude spát, ale s potěšením pohlížel na prázdný špalek vedle něj. Pak na sebe s Arajem přísně pohlédli. Teď to bude kdo z koho. Radas si věřil, věděl v jakém stavu je Araj a doufal že spadne dřív než vyjde slunce. Křik kolem Zubra po nějaké době ustal, ale i když o něm stále byla řeč, Zubr už spal jako zabitý. Nastalo zase ticho, do svítání zbývaly asi dvě hodiny. Araj si co chvíli třel rukama obličej, chtěl se trochu profackovat aby neusnul, ale pohlédl na Radase. Měl ruce sepnuté za zády a zavřené oči. Napadlo ho, že se fackovat nebude aby ho nevzbudil. Sám už neměl z čeho sbírat poslední síly, protože už všechny vyčerpal. Několikrát se mu už podlomily kolena, ale při pohledu na spícího soupeře nu svitla jiskra naděje. Strážci si toho také všimli, ale bylo jich hodně co nespali a tak si Radasovi přívrženci nedovolili upozornit jej na nebezpečí. Radas stál rovně jako socha, ale po nějaké době se začal naklánět do strany až ztratil rovnováhu. V tu chvíli se probudil, začal kolem sebe zběsile mávat rukama jako by chtěl létat, ale nebylo mu to už nic platné. Dotkl se nohou země. Křik začal znovu. Saliman předstoupil před Araje, změřil si ho pohledem a řekl: ,,Tvá zkouška skončila. Prokázal jsi velkou odvahu a statečnost navzdory problémům, kterými tě bohové na zkoušku vystavili. Vládni tedy moudře a spravedlivě náčelníku!“ pak se před ním otočil k zástupu zvědavců, zvedl svou hůl a vykřikl: ,,Ať žije náš nový náčelník Araj!“
,,Ať žije! Araj! Araj! Araj!“ sborem vykřikoval dav a pak se vrhli na znaveného, ale šťastného mladíka. Každý ho objímal, poplácával po rameni, provolával slávu, ale než se dočkal posledního, uběhlo velmi mnoho času. Dokonce i Zubr a zklamaný Radas mu popřáli hodně zdaru. Jediný kdo se k němu ani nepřiblížil byl Valmír se svými věrnými druhy. Nicméně museli respektovat rozhodnutí všech. Araj vylezl zpátky na svůj špalek, počkal až se lidé utiší akonečně promluvil: ,,Můj drahý národe slovanský! Velice vám děkuju, že jste mě zvolili svým náčelníkem, je to pro mě obrovská pocta a jsem rád, že jsem obstál ve zkoušce proti velmi statečným mužům. Zároveň bych však chtěl říct, že nezůstanu náčelníkem pokud nebudeme jednotni. Všichni víte, že staré obyčeje už nevyhovují. Musíme založit nový řád, spravedlivý pro všechny muže i ženy.“ trochu si odkašlal a pokračoval: ,,Rád bych si teď odpočinul, pak společně vybereme kmenovou radu a vydáme se vstříc novému životu. Snad lepšímu než tomu dosavadnímu.“ sestoupil ze špalku, na ex vypil džbánek vody a zalezl se vyspat do stanu.
Jak řekl, tak i bylo. Po poledni vyšel ven, trochu se omyl v řece příjemně studenou vodou a zaujal své náčelnické místo na velikém křesle vyrobeném z množství jeleních parohů a pokryté medvědí kůží. Pod křeslem byla rozprostřena obrovská kůže divokého tura s vystavenou lebkou, kterou zdobily jeho ohromné rohy, mezi jejichž ostré konce by se vešel dospělý člověk. Diskuze začala nanovo, nebyla ovšem již tak bouřlivá. Araj ocenil své soupeře a se souhlasnými pokřiky si jako svého zástupce vybral mladého Radase, neboť jak podotkl, právě ten jako jeden z mála bojoval statečně až do konce. Do kmenové rady mělo být vybráno devět členů. Děvet z toho důvodu, aby při hlasování nedošlo k patové situaci. Problémem se ukázalo, že dvacet dva vesnic tvořilo dvanáct různých rodů a každý chtěl mít svého zástupce. Tentokrát se slova chopil nečekaně David. ,,Nejdřív slíbíte že budete jednotni, ale vzápětí už máte zase problém!“ pustil se do lidu zostra. ,,Stal se z vás teď jeden velký kmen, jste jeden národ tak už jednou provždy zapomeňte na ty vaše zvířecí rody. A není pravda že nikdo z vás nebude mít ve vedení kmene svého zástupce. Araj je z rodu Jestřábů, Radas z rodu Sokolů, Zubr od Zubrů, Saliman od Vlků a tak dále. Na každého se tedy dostane.“ Araj přikyvoval jeho slovům a dále pokračoval. ,,Rád bych si z mé náčelnické pravomoci určil mimo radu lidi, jež považuji za nám nejprospěšnější. A to Galiho, jako velitele vojska, Davida, jako tvůrce hradiště a Terezu jako čarodějku!“ Všichni tři jmenovaní na sebe vyděšeně pohlédli, neboť nikdo netušil co Araj zamýšlí. Lidé také nechápali proč zvolil tyto jim nepříliš známé cizince. Araj opět zvedl ruku na znamení že má být klid a začal vysvětlovat svůj záměr. ,,Je mezi námi mnoho dobrých válečníků, kteří přežili mnoho bitev s nepřáteli, ale Gali je muž, který zná způsoby boje ze světa nám ještě vzdáleného, bude mám v tomto prospěšný a naučí nás novým vojenským dovednostem. David je rovněž mladý, ale vyniká dovednostmi, které nám mohou pomoci ubránit se útokům nepřátel bez boje. Navrhl mi nový druh osady, jinou než známe my. A Tereza, která prokázala velikou přížeň bohů a mocná kouzla jimiž zahnala zlého ducha, budiž naší ochránkyní!“ Tereza vstala že chce něco říci. ,,Araji, děkuju za tvou nabídku, ale musím ji odmítnout. Nebyla bych šťastná, kdybych sama nesla tíhu zodpovědnosti za vaše životy. Nechte mě žít svůj život takový jaký chci. Budu vám ráda nápomocna kdykoliv to bude zapotřebí, ale nechci být čarodějkou.“ Okolo stojící lidé na sebe nevěřícně zírali jako by nevěřili vlastním uším. Jakže? Ona odmítá takovou čest? I Araj byl překvapen. Tereza však chtěla ještě něco říct: ,,Byla bych ale ráda, pokud by to bylo možné, aby byla ve vedení kmenové rady nějaká žena, ať je spravedlnost úplná. O jedné bych věděla.“ dodala s úsměvem a nenápadně ukázala prstem na Sylvu. ,,Dobře tedy, budiž tvá neméně moudrá přítelkyně zástupkyní slovanských žen!“ rozhodl Araj a místní ženy se mohly zbláznit radostí. Zatímco její přátelé vyprskli smíchy nad výrazem – moudrá , Sylva vyskočila ze svého místa a vrhla se nejdřív Tereze a pak Arajovi kolem krku. Račí zátoku v tu chvíli pohltil huronský smích.
Pak dojednali zbývající detaily a před chystanou oslavou nového zřízení Araj toho dne naposledy promluvil ke svému lidu: ,,Teď už nám zbývá poslední krok k novému začátku. Vydáme se hledat místo pro nový život. Místo, kde si vybudujeme opevněné hradiště, osejeme novou úrodnou zemi a vyhledáme bohaté pastviny pro nás dobytek. Ostatní zatím zůstanou ve svých vesnicích do doby než budeme moci sklidit obilí. Než napadne sníh, budeme už snad všichni bývat na novém bezpečnějším místě. Teď už ale dost slov! Hodujte přátelé jako by to bylo naposledy!“ rozkázal se smíchem Araj a velká slavnostní hostina mohla začít. I Marek s oběma muži co zůstali v osadě byli vystřídáni lehce přejezenými a medovinou omámenými druhy. Veliká hořící hranice do širokého okolí ukazovala na slavnou oslavu, plnou stolů prohýbajících se pod tíhou všelijakého úžasného, pradávného jídla, džbány medoviny, kvašeného vína, s tanci doprovázenými veselou hudbou tvořenou bubínky, píšťalami, jednoduchými loutnami a dřevy. I mládež, která znala zábavu jen z ohlušujících diskoték a koncertů, se ráda zapojila do neméně divokých, ale fantastických a trochu mystických oslav svých dávných předků a i když je od sebe dělilo tisíc čtyřista let, tak se neubránili tancům a dovádění s místními děvčaty.