Anotace: Dai - Elor, země Elfů je zmítána válkou s Rudými lidmi. Část pobřeží již propadla nepříteli a denně umírají Elfové, aby chránili své bratry a sestry. Jedním z Elfů stojících tváří tvář smrti je válečník Arsahil. Jeho osudem však není zemřít v první linii

Celý Příběh Olenidiaru tvoří prolog, epilog, tři intermezza a dvacet kapitol rozdělených na různý počet vhledů. Vhledy sledují příběhy jednotlivých postav, které postupně odhalují příběh celého světa - Olenidiaru. 

Předchozí část naleznete zde.Následující pak zde.

Více informací naleznete zde a zde.

Kapitola II.

Dai – Elor

 

Od Towenu směrem západním

království Elfů a Elorin leží.

Však válka a boj roky otřásá s ním,

armádu Skřetů poráží stěží.

 

Těla a duše, jež pro les stvořeny byly

meče, štítu a luku se chopí

opouští domovy, aby se bily.

Svět dobra a přírody v krvi se topí.

 

An´dialen, pán druidů vznešených

seč může, snaží se držeti

válku a boje od hájů prastarých

a stát proti rudému zvířeti.

 

Kde kdysi mír a pokoj býval,

dnes válčí Taelar čtvrtý, aby navrátil klid.

Bývaly časy, kdy boj smysl míval,

není však dávno již mrtev Elfů lid?

 

 

Arsahil – Z prvních linií

14. 3. 1. 672 PS

 

 

Elorin, stůj při nás…

Stál na svém stanovišti, přesně tak jak mu řekli. Už si ani nepamatoval, kdy takhle stál poprvé. Tenkrát měl tvář pravého Elfa, bez jizev a krásnou na pohled. Měl vlasy hezčí než většina lidských žen, obě uši, v očích jiskru a byl tak mladý. Jeho zbroj byla lesklá, luk ještě voněl mízou a jeho mysl byla lehká a svobodná. Teď to bylo jinak, vlasy měl spletené do drobných copánku těsně přiléhajících k hlavě tak, jak je nosili ženy z Asanie. Jedna z nich byla v léčitelském táboře, když jej poprvé zranili, zapletla mu je a od té doby je takhle nosil. Od té doby nosil i jizvu, která se táhla z levé strany čela přes nos až k pravému koutku úst. Měl tenkrát štěstí, nepřišel o nic, jen o Elfskou krásu, která je mu v boji beztak byla k ničemu. Stál tam v řadě s ostatními, každý byl v boji jinak dlouho, poznal to podle lesku jejich zbrojí. Někteří měli kroužkové košile zářivé a kožené nárameníky lesklé a hladké, nátepníky i náholeníky bez jediného škrábnutí, stejně tak štíty a meče. Ze škrábanců, rýh, odřenin a někdy i chybějících kusů zbrojí mohl každý vyčíst čas strávený v poli. Jeho vlastní zbroj již na dálku křičela, že je v poli déle než půl druhého měsíce bez možnosti oddechu. Ozdobné hroty z přilby měl usekané a ulámané. Meče samý zub a jeho luk zdobily praskliny. Kdysi zlaté kroužky jeho zbroje měli šedivou barvu a jeho nárameníky měli namísto čtyř vrstev kůže jen jednu a sem tam zbytky druhé. Před sebou viděl jen kopcovitou pláň, která snad kdysi bývala loukou, za sebou několik řád vojáků a les.

„Založit šípy!“ ozvalo se z davu za ním.

Z toulce u svého pasu vytáhl šíp a ladně jej založil do luku. Byl to již velmi nacvičený pohyb.

„Natáhnout!“

Tak jako pokaždé i tentokrát jeho luk při napínání zazpíval, ale už bolestivě a zoufale.

            „Pal!“

Pustil šíp a sledoval mrak jiných šípů, jak se nese za obzor, kde je pravděpodobně čeká nepřítel. Nikdy je neviděli předem, ještě je ani neviděli a už po nich pálili, zprvu mu to připadalo zvláštní, teď už ne. Jestli jej válka něco naučila, byla to schopnost ničemu se nedivit a dělat, co mu řeknou. Ozval se další povel k salvě a po něm další dva. Až při třetí salvě se nepřítel konečně objevil. Hordu Rudých lidí provázelo dunění a chvění země.

„Teď už je to na vás!“ Otočil se, z koše za sebou vytáhl několik šípů a naplnil jimi oba své toulce. Štít ve tvaru Elfího listu zabodl před sebe a pálil jeden šíp za druhým. Nikdy neminul, po takové době už ne. Potřeboval čtyři šípy na skolení jednoho Rudého. Svistot šípů mu zněl jako nejkrásnější hudba v porovnání s tím co přijde, až se Rudí dostanou příliš blízko.

            „Připravit!“ zaznělo davem.

Všichni naráz odepnuli opasky s toulci, odložili luky, vytáhli své štíty ze země a tasili meče.

            „Vpřed!“

Celé vojsko se v ten okamžik rozběhlo vstříc Rudým. Když byli jen pár desítek od nepřítele, ozvalo se z jeho řad strašlivé zaburácení. Elfí vojsko odpovědělo:

„Za Dai – Elor! Mír a pokoj světu!“ zněl sbor hlasů.

            Pak se celý svět zatočil, řady se rozdrobili a každý hledal svého nepřítele. Jeho si vybral obrovský Rudý s válečnou sekerou. Prvnímu úderu se vyhnul a druhý blokoval štítem. Třetí jej úplně minul a čtvrtý byl opět odražen štítem. Arsahil svým mečem proťal obrovu hruď. Rudý se rozmáchl svou sekerou, ale marně. Zabořila se do země, čehož Arsahil využil a bezbranné bestii bodl meč do krku. Sprška krve mu na chvilku zastínila zrak, v ten okamžik ucítil náraz do svého hrudníku. Letěl. Dopadl tvrdě na zem a pokusil se nabrat vědomí. Stál nad ním Rudý s obouručním kladivem připraven k smrtícímu úderu. Arsahil na poslední chvíli nastavil ráně do cesty svůj štít. Když dopadla první rána, rukou mu projela bolest, která mu pomohla plně se vzpamatovat. Převalil se na bok a v mžiku byl na nohou. Počkal na další úder kladiva, když bylo zabořené do země, nemilosrdně zaťal špičku svého štítu do lebky Rudého. Kdyby mě tak viděly ty slečny, co tolik obdivovaly můj zpěv, co by asi říkaly? Ta představa ho donutila k cynickému úsměvu.  Rozhlédl se kolem sebe a uviděl Rudou se dvěma meči, jak stíná chabě se bránícího vojáka. Jeho zbroj se ještě leskla. Asi by křičely nebo plakaly. Chudinky nebohé. Rozběhl se vpřed. Štítem srazil jednoho rudého k zemi a nechal jej ostatním. Bránil své druhy a oni bránili jeho. Rudá jej však viděla dřív, než by počítal a oběma meči zároveň zaútočila, ne na něj, ale na jeho štít. Opět stejná bolest v levici, tentokrát v doprovodu hrdelního výkřiku. Setřásl z ruky zbytek štítu a tasil druhý meč. Než stačil zaútočit, proklál lebku Rudé cizí šíp. Snažil se přivést ruku zpět pod svou kontrolu, ale nijak zvlášť se jí nechtělo. Bojiště naštěstí pomalu řídlo. Bez štítu a se dvěma meči se vrhnul do dalšího střetu, bezhlavě a beze strachu. Nemám pro koho žít, ale mám pro koho bojovat a umírat. Jeden za druhým padali nepřátelé jeho rukou, jeho rukou a čepelí v ní. Pro všechny svobodné duše, jež mají rodiny a zaslouží si život. Bez lítosti a smilování popravoval sic živé, přesto zvrácené a opovržení hodné bytosti. Pro všechny ty bestie, jež zabily mé štěstí a zabíjí mé bratry a sestry. Dříve nechtěl zabíjet, chtěl se pouze bránit, dnes, ale vraždil. Vraždil pro pomstu, pro uspokojení a pro radost?

 

***

 

            Když bojiště utichlo, snesly se na něj vrány. Procházel s ostatními přeživšími bojiště a hledal další, které bylo možné zachránit. Jednoho našel, byl uvězněný pod mrtvým Rudým. Jeho ruka ležela o kus dál a žádal o pomoc. Zabodl své meče do země a klekl si vedle Elfa.

„Jak se jmenuješ, bratře?“ odhrnul mu vlasy z čela a odhalil tak další zranění. Raněný sípal a mluvu mu ztěžovala krev v ústech:

„Dorain.“

„Dorain? To je krásné jméno, můj bratr se tak jmenoval. Já jsem Arsahil“

„Pomůžeš mi, bratře?“

„Cítíš nějakou bolest?“

„Už – už ne.“

„Dobrá, zjistíme, co se dá dělat, ano?“ s potíží a za bolestivého ryku raněného vojáka odvalil mrtvé tělo Rudého, jen aby dal vyniknout strašlivé ráně na Elfově břiše.

„Nikde není jediný druid, kněz ani léčitel, příteli.“ Elf poraženě zavřel oči a vzlykl.

„Víš, co to znamená?“ Voják kývl.

„Nějaké přání?“

„Modlitbu. Modli se za mě Arsahile a dopřej mi rychlou smrt.“

„Jak si přeješ.“ Vytáhl dýku a ukončil ono jistě strašlivé trápení. Nesnášel to, přesto mu to nečinilo nejmenší problém. Zahvízdal na právě projíždějící povoz tažený bílým koněm a s bílým plátnem přehozeným přes náklad. Místy prosakovala krev. Pomohl jim přidat Dorainovo tělo i se zbraněmi na vůz a znovu mrtvé přikrýt plátnem. Procházel ještě nějakou dobu bojištěm a sbíral mrtvé nebo jejich výstroj, byla to jeho povinnost, stejně jako kněží a léčitelů. O pár desítek metrů dál prováděli tu samou práci šamani Rudých. Platilo nepsané pravidlo, že na léčitelské a „posmrtné“ jednotky se neútočí. Když bylo vše zdánlivě hotovo, ozvalo se zatroubení rohu, povozy se stahovaly z bojiště a vojáci se shromažďovali v oddílech, aby byly přepočítané ztráty. Z bojiště pak lesem zpět do tábora obranných linií. Bylo vlastně ještě ráno, svítalo maximálně před třemi hodinami, Arsahil se vydal k léčitelskému stanu, bylo jeho povinností nechat se ošetřit, aby jeho případná bojová neschopnost nemohla ohrozit životy. Vystál úmorně dlouhou frontu, aby se mu dostalo zlatavého „posvícení“ na ruku a ošetření několik drobnějších ran a odebral se k zásobovacím stanům. Cestou potkal několik právě přijíždějících vozů s nováčky v lesklé zbroji. V zásobovacích stanech se skladovala náhradní nebo osiřelá výzbroj, která se rozdávala přeživším vojákům. Opět vystál frontu, tentokrát aby nahlásil chybějící štít, luk a opasek s toulci. V táboře panoval neuvěřitelný ruch a zmatek, přesto se v něm nemohly ztratit tři povozy pro přepravu osob s královským malováním na bocích. Na kozlíku prostředního z nich stál důstojník s plavými vlasy spletenými do zvláštního uzlu a v lesklé, přesto poněkud bojem zocelené důstojnické zbroji. Na zelené šerpě se leskly stři zlaté plíšky, které naznačovaly, že je v tuto chvíli nejvyšším důstojníkem v táboře a nápis nesoucí jeho jméno – Star´khesirin. Arsahil o něm slyšel různé zvěsti a legendy, ale všechny byly velmi podivné a málo věrohodné. Co tu chtějí? Přivezli někoho? Nebo naopak někoho odváží? Důstojník se rozhlížel po procházejících vojácích a přeměřoval si je pohledem:

„Támhle toho, krátké vlasy, ne toho. Ten s tou přilbou bez trnů, ano ten.“ Dva muži v lesklých zbrojích a královskými praporky připevněnými k ramenům procházeli davem a snažili se najít muže, kterého si velitel vybral, když jej našli, dovedli jej k němu. Arsahil se rozhodl nepřekážet a raději se věnovat péči o zbroj, vydal se k obytné části tábora. Náhle mu na rameni přistála čísi ruka. Hbitě se otočil a uviděl Star´khesirina. Zasalutoval.

„Pohov, bratře. Jak pak se jmenuješ?“ promlouval poněkud zvláštním tónem, více přátelským nežli vůdcovským, přesto vojensky hrubým.

„Arsahil Torein, první linie, čtvrtý oddíl, pane.“ Důstojník se usmál:

„Ptal jsem se na jméno, ale to nevadí. Tvá zbroj je poněkud zašlá, co říkáš?“

„Ano, pane, jsem v poli poměrně dlouho.“

„To znamená co?“

„Jistě to bude déle než měsíc, pane.“

„Dobrá, odevzdej ve stanech zbroj, nech si pouze meče, sbal si osobní věci a hlásit se budeš u vozu. Tvého velitele informuji. Odchod, bratře.“

„Ano pane.“ Rychle se rozběhl zpět k zásobovacím stanům. Co se stalo? Provedl jsem něco? O ničem nevím, jsem takřka vzorný. Nebo mě snad převeleli? Proč by to dělali? Navíc, to přeci probíhá jinak. Nebo že bych dostal odpočinek? To také vypadá jinak. Při Matce, co se to děje?! Poslechl rozkazy a nahlásil se u povozů. Čekal přibližně půl hodiny, poté konečně vyjeli.

 

***

15. 3. 1. 672 PS

 

            Cesta se vlekla, ačkoliv stavěli co nejméně a snažili se ničím nezdržovat, zbýval jim nejméně ještě jeden den cesty. Z tábora vyrazili hodinu nebo dvě před polednem, nyní byla hluboká noc. Za obyčejných okolností, by byla noc příliš nebezpečnou dobu pro přepravu, Star´khesirin však pospíchal a na strach nebyl čas. Arsahil klimbal s hlavou opřenou o konstrukci, která držela plachtu krytého vozu. Spolu s ním cestovalo ještě šest vybraných vojáků, Star´khesirin se dvěma vojáky na kozlíku a příslušná zavazadla. S nikým z nich neprohodil jediné slovo, nebyl důvod ani čas. Nevěděl, kam jedou, proč ani co je čeká, ptát se však nehodlal. Ještě nejméně den cesty? To jedeme poměrně daleko od bojových linií a rozhodně nejdeme do léčitelského tábora, ten jsme museli minout. Znamená to snad Saenir? Budou nás soudit nebo nás odmění? Za co asi? Pomalu usínal. Měl docela hlad, naposledy jedl kolem poledne kus chleba. Byly chvíle, kdy strávil v otevřeném poli přes tři dny bez jídla a jen o občasných dávkách vody, ale to už bylo poměrně dávno a žaludek si odvykl. Nebudu se s nimi bavit. Možná nás čeká smrt, proč tedy vytvářet chatrné svazky, když se vše možná chýlí ke konci? Copak asi dělají děvčata z Ilnadaie? Straia s jejím pověstným zpěvem, se kterou se nikdy nepřestali předhánět. Kala, po které tolik toužil, avšak ona mu nikdy neprojevila zájem. Otrien, která mu naopak projevovala až příliš mnoho zájmu, o který nestál. Varia, která mu byla oporou ve všech strastích a vždy mu pomohla a poradila nebo Hilren, s níž nakonec zažil první polibek a snad i Lásku. Jsou vůbec ještě naživu? Možná se přihlásili k dobrovolné pomoci nebo pomáhají v táborech. Myslel na dívky ze svého, vojnou přerušeného, dětství. Usnul.

 

***

 

            Konečně zastavili. Bylo poledne a na všech již byly vidět známky hladu a nutkavých tělesných potřeb, vyvalili se z vozů a „rozutekli“ do lesů podél cesty. Z posledního vozu mezitím Star´khesirinovi muži vyndali a připravili jídlo, chléb, sýr a jablka, v porovnání s obranným táborem, královský oběd. Každý si odebral svá sousta a šel si po svých. Někteří se pokoušeli zavést hovor nebo se velitele vyptat na nějaké informace o jejich cestě. Nikdo však nic nezjistil ani nevymyslel. Vše bylo velké tajemství, Arsahil se však zvědavost a netrpělivosti dávno odnaučil. Rozhodl se vyčkat.

            „K hlavnímu městu nám zbývá sotva půlden. Ještě dnes v noci projdeme Saenirem a zítra ráno si vás převezme Černé Zlato.“ Loethan? To vážně jdeme za vrchním velitelem?! Co to má znamenat? Nebyl jediný, koho tato zpráva rozrušila, velitel však neřekl ani slovo navíc. Arsahil věděl, kdo byl Černé Zlato, muž, jehož věk přesahoval obyčejné průměrné životy, byl u založení Zlatých Čepelí a je tedy jediným žijícím členem původního uskupení. Kdysi prý míval temně černé vlasy, proto Černé Zlato. Jsme jen obyčejní vojáci, co po nás může chtít vrchní?

            „Co znamená „projdeme Saenirem“ copak je možné projít stromem?“ ptal se ostatních jeden z mužů. Před tím si toho Arsahil nevšiml, ale když se nad tím zamyslel, i jemu připadala volba slov zvláštní. Překročil své přesvědčení a připojil se ke skupince.

            „Ty jsi nikdy neviděl Sha´death, bratře?“

            „Co prosím?“ neudržel se Arsahil.

            „No ne, věděl jsem, že jsou bratři a sestry, které „to“ neví, ale že je potkám zrovna v armádě, by mě nikdy nenapadlo. Kde vás, u Elorin, cvičili?“ smál se jeden z mužů s bílými vousy a vlasy svázanými do dvou copů, starý, přesto veselý. Arsahil se nehodlal příliš svěřovat. Když se bílému muži nedostalo odpovědi, pokračoval:

            „Nuže, Saenir – tedy Posvátný strom, je sice velké město se spoustou domů a Elfů, co v nich žijí, ale není to hlavní město. Kdyby došlo k útoku na Saenir, bude to sice neštěstí, ale hlavní město Sha´death tedy i král, kruh druidů a ostatní důležitosti zůstanou nedotčené.“

            „Zůstanou? Kde zůstanou?“

            „Velmi dobrá otázka, Sha´death je ukrytý mezi mraky.“ To Arsahila spíše pobavilo, než překvapilo.

            „Jistěže se tomu těžko věří, však uvidíš sám. Saenir slouží také jako průchod do pravého hlavního města.“

Znamená to, že jsem celou tu dobu žil ve lži? Že jsem stejný jako lidé nebo Skřeti, kteří nevědí, kde mají Elfové, moji bratři a mé sestry hlavní město?

            „Nic si z toho nedělej, bratře, málokdo to ví. Ta informace je velmi střežená, a když už se to někdo doví, nevěří, dokud to nespatří.“ S těmi slovy podal Arsahilovi ruku:

            „Jmenuji se Vaeleran.“

            „Arsahil.“ A tak započalo představování mezi muži a poté tolik nechtěný hovor. Cesta ubíhala rychleji a Seanir a s ním alespoň něco málo odpovědí se blížil.

 

***

 

            „Věci tu nechte, vyzvedneme je ráno nebo jindy, na tom nesejde.“ Byla černá noc, měsíc byl skrytý za stromovím a na cestu jim musely posloužit jen lucerny a pochodně. Procházeli spícím městem, jež se nacházelo v úpatí obřího stromu Saeniru. Arsahil se přeci jen trochu těšil, až uvidí majestátný strom v plné kráse, ale dostalo se mu jen zklamání. Bylo vidět sotva na krok a výprava příliš spěchala. Došli ke kamenné zdi vysoké přes půl čtvrtého metru, kde u brány stála stráž, která je bez váhání vpustila dovnitř. Arashil ani nepostřehl odkdy, ale najednou byli uvnitř stromu a proplétali se uličkami a sestupovali níž a níž po různých schodištích. Ocitli se ve velké, konečně plně osvětlené, kulaté místnosti plné stráží, na protější straně stály velké kamenné dveře otevřené dokořán, v nich stál velitel stráží, jemuž velitel výpravy předal smotek papíru. Stráže jejich skupinu dvaceti nováčků, šesti vojáků a jednoho vyššího důstojníka odvedli za kamenné dveře. Místnost byla menší, ale mnohem prosvětlenější, mísila se v ní zvláštní barevná světla, která nevycházela z lamp nebo luceren, ale z pěti prazvláštních vodopádů na stěnách různých barev. Zamířili k vodopádu nejvíce podobnému vodě, avšak stříbrnějšímu a lesklejšímu. Po jednom procházeli. Arsahilem prostupovalo napětí, zvědavost a možná trochu strachu. Když stál přímo u portálu, cítil chlad vystupující z vody, která vlastně už ani vodu nepřipomínala, navíc jak si všiml, odnikud nevytékala ani nikam neodtékala, zkrátka se objevila ve vzduchu a u země zmizela. Vykročil, necítil však dopad vody na nohu, vlastně nepoznal vůbec žádný rozdíl, možná mu trochu zapískalo v uších a najednou stál na malém nádvoříčku osvětleném měsíčním okem a pohlceném nočním chladem.

            Před ním již stála první část skupiny a druhá se objevovala za ním za doprovodu nenápadného stříbrného záblesku. Tma zmizela a Arsahil se mohl rozhlédnout. Stáli pravděpodobně před sídlem armády. Kolem nádvoří stálo mnoho vícepatrových domů, uprostřed sousoší devíti mužů a kolem toho všeho vysoká hradba plná praporů. Star´khesirin mezitím hovořil s muži u kasáren, potom odešel svým směrem a nechal je stát na nádvoří. Přistoupil k nim jeden z mužů u kasáren:

            „Jsem Domarth, zástupce správce kasáren. Bude vám přidělena budova číslo osm, vrchní patro. Přesuňte se tam a odpočiňte si, Stark si vás vyzvedne ráno. Vojáci beze změn na svá místa.“  Bez větších problémů našli dům, vystoupali do patra a téměř okamžitě spali.

 

***

16. 3. 1. 672 PS

 

            Takže je to tady, velké odhalení a konečně odpovědi. Budu nadšen? Budu zklamán? Budu zděšen? Bratři a sestry stůjte při mně. Čekali v předsálí audienční síně. Kdyby nic jiného, byl jsem v hlavním městě, uvidím Trojici a to samo o sobě stálo za to. I na ostatních bratrech již byla znát nervozita, kterou rozhodně nezlehčovaly přísné a nelítostné pohledy stráží. Dveře do sálu se otevřely a předsálí osvítila sluneční záře, směli vstoupit. Sál by vzdušný a prosvícený, s vysokým klenutým stropem ze skla podepřeným sloupy z bílého kamene s rostlinnými motivy a jmény bývalých členů Trojice a jiných významných osob Elfí historie. Stěny byly plné oken, maleb, nápisů a praporů. Středem se táhnul zelený koberec z jemné látky a se zlatým vyšíváním. Koncem místnosti byla jedna velká apsida s vysokými okny, skrz která byly vidět bělavé mraky a nebesa. Po obvodu stálo osm mužů v plných zbrojích se zlatým emailem a nespočtem rytých, tepaných nebo tavených drobounkých lístečku a korunek a s jedenapůlručními meči za pasy, které jim daly jména – Zlaté čepele. Před nimi se tyčily tři trůny a na nich Trojice. V popředí na nejvyšším trůnu seděl způsobně a důstojně král Taelar IV., oděn v polo slavnostní róbě tradičních Elfích barev, se zlatými vlasy splývajícími přes ramena a mizícími za jeho zády. S nenápadnou korunkou, která připomínala spletenec zlatých kořínku se zelenými drahokamy místo poupat. Seděl se strnulou tváří bez jediné emoce, jen zářivé oči mu dodávali trochu do vzhledu nepříčetnosti.

            Po jeho pravici seděl Stařešina An´dialen v bílé druidské róbě, celkem prosté, bez vyšívání a ozdob. Kolem pasu měl na uzel zavázaný pruh bílé látky ověšené lahvičkami, tašvicemi, měšci a váčky. O trůn stála opřená jeho druidská hůl, dokonale rovný a hladký kus dřeva s vidlicovým rozštěpem na konci, nad nímž se pár centimetrů vznášel kámen produkující zlatou zář. Byl bos a oči měl zavřené, jakoby spal. Dlouhé bílé vlasy s květinovým věncem a vousy sahající až k pasu mu dodávaly stařecký vzhled. Po králově pravici seděl muž v naprosto stejné zbroji, jakou měli vojáci za ním, jen přes ni měl šerpu se šesti zlatými plíšky ve tvaru listu. Hlavu měl holou a podle všeho neměl ani uši. Tvář měl skrytou pod zlatou maskou, na níž byl černou barvou vykreslen divoký a děsivý obličej.  Pomalu a co nejdůstojněji přistoupili před Trojici. Nervozita, strach, nejistota a k tomu všemu i pocit nepatřičnosti zužovali Arsahila. Byla jim dopřána koupel a čistý oděv, přesto se oproti vší té kráse a honosnosti cítil jako sedlák. Poklekli před králem Elfů. Taelar jim věnoval znuděný a možná i znechucený pohled:

            „Tak takhle vypadají muži z pole? Viděl jsem mnoho věcí, avšak vy vojáci jste jednou z nejodpornějších. Nuže vítejte tedy…“ odmlčel se, jakoby přemýšlel, co více říct „veliteli Loethane, jsou vaši.“ S těmi slovy jim přestal věnovat pozornost. Loethan vstal a předstoupil před ně:

„Bratři, válečníci, povstaňte.“ Hlas měl zkreslený maskou, ale bylo mu rozumět bez obtíží. „Jsem Loethan Halaren, také známý jako Černé zlato. Jsem vrchní velitel Elfské armády.

Požádal jsem velitele Star´khesirina, aby pro mě vybral zkušené a zocelené muže a myslím, že vybral dobře. Budete zde vycvičeni a připraveni na splnění velmi speciálního a důležitého úkolu. Patnáct z vás projde výcvikem a bude vybráno pro tento úkol. Zbylých pět se vrátí do pole ovšem s vysokou hodností a nesrovnatelným výcvikem. Dneškem se stáváte speciálním výpadovým oddílem, váš velitel jsem já, vaši mistři budou Sirendal a Loriana. Vraťte se do svých kasáren, kde si vás najdou.“ Zasalutoval, což museli samozřejmě opakovat po něm.

„Vítejte v opravdové armádě, bratři…“ odmlčel se a přelétl je snad pyšným pohledem „a teď odchod! Mír a pokoj s vámi!“