Příběh Olenidiaru - Kapitola I. V5 - Molden

Anotace: Vojáci Řadu Stříbrného Kladiva jsou obávanými obyvateli Towenu. Jejich velitel Grandel jim v podstatě nechává volnou ruku a tak beztrestně páchají zlo. Jednoho takového zla je svědkem i Molden. Ten však ví, na koho se má obrátit.

Celý Příběh Olenidiaru tvoří prolog, epilog, tři intermezza a dvacet kapitol rozdělených na různý počet vhledů. Vhledy sledují příběhy jednotlivých postav, které postupně odhalují příběh celého světa - Olenidiaru. 

Předchozí část naleznete zde. A následující zde.

Více informací naleznete zde a zde.

Molden – Síla slova

13. 3. 1. 672 PS

            „Jo, to bejvaly časy, když ještě vládnul Dobrotivej král, já to pamatuju a řeknu Vám, že ten by si nenechal líbit to, co tenhle ten.“ Poznával ten hlas, patřil místnímu stájníku Arnoštu Stébílku.

„Meleš pátý přes devátý. Dobrotivý Král žil v úplně jiné době, to těžko můžeš pamatovat. To kdyby tak král Athar ještě žil, ten by si synáčka srovnal!“ tentokrát mluvil Niberin, královský Dřevorubec.

„No tak to nepamatuju já, ale pamatovala si to moje bába a ta to určitě vyprávěla dobře.“

„Chlapi co pak to nechápete? Problém není ani tak Athar nebo William, nejhorší z těch nahoře je Grandel a ta jeho řádová sebranka!“ Molden musel chvíli tápat, ale pak si vzpomněl, byl to Raymond Srnokat – syn nejlepšího střelce v Towenu.

„To máš asi pravdu, ale neřvi tak, uslyší tě a končíš.“

Ölrún zrovna nesla tác plný korbelů, když se jí jeden z opilců pokusil „poplácat“. Sice mu uskočila, ale jeden z korbelů opustil předepsanou pozici a přistál v klíně jednomu z vojáků:

„Co děláš, ty kozo bláznivá!? To si tak nešikovná nebo prostě blbá?!“ rozkřikl se voják po lokále tak, že utichl všechen hovor a voják pod stolem se probudil. Gallorn si vojáka přeměřil se zvednutým obočím a významně si odkašlal.

„O – omluvám se, sire. Je to moje chyba.“

„To teda je! Příště dávej větší pozor nebo se postarám, aby tahle hospoda nesplňovala požadavky Lorda.“ Z davu vstal nějaký Elf, kterého Molden znal jen od vidění:

„Jak to mluvíš s dámou, člověče? To si říkáš rytíř? Máš ženy chránit a ne je děsit!“ voják zrudl:

„Žádnej „kytkočmuch“ mi nebude říkat, jak se mám chovat! Co si o sobě myslíš, Elfe?! To, že si Vás tu Dobrotivý král vytrpěl, neznamená, že si tu budete dělat, co chcete. Rozhodně ne, dokud je Lord Protektor v čele království. Na co vy ostatní tak civíte? Vypadněte, všichni! Nebo Vás nechám všechny zavřít za pobuřování!“ voják nakopl svého kolegu pod stolem a jal se vyprovázet hosty. Elf rozkaz nevnímal a pomohl dívce vstát. Návštěvníci pomalu tahali peníze z tašvic a měšců a nechávaly je na stolech nebo u pultu. Každý cestou něco utrousil:

„To sis mohl vodpustit, Elfe.“

„Nikdo na vás není zvědavý, tak si jděte dělat rozruch do toho vašeho Hvozdu.“

„Dereku, to je tvoje vina, měl jsi mlčet.“

„Na tohle máte Hvozd, tady nemáte co pohledávat“

„Vrať se, odkud jsi přišel.“ Všichni včetně Elfa opustili hostinec. Vojáci odešli bez placení a dokonce si ani nevšimli Moldena, který zůstal na svém místě. Ölrún stále trochu vystrašená se jala sklízet nádobí. Gallorn sbíral mince, kterých byla sotva polovina z kýžené útraty:

V nestřežený okamžik vyšel Molden ven a sledoval trojici vojáků, nešli obvyklou cestou do kasáren, dokonce se vzdalovali od pevnosti. Potkali dvě hlídky, které se k nim po pár slovech připojily. Šly svižným krokem a Molden jim sotva stačil. Kam mohou takhle spěchat, když je skoro noc a za chvíli bude zvonění? Brzy to pochopil. Elf stál u jednoho z několika domů a mluvil s někým, kdo stál ve dveřích. Sedm vojáků se k němu přiblížilo a započali něco, čemu by Molden nikdy nevěřil. Chytli Elfa za límec a táhli jej do postranní uličky, mezi tím dva vojáci zavřeli dveře domu majiteli těsně před nosem a prknem, které leželo stranou, je zapřeli. Z uličky se ozývaly už jen urážky, výhružky, rány a bolestivé výkřiky. Když hluk utichl, vojáci vyšli z uličky a postavili se před dům. Jeden odstranil prkno a ostatní se nahrnuli dovnitř. Molden již nechtěl dále vyčkávat. Musel něco udělat. Udělal. Otočil se a spěchal k pevnosti.

Tohle už překračuje všechny meze. Tohle už s ním musí hnout! Tohle přeci nedovolí, to nemůže. I on si musí uvědomit, že tohle už je zkrátka moc. – I když… jak ho znám určitě celý vzplane, vezme svůj meč ze stojanu a řekne: „Moldene, máš pravdu! Musím něco dělat.“ Pak meč vytasí. Vlastně pouze povytáhne, a když spatří čepel, jeho oči se zalesknou a bude dlouho mlčet. Nakonec řekne: „Ještě ne, ještě musíme počkat.“ A postaví meč stále schovaný v pochvě do stojanu. – Ne, tentokrát mu to nedovolím. Tentokrát zakročím! Cestou byl tak pohroužen do svých myšlenek, že nevnímal své okolí, najednou si ale něčeho všiml, světlo, bylo tu moc světla. Otočil se a pochopil. Požár ozařoval zamračenou oblohu, která prosvítila město. Požár vycházel podle všeho z místa, kde vojáci napadli Elfa. Ne, tohle přece neudělali, na to nemají právo! Poplach o požáru se rozšířil celkem rychle a všichni směřovali k místu a chtěli hasit, jen Molden běžel na druhou stranu.  

U pevnosti se skrčil za sochou Naraina a když byla stráž zády, proklouzl k hradbě. Plížil se podél ní, až našel velký keř. Poněkud hlučně se jím prodral k brance, která se skrývala za ním. Z vnitřní kapsy kabátce vytáhl podivný klíč a odemkl zámek. Vstoupil a ocitl se v nízkém tunelu pro odtok vody.  Zamkl, uklidil klíč a po paměti hledal dřevěné dveře ve stropu tunelu. Dveře fungovaly na zvláštním mechanismu a bylo třeba pořádně zatáhnout za kované oko. Kanál byl ale tak malý, že musel Molden škubnout hned několikrát, neboť mu scházel potřebný prostor. Dveře konečně povolily a s řinčením řetězu se vyklopily do tunelu. Rychle se vytáhl do snad ještě nižší, ale o poznání širší chodby a rychle za sebou zaklapl dvířka. Vedle dvířek vysunul jeden z kamenů a vytáhl krabici za ním, byla plná svíček, mimo to ji obýval i zvláštní oválný kámen. Co Molden věděl, tak to byl poměrně vzácný nerost zvaný žárokam dovezený z Asanie. Jeden konec si přiložil k ústům, ke druhému přiložil knot svíčky a foukl. Z kamene odletělo nepřeberné množství jisker a zapálilo svíčku, vše uklidil na své místo a při světle svíčky se vydal na cestu. Lezl po kolenou vlhkou a tmavou chodbičkou, místy se svažovala a jindy stoupala, celou dobu se mírně stáčela doleva. Neplížil se tudy poprvé, ale pokaždé jej překvapí, jak dlouhá je to cesta. Minul první výklenek se žebříkem, který ovšem vedl kamsi do hlubin. Další výklenek a jedna odbočka, další odbočka a jiný výklenek, tentokrát se žebříkem vzhůru, to ale také nebyl ten, který hledal. Odbočoval, šplhal a slézal, až konečně našel, co hledal. Malou kruhovou místnost, kde se mohl postavit a dokonce roztáhnout ruce. Ve tmě nahmátl vlhký žebřík a započal svůj výstup.

Vyšplhal nahoru a prošel chodbou až na její konec, kde stály zvláštní dveře s kukátkem. Z druhé strany dveří však visel obraz, takže nikdo uvnitř místnosti nemohl tušit, co se skrývá ve zdech. Přitiskl ucho ke dveřím a naslouchal, nic se neozývalo, nakoukl tedy kukátkem dovnitř. On seděl na posteli v nočním úboru a četl knihu. Molden se přikrčil a nahmatal na zemi malou ocelovou obruč a tyčku. Lehounce cinkl. Z místnosti se ozvalo typické zaklapnutí knihy, několik kroků, otevření dveří, odmlka, zavření dveří a kroky.

„Pojď dál.“ Ozvalo se a Molden strčil do dvířek. Ocitl se v komnatě, která se k němu příliš nehodila, zašlá, s jediným oknem a obrazem, jedním stolkem, dvěma židlemi, postelí, skříní, truhlou a stojanem s mečem. 

„Posaď se a pověz mi, co mi chceš povědět. Co se to tam venku děje? Požár? To jsou tedy věci. Proč takhle na noc? Všichni už mají spát a ne zapalovat nebo hasit domy. Dáš si čaj, Moldene? Ne? Nevadí, dám si já. No tak povídej, oč jde? Nechceš se posadit? Neodmlouvej a posaď se. Vážně si nedáš čaj? Tak víno? No tak už mluv, když nebudeš pít.“ Moldena vždy fascinovalo, jaký je veselý a bezstarostný, teď ovšem nebyl čas na přemítání a tak se Molden posadil a řekl mu vše, co mu již dlouho leželo na srdci, vše co dnes a i v jiných dnech slyšel a viděl, včetně pravdy o požáru. Jeho hostitel se po celou dobu tvářil vyděšeně, jako by to slyšel poprvé, i když mu to Molden říkal téměř pokaždé, když se setkali.

Jeho úsměv a bezstarostnost se vytratila. Vstal a přešel místnost. Poprvé, podruhé, potřetí a zastavil se u stojanu s mečem. Vzal jej do ruky. Pohladil jílec a pochvu, prohlížel si každou část zbraně a pravil:

„Moldene, máš pravdu! Musím něco dělat.“ Pak uchopil jílec a jal se tasit, sotva se zatřpytila ocel, jeho ruka se zastavila a jeho oči se ubíraly kamsi, kam rozhodně v tuto chvíli neměly. Molden ztrácel trpělivost. Teď to určitě řekne: „Ještě ne, ještě musíme počkat.“

„Ještě ne, ještě musíme počkat.“ Řekl, postavil meč zpět a přešel k oknu. Molden se vymrštil ze židle rychlostí, které jeho samotného překvapila:

„To ne, takhle to nejde! Musí se něco stát.“

„Moldene, nekřič prosím.“ Mluvil najednou tak pomalu, tiše a vůbec tak nějak zlomeně.

„Budu křičet, když to má být takhle. Ne, takhle to nenechám.“ Rozběhl se k truhle a začal se přehrabovat v oděvu. Někde tu musí být.

„Moldene, co to děláš? Nevidím to, ale slyším to a vůbec se mi to nelíbí. Musíš pochopit, že v tuto chvíli ještě nemůžu nic dělat. Je to příliš nebezpečné. Navíc, jak vidíš, bohové to tak asi také chtějí.“ Molden jej nevnímal, dál prohledával truhlu. Našel ji, vytáhl ji ven a chviličku si ji prohlížel, pak mu ji hodil k nohám. Otočil se:

„Co to má znamenat?“ Molden vzal meč ze stojanu:

„Nemusíte hned vyřešit vše, co jsem Vám tu říkal, stačí jen maličkost, když ji teď hned seberete.“

Podíval se ke svým nohám:

„Máš pravdu, již dlouho jsem ji neviděl.“ Zvedl ji a pohrával si s ní.

„Nemusíte hned všechno napravit, stačí… stačí, když budete opět králem Vy.“ Dlouze se na něj zadíval, v jeho očích bylo něco nového, něco, co jistě nosíval jeho otec. Snad poprvé v životě si tu proklatou korunu nasadil na hlavu sám a dobrovolně:

„Moldene, můj meč prosím.“ Podal mu jej.

„Moldene, máš pravdu! Musím něco dělat.“ Moldenovi se zatajil dech a král William Grim tasil.

Nu a jsme na konci první kapitoly. Omlouvám se za tu měsíc dlouhou pauzu, ale věci jsou teď nějak těžší... Samozřejmě ocením, když mě podpoříte tady nebo třeba jinde. Odezva je pro mě velmi důležitá, díky, Switch.

PS: Budu se snažit přidávat pravidelněji, ale blíží se květen a bystří tuší, že květen značí peklo.
PPS: To, že mají další a další vhledy klesající počet přečtení chápu, ale co nechápu, je, že třetí vhled má 23 přečtení, čtvrtý 21 a pátý 24... to jako někdo něco vynechává? :D