Cizí krev - Epilog

Anotace: Konec prvního dílu mého vyprávění. Doufám, že se alespoň někomu líbilo nebo nějakým způsobem pobavilo.

Sbírka: Cizí krev

                                                       EPILOG

Dendron se, se zbytky armády Nezkrotných, trmácel krajinou Rudých plání zpět k území démonů a odtud domů. Jeho mysl nebyla sto pochopit, že Horblar padl. Jeho bůh byl mrtev. Zabit obyčejným člověkem.
 Minuli řeku a překročili její brod. Utábořili se v lesích poblíž mokřadů a zmožení válečníci usínali na holé zemi. Samotný Dendron se toulal po okolí. Obtěžkán zklamáním a pohnutou vírou. Jeho posvátná cesta byla nadarmo. Všichni zabití nepřátelé pro něj neměli žádný význam.
 Byl v lesích sám a opřený o hromadu kamení se vysoký válečník sesunul k zemi. Vztek pohltil jeho srdce i mysl. Z plných plic zařval, jako zvíře. Vzduch okolo něj se podivně zatřepotal. Zpoza stromů k němu kráčel stín. Dendron vyskočil na nohy a vytasil své meče. „Kdo jsi a co chceš?!“ vykřikl. „Upokoj se, Vyvolený.“ řekl chladným hlasem k němu se blížící stín v kápi. Jako hlas ze záhrobí k němu stín mluvil dál. „Horblar padl. Pravda. Ale to neznamená, že jsi selhal. Muž, který jej zabil, nepochází z tohoto světa.“ „Co je to hlouposti?! „ tázal se Dendron. Stín přistoupil až k němu a zvedl hlavu. Z prázdných očních důlků vyzařovalo jedovatě zelené světlo. Holá lebka bez kůže a svalstva propletená temnými stíny, černějšími, než noc, na něj hleděla ve tmě. Prapodivný kostlivec v dlouhém hábitu se opíral o kamennou hůl, vyšší, než on sám.  Kostlivé prsty obepínaly matně černý kámen a kolem nich tančily stíny.
 „Kdo jsi a jak víš, co to bylo za cizince?“ „Jmenuji se Orothar a sloužím mocnějšímu pánu, než byl Horblar. Dalo by se říct, že Horblar byl mým bratrem.“ odpověděl kostnatý démon. „Bratrem?“ podivil se Dendron. „Ano, jak jsem zmínil, dalo by se to tak říct. Oba jsme byli stvořeni stejným pánem. A náš pán v tebe stále věří. Garrett, jenž zabil Horblara není z tohoto světa. Posvátné kameny jej sem, spolu s dalšími dvěma, seslaly, aby zvrátil naše snahy o zničení elfů a lidí ze středozemí.“ odpovídal Orothar. „Váš stvořitel ve mně stále věří? Ale vždyť jsem selhal. Horblar padl a bitva byla prohrána.“ „Bitva byla prohrána, ale válka ještě neskončila.“ opáčil démon. „Veď svůj lid na Šedou pevnost. Veď je, dokud válečnici lorda Krivuse obývají Braenger. Nesmějí se vrátit zavčas. Obsaď Šedou pevnost a zabij lorda Krivuse a všechny kdož mu posluhují. A pak napadni Severní zemi.“ „Severní zemi? Ale její lid se do bitvy s Horblarem nijak nezapojil.“ divil se Dendron. „Dlouhé měsíce jsem ničil jejich zemi, ale nyní už nemohu. Využili moci pradávného Diamantu, a s tou nemohu soupeřit ani já. Jsou nepřáteli stejně jako elfové nebo ostatní. Znič je a znič Diamant moci!“ „Ale jak to mám udělat. Naše síly byly ztenčeny. Nemohu vést polovičatou armádu na Šedou pevnost, a pak ještě na Severní zemi za horami.“
 Kamení, o něž byl Dendron opřen, se pohnulo. Za Dendronem se zhmotnil obrovský kamenný golem a jeho těžkým tělem začala kolovat láva. V balvanu, jenž tvořil hlavu, se rozzářily dvě velké žluté oči. „Můj démonický služebník ti bude nápomocen.“ řekl Orothar. „Jdi! Veď svůj lid za slávou a zničením nehodných! Znič Krivuse a jeho lid, a poté znič Diamant moci a všechny, kdož se ti postaví!“ zahřímal démon. A Dendron, s nově nabytou vírou ve své poslání, se poklonil. Spolu s těžce kráčejícím golemem se vracel ke svým lidem. „A co budeš dělat ty?“ zeptal se ještě. Orothar vydal podivný hrdelní zvuk, jenž měl být asi smíchem a odpověděl: „Já zatím obsadím Rudou pevnost.“


Konec knihy I.