Kapitola 1. Sára

Anotace: Kapitola 1

Sbírka: Nejvyšší symbol dobra

Kolečka od kufru se železnou pravidelností drkotala po dlažebních kostkách na ulici a právě v tom zvuku se odrážela všechna její rozčilenost a nervozita. Spěchala, chtěla být už konečně pryč. Jindy by si s chutí prohlédla výlohy nejrůznějších obchodů v ulici, ale dnes je míjela bez zájmu. Pouze u obchodu s knihami, kde už měla málem vyšlapanou cestičku mezi regály, dostala nutkání se zastavit a prohlédnout si nejnovější tituly, ale nakonec i kolem této výlohy jenom prosvištěla. Nechtěla už se zdržovat ani vteřinu, ničím a nikým. Dusila se tady a připadalo jí, jakoby jí každá minuta navíc ubírala síly. Potřebovala, aby už tomu všemu byl jednou provždy konec. Co nejrychleji, co nejdříve. Hned teď. V tento okamžik. Co nejrychleji odmítnout všechno, co jí až dosud život dal - ale zvládne to vůbec? Dá se to vůbec zvládnout? Najednou jedno kolečko jejího kufru sjelo z chodníku, vjelo do hluboké kaluže a v jediném okamžiku ohodilo její džíny špinavou tekutinou. Vztekle zaklela a jediným trhnutím kufřík dopravila zpět na chodník. Tím rychlým pohybem, odrážejícím celé její rozpoložení a náladu, jí ale sjela z ramena velká sportovní taška, div se jí neutrhlo ucho. Pleskla tak rovnou do té samé kaluže, ze které jí předtím cákla voda na kalhoty. Voda se rozstříkla všude okolo, takže kromě kufru a kalhot měla teď jeden cákanec i na tričku a dokonce i na krku. A tak málo stačilo k tomu, aby se z rozhodné a rázně jednající ženy stala hromádka neštěstí. Zdrceně shodila na zem obě svoje zavazadla a měla sto chutí sednout si na obrubník chodníku a rozbrečet se nad svým zpackaným vztahem. Co vztahem, pomyslela si hystericky o vteřinu později, co zpackaný vztah, já mám zpackaný celý svůj život! Zapomněla, že ještě před pár vteřinami pospíchala pryč z té hrozné klece, jakou pro ni tohle prostředí představovalo, zapomněla, že utíkala a chvátala, zapomněla, že odpočítávala poslední minuty a vteřiny pobytu tady. Zapomněla na všechno. Teď měla chuť jenom sedět, plakat, litovat se a konejšit. To ona je přece ta chudinka, které ublížili! To ona má právo na zlobu a zášť! To ona se sebrala a sbalila a odchází, odchází pryč, do neznáma... Ač byla před chvílí ještě docela klidná, teď ji zachvátila panika a opravdu upřímný děs. Co si jenom počne? Dokáže se sama, bez cizí pomoci, postavit na vlastní nohy? Vždy't je jí teprve čtyřiadvacet! Co když to prostě nezvládne? Co když se bude muset potupně vrátit k rodičům, kteří bydlí na druhém konci země a které již několik měsíců neviděla, a, upřímně řečeno, ani po tom moc netoužila? Co bude pak? Co se stane? Jak jim jenom řekne, že ta dcera, která odcházela do velkého města s velkými plány a ambicemi, to prostě zvorala? Jak jim vysvětlí, že Petr už v jejím životě není? Jak to vysvětlí všem? Mám plakat? Křičet? Mám něco rozbít? Mám se schoulit do klubíčka a čekat, že nastane zázrak? NE! Ne, Sáro, seber se přece! Právě proto přece odchází, právě proto, aby se všechno zlé v dobré obrátilo, právě proto, aby svůj život vzala pevně do svých rukou, právě proto, aby se o sebe mohla starat sama! Otřela si rukama slzící oči a prudce zatřásla hlavou. Vždycky jsem se o sebe dokázala postarat, řekla si vzpurně, zvládnu to i teď! No jasně! I když byla s Petrem, byla vlastně sama, tak jaká to sakra bude vlastně změna? Túdle, světe, já ti ještě ukážu! A začnu třeba hned teď, s těmihle zavazadly! Nejprve si přes rameno znovu přehodila sportovní tašku, až se pod její tíhou prohnula. Jak by nebyla těžká, pokývala hlavou, a připomněla si tak tu skutečnost, že se v ní skrývá celé její bohatství. Její nejcennější knihy, CD s vážnou, jazzovou i muzikálovou hudbou, různé hudební filmy a divadelní hry, nahrané z televize na videokazetách i DVD, encyklopedie. Stejně je toho ale jenom zlomek, plánovala totiž, že pro ostatní se vrátí později, až si najde nějaký podnájem a bude tak moci svoje bohatství někam uskladnit. Klidně mu tam nechá zbytek svého oblečení, kosmetiky a ostatních věcé, na kterých jí pranic nezáleželo, uvažovala v duchu, ale svoje knihy? Nikdy. Ještě by si z nich udělal ohýnek!, třásla se v duchu vzteky. Když se ucho tašky ustálilo na tom správném místě, shýbla se i pro kufr. Ten už tak těžký nebyl. Bylo v něm totiž jenom její nejnutnější oblečení a hygienické potřeby. V tomhle směru náročná nebyla. Stačilo jí vždycky málo, však jí taky Petr vždycky chválil, že není marnivá jako ostatní ženské, že neutrácí měsíčně horentní sumy za hadříky. Ne, na to ona opravdu nebyla. Vystačila si s džínami, tričkem a mikinou, společenského oblečení měla jenom pár kousků - za ta léta se je ale naučila tak dobře kombinovat, až se jí samotné zdálo, že má stále něco nového. Ano, penízky od ní vždycky putovaly spíše do knihkupectví, hudebních obchodů a do kapes pořadatelů festivalů, koncertů a divadelních představení. Nelitovala nikdy. Pokračovala v cestě. K nádraží postupovala pomalu, taška se jí zarývala do ramene, a ona se prohýbala pod její tíhou. No tak, nutila se z posledních fyzických i psychických sil do kroku, ještě kousek, přemlouvala své tíhou i stresem zubožené tělo. Konečně zahlédla nádražní budovu. A pak, když konečně seděla ve vlaku, který ji i celý její budoucí život odvážel pryč, do města, kde byli nedávno s divadlem na zájezdu a ona si na něj teď vzpomněla a vlastně nechtíc si do něj koupila jízdenku, znovu si za zavřenýma očima přehrávala události dnešního odpoledne...

Přecházela rozčileně od jednoho okna bytu ke druhému. Na vysokých podpatcích se jí sice takhle chodilo dost špatně, ale nemohla si dovolit zout se. Kdyby se objevil, musela být k odchodu připravená ve vteřině. Její štíhlá, či spíše hubená postava, teď právě oblečená v elegantních koktejlkách, se přímo třásla nervozitou a vztekem, rukou si prohrabovala černé vlasy, až si ničila pracně nadělaný účes. U ucha držela mobil a netrpělivě čekala na spojení s volaným číslem. Už jenom dvě zazvonění, umiňovala si, ale nevydržela to, a ačkoliv telefon zvonil už počtvrté, stále ho držela u ucha a čekala. Čekám, jako celý svůj dosavadní život, uvědomovala si trpce. Čekám na život.

„Ahoj," ozvalo se líně ve sluchátku. Poskočila, vlastně již ani nečekala, že se mu dovolá.

„Ahoj!" vyštěkla o vteřinu později podrážděně, „můžeš mi sakra říct, kde jsi? Ty lístky do divadla mě stály majlant! Jestli se do pěti minut neobjevíš, můžu je klidně vyhodit z okna!" Poslední slova už spíš křičela, ale bylo jí to tak nějak jedno. Na dnešní večer jsem se těšila nejmíň měsíc a teď se prostě nemohla zbavit zklamání, že to zase nevyjde. V duchu se ho sice snažila omlouvat, určitě se zdržel v práci nebo v koloně na silnici, ale rozčilení prostě nemohla skrýt.

„Tak kde jsi? Petře? " naléhala znovu, aby nějak reagovala na jeho podivné mlčení, „v práci?" napovídala mu už skoro zoufale.

„Jo, jasně, v práci...teď jsem ti chtěl zavolat, že to nestihnu," přitakal volající, jakoby se probral. Trochu se jí ulevilo. No jasně, je v práci, za to přece nemůže. Nechce se z toho divadla vykroutit jako minule, slíbil jí přece, že to už víckrát neudělá. Chce tam přece jít, prostě mu to jen nevyšlo.

„Zdržíš se tam dlouho?" zeptala se už smířlivě, „co ti mám udělat k večeři?"

„Dal bych si... nebo víš co, zajdeme si na pizzu, co říkáš?"

„Dobře," bezděčně se usmála, ale v příští vteřině jí úsměv zamrznul na rtech. Ve sluchátku se ozvalo něco, co do Petrovy práce nepatřilo. Ani náhodou ne. Zřetelně totiž poznala hlas jejich společného kamaráda Ládi. A co to proboha na Petra volal? Že to má položit a jít už pít? Že to s ní má rychle sfouknout, že už čekají? Otřásla se hnusem a vlastně i zoufalstvím. Vzpamatovala se ale rychle.

„Co tam dělá Láďa?" vyštěkla na nepřipraveného Petra.

„Láďa?" zasmál se nervózně tázaný a Sára naštěstí nemohla vidět, jak si na druhém konci nervózně pohrával s knoflíkem u košile, „ale prosím tě, co by u mě v práci dělal Láďa? Něco se ti zdálo, miláčku. Tak už se na tebe moc těším, jo? Uděláme si krásnej večer, mohli bychom třeba..." Ignorovala ho a znovu napnula uši. Ano, teď už zřetelně slyšela cinkání skla a puštěné rádio. Opět se otřásla odporem. Nejenže není v práci, nejenže se zase vykašlal na jejich společný večer, ale ještě jí lže!

„Ty vůbec nejsi v práci!" zavzlykla roztřeseně, ohromená tím poznáním, že její přítel, ten, se kterým už víceméně počítala na celý život, je lhář, „jsi v nějaký hospodě! Petře, slíbil jsi mi, že se mnou do toho divadla půjdeš. Vystupují tam moje kolegyně! Chtěla jsem je vidět, co by ti to sakra udělalo?! Nebyl jsi se mnou nikde věky!"

„A ty snad se mnou někam chodíš?" změnil Petr najednou hlas na útočný - měl těch výčitek právě tak dost, „kolikrát jsem tě někam zval, ale to ty ne! Znáš jenom ty svoje koncerty, divadla, festivaly! Pochop, že mě to nebaví! Proč nemůžeme jít normálně do kina? Na nějakej normální film, ne na nějakou příšernou intelektuální slátaninu! Ne, to slečnu chytrou nezajímá. Nedáváš mi absolutně na výběr, uvědomuješ si to? Jo, jsem v hospodě, protože se mi do toho tvýho blbýho divadla ani trochu nechce! Jdi sama, ještě to stihneš. Nebo vezmi nějakou svoji kulturně vyspělou kamarádku a ne barbara, jako mě. Večer si promluvíme, ahoj," vmetl na slovo se nemohoucí vzchopit Sáře do tváře doslova jedním dechem a jediným tlačítkem ukončil jejich hovor.

Sára si bez jediné slzy začala balit svoje věci. V té chvíli ani nemohla pochopit, jak se do sebe mohli vůbec zamilovat. Tohle byla poslední kapka na poháru její trpělivost, a právě ta způsobila, že přetekl.

Byla v cíli. Konečně. Vycházela z nádraží a najisto zamířila k nejbližšímu hotelu. Hodlala tady pár dní zůstat, než si najde nějaký slušný podnájem. Hned zítra se taky poohlédnu po nějaké práci, umiňovala si a zavolám do divadla, že tam končím. Nevěděla sice, jak tady zůstane dlouho, ale rozhodně to mělo být déle, než by byli u divadla schopní tolerovat. Znovu si přehodila přes rameno tu zatrápenou tašku a vydala se na cestu. Hotel by podle ukazatele neměl být daleko, aspoň že tak, vydechla. V kapse se jí rozdrnčel mobil. Vzdychla. No jistě, to se dalo čekat. Měla sto chutí nechat ho bez povšimnutí hrát, věděla, že je velmi pravděpodobné, že volá ten, se kterým si teď zrovna nepřála mluvit, ale nakonec znovu shodila zavazadla na zem a s rozklepanýma rukama hovor přijala. Stejně by s ním jednou mluvit musela.

„Prosím."

„Sáro! Sáro, proboha, kde jsi?" ozval se Petrův vyděšený hlas ve sluchátku. Roztřásla se jí brada. Ne, neměla to brát, určitě ne. Zavřela oči, opět jí v nich totiž zastudily slzy. Hlavně necouvnout, přikazovala si v duchu, rozhodla ses, tak jednej!

„Odešla jsem od tebe, Petře. Už se neuvidíme." Chvíli bylo ticho, a Sára v telefonu slyšela jenom jeho dech, a docela dobře si dokázala představit jeho nechápavý pohled.

„Odešla jsi?" zopakoval nevěřícně, „kam? A proč? Vždyť... nechala jsi tu skoro všechny věci. A...Sáro!" blekotal zoufale. Slzy jí už teď po tvářích stékaly proudem. Bylo jí to všechno tak strašně líto.

„Promiň," téměř zašeptala do telefonu, „promiň, že jsem odešla bez rozloučení. Já... Petře, já s tebou nemůžu žít." Kolem Sáry projelo rychle auto, a špinavá voda z kaluží na silnici postříkala nejen ji, ale i její dvě tašky. Napadlo ji, že si to vlastně zaslouží za to, co provedla.

„Že se mnou nemůžeš žít?" opakoval znovu nevěřícně Petr, „a to jsi zjistila teď, když spolu už dva roky bydlíme? Když jsme se zajistili? Když jsme se chtěli vzít a založit rodinu?" Po jeho výčitkách se jí sice znovu roztřáslo celé tělo, ale ani na okamžik ji nenapadlo, že by se měla vrátit. Žila v tom neuspokojivém prostředí už moc dlouho, a už teď, i když byla pryč teprve pár hodin, se jí viditelně ulevovalo.

„Cítila jsem to už delší dobu," odpověděla proto odhodlaně, „ty...jsi jiný než já. Nezajímá mě to co tebe. Nemáš mi co dát," vyřkla nakonec jedním dechem krutý ortel, až se toho sama zalekla. Na druhém konci opět nastalo dlouhé ticho. Petr teď asi vydýchává moje slova, odhadovala Sára v duchu. Neměla ale tak docela pravdu, Petr se totiž právě v tu chvíli odhodlával k protiútoku.

„Sáro..." vydechl nakonec, „dobře, odešla jsi a já to tedy musím respektovat. Přemlouvat tě rozhodně nebudu, jestli ti jde o tohle. Chápu, že poslední kapkou pro tebe bylo, že jsem s tebou nešel na to představení..."

„Ne, poslední kapkou bylo to, žes mi lhal!" nenechala ho Sára domluvit.

„Dobře, to je jedno," pokračoval netrpělivě, „nech mě, prosím, aspoň jednou v životě domluvit a aspoň jednou přemýšlej o mém názoru jinak, než že ho řekl hlupák. Ne, mlč chvíli, neskákej mi zase do řeči, a přiznej si, že tak o mně přemýšlíš! Já jsem možná jiný než ty, ale nemyslím si, že bych byl proto špatnej, protože ty jsi jiná než většina lidí. Je těžký se v tobě vyznat a je těžký s tebou vyjít, protože ty uznáváš jen svoji pravdu. To, že tě nezajímá to co mě, by pro mě nebyl problém, byl jsem a jsem ochotnej se dohodnout, ale ty ne. Když už se rozcházíme, můžu ti to říct, Sáro. Jsi sobecká. Jsi absolutně neschopná přemýšlet o někom jiném než o sobě jako o rovnocenné bytosti, která má právo na totéž, co ty. Ano, to jsi přesně ty. Ale přesto jsem tě miloval... miluju. Ahoj," zakončil svůj monolog a okamžitě zavěsil. Sára se chvíli cítila jako otřesená. Ale ne otřesená jeho slovy. Otřesená skutečností, že někdo tak... jednoduchý jako on může mít také vlastní názor. Který ji ale znovu utvrdil v tom, že s takovým člověkem nemůže žít a mít děti. Chvíli zápasila s pokušením znovu vytočit jeho číslo a ještě mu něco říct, ale potom mobil uložila zpátky do kapsy a znovu se chopila ucha tašky s knih.