Jednotka Půlnoční lišky I

Anotace: "Co jsem komu, do prdele udělal? Jak jsem se mohl octnout v takové hromadě sraček? Teď tady stojím uprostřed blbýho lesa v nějaký tramtárii a jdou ke mě posraní Číňani co vypadaji, jakoby si spletli místo konání hardcore LARPu."

„Kde ses tak flákala?“

„Co, flákala. Nedokážu být převlečená tak rychle jako ty. Holky prostě nosí víc vrstev.“

„No, hele, mě je to vcelku jedno, ale jede nám bus.“

Iva si posunula batoh na zádech a upravila čepici. Ondra už si začal poklepávat nohou.  Jen protočila oči a šla. Vyšli z budovy fakulty sportovních studií a zamířili na zastávku k nemocnici, odkud jim odjížděl bus domů.

„Fakt sebou pohni. Nechci tady čekat hodinu na další bus.“

„Tobě se to řekne. Po té dvouhodinovce Krav Magy mám ještě klusat s batohem těžkým jak kráva?“

„A co v tom vlastně táhneš? Vypadá to, jako bys stěhovala cihly na stavbu.“

„Ále, stěhuju si poslední věci od otce.“

 

Autobus jen přijel k zastávce a oba jen slavnostně dobíhali. Ukázali průkazku a postupovali dál do autobusu. Byl přeplněný k prasknutí, jak už to tak u posledních autobusů dne bývá.  Stoupli si k zadním dveřím a složili si věci na zem. Bylo tam horko. Autobusák v zimě topil jako o život a nikdo se neobtěžoval otevřít okénko, aby se vydýchaný vzduch vyvětral.

„Týjo, jak dlouho už vlastně chodíme takhle cvičit?“ nadhodil téma Ondra.

„Hmm, myslím, že tak rok? No, rok potom, co jsme byli na kontestu,“ zamyslela se a odpověděla Iva. Necítila se úplně příjemně. Krom toho, že se potila, ačkoli si sundala kabát, nebyl jí příjemný ani směr, kterým se tahle konverzace ubírala. Ondra byl skvělý kamarád, ale chodil s její sestrou a ona si nerada připomínala to, co se dělo na kontestu a dalších 14 dní pak. Bylo to skvělé, ale skončilo to. A tak to bylo správně.

„Proč se ptáš?“ pálila zpátky.

„Vlastně ani nevím. Jen tak mě to napadlo.“

„Jsi pako. A mě je tak šílený vedro. Mohla byste prosím otevřít okýnko?“ zeptala se Iva jedné paní, co seděla kousek od nich u okna. Paní se na ni podívala jako na šílence, co chce vyvraždit školu plnou dětí a odfrkla si.

„A cos čekala? Tak je to vždycky. Hlavně aby je neofouklo,“ zasmál se Ondra.

 

Vystoupili na náměstí z autobusu šťastní, že můžou být na čerstvém vzduchu. Dá-li se tedy vzduchu na maloměstě v zimě, kdy všichni topí tím, co jim přijde pod ruku, říkat čerstvý. Bylo už kolem půl desáté, takže všude bylo mrtvo. Nepříliš kvalitní pouliční osvětlení v kombinaci s mlhou dělalo lezavý pocit strašidelnosti a omšelé budovy efektu jen přidávaly. Přešli silnici a zamířili ke křižovatce.

„Jak se vám vlastně vede s Radkou?“ nadhodila Iva, když procházeli podloubím u drogerie. Zahnuli doprava a zamířili k budově ústavu. Ondra si odkašlal a hodil na Ivu Pohled. Iva nasadila nevinnou tvář a čekala na odpověď.

„Vždyť ji znáš. Ale jinak je to dobrý. Jdeme teď v pátek do kina, nechceš jít taky?“

„Abych vám tam dělala křena? Ne, díky,“ ušklíbla se.

„Come on, bude sranda. A křen nebudeš, protože jde i Milan,“ dotíral Ondra.

Takhle pokračovali v konverzaci o blbostech a o filmech až na křižovatku, kde se měli rozdělit. Byla pekelná zima, takže když se zastavili, aby se rozloučili, oba mírně poskakovali, aby se zahřáli.

„No nic, takže se uvidíme v pátek u kina?“ řekl s nadějí Ondra.

„No, ještě si to…“ nedopověděla Iva, protože z mezery od nedalekých garáží vyletěl blesk a ozvala se příšerná rána. Ondra, protože stál zády, to neviděl, ale jakmile zazněla rána, rychle se otočil.

„Vy- vyděls to?“ zakoktala se Iva.

„Ne, nic jsem neviděl. Jen jsem slyšel tu ranu…“ Nestačil odpovědět, když se ze stejného místa ozval další podivný zvuk, který se nedal nazvat jinak než „gigantické říhnutí“ a z tmavé mezery vyletěly dvě postavy. Vypadalo to na muže a ženu. Tvrdě dopadli na kočičí hlavy a žena se ještě párkrát překulila. Měla rozpuštěné kudrnaté černé vlasy a dalo se říct, že vskutku podivné oblečení. Muž se těžce zdvihal ze země do kleku, ale ženě to moc nešlo. Jen co se zdvihla na lokty, zase spadla na zem.Iva i Ondra se k nim rozběhli, aby jim pomohli.

 

Iva se snažila ženu zvednout ze země. Všimla si, že vypadá, jakoby měla steam punk cosplay, ale hodně hodně opotřebovaný. Ta se ji jen snažila odstrčit. Iva ji říkala, ať se nebojí, že jí chce jen pomoct. Jediné, čeho se jí dostalo, byl pohled do její tváře. Byla mladá, ale její oči vypadaly, že jsou staré jako oceány. Řekla jediné: „Jste tupí? Utíkejte!“ a znovu Ivu odstrčila.

Ondra mezitím klekl k muži a ptal se ho:

„Co se stalo? Mám volat záchranku, můžeme vám pomoct?“ Muž už dřepěl a snažil se vstát. Ondra mu pomohl na nohy, ale žádné odpovědi se nedočkal. Neznámý jen soustředěně zíral na tmavou mezeru mezi garážemi. Ondra byl zmatený. „Na co tam sakra čumí?“ přemýšlel. Pozorně se zadíval a až teď si všiml, že ve stínu budovy někdo stojí. Muž Ondry odstrčil a udělal pár kroků kupředu. Až teď si Ondra uvědomil, že vypadá dost otlučeně a zezadu na hlavě má ránu, ze které mu vytékala krev na záda. Bílé tričko měl až do půl zad prosáklé. „Jak to, že se ještě vůbec drží na nohou?“ pomyslel si.

„Hej ty tam! Mám zavolat policii?! Radši se kliď! Nechcem mít žádný trable a ty určitě taky ne!“

křikl na postavu u garáží a sáhl pod bundu na opasek, kde měl obušek a vytáhl ho z pouzdra. Koutkem oka zkontroloval Ivu. Ta si všimla, jak Ondra sahá pro teleskop. Stoupla si a popošla kupředu. „Jop, nebudu v tom sám. To je dobrý. Navíc to vypadá, že je sám. To zvládneme.“

 

 „No to se mi snad jenom zdá. Co ty na to Irve? Vypadá to, že tyhle opice, co teprve slezly ze stromů, se tě snaží chránit. To je rozkošné. Nic na to neříkáš?“ ozvalo se ze stínu a postava vyšla na ulici. Byl to vysoký muž v nijak zvláštních obnošeně černých šatech. Celkově vypadal dost upjatě. Založil si ruce na prsou a nijak zvlášť hezky se usmál, což k jeho vzezření vůbec nesedělo. Ondra nevěděl, jak se tváří muž v bílém tričku, ale ten co vylezl od garáží, se mu vůbec nelíbil.

„Jasně jasně. Já zapomněl, že ty máš tady tu žoužel z třetí sféry docela rád. Koukni se, vždyť si už i ten klacek našel, aby mě mohl přetáhnout po hlavě. Velice roztomilé. Že bych si je vzal na hraní jako první?“ rozchechtala se postava. Ondra zaskočením skoro teleskop upustil. „To přece nemohl přes toho asi-Irva vidět!“ Muž před ním jen zvedl ruku do vzduchu vedle sebe. Zpoza chechtajícího přilétla tyč a skočila Irvovi do natažené ruky. Ondra to sledoval s otevřenou pusou. Tyč letěla přímo na muže v černém, ale ten se jí vyhnul. No, spíš se už nenacházel na místě, kde byla tyč. Tomu už se ani nedalo říkat vyhnutí. Prostě tam jen najednou nebyl a byl o kousek vedle. Záhadou pak byla i létající tyč.

 

Ondra udělal krok zpátky. Nechápal, co se to tady děje. Ale začínal mít pocit, že by tady rozhodně neměl být. Bylo to mravenčení po zádech, když člověk pochopí, že je něco moc moc špatně. Opravdu moc špatně. Iva byla kousek od něj. Podíval se na ni. Taky vypadala mimo. Ženě se mezitím podařilo vstát.

„Koukni se na ně. Ty jejich opičí mozečky to nedokážou pobrat. Jen stojí, nechápou a …“ černý oděv už nedokončil, protože Irv se u něj najednou objevil a zaútočil na něj. Ondra ani Iva nezvládali sledovat nic jiného než náhodné zjevy Irva a toho druhého, jak jeden na druhého útočí. Bylo to jako pozorovat fotky. A k tomu se ozýval příšerný hluk, jako když kovovou trubkou bušíš do betonu.

„Prosím, zdrhejte!“ obrátila se neznámá na Ondru a vypadala opravdu naléhavě. Ten si všiml, že docela vážně krvácí z rány na stehně a celá vypadá hodně použitě. „Seru na to, seru na to, tady nechci být!“ pomyslel si a rozběhl se k Ivě, kterou čapl za zápěstí a tím ji probral z nechápajícího tranzu. „C—co to…“ Vyrazila jen ze sebe.

„Teď ne! Utíkej!“ zařval na ni Ondra. To zafungovalo. Její nohy se daly samy do pohybu a už sprintovala i s Ondrou pryč. Ani ji nenapadlo se ohlížet.

 

Najednou se ozvala rána a uličkou mezi garážemi se prohnala tlaková vlna, která s sebou smetla i dvě utíkající postavy. Vlna zničila plechové dveře garáží, rozpustila IPu na jejich střechách a všechny gumy od aut. Vysypaly se okna, lahve s olejem a benzínem vybuchly. Silnice popraskala a celé kusy jí zmizely a zůstaly tam jenom třímetrové díry do země. Po dvou utíkajících dětech však nebylo ani stopy.

V epicentru ležela postava v ex-černém ex-oblečení a kolem ní byl rozteklý asfalt. Nedaleko ležel na zemi ožehlý muž, který svíral v ruce dosti zohýbanou hůl. Na místě, kde předtím byla žena, teď byla stříbrná polokoule, která jakoby se pomalu rozpouštěla. Za chvíli se změnila jen v mlhu a ukázala tutéž ženu, která se krčila s rukou zdviženou nad hlavu, jakoby čekala ránu. Zvedla oči a prohlédla si spoušť kolem sebe. Zahlédla svého společníka a začala se pohybovat jeho směrem, což vzhledem k ráně na noze a čerstvým a četným nerovnostem moc nešlo. Ten se naštěstí rozkašlal a začal se velice pomalu zvedat. Nakonec dokulhala až k němu a spadla na zem.

„Tak kam to bude?“ zeptala se.

„Neublíží ti to?“

„Ne, když mi dáš trochu šťávy a i kdyby, určitě to bude pořád lepší než být poblíž, když se támhle ten probere.“

„Co ti dva? Přežili to aspoň?“

„V tom se můžeme babrat, až budeme v bezpečí.“

 

***

 

Ondra otevřel oči a podíval se nad sebe. Byla jasná noc, přesto toho moc neviděl. Pokusil se zvednout, opřel se rukama o zem a posadil se. Zjistil, že ještě pořád v jedné ruce drží teleskop. Rozsvítil baterku na držadle a prohlédl si nejbližší okolí. První co ho zaujalo, bylo to, že byl v lese. To ho dokonale zaskočilo. Zmateně posvítil kolem baterkou a pohledem kopíroval pohyb kuželu světla. Stromy, spadané listí, nějaké křoví a jiné další rostliny. Obrovský kus silnice. Čerstvá díra v zemi. Zlomený strom. Ležící Iva. Křikl na ni. Žádná odpověď. Ležela od něj asi nějakých dvacet metrů. Zkusil vstát, ale všude po těle se mu ozývala bolest. Cítil se, jakoby spadl z třetího patra a pak ho ještě podupal slon.  Na zádech měl roztrhaný batoh. Pokusil se ho sundat, ale nešlo to. Všechny svoje myšlenky soustředil jen na to, jak se dostat i Ivě a zjistit, co s ní je. Pomyslel si, že přemýšlet nad tím, co se stalo a kde je, může nechat na později. Podařilo se mu zvednout na všechny čtyři a začal se sunout směrem k ležící kamarádce. Po rukách ho šlehala nějaká trnitá rostlina. Když se k ní konečně dostal, už začala otevírat oči a bolestně kuňkla.

„Ivy, Ivy, slyšíš mě? Jsi v pořádku?“

„Ssss, Ondro? Jsi to ty?“

„Jo, jo. Jsi celá?“

„Asi jo. Myslím, že mi nic není. Jen mě všechno bolí, ale jinak si myslím, že jsem v pořádku.“

Pomohl jí sednout si a položil na zem vedle nich teleskop s baterkou. Konečně si pořádně rozhýbal bolavé ruce a podařilo se mu sundat si ze zad batoh. Vypadalo to, že Iva je úplně stejně ztuhlá a bolavá, takže jí pomohl udělat totéž a opřel se o nejbližší strom.

„Kde to vlastně jsme? Jsme v lese? Jak to, že jsme v lese?“ obrátila se Iva zmateně na Ondru.

„Jo, tak to by mě taky zajímalo. Co si pamatuješ?“ zeptal se Ondra a Iva se zamyslela.

„Hmm, byla tam ta napadená dvojice. Ta žena mi pořád říkala, ať utečeme, ať nejsme blbci a utečeme. Pak se začaly dít věci moc rychle a tys mě popadl a začali jsme utíkat,“ podívala se vedle sebe, ale Ondra na to nic neříkal, jen se zavřenýma očima těžce oddychoval opřený o strom, tak Iva pokračovala: „ozvala se docela slušná rána a tys mě strhl na zem. Pak už akorát probuzení tady. Nezdálo se mi to?“

„Podle toho, že já si pamatuju rámcově to samé, tak se ti to nezdálo.“

„Tak, co teď? Jak zjistíme, kde jsme?“ Ondra nic neříkal, jen začal rozepínat kabát a lovil něco v náprsní kapse. Vytáhl mobil a modré světlo displeje mu ozářilo obličej. Zamračil se a zabručel.

„Co se děje?“ zajímala se Iva.

„Nemám signál. Ani čárku. A GPS taky nic. Ani náznak. Chtěl jsem zkusit podle GPSky najít, kde jsme, ale s takovou se nám to asi nepodaří. Zkusíš to ty?“ Iva vylovila svůj iPhone, ale ani signál ani GPS její mobil nenašel.

„Nic.“ Řekla zklamaně.

„Tak to jsme docela v prdeli. Cítíš se na to, někam jít, Ivo?“ zeptal se Ondra a pokusil se zvednout. Moc mu to nešlo, protože ho všechno bolelo. Koukl na Ivu, jak se pokouší o to samé a se stejným výsledkem. Zavrtěla hlavou.

„Asi bychom měli počkat do rána. Takhle za tmy se stejně leda tak o něco přerazíme.“

„To ale přeci nejde! Rodiče se budou strašně bát!“ vyhrkla Iva

„Myslíš, že to, kurva, nevím?!“ utrhl se na ni, „Máš snad lepší nápad? Není tady signál. Nevíme kam jít, nevidíme pořádně na cestu a jsme dost pomlácení! Jestli máš nějaký lepší řešení týhle situace, tak mi ho sakra řekni!“ rozkřičel se na Ivu. Pěkně to v něm vřelo. Nechtěl zůstávat přes noc v nějakým blbým lese, kde neví, co je kde může sežrat jen s baterkou, která se může co nevidět vybít, nemluvě o těch šílených věcech, co se jim staly. A jak se sakra do toho lesa dostali? Iva vypadala, že se každou chvíli snad rozbrečí. Evidentně se jí hlavou proháněly stejné myšlenky.

 

„Achjo. Z tři hoďky tě vzbudím. Zkus se trochu prospat. Dám tady na to pozor.“ Iva na něj hodila jakoby-nás-mohlo-něco-sežrat pohled, ale sesunula se za bolestného sykání na zem. Vypadalo to, že přemýšlí, jestli má z batohu vytáhnout mikinu a dát si ji pod hlavu, ale pak se prostě jen zkroutila na zemi a hlavu si podložila rukou. Usnula téměř okamžitě. Ondra si na mobilu nařídil budík a vypnul všechny funkce, co nepotřeboval, aby mu baterie vydržely co nejdéle. Přitáhl si batoh a s baterkou začal zjišťovat, co vlastně s sebou má. Nebylo toho moc, co by se dalo použít v lese. Měl tam krom propoceného oblečení jen lahev s vodou, šumák, zavírací nůž, jedny sirky a náhodný kus papíru. Beznadějně si oddechl a zahleděl se do tmy. Znovu se opřel a za chvíli ho taky přemohl spánek.

„Že to tvoje slavné hlídání k něčemu bylo." Řekla rozmrzele Iva, když ji probudilo zvonění mobilu. Ondra jen nevrle zabručel, ale nic na to neřekl. Oba pak až do svítání spali.

 

 

„Tak co, je ti líp?“ ptala se Iva, když se ráno sbírala ze země a snažila se vstát. Byla rozlámaná, ale bylo jí líp. Promnula si prokřehlé ruce a pokusila se usmát na Ondry. Ten se zatvářil rozmrzele a dýchal si své dlaně. Koukl se na mobil a zjistil, že display ukazuje půl jedné. Koukl na nebe. Bylo brzké ráno, těsně po svítání. Celým lesem se rozléhala kakofonie ptačího zpěvu a různého jiného cvrlikání, když všechno co bylo odhodláno dělat v lese hluk, ráno probudilo. Když se konečně oba nějak rozhýbali po noci, kterou strávili na tvrdé zemi mezi kořeny, rozhlédli se kolem. Všude kolem nich byly vidět obrovské kusy silnice náhodně vržené mezi stromy, které byly občas vyvrácené z kořenů. Mezi touto spouští se všude válely kusy různých, občas neidentifikovatelných, věcí. Kousek od Ivy leželo něco, co vypadalo jako blatník od auta, nedaleko byly o strom opřená zohýbaná vrata od garáže. Sklo, lahve od oleje, kus motorky. Iva s Ondrou stáli zhruba uprostřed této spouště. Koukali kolem sebe, pusu dokořán. Nevěřícně se na sebe podívali, ani jeden nevěděli co na to říct. Konečně si pořádné prohlédli i sebe. Oblečení vypadalo dost použitě. Bylo potrhané, špinavé, ani jejich batohy na tom nebyly o moc lépe. Ondrův batoh měl rozervanou jednu kapsu, takže věci, co v ní zůstaly, přemístil jinam. Iva si dala s menší námahou svůj batoh na záda a oba se beze slova vydali pryč.

 

Jak šli, zjistili, že jejich lokální armagedon má docela přesné hranice. O třicet metrů dál nebylo vůbec vidět, že by se něco stalo. Stromy měly právě rašící pupeny, vypadalo to, jako by právě nastávalo jaro.  Všude se plazily nějaké otravné kytky, a co chvíle o ně Ondra zakopával a u toho nadával jako špaček. Asi po čtvrt hodině se Iva vzpamatovala a promluvila:

„Co…“ ani nestihla dopovědět a Ondra se na ni hned utrhl.

„Jak to kurva vědět?! Probudil jsem se dneska ráno uprostřed toho botelu stejně jako ty.“

„A co máš v plánu udělat?“ nadhodila a už taky začínala být naštvaná.

„Prostě půjdeme. Znáš český lesy. Většinou když jdeš rovno, tak po čase narazíš alespoň na silnici nebo nějakou jinou cestičku pro zvěř. A ty vždycky někam vedou. Prostě půjdeme. Nebo dřív chytneme signál a zavoláme někomu. Ti třeba na tom blbým Áájfounu už bude fungovat GPS. Nechceš to třeba zkusit?!“ vrčel na ni.

Iva se zatvářila jak-to-že-mě-to-nenapadlo způsobem a začala štrachat po kapsách. Vytáhla mobil a odemknula ho. Zapnula aplikaci a čekala. Po chvilce rozmrzele řekla:

„Signál GPS nenalezen. Navíc se mi ten krám za chvilku vybije.“

„No to je super. Takže plán A. Prostě půjdeme.“

 

Šli asi dvě hodiny a pořád se prodírali nějakými keři a jinou všudypřítomnou zelení. Iva se začala dívat kolem sebe a ne jen pod nohy. Za chvíli se zastavila. Ondra se za pár kroků otočil na ni s pohledem, který říkal, že by už radši zase šel.

„Hele, já nechci plašit, navíc to bude znít dost divně, ale já si myslím, že tohle není českej les. Podle mě nejsme vůbec v Česku. Koukni se kolem sebe, poznáváš snad jedinou z těch kytek nebo stromů, který tady kolem rostou?“ rozpřáhla ruce a trochu bezradně jimi kolem sebe máchla.

„Jo, poznávám. Támhle to je asi tůje. A támhle roste smrk.“ Ukázal Ondra, když se trochu rozhlédl kolem sebe.

„Aha, a od kdy v normálním lese žije, teda roste jen tak tůje? A co je to kruci támle? Vypadá to jako fíkus nebo co. V českým lese by měla být sem tam nějaká ta olše, pak takovej ten strom co kolem sebe na v létě hází vatu a hromada kopřiv a bezu. Nebo naopak samý borovice a smrky. Ale tohle?! Támhle možná dokonce roste bambus nebo co?! Nemluvě o tom, že má být kurva konec prosince, ne jaro!“

„Hele, uklidni se, meleš blbiny a začínáš trochu hysterčit. Uvědomuješ si, co říkáš za kraviny?“

„Aha, a jak mi pak vysvětlíš, jak jsme se, do prdele, dostali do lesa? A to všechno vžům, smějící se chlápek, polomrtvá holka a ta divná exploze? Vždyť jsme byly nejmíň pět kilometrů od jakýhokoli lesa a aspoň tři měsíce od tohohle vedra!“ křičela dál a naštvaně si rozepínala kabát a sundávala šálu. Ondra Ivu sledoval, jak bezradně gestikuluje a začíná brečet. On taky nic nechápal. Ale copak se tady mohl jen tak vztekat a dělat si starosti s nějakou flórou, když se spíš museli dostat nějakým kouzelným způsobem z toho stupidního lesa? Povzdechl si a sundal si zimní bundu. Opravdu bylo nějak moc teplo. Radši na to nemyslet. S tím si může lámat hlavu až potom, co budou sedět u stolu a pít kafe. Ale skličovalo ho to. Přišel k Ivě a koukl se jí do očí.

„Co tady bulíš, jako malá holka? Nejdřív se dostaneme z tohohle posranýho lesa a pak, i když budeme třeba v Austrálii, tak najdeme někoho, kdo by nám pomohl domů a pak si můžeme se vším lámat palici,“ pokusil se usmát, ale pak si řekl, že by to možná vypadalo, spíš jako kdyby dostal křeč.

„A navíc mám hlad. Fakt velkej.“

„Mám v batohu sušenky. Není to nic moc, ale lepší než drátem do oka. Chceš?“ vzpamatovala se Iva a začala sundávat batoh z ramenou. Ondra se na ni podíval a vyvalil oči.

„Ty máš jídlo a tajíš to?“

„Promiň, mě to do teď nenapadlo.“přešla k nedalekému padlému kmeni a položila si na něj batoh a začala se v něm přehrabovat. Ondra si na strom sedl a nakukoval Ivě do tašky. Vypadalo to zajímavou směs upoceného tělocviku, lapačů prachu na poličku a drobné elektroniky. Iva zašmátrala až na dno tašky a vytáhla pytlík mini polomáčených.

„Hořké, ty mám rád.“ Pokýval hlavou Ondra a nedočkavě pytlík otevřel. Vzal si sušenku a nabídl Ivě. Ta se na něj zle podívala, že nepočkal na ni a dál lovila v tašce. Vytáhla ještě dva banány, které na to, jakou cestu zakusily, vypadaly docela nepomačkaně. Jeden banán dala Ondrovi a druhý schovala zpátky. Ondra se na ni tázavě podíval. Ona jen pokrčila rameny.

„Já moc banány nemusím a třeba budeme potřebovat ještě něco na jídlo později. Jeden balíček sušenek tam ještě mám.“ S menší námahou zapnula zip u batohu a vyhoupla se na strom vedle Ondry. Ten mezitím oloupal banán a půlku dal Ivě. Ta si ji vzala.

„Jedna z nejlepších snídaní ever,“ řekl Ondra ještě s plnou pusou a začal štrachat po svém batohu, aby našel lahev s pitím.

„To říkáš proto, žes měl takovej hlad, nebo proto, že nikdy nesnídáš?“ šťouchla si Iva. Ondra našel cyklistickou lahev, ve které vždycky na cvičení nosil vodu s šumákem a nabídl Ivě.

„No, na snídaně v hotelu to nemá, ale tahle byla fakt dobrá. Kolik asi může být hodin? Podle mě mi jdou na mobilu špatně,“ zeptal se Ivy. Ta se koukla na hodinky. Ty ukazovaly půl páté. Nedůvěřivě se pokusila kouknout na nebe, které skrz koruny stromů neviděla. Ale na půl pátou to nevypadlo.

„Vypadá to, že nám všem jdou špatně hodiny,“ řekla zklamaně a znovu se pokusila prozkoumat hradbu listí nad hlavou.

Tae-Baek se konečně dostal na místo, odkud byl včera v noci cítit ten obří výtrysk síly. Ještě teď ho bolela hlava, tak intenzivní ten pocit byl. Z té síly se včera v noci celý roztřásl, cítil, jak mu vstávají vlasy a ta bolest byla strašná. Chtěl vědět, co se tady stalo. Takové množství surové energie musí mít nějakou příčinu. Nyní se procházel kolem obrovských kusů kamene, který byl černý, záhadných kovových předmětů a dalších věcí, u kterých neměl ani páru z čeho jsou. Jediné známé tu byly polámané a vyvrácené stromy. Tae-Baek se sehnul, aby jednu hnědou věc prozkoumal. Vypadala jako nějaký džbán, ale byl zavřený a on nemohl přijít na to, jak ho otevřít. Na jedné straně nádoby byly barevné kousky papíru s nějakými podivnými obrázky. Rozhodl se, že to donese do ležení ukázat veliteli. Nepochyboval, že ten včerejší výbuch taky cítili, přestože tábor byl daleko. Vložil si věc do vaku a dál obcházel novou mýtinu. Najednou si všiml stop, které nasvědčovali přítomnosti člověka. Nebylo těžké přijít na to, kudy opustili mýtinu. Dráha, kterou zanechávali za sebou v lesní zeleni, byla jasně zřetelná. Tae-Baek se rozhodl celou záhadu vyřešit a ty neznámé jedince najít.

 

 

***

 

Iva se zastavila a šťouchla do Ondry. Ukázala na něj, aby byl potichu. Už chvilku měla ošklivý pocit, že je někdo sleduje. Ondřej zmateně zastavil a podíval se na Ivu. Ta se začala otáčet a sledovala les. Vypadal stejně jako před chvílí. Až na ten divný pocit. Nicméně naslouchání se vyplatilo.

„Slyšíš? Řeka. A co dělají řeky, tečou do nížiny. A co bývá v nížinách? Města. Jdeme k řece.“ Zaradoval se Ondra. Iva se jen pousmála a následovala Ondru. Podezřívavost ji ale nepustila.

 

„Neříkals, že slyšíš řeku? To žes ji slyšel, by mělo znamenat, že jsme byli blízko. Jdeme už přes dvě hodiny. Žádnou řeku nevidím,“ rozčílila se Iva.

„No tak jsem se asi spletl. Prostě pojďme dál. Kde je ten rozdíl,“ odsekl jí a pochodoval dál. Mezitím zkoušel chytit na mobilu signál. Bezvýsledně. Zanadával si, ale moc mu to nepomohlo.

Asi po další hodině nadhodil: „Neodpočneme si, víš, že moje nohy nejsou na chození stavěný. Jdeme skoro od svítání a začíná mě znovu všechno bolet.“ Iva jen přikývla a protáhla si záda. Sedli si zády ke stromu do spadaného listí a oba hlasitě oddechli. Po chvilce si Ondra zul boty. Iva se na něj jen nevěřícně podívala. Ondra jen pokrčil rameny a křupnul kotníkem. „Brr,“ otřásla se Iva. Zajímalo by ji, kolik je hodin. Podle hodinek to očividně nezjistí. Ale začínala mít znovu hlad a Ondrovi kručelo v břiše. Podívali se na sebe.

„Mám ještě jeden balíček a jeden banán,“ Ondra na to řekl:

„Schováme si to na potom. Evidentně to nebude tak jednoduchý se odsud vybabrat.“

„Hmm, ale můžeme sníst aspoň těch pár sušenek, co nám zbylo od snídaně.“

„To zní rozumně. Naval je.“ Iva z batohu vyštrachala už skoro prázdný sáček sušenek. Tak nějak si je rozebrali, pohádali se o poslední sušenku a prázdný pytlík putoval zpět do batohu.

 

Najednou se Ondra ostře otočil a podíval a podezřívavě si prohlédl okolní les.

„Takže nejsem paranoidní. Taky se ti zdá, že nás někdo pozoruje,“ docela radostně prohlásila Iva. Ondra ze sebe vyloudil jen křečovitý usměv a rychle si začal obouvat boty. Nervózně se rozhlížel kolem stejně jako Iva. Rychle si posbírali své věci. Z Ondrova hlasu byly slyšet obavy a soustředění:

„Pojď, trochu zrychlíme. Ať se odsud dostaneme co nejdál.“ Iva jen přikývla a vrhla se za Ondrou.

 

***

 

Tae-Baek už se neznámým dostal na doslech. Nepřišlo mu, že by se snažili lesem pohybovat nějak opatrně, prostě si razili cestu skrz. Najednou mu přišlo, že zastavili. Teď mám příležitost zjistit, kdo to je, pomyslel si a začal se velice potichu přibližovat. Za pár kroků už dokázal i rozlišit hlasy. Slyšel muže a ženu, ale nedokázal rozlišit žádná slova. Teď už se začal ke dvojici opatrně plížit. Nyní už dokázal rozlišit slova, ale nemluvili jazykem, který by znal. Byl to jazyk drsný, tvrdý, žádný z okolních národů takovým jazykem nemluvil. Přišel mu skoro jako štěkot psů. Pomyslel si, že jestli mezi sebou nějak mluví zvířata, zní to takhle. Pokusil se připlížit ještě blíže. Chtěl si je prohlédnout. U stromu odložil tlumok i meč a začal se pomalu plazit směrem k hlasům. Rozhovor teď zněl spíš jako žertovná hádka. Nebyl už od nich ani čtyřicet kroků a opatrně odhrnul větev keře, aby si mohl neznámé prohlédnout.

 

Oběma mohlo být kolem sedmnácti let, ale možná i méně, bylo to těžké poznat. To ale nebylo to první, co ho upoutalo, byla barva vlasů. Muž měl svázané vlasy barvy ohně nebo rezavého železa. Nic takového nikdy neviděl. Ani žena neměla normální černou barvu vlasů, ale spíš hnědou jako kůra stromu. Oba byli velmi bledí, až vypadli nezdravě. Oblečení, co na sobě měli, vypadlo zvláštně a bylo z materiálů, které nikdy neviděl. Trochu nedočkavě se natáhl a listí keře zašustlo. Rychle se stáhl, ale podle zvuku to vypadalo, že se oba rychle balí a vyrážejí dál. Bude se muset chovat opatrněji, ale teď už opravdu toužil vědět, co jsou oba zač.

 

„Ha! Konečně nejsme uprostřed totální divočiny! Skvělý, teď už jen stačí dojít do nějaké civilizace. Uf! Tak co ty na to, pořád zkroušená? Aspoň poslední tři hodiny už nemám pocit, že by nás někdo sledoval. Z téhle sračky se dostaneme,“ zasmál se nakonec šťastně Ondra a Iva nakonec taky. Byl to světlý moment dnešního dne.

„Hele, celej den jsme nic skoro nic nejedli a vypadá to, že už bude docela večer. Nesníme aspoň napůl ten banán?“ zeptala se Iva potom, co jí docela nahlas zakručelo v břiše.

„Hm, to je dobrej plán. Taky mám děsnej hlad. Ale jen tak po cestě. Fakt nechci v noci klopýtat lesem a rozhodně zas nechci nocovat mezi kořenama.“ Iva začala přehrabovat batoh a mezitím odpovídala Ondrovi:

„A nebylo by to lepší? Myslím jít se teďka zas někam uložit. Vezmi si, že i když v České republice narazíš v lese na nějakou cestičku, tak můžeš být pořád klidně deset kiláků od nějakýho města. Klidně tady můžeme pochodovat dvě tři hodiny a nikam se nedostat. Notabene, když nevíme, v jaké prdeli světa to vlastně jsme, vezmeme-li v úvahu všechny crazy věci, co se nám za posledních dvacet čtyři hodin staly. “

„Nepřipadá v úvahu. Chci už být odsud. Ale ok. Pokud do hodiny nikam nedojdeme, tak se někde ještě utáboříme. Ale chci oheň. Nechci vědět, co všechno v těchto lesích žije.“ Odpověděl Ondra a vděčně začal žvýkat půlku banánu. Iva si s povzdechem nasadila batoh a šlapala za Ondrou. Oba se už spíš plahočili, než pochodovali a připadali si hrozně vyčerpaní. Vždyť už pochovali bez mála deset hodin a zatím našli jen blbou stezku. I Ondra už cítil že, za sebou sotva tahá nohy.

 

Tae-Baek vše sledoval z náspu. Byli to vojáci království, pravděpodobně se vraceli do kasáren. Prostřední z nich, nesoucí pochodeň, prohlásil:

 

„Podívejme, nepřijde vám trochu nebezpečné, aby se dvě dívky toulaly v lese takhle pozdě?“

„Co to meleš, Dai-Li, holka je tady jen jedna. Ale, co je to za zvláštní zjevení, Vždyť vlasy támhle toho jsou červené, co je to za odpornost,“ ušklíbl se další z nich a popošel kousek dopředu. Cizinci zůstali v postoji, ale oba couvali. Nespouštěje oči z vojáků mezi sebou něco prohodili.

„No poslouchej. Vypadají jako démoni a dokonce tak i mluví. Vždyť je to ohavné,“ pokračoval ve své řeči voják a odplivl si na zem.

„Démon či ne, ta holka vypadá docela pěkně. Třeba si ještě i užijeme. Démona zabijeme, s holkou se pobavíme a náš doktor ještě bude mít s čím si hrát,“ promluvil poslední voják a jen z jeho hlasu šel mráz po zádech.  Neustále popotahoval, což mu na odpudivém vzhledu jen přidávalo.

„Utečeme?“ zeptala se Iva. Netušila co má dělat, ale doufala, že Ondra ano.

„Nevím. Myslím, že bychom stejně neutekli. Zkusíme je překvapit.“

„Vždyť vypadají jako vojáci.“

„Co je to kurva za jazyk? Číňani blbí.“

„Je to korejština.“

„Hlavně zkusíme vycouvat tady z těch svahů.“

 

Oba začali pomalu couvat, a vojáci je následovali. Pořád o něčem mluvili a jen podle tónu šlo poznat, že to není nic dobrého. Ondra jednou rukou sáhl do kapsy a nahmatal teleskop. Iva sáhla pro pepřák. Mezi tím vojáci odložili svoje kopí i přilby a pochodeň skončila zaklíněná v dutině blízkého stromu. Iva přemýšlela, jestli si má sundat batoh, ale na to by asi nebyl čas. Cítila, jak se jí klepou ruce. Byla hrozně vyděšená. Nasucho polkla.

 

„Pepřákem na toho prostředního. Já si vezmu pana Prasečí rypák vlevo a ty zkus zaměstnat toho vpravo, co vypadá jako Mistr Utřinos.“

„Jo.“ Ondrův hlas jí dodal jistoty. Alespoň někdo ví, co dělat.

 

Ondra přitom byl vyklepaný úplně stejně. To zvládneme, to zvládneme. Bude to dva na dva. To půjde. Alespoň to si v duchu opakoval.

Nechali je přijít ještě trochu blíž. Pak Iva vytáhla ruku z kapsy a zmáčkla spoušť spreje. Prostřední voják zařval, protože kapsaicin z Ivina zásahu ho začal pálit v očích. Zbylí dva na vteřinku zaváhali, ale pak vypadali opravdu hodně naštvaně. Ondra vytáhl z kapsy teleskop a ihned při otevírání zaútočil na ramena vojáka, kterého předtím nazval Prasečí rypák. I Iva vyrazila s tím, že vojáka před sebou kopne dlouhou nohou do rozkroku. Byla ale moc daleko, takže její protivník se jí lehce vyhnul. Vypadal překvapeně. Iva nečekala na to, až se vzpamatuje a zkusila stejný útok z druhé nohy. Tentokrát se voják bránil a její nohu skopl. Bolelo to jako vždycky a hned přišel protiútok. Na Ivu letěla obloukem pěst. Pokusila se o obranu, ale protivník měl takovou sílu, že útok nedokázala úplně zastavit a dala si vlastní rukou ránu do hlavy. Hned vystřelila druhá pěst a tu Iva nestačila skoro vykrýt, takže si jen před obličej strčila předloktí. Vyjekla, ztratila rovnováhu a spadla na zem.

 

 Ani Ondra neměl štěstí. Prasečí rypák se sice jeho první ráně vyhnul jen taktak, ale pod druhou ranou uskočil dozadu, aby na něj Ondra nedosáhl. Nenechal se zaskočit a zaútočil znovu s krokem kupředu. V tom se z ničeho nic Prasečímu rypáku v ruce objevil nůž. Ondra tedy změnil trajektorii letu obušku a pokusil se vyrazit útočníkovi nůž z ruky nebo alespoň změnit trajektorii letu nože, aby nebyl pobodán, což se povedlo. Prasečí rypák zařval bolestí, jak dostal kusem železa do zápěstí a upustil nůž. Ondra nečekal, kopl ho do koulí nohou a pak ještě dvakrát kolenem a Prasečí rypák se válel po zemi s rukama v rozkroku. Uslyšel vyjeknout Ivu, otočil se a uviděl, jak se k ní blíží mistr Utřinos.

 

Ondra stál přímo za ním, jak se během potyčky sunul Prasečí rypák dozadu. Iva se už otočila na záda, ale vypadalo to, že je otřesená. Taky si všiml, jak já pravá strana obličeje červená a začíná otékat. Ondra se rozběhl a přetáhl vojáka zezadu po hlavě teleskopem. Něco tichounce křuplo a voják se skácel k zemi. Ondra se sehnul a pomohl Ivě na nohy.

 

Mezitím se vzpamatoval voják zasažený pepřákem, vrhl se na Ondru a začal ho zezadu škrtit předloktím. Ondra se pokoušel bránit, ale voják byl vyšší, takže Ondra stál jen taktak na špičkách a zmohl se jen na to, že rukama bránil vlastnímu udušení. Iva mu chtěla nějak pomoct, ale v tom se ze země sesbíral pan Prasečí rypák, co předtím dostal naloženo do koulí. Iva si ho nevšimla, takže se najednou zhmotnil před ní a dal jí tak silnou facku, že opět spadla na zem. Prasečí rypák si jí dál nevšímal. Něco zlověstně řekl a začal bušit Ondry. Ten se ho pokusil alespoň kopnout, ale jen dostal další ránu. Pomalu mu začalo černat před očima.

 

***

 

Jak to z dálky sledoval, byl zklamaný. Doufal, že tito cizinci jsou tak silní, že způsobili onen výtrysk Ki včera v noci a že by je mohl získat pro jejich jednotku. Teď ale viděl, že pokud by tuto sílu měli, nenechali by se takhle zmlátit. Vypadalo to, že umí trochu bojovat, ale nijak moc dobře a že by speciální jednotce stejně k ničemu nebyli. Přemýšlel, jestli je nemá zachránit a alespoň z nich získat informace, ale nakonec si řekl, že by to asi bylo stejně zbytečné a pro nic za nic by se dostal do potyčky s královskými vojáky. Pomalu začal lézt pozpátku, aby za vrcholkem náspu mohl nepozorovaně zmizet. Najednou ucítil ve vzduchu ozón a ve vlasech elektřinu, přesně jako když Min-ha používá blesk. Rychle se naklonil zpět, aby opět viděl, co se děje. Dívka zabodla vojákovi, co mlátil cizince nůž do zad. Voják se začal třepat, jak do něj přes nůž dívka vypustila sílu blesku. Tohle už Taek-Baek viděl nesčetněkrát a neomylně to poznal.

 

Voják odpadl a dívka se s nepřítomným výrazem podívala na toho, co držel jejího, teď už bezvědomého společníka. Ten strachy pustil svou oběť a o krok ustoupil. Skočila po něm a bodla mu nůž oka. Kolem čepele se trochu zajiskřilo. Vytáhla nůž, otočila se ke svému společníkovi a omdlela.

 

Tae-Baek se zvedl ze země a seběhl ze svahu. Někoho, kdo neumí bojovat, nemá cenu brát do tábora. Dva mladé lidi, kteří umí ovládat negong stojí za to vycvičit. Nebyl od nich daleko, ale dívka se mezitím stačila probrat z mdlob a začala křísit svého společníka. Párkrát zavolala jedno slovo, asi jeho jméno a zkontrolovala jestli dýchá. Byl evidentně na živu. Tae-Baek netušil proč, ale otočila ho na bok a dala mu dlaň jedné jeho ruky pod hlavu. Pak zaslechla jeho kroky. S vyjeknutím se otočila a namířila na něj nůž. V očích měla výraz vyděšeného zvířete zahnaného do kouta, které nechápalo, co se právě dělo v poslední minutě. Znal to. Když se mu poprvé podařilo použít negong, taky si to nepamatoval. Probudil se na zemi s rukama od krve a dvěma mrtvolami, přesně jako tahle vyděšená holka.

 

„Uklidni se, nechci ti ublížit,“zkusil na ni promluvit. Vypadalo, že mu nerozumí. Dál na něj mířila nožem. Povzdechl si. Položil tedy meč na zem a ukázal jí prázdné ruce. Trochu se uklidnila, ale dál ho podezřívavě pozorovala. Kdyby neměla oteklou půlku obličeje, asi by i vypadla hezky. Dřepl si vedle ní a podíval se na chlapce. Zkontroloval mu tep. Byl rychlý, ale nebyl slabý. Našel ve vaku čichací sůl a dal mu ji pod nos. Okamžitě se zakuckal a probral. Jak Tae-Baek očekával, hoch se lekl a pokusil se posadit. Bolestně sykl a lehl si zase na zem. Dívka se k němu vrhla, pomohla mu a mezitím pořád něco povídala. Hoch si všiml krve na jejích rukou a na něco se zeptal. Ona mu zmateně něco odpověděla. Tae-Baek si zatím došel pro své věci a naznačil jim, aby ho následovali. Dívka to pochopila a pokusila se pomoct svému společníkovi na nohy. Tae-Baek si znova povzdechl a podepřel mladíka z druhé strany. Vzal louči, kterou přinesli vojáci a vydali se směrem k vesnici.

 

Přemýšlel, jestli se má pokoušet o nějaký rozhovor, ale ani jeden z neznámých evidentně neumí jeho řeč a oba sotva pletli nohama. Vesnice naštěstí nebyla daleko a on měl pronajatý jeden přístřešek v polích od místního sedláka. Měl za úkol v téhle pohraniční vesničce sledovat, jak se vyvíjí situace na hranicích a za dva dny ho měl přijít někdo vystřídat, aby se mohl připojit k hlavnímu oddílu. Do té doby může něco zjistit a třeba je naučit pár slov jeho řečí.

 

Protože se plahočili želvím tempem, dostali se k polní chatrči asi za dvě hodiny. Tae-Baek rozsvítil dvě lampičky a rozdělal oheň v ohništi uprostřed. Cizinci si zatím shodili z ramenou své zvláštní vaky, sedli si na zem, opření o stěnu. Oba těžce oddychovali. Tae-Baek si mezitím sedl k ohni a prohlížel si zvláštní láhev, co donesl z místa výbuchu. Zajímalo by ho, jak se otevírá. Dívka mezitím vstala a uložila hocha zase na bok. Ten vypadal, že ihned usnul. Dívka místo toho přišla k ohni a pozorovala Tae-Baeka. Pak mu naznačila gesty, ať jí láhev podá. Tae-Baek to udělal. Dívka se podívala na barevné obrázky a tázavě se na hostitele podívala. Pak začala kroutit zátkou. Nic se nedělo. Podívala se na víčko a zkusila to ještě jednou s tím, že zároveň zatlačila. Ozvalo se lupnutí a zátka se oddělila. Nedaleko ležel železný kotlík. Vzala ho, nalila do něj z džbánu trochu olejovité tekutiny. Pak vzala třísku, zapálila ji v ohni a pomocí ní zapálila i olej v kotlíku.

„Hmm, takže je to prostě olej,“ řekl a dívka se na něj tázavě podívala. Pokrčila rameny a džbán opět krouživým pohybem víčka uzavřela. Tae-Baek si pomyslel, že by se mě pokusit o nějakou komunikaci. Nakonec došel k tomu, že zkusí říct něco všemi jazyky, co zná. Dívka zareagovala až, když se jí japonsky zeptal:

„Jak se jmenuješ?“ Nejdřív se tvářila velice zmateně, pak se zamyslela a řekla:

„Iva. A jaké je tvoje jméno?“ Tae-Baek byl zmatený. Pokud to jsou Japonci, měl by je okamžitě jako nepřátele zabít. Řekl si, že se ještě na pár věcí zeptá. Zabít je mohl vždycky.

„Tae-Baek. Vy jste Japonci?“ Iva nevypadala, že japonsky umí právě dobře.

„Ne, jen já mluvím japonsky. Já se učím v škole. Támhle Ondra. On japonsky nemluví. Kde jsme?“ zeptala se Iva a vypadalo, že ji to opravdu zajímá.

„Když nejste Japonci, k jakému národu náležíte? A jste na území království Goreyo.“

„My jsme Češi. A stát Goreyo nezna…“ pak se zarazila a zatvářila se vyděšeně. Pak se začala bušit do hlavy a něco mluvit ve své řeči. Pak vzlykala a zároveň se rozesmála. Tae-Baeka napadlo, jestli se nezbláznila. Pak přestala a řekla už jen:

 

***

 

Ondra už byl nějakou chvíli vzhůru, ale vůbec se mu nechtělo hýbat. Pamatoval si včerejší ošklivou nakladačku. Cítil, jak má nateklý obličej a celý zbytek těla ho bolel. Bolelo ho i dýchání, a opatrně si ohmatal hrudník. Vypadalo to, že alespoň jedno z žeber je zlomené. Spíš víc. Ležel na boku, jak ho uložila Iva, tak se otočil na záda a pozoroval zevnitř střechu boudy udělanou ze snopů nějakého druhu trávy. Přemýšlel o tom, jaké měl vlastně včera štěstí. Odneslo to jen pár žeber místo vyražených zubů nebo zlomené čelisti. Po chvilce si uvědomil, že to jeho štěstí bylo jen to, že ti týpci se chtěli pobavit. Chvíli myslel na Radku. Měl ji opravdu moc rád a teď přemýšlel, co asi dělá. A že je to rozhodně lepší než to, co dělá právě on. Taky by ho zajímalo, jestli už někdo ohlásil na policii jejich zmizení. Přece jen, byly to už vlastně dvě noci, co se neukázali doma.

 

„Vsadím se, že vím, na co myslíš. Jestli si o nás někdo nedělá starost. Určitě už po nás vyhlásili pátrání, zanedlouho nás někdo najde a všechno bude zase v pořádku.“

„Ty jsi mi nějaká chytrá po ránu,“ odpověděl Ivě, která seděla nedaleko za jeho hlavou, takže ji zatím neviděl.  Zkusil se posadit a Iva mu pomohla a opřela ho o dřevěnou stěnu chajdy. Ondra se jen bolestivě šklebil. Prohlédl si místnost, ve které byli a pak si prohlédl i Ivu. Pravou stranu obličeje měla už jen málo oteklou, zato celou modrou a natržený dolní ret. V očích jí ale viděl zvláštní zmatek a beznaděj. Jen se zeptal:

„Co se vlastně včera stalo? Vím, že jsem odpadnul a pak tam byl támhle ten chlap,“ kývl hlavou k jejich hostiteli, který evidentně snídal u vchodu do chatrče, „a ty celý ruce o krve. Stalo se ti něco? A kde to kurva jsme?“ Iva se nepřítomně usmála a sedla si na bobek naproti němu na hliněnou podlahu.

„Víš, asi jsem je zabila. Najednou stojím kudlu v ruce a ti vojáci tam leželi. Koukni na moje ruce!“ ukázala mu svoje ruce. Bylo vidět, že se pokusila krev umýt, ale za nehty a v záhybech kůže pořád byla vidět. Ondra jen zíral na Ivu, jak se sesypává a začíná brečet. Pak si všiml, že ta krev u nehtových lůžek je Ivina. Do krve si je rozdrásala, když se pokoušela z nich dostat zaschlou krev mrtvol a i když mluvila, tak si neustále strhávala strupy.

„Pořád m-mám na nich krev! Jak j-jsem mohla jednomu z nich vrazit nůž do oka! A-a-a nem-můžu to z nich dosta… PLESK!“

„Vzpamatuj se!“ křikl na ni Ondra a neváhal Ivě vrazit facku. Ta se zarazila, chytla se za tvář a začala popotahovat. Ale už se tvářila příčetně.

„Nebyla to tvoje vina! Oni napadli nás. Co bylo dál?“

„N-no, pak se objevil Tae-Baek a pomohl mi tě dostat sem.“

„Kdože?“ zatvářil se Ondra zmateně. Iva jen ukázala prstem na muže sedícího ve dvěřích. Ten se zvedl a přešel k nim. Ondra teď měl prostor si konečně jejich zachránce prohlédnout. Evidentně to byl asiat. Vlasy měl svázané do uzlu na vrcholu hlavy a přes čelo uvázaný pruh látky. Široké látkové kalhoty, tunika dlouhá až po kolena, na ní něco jako vesta, přes to široký látkový pásek. Vypadá, jako by se mu nechtělo převlékat z kimona, když jde z hodiny juda, pomyslel si. Všechno jeho oblečení bylo tmavě zelené nebo do černo-šeda. Když se podíval přímo na něj, zjistil, že je velice hubený, ale jistě bude i velmi silný a v očích měl pohled, který všem okolo říkal, nesahej na mě, nebo o  tu ruku příjdeš. Chtěl si odfrknout, ale pak si to rozmyslel. Tae-Baek něco řekl k Ivě a ta předala Ondrovi.

„Něco ve smyslu: ‚Těší mě, Tae-Baek.‘ mluvím s ním japonosky, ale rozumím mu každý třetí slovo. Jinak, vypadá to, že zeměpisně jsme v Koreji.“ Ondra se na ni jen podíval a posměšně se uchechtl: „Si ze mě děláš prdel.“

 

„Tak se běž, do prdele, podívat ven. Jsme uprostřed zkurvenýho rýžovýho pole, kde jezdí dřevěný vozíky, který tahaj volové nebo něco takovýho a všude jsou korejci v těch jejich špičatých kloboucích a hrabou se v bahně. Pochybuju, že tohle uvidíš v Evropě,“ rozčílila se Iva a začala divoce rozhazovat rukama. Ondrovi zmrzl úsměv na rtech.

„To není pravda. Jak bysme se dostali do Číny?“

„Koreje.“

„Klidně posraný Koreje. Všechno stejnej ťing ťong,“ začal nadávat Ondra a gestikuloval tak divoce, jak mu jeho zranění dovolila. Pak se zarazil.

„Jaks to myslela, zeměpisně?“ Tae-Baek se posadil a sledoval debatu. Netušil proč, ale měl pocit, že ho urážejí. Čekal, jak se debata vyvine. Jazyku sice nerozuměl, ale intonace byla docela jasná. Pořád ale zněli jako zvířata. A Vypadali divně. Bledí. Oči zelené a modré a ty divné barvy vlasů.

„Že jsme se evidentně posunuli i v čase.“

„Jakej máš kurva důkaz? To prostě není možný!“

„Korea je vyspělá země. Souhlasíš?“

„Jo.“

„Fajn, jak to, že tady není signál. A to ani GPS.“

„Ani v Česku občas není signál.“

„Ale signál GPS máš po celý zeměkouli. A co tady to okolí? Blbý lesy, dřevěný trakače a doškový chatrče?“

„Nějakej zachcanej skanzen.“ Iva ukázala na Tae-Baeka.

„Nezná policii, banku, kavárnu, nemocnici, angličtinu, slovo republika, prezident, Evropa, USA. Neuměl otevřít šroubovací flašku a můj mobil leknutím upustil, když se rozvítil!“

„Dělá si z nás kurva prdel!“ To už na sebe křičeli. Tae-Baek si jen odkašlal. Oba se na něj okamžitě podívali, nicméně on nic nehodlal říct. Iva si povzdechla a přitáhla si svůj batoh. Nastalo dlouhé přehrabování a vytáhla poslední sáček polomáčených. Nabídla Ondrovi, a sama začala jíst. Pak nabídla i Tae-Baekovi. Ten se na ni podíval, jako by právě zabila dítě a Iva se váhavě stáhla. Chroupali sušenky sami.

 

Tae-Baek přemýšlel, co s nimi bude dělat. Vypadali jako démoni a měli věci, které nikdy neviděl, a byli divně oblečení. Jestli takhle vyjdou na ulici, tak je tak leda přivážou někde ke stromu a ukamenují. Musí se s nimi domluvit, to znamená naučit je normální řeči. Ta holka se sice snažila, ale rozuměla evidentně tak každému druhému slovu. Ale jak to má udělat tak rychle.

„Ne, to nemůžu. Co když se jim něco stane, nemám k tomu oprávnění!“ mumlal si pro sebe. Ale pak si řekl, že o nich vlastně nikdo neví. Může to zkusit, a když se to nepovede, tak se vlastně nic nestane. Rozhodl se. Provede na nich Předání.

 

Ti dva se pořád o něčem dohadovali. Tae-Baek vstal a přešel ke svému vaku a vytáhl s něj drogu. Byla to malá nenápadná keramická lahvička zabalená v kusu látky. Tae-Baek roztrhl látku na dva kusy a na každý nalil trochu nazelenalé tekutiny z lahvičky. V každé ruce jeden kus přešel za záda děvčete tak, aby dosáhl zároveň i na hocha.

„Pak mi poděkujete, ale kdyby se to nepovedlo, promiňte,“ pronesl, Ivě chytil hlavu a přitiskl jí látku s drogou na obličej, hochovi druhou rukou s látkou přitlačil hlavu ke zdi. Pokusili se bránit, ale v ten moment droga zaúčinkovala a oba odpadli.