Lotte - 21. kapitola

Prskolet Romány » Fantasy

Salamandra se schovávala v Lottyině pokoji za závěsem. Po předchozích zkušenostech už se o konfrontaci ani nepokoušela. Pokaždé, když se pokoušela se svou dcerkou promluvit, snesly se na ni akorát tak výčitky uražené dětské dušičky. Už to pomalu začínala vzdávat.

 

 

 

 

 

 

Jako by jí v hlavě hrála zaseklá gramofonová deska. Kéž by to mohla tušit tenkrát, když stála na vrcholu astronomické věže a dívala se dolů. Vzala by Lotte a těch pár blbostí, co tady měla s sebou a odstěhovala by se do rodinného sídla ve Francii. Začala by tam nový život. Nebo by to celé prodala a zůstala natrvalo tady v Anglii. Koupila by nějaký menší dům někde na venkově, kde by měly s Lotte klid.

 

 

 

Kdysi dávno si s Grenadinou plánovaly, jak po škole vyrazí někam do ciziny. Na zkušenou. Grenadina sice pořád něco mektala o kariéře, ale Salamandra, ale chtěla poznat další kouzelnické světy. Chtěla se vydat na Balkán, do Afriky, Indie… Jejím snem bylo studovat magii hlouběji a hledat, co ještě nebylo objeveno. Grenadina doufala, že se k takovým věcem dostane díky práci. Vždycky chtěla pracovat na Odboru záhad. Také tam absolvovala několik letních stáží. Nechtěla ale zůstat za svou podnikavou kamarádkou pozadu, a tak nikdy nepřiznala, že si svůj život po ukončení studia v Bradavicích představuje jinak.

 

 

 

Salamandra si povzdechla. Co asi Grenadina dělá? Jak teď žije? Třeba už ji to tažení proti Rohypniovi opustilo. Třeba teď někde cestuje po světě a zažívá všechno, co si od své zvídavé cesty po světě slibovaly. A třeba taky ne. Třeba se z toho zbláznila a je teď u Svatého Munga.

 

 

 

"Měla jsem se s ní alespoň rozloučit, než naposledy odjela z Bradavic.", vyčetla v duchu sama sobě. Její rozjímání narušil zvuk otevírajících se dveří. Lotte se zřejmě právě vracela domů. Salamandra se za závěsem ještě více přikrčila a vší silou se soustředila na zaklínadlo, které tlumilo záři jejích vlasů. Ne, dnes bude jen chvilku pozorovat, co Lotte dělá a pak zmizí. Nebyla si jistá, jestli by unesla další křik a vyčítavý pláč.

 

 

 

***

 

 

 

Jaké by to bylo podzimní ráno bez mlhy. Tohle ráno bylo asi ze všech nejpodzimovitější, protože těch pár lidí na rozlehlém ústavním hřbitově nebylo vůbec s to nalézt jeden druhého. Pokud od vás byl někdo vzdálen více než půldruhého metru, neviděli jste ho. Za to mlha byla všude. Skromný smuteční obřad, vedený ředitelem ústavu, měl začít sice v devět hodin, ale díky dezorientaci účastníků se začala stěží v půl desáté.

 

 

 

Grenadina si stáhla smuteční závojíček přes obličej. Neměla ponětí, jak dlouho může takový mudlovský pohřeb trvat, a tak nechtěla nic ponechat náhodě. Přeci jen předstírat zdrcení z náhlé smrti "bratra" může být náročný úkol. Zvláště když mu vlastně ani nic jiného než smrt nepřála. Ačkoliv rozhodně ne takhle brzy. Měla v plánu ještě další kratochvíle s motákem Rohypniem Witchcrookem. Tohle je zřejmě poslední kratochvíle.

 

 

 

Mlha už malinko prořídla. Grenadina si začala prohlížet ostatní účastníky pohřbu. Bylo tady asi pět pacientů z Rohypniova oddělení. Jeden tam stál a díval před sebe, jako by mezi stromy za plotem viděl nějaké nadpozemské zjevení. Další neklidně přešlapoval a občas se něčemu sám pro sebe zasmál. Těžko soudit, zda vůbec věděl, kde je a co se tu brzy začne odehrávat. Byl tu také jeho ošetřující lékař v černém novotou zářícím obleku. Klepal kosu a v duchu prosil všechna božstva, která znal, aby už měl tu komedii za sebou. Rohypnius, i se svým pohnutým osudem, mu byl ukradený. Vlastně všechny ty cvoky nenáviděl. Neskutečně mu lezli na nervy. Ale dobře ho platili, tak si řekl, že to tu pár let snad vydrží. Trochu si nahrabe, pak si otevře soukromou praxi a nahrabe si ještě víc.

 

 

 

"Upřímnou soustrast, slečno. Je mi vašeho bratra opravdu líto."

 

Grenadina se překvapeně otočila. Stála u ní žena s karmínově červenými vlasy a očima barvy máslového ležáku. Grenadině její vizáž připadala jako špatný vtip.

 

"Děkuji vám. A vy jste…?", přinutila se Grenadina k odpovědi.

 

"Vendetea Krolewski."

 

"Znala jste mého bratra?", řekla Grenadina tiše a neustále klopila oči, aby nebylo vidět, jak moc ji ten rozhovor obtěžuje.

 

"Našla jsem ho v hrozném stavu kousek odsud. Venčila jsem zrovna Cookie. Ehm, můj pes. Můj otec je tu ředitelem a souhlasil, že ho tady ošetří a pak odvezou domů nebo do normální nemocnice. Ale ukázalo se, že váš bratr sem, bohužel, jaksi patří."

 

"Jsem vám nesmírně zavázána!", vybuchla teatrálně Grenadina a předstírala, že se rozplakala. "Znala jste ho dobře?", zeptala se pak ještě utírajíce si oči a nos, aniž by to skutečně bylo potřeba.

 

"Ne, chtěla jsem ho navštívit, ale otec mi to zakázal. Dovolil mi alespoň uctít jeho památku.", řekla zdvořile a usmála se.

 

"Ráda jsem vás poznala, slečno Krolewski.", pokynula falešná sestra ženě a považovala tím rozhovor za ukončený.

 

 

 

Všichni truchlící se otočili směrem k řediteli, který právě začal pronášet svou smuteční řeč. Ředitel Krolewski nebyl v proslovech moc dobrý, ale na nemocnici a jejích pacientech mu záleželo, a tak nezůstalo jedno oko suché. I falešná sestra uronila slzu, až byla sama zaskočena svým náhlým dojetím. Najednou si ale všimla, že Vendeta Krolewski svírá v ruce nějaký kus pergamenu. Zavřela oči, aby se ovládla. Odkdy mudlové u sebe nosí kusy pergamenu? Když podepisovala všechny ty směšné mudlovské listiny, veškerý papír byl takový tenký a lehký. Hlavně byl bílý jako čerstvě napadlý sníh, což u pergamenu nehrozilo. Přemýšlela, jestli jí nemohl Rohypnius něco říct během cesty do nemocnice. A kdo ví, jak to vlastně bylo s těmi návštěvami!

 

 

 

 

 

 

***

 

Kabinet profesora Snapea zalévala záře Salamandřiných vlasů.

 

"Slečno Lendwirtová, prosím!", zakňoural profesor Lektvarů a dál se věnoval vyproštění sotva patrného kousku pergamenu ze zobáku poštovní sovy, která zjevně vůbec neměla náladu se o svou zásilku s kýmkoli podělit. Co na tom, že Snape byl adresát, a tím i právoplatný majitel zásilky. Adresát-neadresát, to bylo sově zjevně jedno.

 

"Omlouvám se.", pípla a zamumlala své staré známé zaklínadlo. Čím dál častěji jej zapomínala použít.

 

"Sova bláznivá!", zaskuhral Snape, když se mu konečně podařilo nad zlotřilým ptákem zvítězit. Když ale pergamen rozbalil, jeho tvář se ještě více zachmuřila.

 

 

 

Na lístku stálo: "Nikdy víc."

 

 

 

Severus Snape se marně snažil pochopit, co to vlastně znamená. Ghandía a Lotte měly přece skvělý vztah. Platil ji víc než slušně. Co bylo tak hrozného?

 

 

 

"Co píše, pane profesore?"

 

Snape jen mlčky podal Salamandře lístek. Chvíli bylo ticho. Severus Snape v duchu bušil hlavou o zeď a nadával si do zabedněnců. Prvotní vzdělání své chráněnky bude muset svěřit do rukou nějakého umouněného domácího skřítka. Sice zvažoval i tuto variantu, ale doufal, že v tak krajní situaci se snad nakonec přeci jen neocitne.

 

 

 

"Možná bych měla řešení.", ozvala se nesměle Salamandra.

 

Severus vzhlédl.

 

"A co já?"

 

"Vy.", řekl Severus s neskrývaným posměchem v hlase.

 

"Ano, já. Mohu se jí věnovat celé dny i noci, mám spoustu času. Mohu ji naučit všemu, co by mělo kouzelnické dítě znát."

 

"Hm, možná, že prozatím, jako dočasné řešení, by to bylo přijatelné."

 

"Má to ovšem jeden drobný háček."

 

Profesor Snape jen obrátil oči v sloup, očekávaje nějaký vskutku zapeklitý zádrhel. Uklidňoval ovšem sám sebe, že to snad nebude horší než onen lítý boj se sovou.

 

"Lotte se mnou nemluví. Musel byste ji nějak přimět, aby s tím souhlasila."

 

 

 

Profesor Snape zavřel oči, zhluboka se nadechl a zase vydechl. Raději by zápasil s další sovou. Deseti sovami.

 

 

 

***

 

 

 

Po pohřbu seděla Vendetea v kantýně Ústavu pro duševně narušené jedince. Popíjela černou kávu a přemýšlela o podivné sestře toho ubožáka. Nemohla si pomoct, ale něco se jí na ní nezdálo. Znovu se podívala na kus pergamenu, který ležel před ní na stole. Co ten chudák komu udělal, že mu někdo takhle vyhrožoval? Hlavně, kdo, sakra, v dnešní době ještě píše na pergamen? Vůbec by se nedivila, kdyby zešílel právě z těch výhružných dopisů. Třeba mu je posílala ta jeho divná sestra. Otec říkal, že se jmenuje Grenadina Chattybabblerová. Co to je vůbec za jméno?

 

 

 

Složila dopis a uložila jej do náprsní kapsy. Možná by mohla zkusit trochu zapátrat. Na vrátnici jistě budou mít číslo její občanky. Vrátnému podstrčí pár babek a zbytek už si dokáže zjistit sama.