Lotte - 17. kapitola

Prskolet Romány » Fantasy

Léto roku 1987 bylo skutečně horké. Šestiletá Lotte se ráchala ve vodě Černého jezera a Ghandía ji zamyšleně pozorovala. Její smlouva končí v srpnu. Severus jí sice několikrát nabízel prodloužení, ale ona si nebyla jistá. Celých těch šest uvažovala, jestli mu má říct pravdu. Proč skutečně přijela. Tvrdila všem okolo, že z touhy po domově. Tuhle báchorku však nevěřila ani sama sobě. Vrátila se, protože nedokázala zapomenout. A musela prostě vědět, zda on také nezapomněl.

 

 

 

Jak vidno, pamatoval si ji dobře. Jejich staré přátelství však zjevně přecenila. Kdyby nebyla pitomá, zůstala v Itálii. Co jí tam, tedy kromě Severuse, chybělo? Dokonce obdržela několik nabídek k sňatku. Ale opálení frajírci ji nikdy nebrali. Mluvili o večerech na pláži a o tom, jak milující italské slunce. Nenáviděla obojí. Sama preferovala spíše chladnější počasí. Právě proto prchla před otcem právě do Itálie. Věděla, že jakmile překročí Alpy, bude se skrýváním konec. Její otec tak silně věřil v ženskou slabomyslnost, že ani nepomyslel, že by Ghandía volila k úkrytu nejteplejší oblast Itálie. Navíc měla hrůzu z moře, takže ani ostrov by nepřipadal v úvahu. Sicílie se tím pádem zdála být ideálním místem. Sice pro ni byla cesta na i samotný pobyt na ostrově nesmírným utrpením, ale pořád se jí to zamlouvalo víc, než setkání s jejím odporným otcem.

 

 

 

"Ghandi! Ghandi! Pojď taky do vody! Je tu sranda a vůbec mi není vedro!", volala na ni rozdováděná Lotte. Ghandía neochotně opustila stinné úpatí rozložitého stromu. Jen, co se vůbec dotkla hladiny jezera, začala na ni Lotte cákat vodu jako o život. "To víš, že jo, mrňousi!", pomyslela si Ghandía a vrhla se do protiútoku. Lotte se rozzářily vlasy nadšením.

 

"Jupí!"

 

"To by stačilo, dámy. Ghandío, mohla byste na chviličku?"

 

 

 

Severus Snape byl oděn jako vždy. Ghandía, ostatně jako většina normálních lidí, nemohla pochopit, že se v té své černé netopýří kukle ještě neuvařil. Při pohledu na něho měla pocit, že teplota stoupla asi tak o dalších deset stupňů. "Třeba vypadá jako netopýr i pod tím." Zamyšleně si ho prohlížela a doufala, že jeho sociální natvrdlost zůstala zachována ve stejné míře. To znamenalo natolik, aby mu nedošlo, proč na něho tak zkoumavě hledí.

 

 

 

"Jestli jste mě zase přišel přemlouvat, abych znovu zvážila prodloužení smlouvy, plýtváte časem, Severusi.", řekla sebejistě pevným hlasem. Sama by nejraději zůstala. Bylo tu nádherně. Navíc nebyla vůbec špatně placená. Lottini a Salamandřini předci museli být nesmírně bohatí.

 

"Chápu. Je tu však někdo, koho bych vám rád představil.", řekl profesor Snape a odstoupil.

 

Z jeho stínu vystoupil vysoký muž s dlouhými blond vlasy. Promluvil úlisným hlasem, z něhož Ghandíe okamžitě naskočila husí kůže: "Rád vás konečně poznávám, Estelle. Váš otec vás nikdy nepřestal hledat. Tedy než ho zavřeli do Azkabanu, samozřejmě. Sídlo, které zde pan Rosebloody zanechal, zůstalo prázdné. Vy jste jediná dědička, pokud se nepletu. Mohli bychom se setkat v kabinetu tady profesora? Je toho tolik, co vám jsem povinen říct."

 

"Nevím, o čem to mluvíte. Jmenuji se Ghandía Daridra. Jsem chůvou zde slečny Lotte."

 

V tu chvíli přiběhla Lotte. Voda z ní jen crčela a vlasy jí zářily. Dětská zvědavost. "Páni! Ghandi, kdo je ta ošklivá paní?", řekla rádoby potichu.

 

Ghandía vyprskla smíchy. Nemohla si pomoct.

 

"Půjdeme?", zasyčel Lucius Malfoy a všichni se vydali směrem k hradu.

 

"Já chci jít se strýčkem Severusem!", zvolala Lotte a rychle se chytla Severuse Snapea za ruku. Ten neochotně stiskl drobnou dětskou ručku a protočil oči.

 

 

 

***

 

 

 

"Rohypnius Witchcrook!", zahalekal jeden z lékařů Oddělení nevyléčitelné případy v Ústavu pro psychicky narušené jedince. "To je tak debilní jméno, že to svět neviděl.", pomyslel si.

 

"Tady.", řekl potichu muž s tmavými vlasy po ramena a pohledem sklopeným k zemi.

 

"Pojďte se mnou."

 

 

 

Rohypnius se pomalu šoural za doktorem. Nikam nespěchal. Čekal další elektrošoky nebo další pitomce, kteří si přišli poslechnout jeho příběh. Bylo to sice už skoro šest let od onoho sovího představení, ale přesto se v okolí Ústavu nemluvilo o ničem jiném. Od té doby se však nedělo nic. Dopisy ustaly. Jako by si jejich pisatel řekl, že v nejlepším se má přestat, a tak ve svých výhrůžkách ustal. "Třeba ho zabásli.", napadlo Rohypnia a šoural se dál.

 

 

 

Pak žádná sova nepřilétla. Za to ho ale pronásledovaly myšlenky. A taky sny. Příšerné sny, ve kterých znova a znova sledoval tmavovlasou dívku, jak padá dolů z nějaké věže. Často také slyšel ve své hlavě hlas. Opakoval to, co bylo v těch dopisech. Šeptem. Nedokázal se ho zbavit. Všechny ty léky, co do něho cpali, způsobili jen to, že s tím nebyl schopen cokoliv dělat. Jen zíral před sebe a naslouchal buď svému strachu nebo nepřehlušitelnému šepotu.

 

 

 

 

Vstoupil do místnosti a rozhlédl se. U okna stála nějaká žena. Stála zády k němu, takže jí neviděl do tváře. "Kdo je to?", zašeptal.

 

"To jsem já.", řekl mu hlas v jeho hlavě.

 

"Ne!", chtělo se mu zařvat, ale místo toho jen naprázdno pohyboval rty.

 

"Nechám vás s vaší sestrou o samotě."

 

"Sestrou?", nechápal Rohypnius. O nikom ze svých sourozenců neslyšel dlouhá léta

 

 

 

Žena se dosud ani nepohnula. "Posaď se, Witchcrooku."

 

Nemohl se však ani hnout. Hrůza jej ochromila.

 

"Silencio!", řekla žena, když se otočila a namířila na něho hůlkou. Umlčovací kouzlo. "A do hajzlu!", proletělo mu ještě hlavou, než padl k zemi v nesnesitelné agónii. Svíjel se na zemi a chtěl křičet bolestí. Nešlo to. Chtěl prosit o milost. Chtěl vědět proč.

 

 

 

 

 

Bolest ustala. Zůstal ležet schoulený na zemi a plakal. Takovou bolest nikdy nezažil. Zvedl oči ke své trýznitelce, která teď stála nad ním a se samolibým úsměvem sledovala, jak těžce oddechuje a chvěje se po celém těle. Neznámá žena jen ladně mávla hůlkou a hlas se mu opět uvolnil. Přesto nepromluvil. Neměl sílu vyřknout jedinou slabiku nebo hlásku. Cítil se k smrti vyčerpaný.

 

 

 

"Vím, co jsi zač, Witchcrooku. Sovy jsou moc nápadné, tak jsem si řekla, že tě raději navštívím osobně. Promiň, dřív to nešlo. Chtěla jsem se nejdřív postavit na vlastní nohy.", řekla žena, ale její rty zůstávaly pevně sevřené. "Salamandra byla moje nejlepší kamarádka! A kvůli tobě se zabila! Měla bych tě na místě zabít!"

 

"Udělej to. Prosím.", hekal Rohypnius, který se nepřestával třást.

 

"Tak jednoduše z toho nevyvázneš.", zaznělo mu v hlavě a žena vykročila ke dveřím. Cestou ho překročila, jako by se jednalo o kaluž na ulici.

 

 

 

Otevřela dveře a zděšeně vykřikla: "Doktora! Rychle!"

 

"Co se děje?", vydechl mladý lékař.

 

"Měl nějaký záchvat nebo co!", předstírala paniku.

 

"Hej, Jonesi!"

 

"Ano, pane?"

 

"Vyprovoďte laskavě slečnu Chattybabblerovou, její bratr už dnes nebude schopen v návštěvě pokračovat. Je mi líto."

 

 

 

Grenadina jen přikývla a následovala hromotluka Jonese chodbou. "Mohl by sis přát lepší sestru než jsem já?"

 

Rohypnius si přál, aby nebyl moták. Přál si, aby mohl kouzlit a zabít ji. Jediným pohledem. "Nejsi moje sestra, mrcho!", zasyčel v duchu.

 

"Crucio.", zašeptala potichu Grenadina a Rohypniovo tělo zachvátila nová vlna agónie. Proletěla jím jako blesk. Napnul se jako luk a pak padl zpět k zemi v bezvědomí.

 

 

 

***

 

 

 

"Tady to podepište, slečno."

 

"Ale přece vám říkám, že je to omyl.", rozčilovala se Ghandía.

 

"Ale vůbec ne!", řekl jí Lucius Malfoy zpěvavě. "Můj přítel, profesor Snape, mi již sdělil vaši pravou identitu."

 

"Stačí jeden podpis, a vše zůstane pouze mezi námi."

 

"Ale já ten dům nechci!"

 

"Takže přiznáváte, že jste Estelle Rosebloodyová? Výborně tedy."

 

 

 

Ghandía si zakryla tvář dlaněmi. Tomu se přesně chtěla vyhnout. Copak si bude moci najít nějakou práci, když o ní bude každý vědět, že je dcerou Smrtijeda? Neměla na výběr. Buď to vyjde najevo díky tomu, že Ministerstvo bude informováno o novém vlastníkovi sídla rodiny Rosebloodyových nebo to vyžvaní tenhle blonďatej slizoun.

 

 

 

"Podepíšu.", řekla zlomeně a vzala brk do ruky.

 

 

 

***

 

 

 

"Když už mi konečně řekneš, kdo jsi?", zeptala se Lotte Salamandry. Ta jen mlčela a klopila oči k zemi. Chtěla to Lotte říct, a bylo toho mnohem víc, co by jí ráda pověděla. Nikdy to však nedokázala. Při každé příležitosti z toho vycouvala. Často se objevovala v Casa Lotte, aby si s holčičkou povídala nebo si hrály na schovávanou. Jako duch měla v této hře neuvěřitelné možnosti.

 

 

 

"Nemůžu, Lotte, nezlob se."

 

"Někdy tady proletí taky takový duch. Udělá tu vždycky hrozný nepořádek a Ghandi se něj vždycky strašně zlobí."

 

"Protiva."

 

"Jo! A taky říkal, že tady na hradě je duch mojí mámy."

 

 

 

Salamandře se rozzářily vlasy a celá místnost se jako by koupala v záři.

 

"To umím taky!", vykřikla radostně Lotte.

 

"Já vím.", usmála se na ni Salamandra a chvíli si dodávala odvahy, než řekla: "Je to dědičné."