Lotte - 16. kapitola

Prskolet Romány » Fantasy

Vysoký plot Ústavu pro psychicky narušené jedince zdobila řada sov v nepravidelných rozestupech. Grenadina Chattybabblerová jich poslala nejméně dva tucty najednou. Seděla tam sova pálená, sýček i výr. A také jiné méně známé druhy sov. Každá držela v zobáku rudou obálku. Chovanci ústavu si ukazovali na podivné opeřence a dohadovali se, co to asi znamená. To se ti opeřenci jako nějak dohodli nebo co? Určitě je to nějaká podivná soví opeřená konspirace a za chvíli na ně zaútočí. Ze zobáku jim budou šlehat plameny a budou střílet výbušné ptačí bobky!

 

 

 

Když už se takřka setmělo, sovy, jako by dostaly všechny ve stejnou chvíli tentýž povel, upustily své dopisy na zem. Rudé huláky se těsně nad zemí jeden po druhém otevřely. Všichni ústavní zvědavci si zacpali uši. Vzduchem se rozlehl mnohonásobně zesílený ječák nenávistiplné mladé ženy. Grenadin hlas drtil ušní bubínky všech v dosahu, včetně Rohypnia: "Nikdy nezapomeneš! Nikam přede mnou neutečeš! Nikde se neschováš! To ty bys měl trpět, parchante! Měl bys trpět jako zvíře, dokud nechcípneš v nějaký podělaný díře! Až tě najdu, budeš prosit o smrt, Witchcrooku!"

 

 

 

Rohypnius se třásl tak, že se i celá postel pod ním vibrovala. Jeho dech i tep se zrychlil a skoro se koupal ve vlastním potu. Kdyby ho někdo svlékl a nechal uschnout, určitě by z něj seškrábal dost soli na polévku pro průměrnou čtyřčlennou rodinu. Klouby prstů mu zbělaly z křečovitého zatínání pěstí. Kdyby se mu skýtal stejný pohled jako ostatním obyvatelům ústavu, nejspíš by se skácel k zemi s pěnou u pusy. Jakmile Grenadinin hlas utichl, obálky se všechny naráz vznítily a rozvířily kolem sebe vír jisker. Barevné jiskry se pomalu snášely na zem a když se dotkly vrcholků stébel trávy, vyrazily vzhůru dlouhé ohnivé jazyky. Pár vteřiny plály a zářily, oslňovaly a děsily zároveň. Pak zmizely a všude zůstal jen dým a vůně spáleného pergamenu.

 

 

 

Zřízenci ústavu sprintovali k Rohypniovu pokoji, ze kterého vycházel křik, jako by někoho vraždili. Jenže on už to prostě nemohl snést. Byl vyděšený. Viděl kolem sebe tisíce tváří Salamandry Lendwirtové a její vlasy zářily a zářily a zářily… Mudlovská antipsychotika navíc natolik narušila chemii jeho mozku, že ta část, která zodpovídala za jeho hypnotické schopnosti, pomalu odumírala, což mu způsobovalo přetrvávající bolesti hlavy.

 

 

 

Dveře se otevřely, dovnitř se nahrnuli tři mohutní zřízenci. Tváře zmizely. Rohypnius ztratil vědomí.

 

 

 

***

 

 

 

"Ty jsi s tím nepřestala, že ne."

 

Grenadina jen pokrčila rameny. Na svou kamarádku ani nepohlédla. Nechápala, že se mu nechce pomstít.

 

"Měla bys s tím přestat. Nic se tím nezmění.", řekla zase Salamandra.

 

Ale Grenadina se ani tentokrát neobtěžovala s odpovědí.

 

"Můžeš už, sakra, konečně něco odpovědět?", rozkřikl se na ní duch dívky se zářícími vlasy.

 

"Nepřestanu s tím. Měla bys mi být vděčná. On si to zaslouží, Sal!"

 

"Možná. Ale to není důležité."

 

"Že ne?!"

 

"NE.", řekla Salamandra tak důrazně, jak jen mohla, ale zároveň si dala záležet, aby nezvýšila hlas víc, než bylo nutné. "Důležité je, aby bylo o Lotte postaráno. Ten zmetek se o sebe dokáže postarat sám."

 

"To jistě.", dodala Gren kysele.

 

"Gren, nechci mít s tím, co děláš, nic společného."

 

"A s čím?", nasadila tak nevinný výraz, že by skoro i mozkomora dojala.

 

"Víš dobře, s čím. Sbohem, Grennie."

 

 

 

Salamandra ještě chvíli hleděla na svou kamarádku a čekala, zda projeví alespoň lítost nad tím, že jejich přátelství dospělo ke konci. Grenadina si jí však nevšímala. Po chvíli však zvedla hůlku a namířila ji na stěnu, kde visely jejich společné fotografie. Jedním mávnutím je smetla všechny ze stěny. Když poslední střípek dopadl na koberec, byla už v pokoji sama.

 

 

 

***

 

 

 

"Někdy fakt lituju svých hříchů.", pronesl otráveně Krvavý baron sám k sobě, když už asi hodinu čekal na ošetřovně. Dostal od profesora Snapea za úkol vyřídit vzkaz. Být duchem zmijozelské koleje bylo někdy fakt za trest.

 

 

 

"Stejně sem ta nádhera nepřijde. Měl jsem poslat Protivu.", uvažoval nahlas, zatímco si představoval, jak by to asi vypadalo, kdyby se tu takovou dobu nudilo zlomyslné bradavické strašidlo. Už měl málem na jazyku další skvostnou myšlenku, když se konečně otevřely dveře.

 

 

 

"Co tady děláte, barone?", osopila se na něj bradavická lékouzelnice.

 

"Odpusťte, lady Pomfreyová, přicházím k vám se vzkazem od ředitele zmijozelské koleje, profesora Snapea."

 

"Ne, díky.", odbyla ho stroze.

 

"Ale pan profesor čeká na vaši odpověď, lady."

 

"Nechte si ty zdvořilostní kudrlinky, barone! Nemám na jeho vzkazy čas ani náladu. Míra jeho odvahy a hrdosti je zjevně přímo úměrná poloze jeho kabinetu."

 

"Sice vaším slovům ani za mák nerozumím, ale budu je profesoru Snapeovi opakovat věrně.", řekl duch zmijozelské koleje, uklonil se a nechal lékouzelnici o samotě.

 

 

 

"Zbabělec. A idiot. Ale líbat umí, to se musí nechat.", řekla si Poppy sama pro sebe a raději se začala věnovat práci. Byla rozhodnutá. Kdo by stál o muže, jehož srdce stále patří mrtvé ženě, která nikdy nebyla jeho?

 

 

 

***

 

 

 

"Takže si vzkaz nevyslechla? Dobrá.", řekl profesor Snape, aniž by se obtěžoval pohledem na svého posla. "Zmizte!", zasyčel ještě. Krvavý baron zamumlal něco o nevděku a hleděl co nejrychleji opustit Snapeův kabinet. Ještě by si to mohl rozmyslet a poslat ho s nějakým dalším oduševnělým vzkazem. "Odpusťte, prosím, Poppy. Neměl jsem to dopustit. Je to má chyba. Přijměte, prosím, mou omluvu." Duch jen zakroutil hlavou: "Rozený romantik!"

 

 

 

Do oken bubnoval déšť. Severus Snape sledoval provazy vody snášející na zem. "Lilly, nedokážu zapomenout."

 

 

 

***

 

 

 

"Pojďte dál, profesore. Podívám se, jestli je Lotte vzhůru.", řekla Ghandía, když otevřela dveře a spatřila bledý obličej Severuse Snapea.

 

"Děkuji.", jeho hlas zněl chladně jako vždy, ale dnes jako by v něm snad zaslechla stopu něčeho dalšího. Snad smutku?

 

 

 

Lotte spala, a tak Ghandía zatím postavila na kávu.

 

"Neumím takovou kávu jako vy.", řekla omluvně.

 

"Nevadí."

 

 

 

Ticho se rozpínalo místností, jako by chtělo prorazit stěnami a zaplavit i celý zbytek hradu.

 

 

 

"Můj otec je po smrti. Psali to v dnešním Denním věštci. Mozkomorové mu vysáli duši.", řekla Ghandía a zadržovala slzy. Nenáviděla ho za to, co udělal její matce a za to, že kvůli němu musela opustit Británii. Přesto to byl její otec a někde hluboko v nitru ho milovala.

 

"Upřímnou soustrast.", řekl Severus Snape, podíval se své dávné známé do očí a chvíli podržel její ruku ve své.

 

"Děkuji, Severusi."

 

 

 

Usrkávali kávu a mlčeli. Nevěděl, co jí má říct, aby ji utěšil. Bylo mu jí líto. Věděl, jaké to je. Ztratit někoho, koho nenávidíte a milujete zároveň. Nemyslel otce, k tomu nic necítil. Bil matku i jeho. Neměl pro něj nic než opovržení a nenávist. Lilly miloval, protože se k němu jediná chovala laskavě. Nenáviděl ji, že dala přednost tomu Potterovi. Přesto cítil, že znovu už milovat nedokáže. Litoval, že ublížil Poppy. A stejně tak ho mrzelo, že nepřijal Ghandíinu omluvu a neobnovili staré přátelství. Byl by se jí mohl svěřit, co prožívá.

 

 

 

Ghandía náhle promluvila a vytrhla ho tak z rozjímání: "Také jsem vám chtěla říct, že budu vaše rozhodnutí o čistě formálním kontaktu respektovat. Bude to tak lepší."