Kmen - Kapitola VI. - Kočičí skály

Anotace: ...

Druhého dne, nebo spíše později dopoledne se začali lidé, dosud spící na louce, postupně probouzet. Noc to byla dlouhá a plná veselí. Lukáš podcenil sílu zdejší medoviny a když se s bolehlavem probudil, marně se snažil vzpomenout kdo byla ta dívka s dlouhým copem, co se k němu docela důvěrně tiskla a nerušeně spala dál. Rozespalý Petr na něj pohlédl, pak zatřásl s vedle ležící Sylvou a něco jí šeptal do ucha. Oba se rozesmáli a Lukáš stále nevěděl o co šlo. Opatrně se vyprostil z dívčina sevření a připotácel se k nim. ,,Čemu se jako smějete?“ spustil zhurta.
,,Tak co, jaký to bylo?“ hýkal Petr
,,Jaký bylo co?“ stále nechápavě tápal Lukáš
,,No zkrátka jestli si nevzpomínáš, tak já ti teda pomůžu. Včera jste se spolu máchali v řece a pak jste někam zmizeli, no a když jsme se chystali spát tak jste se jak siamský dvojčata přišourali zpátky a zalehli jste. Mohla na tobě oči nechat. Všichni to viděli.“ vysvětlovala mu se smíchem Sylva.
,,To není pravda! Já ani nevím jak se jmenuje, ani co je zač!“ začal zase rudnout vzteky Lukáš a nechtěl si přiznat že by mohl navázat užší kontakt s usměvavou brunetkou, která se mezitím vzbudila, chvilku upřeně sledovala hovořící trojici mladých lidí, trochu stydlivě se usmála a pak odběhla k řece. ,,Nevěřím vám! Jdu za ní ať mi to vysvětlí!“ křikl Lukáš a vydal se za dívkou. Když ji dohnal, bylo jen v dálce vidět jak spolu horlivě diskutují. Po chvíli začal Lukáš rozhazovat rukama a chytat se za hlavu, zkrátka zase dělal to své divadlo, naopak dívka se chytla za pusu a pravděpodobně s pláčem utekla. ,,Ať se stalo cokoliv, nevidíme je spolu naposled.“ škodolibě se zasmála Sylva.
Araj připomněl, že je na čase jít vyhledat nový domov. Přihlásilo se hned asi padesát dobrovolníků, kteří by s ním šli vyhledat nové místo pro společný život. Pokynul jim tedy, ať si sbalí věci a připraví se na cestu. Mezi nimi byli i David, Gali, Tereza, Michal a Petr. Ostatní se zatím vrátili do svých osad. Nemohli jít všichni, protože obilí ještě potřebovalo asi dva měsíce čas do sklizně a někdo musel políčka hlídat aby je nezpustošila zvěř. Také o dobytek se musel někdo starat. Nemohli riskovat cestu do neznáma, kde nemusí být po ruce volné pastviny pro takové množství zvířat. ,,Jakmile najdeme vhodné místo, založíme tam tábor a vrátíme se pro vás, do zimy snad bude osada hotová. Spravujte to tady dobře a vyčkejte našeho návratu. Snad nám to nebude dlouho trvat.“ řekl Araj, rozloučil se se svými druhy a vyrazili na cestu. Rozhodli se jít na sever, z jihu a západu dosud do jejich životů nepřišlo nic dobrého.
Vepředu skupiny jeli čtyři jezdci na koních. Kromě Fajky ještě zbývající tři koně původem od Sokolů a Vlků, kteří zůstali majetkem místních jen díky včasnému úkrytu v lese. Araj, coby nový náčelník, dostal mladého hnědáka s pravidelnou bílou lysinou na čele, vybaveného zdobeným sedlem a ohlávkou. Zbylé dva koně sedlali Radas a Zubr, ten si ho nemohl vynachválit, protože mu šetřil bolavou nohu. Pravda, mohl zůstat doma a léčit se, ale nechtěl ukazovat slabost, tak raději zatnul a nechal se kolébat na hřbetu koně. Letní dny byly velmi dlouhé, takže celá skupina mohla jít volným tempem dosti dlouho, než se na noc někde utábořili. Cestou se všichni definitivně ujistili, že se ztratili v čase. Za tři dny namáhavé cesty nepotkali jediný náznak činnosti člověka z dvacátého prvního století. Právě naopak. V kopcovité krajině porostlé hlubokými pralesy, do nichž i přes polední slunce pronikalo jen málo paprsků, se chovali velmi tiše a lekali se každého stínu, který se kolem nich mihnul. V noci musela Tereza odložit stranou svou statečnost a s přibývajícími děsivými skřeky nočních tvorů, se přisunula vždy o něco blíž ke svým přátelům, až usnula schoulená k Petrovi, který byl snad poprvé v sedmém nebi v těchto tajemných končinách. Probudilo ji však nedaleké táhlé zavytí vlka, kterému po chvíli z větší dálky odpovídal jeho druh. Ti co nespali jen mlčky hleděli do ohně a nijak to s nimi nepohnulo, zatímco Tereze a jejím kamarádům naběhla husí kůže z toho strašidelného zvuku. Byla jednou ze tří žen na výpravě. Druhá, Maja, žena Radasova v těchto dnech neopouštěla svého muže ani na krok a také třetí Darka. Sestra Boleslavova, která si vzala jednoho bojovníka z rodu Sokolů. Když se dlouho nic neozývalo, postupně všichni, kromě stráží usnuli.
Časně zrána se vydali na další cestu, dokud nebylo ještě takové horko. Právě naopak, hustý les byl velmi chladný a vlhký, proto z něj vyrazili co nejdříve pryč. Dopoledne dorazili k řece. Nebylo v ní mnoho vody, tak ji přebrodili a pokračovali proti proudu po jejím břehu tak dlouho, dokud nedošli k hlavnímu toku. Poměrně mohutná řeka s pomalým proudem se vlnila už o poznání méně kopcovitou krajinou, ze západní strany lemovanou lesem a z východu otevřenou krajinou, na níž se klidně popásala stáda jelenů, srnců i zubrů. Patrně zde člověka dlouho neviděli, tak neutíkali a zvědavě pozorovali cizí návštěvníky. Po poledním odpočinku pokračovali v cestě ještě několik hodin až vystoupali na plochý vrchol menšího kopce, ze kterého byl krásný výhled do obrovského prosluněného údolí s mírnými svahy, jímž se uprostřed klikatila řeka, rozdělující jej na rozsáhlé zelené pláně a na druhém břehu skalnatý kopec obklopený smíšeným lesem. ,,Co říkáš náčelníku?“ prolomil ticho Zubr. ,,Krásné místo, nezdá se vám?“ odpověděl Araj a rukou si clonil výhled před spalujícím sluncem když dlouze pohlížel do údolí. ,,Podíváme se tam zblízka. Bude-li tam dobrá půda, můžeme tu snad zůstat.“
Vykročili tedy dolů z mírného kopce až došli na rovinatou zem. Araj seskočil z koně a začal sekerkou rýt v zemi. Spolu s ostatními hodnotili černou hlínu jako velmi úrodnou vzhledem k okolní bujné vegetaci. O kus dál byl podél břehu řeky široký bažinatý pás. Nebyla to úplně bažina, ale spíš podmáčená půda. V okolí, i kus od řeky, rostly vrby jako další důkaz podloží bohatého na vodu. Vrátili se kousek po proudu řeky, kde nebylo tolik vody a přebrodili ji. Na druhé straně byla rovněž černá hlína, ovšem už bez bažin, bez rákosu a bez vrb. Místo se jim zamlouvalo. Velká řeka v hlubokém korytě, úrodná nevyschlá půda, rozsáhlé pastviny, na druhé straně smíšené lesy plné zvěře a mezi nimi kamenitý kopec. Náčelník nechal rozdělat tábor a vyzval desetičlenou družinu k průzkumu skal. Řeka se v jednom z jejich mnoha zákoutí rozdělila a její menší rameno procházelo mezi skalami a o kus dál se znovu spojovalo s hlavním tokem. Muži šli pohromadě do kopce mezi jednotlivě vyčnívajícími skalami, které se čím dál víc zvyšovaly a již nebylo možné je přelézt tak museli hledat cestu jak je obejít. Našli zvěří vyšlapanou stezku vedoucí úzkou mezerou mezi skalami. Člověk tudy prošel ale jezdec na koni už nikoliv. Když prolezli mezerou, vyplašili divokou kočku, která se před nimi vyhřívala na sluncem prohřátém kameni. Za ním vysoké skály skončily a až na pár menších výstupků tam byla rozsáhlá travnatá rovina, na druhém konci opět lemovaná skalami. Byl to velmi členitý terén, kde se střídaly nízké i prudké svahy, tráva a keře se stromy a prolákliny s vysokými strmými skalami.
Petrovi takřka před nosem vyrazila z pod hustého keře další kočka a pelášila do další skalní mezery. Vydal se za ní. Prodíral se křovím místy, kdy tušil její směr. Za křovím zjistil hned několik cest vedoucích do lesíka. Vybral si tedy tu nejschůdnější. Musel se místy sklánět pod nízkým stropem malé jeskyně, nebo spíše tunelu který se před ním objevil. Na jeho konci byl menší otvor kterým dovnitř prosvítalo slunce. Když vlezl dovnitř, ucítil hnilobný zápach a bzučení mraků much. Otvor náhle zatemněl a zafuněl. Petr na nic nečekal, ať tam bylo cokoliv, kočka to nebyla a rychle utíkal zpátky a křičel přitom: ,,Pomoc! Pomóóc! Něco tam je!“ celý uřícený se srazil s Davidem a Hojsou. ,,Co tam je? Co se zas děje?“ ptal se zatím ještě klidným hlasem David, protože znal Petra a jeho smysl pro zveličování situace.
Petr byl však vyplašený víc než obvykle a než ze sebe mohl vydat jediné slovo, za jeho zády se objevila obrovská hlava strašné šelmy. Probuzený medvěd vylezl ze svého doupěte aby se podíval kdo ho to vyrušil. Spatřil tři mladé muže, postavil se na zadní a hrozivě zařval až se to mezi skalami rozléhalo. Křik zaslechli i ostatní muži a společně hledali mezi skalami odkud vycházel. Všichni tři vyděšení kluci utíkali pryč od medvěda. Okamžitě se za nimi rozběhl a svou obrovskou tlapou srazil Petra na zem. Strhl mu triko a dlouhými drápy navěky označkoval jeho záda. David se zarazil v běhu, popadl první velký kámen který měl nadosah a mrštil jej po medvědovi. Šelma si toho snad ani nevšimla a obrovskými tlapami se oháněla po Petrovi, který se instinktivně snažil rukama krýt hlavu. David s Hojsou dál házeli kameny po medvědovi, podařilo se jim odvrátit jeho pozornost od ležícího Petra, kterého by dozajista roztrhal. V tom už doběhli i ostatní muži a oštěpy a krátkými meči začali bodat do chlupatého zuřivce. Medvěd pustil nebohého mladíka, udělal několik kroků zpět před nenadálou přesilou, začal řvát, házet hlavou a tlapou kolem sebe rozhazoval hlínu a kamení. Muži se křikem s výpady svými zbraněmi snažili zahnat medvěda na ústup, aby dva z nich mohli odvléct zraněného do bezpečí. V zoufalém pokusu o záchranu přítele však zahnali medvěda zády ke skále a ten neměl už kam utéct. Rozhodl se tedy na opovážlivce zaútočit. Nedbal bodání oštěpů, porazil prvního muže co mu stál v cestě, chytl mu paži do zubů a zatřásl s ním jako s hadrem. Celá ruka se mu v ten okamžik zalila krví. Nebožák křičel bolestí ale medvěd ho nepustil. Radas se k němu dostal tak blízko jak jen to šlo a neohroženě vší silou jakou vládl udeřil medvěda sekyrou do oka až vylétla z topůrka. Konečně pustil zkrvavenou ruku mladého lovce a začal si tlapami třít zraněné oko, na které náhle přestal vidět. Muži toho využili a odtáhli svého vážně zraněného druha k opodál ležícímu Petrovi. David popadl jeho meč ležící na zemi a bodnul jej medvědovi do boku, sice se po něm hned ohnal, ale než stihl do Davida zatnout své hrozivé drápy, Araj ho z druhé strany několikrát bodnul oštěpem. Konečně byl mrtvý, ale hledání nového domova přineslo krutou daň. Zatímco Petr si z boje odnesl hluboké rýhy na zádech, lokti a na hlavě, mladý Elan měl paži zle potrhanou. Kromě spousty hlubokých tržných ran, mu kus masa mu bezvládně visel jen na kůži a obnažoval bílou kost. Nechali medvěda medvědem a rychle nesli oba zraněné dolů do tábora.
Ostatní se zděsili když viděli že k nim pospíchá družina nesoucí v náručí dva své druhy. Rychle jim začali rány obvazovat aby neztratili příliš mnoho krve, ale mnozí nedávali Elanovi mnoho šancí. ,,Pusťtě mě k němu! Pusťte mě k němu!“ křičela Tereza a drala se k zraněnému. Málem se pozvracela když viděla tu hrůzu, ale zachovala pevné nervy a křičela dál: ,,Zachráním mu ruku, ale uděláte co vám řeknu!“
,,Tuhle ruku nikdo nezachrání, musíme ji useknout, nelze jinak!“ vyštěkl na ni Zubr.
,,Ale půjde to! Uvařte vodu, vyvařte v ní tenkou jehlu a nit nebo koňské žíně a vyvařte taky hadry na obvazy!“ Pár mužů se zvedlo aniž by veděli k čemu je potřebuje a pospíchali k řece pro vodu. Tereza s Davidovou pomocí zatím obvázala roztrhanou paži, ale mladík ztrácel vědomí. ,,Rychle mu zvedněte nohy! Dejte pod ně něco!“
,,K čemu je to dobré?“ zeptala se pomáhající Maja
,,Aby se mu krev nehnala do nohou když je teď nepotřebuje, ztratil jí už hodně. A pořádně mu stáhni škrtidlo nad loktem aby mu z ruky neteklo ještě víc krve!“
Mezitím co se vařily věci, co si Tereza poručila, ostatní ošetřovali Petrova zkrvavená záda. Tereza k němu jen na chvilku přiskočila aby se podívala jak je na tom. ,,Peťo máš štěstí, většina z toho není na šití, ale až budu hotová s Elanem, taky ti udělám pár stehů.“
,,Předem děkuju Terezko.“ sykl Petr bolestí a dál se mlčky nechal omývat.
Tereza si pečlivě omyla ruce v horké vodě a opatrně začala Elanovi sundávat provizorní obvaz. Opláchla studenou vodou vytržený kus masa z předloktí a snažila se jej vložit do rány tam kam patří. Naštěstí v něm nebyla žádná velká přetržená žíla ani šlacha. Mladík jen zasténal, ale snažil se vydržet krutou bolest za každou cenu.
,,Doufám že ten medvěd neměl vzteklinu.“ vyslovila svou obavu. ,,Davide, prolívej to studenou vodou ať se ta špína pořádně vyplaví.“ Vzápětí s třesoucíma se rukama po chvíli navlékla koňskou žíni na kostěnou jehlu a začala opatrně sešívat kůži po obvodu rány. Totéž udělala i s ostatními ranami. Někdy udělala stehy jen tři, ale na nejpostiženějším místě jich měl více než třicet. Kolem stojící muži i ženy ji se zájmem mlčky sledovali. Znali sice takovýto způsob ošetření hlubokých tržných ran, ale neprováděli je s takovou důkladnou čistotou, což se pacientovi někdy stalo osudným. Když byla s šitím hotova, omyla ještě jednou zkrvavenou ruku čistou vodou a důkladně ji ovázala. Elan byl celou dobu při vědomí, ale byl již velmi bledý ztrátou krve a šokem. ,,Teď se mu musí často měnit obvazy a čistit rány aby se to nezanítilo, to by byl konec.“ upozornila zakrvácená Tereza příhlížející lid a vydala se zašít Petrova záda.
,,Jak je na tom ten kluk?“ ptal se Petr hned jak přišla.
,,Měl tu paži dotrhanou na cucky, zašila jsem to jak jsem jen nejlépe dovedla, nejsem plastický chirurg, takže ty jizvy tam budete mít oba nadosmrti pokud to přežije.“
,,No to jsem rád.“ dodal ironicky
,,Ber to z té lepší stránky, budeš teď oslavován jako hrdina.“ snažila se mu dodat sebevědomí.
,,Já? Hrdina? Připletl jsem se medvědovi do cesty a ten kluk za mě málem zaplatil životem. Já jsem neudělal nic, jen jsem ležel a křičel jsem když do mě ta smradlavá bestie zarývala svoje drápy a snažila se mě kousnout tou uslintanou držkou to hlavy. Hrdinové jsou ti co mě zachránili!“
,,Ty bys pro ně udělal to samé, věř mi.“ Petr už dál jen mlčel a občas vykřikl bolestí když mu Terka propíchla jehlou kůži.
Před večerem se ozbrojení muži vydali s planoucími pochodněmi do skal pro mrtvého medvěda, kterého tam rovnou stáhli a rozporcovali. Araj, Radas a David si za svou statečnost vysloužili jeho drápy a špičáky. Jak tehdejší lidé věřili, budou je chránit před zlými duchy a budou důkazem o jejich statečných činech. Setmělo se a muži se s kůží a masem vraceli vyšlapanou stezkou do tábora. Divoká kočka sedící na okraji vysoké skály vetřelce upřeně pozorovala.
David seděl do půlnoci na stráži u ohně a mlčky si prohlížel obrovské medvědí drápy. Tereza, která nemohla usnout si k němu přisedla.
,,Před pár týdny by tě ani ve snu nenapadlo že budeš s mečem v ruce statečně bránit kamaráda.“
,,To by nenapadlo nikoho ani v tom nejdivočejším snu, ale stále mám pocit že je to všechno jen nekonečný zlý sen, ze kterého se nedá probudit. Au!“ vykřikl když ho tereza štípla do nohy.
,,Vidíš, není to sen, ale skutečnost. Zlá skutečnost.“ zašeptala ještě a ve svitu ohně jí začaly viditelně vlhnout oči.
,,Neplač Terezko.“ snažil se ji utišit a hladil ji po rameni.
,,Co když ten medvěd měl vzetklinu? Co když umřou?“
,,V té díře kde chrápal chlapi našli zbytky masa i staré kosti. Kdyby měl vzteklinu taky by nelovil a netahal si to tam.“ snažil se ji dál uklidňovat, ale marně. Věděl, že hluboko pod tou tvrdou slupkou, kterou se v poslední době obalila, se skrývá velmi křehká a snadno zranitelná dívka. Pak už nic neříkali. Pláč a pohled do plamenů ji brzy uspaly Davidovi v náručí.
Hned ráno se šla jako první podívat na Elana a Petra. Sama jim vyměnila obvazy a čistila rány odvarem z léčivých bylin, které nachystala Maja. Petr byl trochu zamlklý a pořád zamračeně sledoval vše, co dělali s medvědí kůží. Když Tereza domotala poslední obvaz promluvil.
,,Děkuju, jsi hodná.“
,,To nic, jak se cítíš Peťo?“
,,Sáhla na mě smrt, mohl jsem být mrtvý.“
,,Jak říkal Boleslav Sylvě. Kdo se ráno probudí, neví, jestli ještě večer bude živ. Ale nebuď smutný, to přejde. Já jsem přežila svou smrt už dvakrát.“
,,Jak to myslíš dvakrát?!“ Tereza se jen koutkem pusy trochu pousmála a bez odpovědi odešla za Elanem. Ten byl na tom podstatně hůř. Ztratil hodně krve, byl celý bledý a těžce dýchal i když byl při vědomí. Tereza ho hlídala jak to jen šlo a často mu v primitivních polních podmínkách měnila obvazy, které prala v řece a následně vyvařovala v hrnci. Elan k ní otočil hlavu a zašeptal: ,,Dě-ku-ju ti. Jak ta moje ruka vy-vypadá? Maja říka-říka-la že jsi ji za-chránila. Zubr ji chtěl us-useknout.“ těžce ze sebe soukal slova. Tereza mu dala prst na ústa a povídá: ,,Nenamáhej se a odpočívej. Dělala jsem co bylo v mých silách. Ta ruka byla zle potrhaná, takže až to přestane krvácet, tak jednu ránu budu muset ještě jednou přešít. Teď ti to čistíme abys nedostal sněť.“
Elan nemluvil, jen přikývl že rozumí.
,,Můžeš hýbat s prsty?“
Byl velmi zesláblý takže ruku ani nezvedl, připadala mu strašně težká, ale pomalu postupně zahýbal všemi prsty zraněné ruky. Pak mu dala napít a zase usnul. Teprve teď si mohla v klidu mladíka prohlédnout. Byl štíhlé, svalnaté postavy, na pažích i nohou měl spousty drobných škrábanců, ale i větších jizev, patrně z loveckých výprav. Vousy si holil a hlavu z části taky. Zatímco naprostá většina jeho druhů měla buď vlasy dlouhé, rovné či vlnité, nebo neupravené roští, Elan měl uprostřed hlavy široký pruh kratších vlasů a boky vyholené. Kdo ví jak na to přišel, ale Tereza mínila že mu to sluší, protože byl jiný než ostatní.
Navzdory krvavému boji s medvědem, se poutníkům hledajícím místo pro založení nové, společné osady, skalnatý kopec a jeho okolí líbilo. Dali se tedy do podrobnějšího průzkumu. Skály byly z tmavošedého, dobře opracovatelného kamene, jak později náhodou zjistil Radas, když do skály ťukal sekyrkou a brzy se mu podařilo bez větší námahy vysekat díru, že se do ní vešla celá jeho pěst. Podobně to zkoušeli i ostatní na dalších místech, opět se stejným výsledkem. ,,Kámen se dá osekat, to je dobré a navíc vydrží víc než dřevo co říkáš Davide?“ zeptal se Araj vousem zarůstajícího mladíka. ,,Dáváš mi velkou zodpovědnost Araji!“ zasmál se David, ale hned pokračoval: ,,Máš pravdu, to je to co potřebujem. Musím si to v klidu projít kolem dokola i zevnitř těch skal a pak ti dám vědět co jsem vymyslel.“
,,Dobře tedy, ale pověz, myslíš že se tu dá vytvořit velká osada pro čtyři sta lidí?“ dumal Araj.
,,Haha, to si piš že dá! I pro tisíc, je tu okolo zásoba vody, navíc protékající přímo těmi skalami, ale stejně budeme určitě muset některé mezery mezi skalami dozdít a k tomu potřebujeme maltu.“ Araj si nebyl úplně jistý co David myslí, nicméně jeho překvapený výraz mluvil za vše, tak David začal vysvětlovat. ,,Malta, je kaše složená z vody, písku a vápna, jakmile ale uschne a ztvrdne, tak je pevná jako kámen. A touto kaší se spojují jednotlivé kameny nebo hliněné cihly. Sehnat písek není problém, ale na vápno potřebujeme bílý, vápencový kámen, který se rozdrtí na jemný prášek a ten se musí několik dní pálit ve velkém žáru a pak nechat zrát v díře v zemi ideálně tak rok nebo dva. A to je pro nás mnoho času, ale nebudem zatím předbíhat.“
,,Rok to musí ležet v díře?“ divil se Araj
,,Tak nemusí, může tam být měsíc ale pak se ta malta vydrolí a zeď se rozsype. To je vše co znám od dědy, ale nejsem stavař!“ dokončil svůj výklad David a po zbytek dne si něco uhlíkem čmáral na dřevěnou desku. Petr si k němu přisedl, chvíli mu hleděl přes rameno a povídá: ,,Poslyš, ty ses do toho nějak pustil. Skoro to vypadá jako bys tady chtěl zůstat.“
,,Nechci tu zůstat, ale prozatím jinou možnost nemáme. Snad za těch tisíc dní, jak bylo údajně na tom kameni cos našel. A už je ti líp? Co dělají záda?“
,,Bolí, ale nebýt Terezky tak nevím jestli by mi někdo z nich pomohl?“
,,Pomohli by ti, ale neměl bys takovou šanci na přežití.“
,,Jak to?!“
,,Tereza říkala, že se divili tomu, že tobě a tomu klukovi tak často mění a dezinfikuje rány a obvazy, oni to ještě neznají.“
,,Musím se jí nějak odvděčit.“ řekl rozhodným hlasem Petr a ztěžka zalezl do svého stanu. David byl až do tmy zabrán do náročného úkolu, který mu svěřil Araj. Vždyť přece jemu svěřil stavbu opevněné osady, která má sloužit k ochraně několika set lidí před krvavým útiskem ze strany divokých nájezdníků. Slyšel z vypravování přeživších o brutálním teroru, který páchali na místním obyvatelstvu. Považovali je za bezbranné ovce, kterým budou brát vše co pracně nabydou. ,,Já vám ukážu šmejdi.“ řekl si pro sebe a pohlédl na svou dlouhovlasou kamarádku jak se stará o zraněného Elana. Nebyl z toho dvakrát nadšený, protože se mu zdálo že se o toho kluka stará snad až příliš...
Ráno pokynul Araj své družině aby se s ním vydali na obhlídku okolí, jestli nablízku nejsou nějaké další osady, případně nepřátelé. Dva muži jeli na koních a zbytek šel za nimi po svých. Byli vyzbrojeni krátkými meči s kulatými dřevěnými štíty, potaženými kůží, kopími a někteří měli i luky. Tereza se vzbudila ve stanu vedle Elana. Trochu se zprvu lekla že spala vedle cizího muže, byť nemohoucího, ale po chvíli, kdy se trochu omyla, poprosila Maju o pomoc. Musela totiž přešít tu ošklivou ránu na jeho paži, protože narychlo sešitá kůže, aby nevykrvácel, se začala stahovat do podivného tvaru, kdy hrozilo že tam bude mít ošklivou jizvu. Elan byl při vědomí, ale pořád ještě hodně zesláblý, přesto prokázal opět velikou statečnost kdy po celou dobu bodání jehlou do své ruky měl jen pevně sevřená ústa a nevydal ze sebe ani hlásku. ,,Tak a je to.“ usmála se Tereza. ,,Jsi moc statečný, snad už to bude dobré, teď musíme čekat. Ostatní rány se hojí dobře. Za pár dní ti ty stehy vytáhnu.“
,,Děkuju ti, jsem tvým velkým dlužníkem.“ usmál se na ni a natáhl k ní ruku. Když ji chytl za tu její, stydlivě sklopila oči, pustila se, jen špitla ,,to nic“ a vyšla rychle ven. Rozhlížela se po krajině a pak se vydala do skal. Nenadálý pohyb mnoha lidí vyhnal ze svých úkrytů tamnější obyvatele, zejména divoké kočky už nebyly v dohledu. Všimla si vysekaných děr do skály a hned poznala jejich pískovcový původ. Při dalším pátrání, kdy už došla téměř na vrchol kopce si všimla otvoru nahoře ve skále, který částečně zakrývaly větve blízko rostoucí mohutné borovice. Členitý skalní útvar přímo vybízel k vyšplhání do jeskyňky. Pro holku, která v dětství lezla po všem možném to nebyl žádný problém. Byla asi sedm či osm metrů nad zemí, v úrovni okolních korun stromů. Když se blížila k díře, naházela do ní několik kamenů, které posbírala cestou, aby vyzkoušela jestli se tam zase neschovává nějaké zvíře. Když se nic neozývalo, popolezla až k otvoru a opatrně nahlížela dovnitř. Bylo vidět skrz, ale kromě navátého listí a jehličí nic podezřelého neviděla. Dodala si odvahy a vlezla dovnitř. Kromě úzkého vstupu se uvnitř jeskyňky mohla postavit aniž by se praštila hlavou o strop. Uprostřed byla docela široká, ale pak se zase zužovala a snižovala u protějšího otvoru. Tam už musela prolézt po čtyřech. Venku však bylo ještě dost místa a když nahlédla přes okraj, viděla pod sebou protékat potok, nebo spíš úzké rameno řeky protékající skalami. Přešla po široké skalní římse a s námahou se vydrápala až na vrchol skaliska, ze kterého byl výhled do širokého okolí. Z jedné strany koruny stromů, z druhé rovinatá krajina s protékající řekou a ze třetí řídce porostlé kopce, odkud sem přišli. Dole procházelo několik osob. ,,Héééj! Tady jséém!“ hulákala a mávala na ně. Ti dole se zjevně zalekli ale hned odpovídali. ,,Kde ses tam vzala? Co tam nahoře děláš?“
,,Hledej šmudlo! Třeba taky najdeš podobný místo!“ odpověděla se smíchem a slezla zpátky do jeskyně. Nebylo tam mnoho světla ale všimla si začerněného stropu od kouře a na zemi dávné zbytky ohniště zasypaného navátým listím. ,,Hmm, tak zjevně už tu někdo někdy přebýval, ale asi je to dávno. Doufám, že to byl alespoň dobrý člověk.“ mumlala si pro sebe. Našla ještě několik zvířecích kostiček, spoustu peří i výkaly. ,,Asi tady vegetovaly ty kočky, no teď tu budu vegetovat já. Je tady pěkný výhled a pokud se to dá trochu doladit, budu mít své temné, čarodějnické doupě ve skalách!“ zaradovala se a kamenem zkoušela rýpat do stěny, jestli je to ten samý měkký pískovec jako dole. K její radosti se nic nezměnilo a hned si začala to své doupě plánovat. Tou dobou už David s Galim obcházeli skály a vymýšleli hrubé rysy budoucí skalní pevnosti. Až na incident s medvědem se toto místo zdálo být ideální. Oba kluci byli rádi že mají nějakou činnost v tomto krutém světě, do kterého snad omylem, či úmyslným zásahem vyšší moci spadli. Jejich přátelé, kteří zůstali v osadě si naopak vyměňovali zkušenosti s místním obyvatelstvem. Sylva se spikla s místními dívkami a obezřetně jim kvůli jejich prvotní nedůvěře nasazovala brouky do hlavy, jejími zaručenými radami jak si správně omotávat kluky kolem prstů, nebo jak si vylepšit jejich ženské postavení ve společnosti. Michal se vmísil do přízně jinak nerudnému Tlusťochovi, který byl místním kovářem a radil mu jak je nutné správně zahřát v peci kov, aby z něj bylo kvalitní železo. Lukáš, kromě své lapálie se Zojou, učil společně s Markem hrát místní kluky fotbal. Z kůže sešil jakš takš kulatý míč vyplněný senem, se zapíchnutých klacků vyrobili brány a z dalšími položenými ohraničili hřiště. Stručně jim vyvětlili základní pravidla hry a mohlo se začít. Zpočátku si to místní mladíci vyložili po svém a z fotbalu se stalo spíše ragby, nebo někteří zapomněli kdo s kým hraje a tak hráli na obě strany. Lukáš tedy pokus o hru ukončil a začal znova. Každému předvedl pár triků s neumělým míčem a nechal je ať si to vyzkouší, stejně tak střílet na bránu. Když konečně začali hru chápat, omotali si kolem čela červené a modré šátky aby se odlišili a hra mohla začít. Přes nejisté začátky je to dokonce začalo bavit a když dal někdo gól tak to slyšel celý les. Brzy se kromě malých dětí, které zvědavě přihlížely podivné hře už od začátku, začali přidávat i ostatní členové vesnice, takže brzy byla kolem lesního hřiště docela slušná divácká účast. Někteří by byli hráli až do tmy, ale když už nic pomalu nebylo vidět, hru ukončili. Na druhý den si zkoušely hru i menší děti a Marek jim vysvětloval jak na to. Starší kluci však chtěli Marka, Michala a Lukáše naoplátku naučit i něco z jejich života. Pravidla jejich hry byla jednoduchá. Porazit protivníka v souboji s dřevěným mečem a proutěným štítem omotaným slámou. A místní kluci se jím dokázali ohánět velmi obratně. Nezřídka to končilo kromě uražené pýchy i nějakým tím šrámem. Přesto však po krátké ukázce si všechny tři vyzkoušeli. A jak Sylva nevěřícně zírala, zejména Michalovi, ale i Lukášovi to celkem šlo. Naopak Marek byl za dopoledne ,,zabit“ asi třicetkrát. Takto dny líně ubíhaly jeden po druhém.
Araj se s družinou vrátil po třech dnech jak slíbil, ale nejen s nimi. Nejeli na koních, nýbrž koně táhli za sebou z větví jednoduchá nosítka, na kterých byly v kůži zabalené kusy masa z velkého jelena, pak divočák a čtyři muži nesli na ramenou tyče, se dvěma za nohy přivázanými srnci a další několik párů koroptví. Araj ještě celý zadýchaný začal vypravovat: ,,Obešli jsme okolí po hřebenech okolních kopců od západu na sever, pak na východ a zpět. Nenarazili jsme na žádného člověka, jen pod skalkou jedno malé, dávno vyhaslé ohniště. Na severu jsou hory, na západě rozsáhlé lesy kam až oko dohlédne a na východ odsud jen řídký les a pak rozsáhlé pláně. Jak sami vidíte, místní kraj je bohatý na zvěř a těch stop co jsme viděli! I divoké koně pasoucí se na planinách. Toto je opravdu dobré místo! Jak si odpočineme, pošleme domů pro další lid ať se začnou pomalu stěhovat sem.“
,,Vápencové skály jste neviděli?“ zeptal se David se zavřenýma očima náčelníka, neboť ho do nich pálilo horké letní slunce.
,,Ne, ale nedaleko odtud jsou jen břidlicové skály.“
,,Výborně, břidlice se taky bude hodit.“
Do rozpravy se vložil jeden muž nesoucí srnce.
,,Ten vápenec.. to je takový ten bílý kámen co se drolí a vypadá jak mouka?“
,,Ano.“ odpověděl David.
,,Takový je asi den cesty ne sever od našeho Medvědího vrchu. Bude ti k něčemu?“
,,Jisteže bude! Tak to je paráda, hned vám řeknu co musíme udělat.“ zaradoval se, že má všechny potřebné suroviny v dosahu.
Mladý náčelník poslal posly se dobrými zprávami domů a David s Galim jemu a jeho družině představili svůj plán. Byl ohromen. Pískovcové skály tvořící přirozené hradby, místně upravené, pod nimi umělý vodní příkop, vlastní zásobárna vody a celkově rozsáhlá kamenná pevnost oproti soudobým dřevěným, obehnaným palisádami. ,,Mě se to líbí. Dejme se do toho!“ uzavřel Araj s úsměvem vizi dvou mladých přátel z tajemné doby. Budoucnost se v tu chvíli zdála být růžová.