Predátor v holocaustu (fan-fiction)

Anotace: Román "Predátor v holocaustu", který nemohu vydat, protože mi společnost 20th Century Fox neudělila práva pro postavu Predátora. Proto jsem se rozhodl jej ukázat zde.

Toto dílo spadá (mimo jiné) pod tyto právní zákony:
Hlava I: Právo autorské
Díl 1: Předmět práva autorského
§ 2 Autorské dílo odstavec (4)
Díl 3: Vznik a obsah práva autorského
Oddíl 1: Obecná ustanovení
§ 9 Vznik práva autorského odstavec (1)
Díl 4: Výjimky a omezení práva autorského
Oddíl 2: Volná užití a zákoné licence
§ 30 Volná užití odstavec (1), (2), (4), (5)
Toto dílo je dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného (v tomto případě postav z díla jiného)... Tím není dotčeno právo autora zpracovaného díla. Právo autorské k tomuto dílu vzniklo okamžikem (rokem 2002), kdy bylo dílo vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě (formou dokumentu Zlopověstné dítě). Účelem tohoto díla není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu... Toto dílo zároveň zakazuje užití duševních hodnot v něm obsažených pro přímý nebo nepřímý hospodářský nebo obchodní prospěch komukoliv jinému bez souhlasu autora.
Toto dílo nezasahuje do práva autorského, jelikož bylo vytvořeno pro osobní potřebu, jakožto napodobenina díla (v tomto případě postav z díla jiného).
Napodobenina díla (v tomto případě postav z díla jiného), je tímto zřetelně označena.
Toto dílo není určeno k jinému než zde uvedenému účelu ( pro osobní potřebu).
Text copyright © 1999 -2006 by Michal Chocholatý
Cover copyright © 2006 by Michal Chocholatý
Idea copyright © 2002 by Michal Chocholatý
All rights reserved

V roce 1987 se vyskytl v džunglích Latinské Ameriky mimozemský lovec lidských trofejí – El diablo, cazador de hombres!

Tato návštěva se tehdy nestala poprvé...

„Když jsem byla malá, našli jsme muže. Vypadal jako...jako poražený dobytek. Stařeny ve vesnici se křižovaly a šeptaly šílené věci, zvláštní věci. El diablo, cazador de hombres. Stávalo se to jen v nejteplejších letech. A tento rok teplo graduje. Začali jsme nacházet naše muže; někdy bez jejich kůže, a někdy mnohem, mnohem hůře.
El que hace trofeos de los hombres, znamená: démon, jenž si dělá trofeje z lidí...“

Prolog

Polsko – červenec 1944

„Vpjerjód!“ zazněl ruský rozkaz v bludišti borových kmenů.
Četa ruských vojáků se prodírala doposud okupovaným územím Generálního Guvernamentu ve východní části dnešního Polska. Nacházeli se jen několik desítek kilometrů od města Chelm. Četa dvaceti vojáků postupovala vpřed. Byli zašpinění a na tělech jim visely rozvláté uniformy. Ve tvářích se jim odrážela únava po prodělaných bojích.
„Veliteli, veliteli!!!!“ ozvalo se náhle od vojáka v čele průzkumné skupiny prodírající se mezi borovicovými kmeny.
Velitel čety, urostlý Rus s ostrými rysy ve tváři a s ruským samopalem s kulatým zásobníkem, s lodičkou sklánějící se k levému uchu, upřel vážný pohled na muže, jenž mu šel naproti.
„Veliteli,“ přistoupil k němu voják a tiše řekl, úkradkem se ohlížeje dozadu přes rameno: „Něco jsme našli, pojďte, to musíte vidět.“
„Oč jde?“ otázal se velitel zaujatě a přidal do kroku necháveje se vést vojákem.
V popředí mezi kmeny prosvítalo světlo ze sousední mýtiny. Nedaleko její hranice stálo několik vojáků vytvářejících neprokouknutelnou stěnu. Nad jejich hlavami čněl blíže neidentifikovatelný bělavý kopec. Jak se velitel přibližoval, rozeznával, že kopec je postaven z menších předmětů a že vlastně nejde ani tak o kopec, jako spíše o nějakou pyramidu
pomník, či něco s monumentálním nádechem. Odstrčil několik vojáků, aby měl lepší výhled.
Strnul. Vždy připravený samopal s děrovaným chladičem zvolna klesl k zemi.
„Můj ty bože. Ježíši,“ pokřižoval se.
Stál u úpatí hromady lidksých lebek, jež dosahovala výšky tří metrů. Základna měla po obvodu pět metrů. Pyramida lebek vypadala jako obří lebeční termitiště. Všechny lebky byly dokonale vybělené, jako by tu dlely celá léta, běloskvoucí se zubem času. Temné, hluboké oční důlky se propadaly do ještě temnějších děr. Vyceněné zuby se šklebily ve stisknutých či naopak dokořán rozevřených čelistech. Lebeční švy se klikatily všemožnými směry, jako by tuto mohylu pokrývala nepatrná síťka. Síťka lebečních švů.
„Kdo to mohl udělat, pane? Němci?“ otázal se vedle stojící voják.
„Viděl jsem toho spoustu, ale tohle ještě ne. Jsou to barbaři. Kolik lebek tu jen může být?“ nedokázal velitel ani odhadnout.
„Tady!“ ozvalo se odkudsi od prosvítající mýtiny.
Všichni namířily pohledy směrem, odkud se hlas ozval.
„Jsou tu trosky nějakého tábora!“ osvětlil další průzkumník.
Na rozlehlé mýtině, orámované hustým lesem, se táhly linky prověšeného ostnatého drátu propleteného na dřevěných kůlech. Oplocený prostor tvořil lichoběžníkovou hranici opuštěného a vypáleného tábora. I nejbližší stromy byly ohořelé. Do lesa se však požár příliš nerozšířil. Za tímto vnějším oplocením se klikatily různými směry vnitřní hradby, některé protrhané, jiné povalené. Ze severovýchodního cípu lichoběžníku vyúsťovala stezka vytyčená zdvojeným oplocením ostnatého drátu. Její druhý konec byl zapuštěn do chřtánu jeskynního vchodu, jenž byl zčásti zasypán kamením. Dostat se tak do nitra jeskyně by vyžadovalo několikahodinovou práci při odklízení balvanů.
Místem, v němž bylo vnější oplocení rozerváno, vstoupili ruští vojáci na území zdestruovaného tábora. Na ploše několika hektarů prosvítaly betonové podezdívky základů dřevěných budov, jejichž ohořelá prkna se povalovala v černavých ruinách kolkolem. K požáru zde došlo nejméně před několika měsíci. Odnikud se nezvedaly snopy dýmu, ohořelá prkna již nepáchla spáleninou. Nad planinou se rozléhalo svěží povětří. Z ohořelých trosek vystupovala zčernalá žebra lidských skeletů. Vojáci je ohledávali, ale nikdy nenašli kostru kompletní. Vždy chyběla lebka.
„Co se tu stalo?“
„Zřejmě evakuace,“ odvětil velitel.
„Proč však nemají ta těla lebky?“
„To nevím, nejspíš šlo o barbarské popravy vězňů, jejichž lebky byly pro výstrahu navršeny do té mohyly, kterou jsme viděli.“
„Avšak proč si s tím vším dávali Němci takovou práci?“
„Možná si všechno předem naplánovali, kdo ví?“
„Pamatujete na zprávy z Majdanku, toho tábora v Lublině? Tam nic podobného nebylo, vězni převzali tábor a drželi jej pod svou kontrolou.“
„I odtamtud jsem dostal report o spoustě lidských lebek,“ vyslovil se velitel.
„Jenže tam šlo o lebky vězňů z masových hrobů a o lebky, které byly nalezeny nedaleko tamního krematoria...“ připomněl voják, jenž byl s majdanskou událostí také dobře seznámen. Jak by nebyl, když osvobození tohoto tábora bylo nejaktuálnějím důkazem o nacistických zvěrstvech.
„Vyštěřování snad vnese do téhle podivné věci více světla,“ uzavřel to velitel.
Od jihu přicházela dvojice dalších ruských vojáků. Mířili přímo k veliteli, jenž k nim vzhlížel.
„Pane, na stromech visí rozložené mrtvoly několika lidí. Zdá se, že je dravci ohlodali. Nemají kůži a maso je v pokročilém stupni rozkladu. Je jich tam nespočet. Všechna těla visí hlavou dolů a pohupují se ve výšce několika metrů. Kdo je tam mohl dostat?“
„Něco se tu stalo, něco, na co budeme muset přijít,“ rozhlédl se velitel kolem.

Boston – 17. srpna 2000

Vesmírná obloha byla chladná. Její nekonečno se utápělo v přehršli vzdálených hvězd, jež se ve svém jasu klidně třepotaly jako vzdálení diváci. To nezištné nekonečno vesmíru nahánělo hrůzu z neznáma, z neprobádaného, nepoznaného.
Je až z podivem, že se lidstvo dosud nesetkalo s žádnou jinou civilizací, jež by mohla sídlit na jedné z těch hvězd či planet, planetek, ve vzdálených galaxiích. Jsme pány vesmíru a s touto představou žijeme naše životy, povyšujeme se jeden nad druhého, vidíme rozdíly pouze v nás samých, v rasách, v etnických a sociálních skupinách.
Co když je však tam, v hlubinách hvězdného nekonečna, něco, co je přinejmenším soupeřeníhodné člověku? A co když ono něco, naši modrou planetu již navštívilo? Řekněme, že se to již stalo, a to několikrát, a že návštěva oněch cizinců pramenila z rozličných důvodů.
Zuří zde války – obrovské bitvy o světovou nadvládu. Lidé se vzájemně vyhlazují, ničí. A ničí i svůj jediný domov, modrou planetu Zemi. Lidé byli obdařeni inteligencí, stali se soudci nad svým světem. Avšak jejich soudnost, naše soudnost, nás zvolna vede do záhuby.
Jak bychom se zachovali, kdyby se tu objevil NĚKDO, kdo by dokázal lidstvu okamžitě nastolit nadvládu a postavit je tak do role méněcenného, méněcenného v globálu, druh, který bude vyhlazen...?

Dole se již rozednívalo. Slunce se vyhupovalo nad východní horizont. Byl slyšet zpev ptáků, který vystřídal cvrkot nočního hmyzu. Hejna ptáků poletovala mezi korunami stromů obklopujících travnatý park. Jeho dominantou byla kamenná socha lidské postavy, jejíž obličej postrádal všechno lidství. Ostré rysy byly pokroucené do mrákot zoufalství, ponížení, poroby a vypovídaly prožitkům pekla. Hladem zdeformované tělo se klátilo na kostech obalených kůží a pospojovaných oteklými klouby. V mramorové desce usazené do země byl vytesán nápis v jidiš a angličtině: Druhům pekla sobiborských lesů opředených pověstmi o čarodějích z Bílé Rusi, kteří se stali naší spásou.
Na desce ležely suché květy.
Park rámovalo stromořadí, v jehož stínu se táhl živý plot. Ten oplocoval parcelu s malebnou brankou, pod jejíž klenbou procházel jakýsi muž, velmi starý shrbený muž s bílými vlasy a svěšenou, skrabatělou kůží. Mířil k soše, v roukou třímaje čerstvé květy. V obličeji se chvěl. V očích se mu zračil zvláštní, tajuplný výraz, jenž vypovídal o strašlivých prožitcích. Zvolna vstoupil na prostranství před sochou až vstanul před pomníkem. Jeho uhlově černé hluboké oči byly zalité chladnými slzami.
Nedaleko jej však sledoval někdo další.
Stařec si nezvaného hosta nevšiml. Dlel v hlubokém rozjímání.
Přímo podél plotu se někdo pohyboval. Směřoval ke starci, když tu se zarazil a sehl se.
Starce náhle cosi vyrušilo. Strhl svůj pohled vzhůru do korun stromů, když tu náhle zaslechl známý, přesto hrůzu nahánějící zvuk. Jakési zvířecí zapraskání a sykot.
Vytřeštil oči a náhle nabil pocitu, že v korunách vidí jakési mlhavé zjevení, jako by část stromu ožila, pohnula se a dívala se na něj.
Upustil květiny a nechal je padnout přímo na nápis: ... čarodějích z Bílé Rusi, kteří se stali naší spásou.
Tu jej kdosi zaměřil do objektivu fotoaparátu. Ozval se chabý zvuk stisknutí spouště. Objektiv se přiblížil a sklouzl na detail starcovy zhrozené tváře. Následovalo další klapnutí spouště.
Stařec se uklidnil a jal se pomník opustit. Jako by se právě probral z noční můry.
Pozorovatelův pohled se stáhl do ústraní za stěnu živého plotu.
Stařec se vydal nazpátek. Shrbeně procházel přítmím stromořadí. Vešel na zahradu z ovocným sadem. Členité podloží bylo pokryto kobercem svěží trávy.
Pozorovatel mu byl v patách. O jeho přítomnosti stařec stále však nic netušil. S tikem v obličeji klouzal pohledem po okolní malebné, rajské krajině. Tamní stezka se svažovala k osamocenému domu, skromnému, avšak útulnému.
Tu se v zorném poli fotoaparátu objevil jak stařec, tak dům v popředí. Ledva stařec sestoupil do stínu domku, těžce vystoupal po jeho dřevěných schodeh ke dveřím. Otevřel je, otočil se doleva, doprava, nevěda, že je neustále sledován. Vešel dovnitř a zabouchl za sebou dveře. V temnu podlouhlé chodby rozsvítil dvě lampy na stropě. Skomíravá záře poodhalila hlubší zákoutí chodby, jejíž stěny se podobaly panoptiku, strašidelné galerii obrazů z pekla. Protější stěnu chodby ověnčovaly hodiny, jež uklidňujícně tikaly.
Jeden z obrazů představoval vyzáblého a vysláblého člověka, jenž byl za paže zkroucené za zády pověšen na podivný kříž. Jiný obraz znázorňoval klečícího nebožáka se skloněnou hlavou a s rukama sepnutýma na temeni. Nad ním se jako zlověstný sín zračil dozorce tábora a o týl mu opíral hlaveň pušky.
Stařec se zul, a sotva si nazul domácí papuče, ozvalo se dunivé zabouchání na dveře, až se polekal. Ostražitě otočil hlavu a šouravým krokem se vydal ke dveřím. Tlukot jeho srdce nyní přehlušil i tikot nástěnných hodin. Přede dveřmi se zarazil, s třesoucí se rukou uchopil kliku a se zavřenýma očima otevřel pomalu dveře.
Když oči otevřel, spatřil před sebou mladou ženu s pracovní kabelou. Kolem krku jí visel velký fotoaparát.

1

„Dobrý den,“ nadšeně pozdravila vylekaného starce. „Já jsem Bess Hopkinsová, žurnalistka,“ podala mu ruku.
Stařík zaváhal a ruku jí nepodal.
Bess se tím nenechala uvést do rozpaků a pohotově navázala: „Jsem tu dobře? Jste Josef Palitz?“ otázala se.
Ve starci se jako by cosi probudilo. „Ano,“ odvětil chladně a znaveně.
„Výborně,“ radostně vyřkla. „Víte, jsem tu vlastně proto, abych napsala váš příběh.“
Stařec se jí podíval významně do očí: „Můj příběh?“
„Ano, chci sepsat to, co jste prožil za druhé světové války.“
„A to proč?“ nechápal stařec.
„Protože mne to zajímá, a čtenáře také. Svět by měl vědět o tom, co se stalo. Vy jim můžete nabídnout mnohé, aby se nezapomělo,“ upřesnila.
Josef na ni nedůvěřivě hleděl.
Bess mu nakoukla přes levé rameno do chodby, kde si všimla jednoho z těch obrazů.
Stařec si uvědomil její pohled a poohlédl se tím směrem také.
„Mohu...?“ váhavě se otázala.
Stařec dlouho přemítal, načež přikývl.
Bess překročila opatrně práh a zamířila přímo k obrazu.
„To jste maloval vy?“ významně se na něj otočila.
„Ano, to je moje práce,“ zavřel za ní dveře.
„Je to skvělé, moc dobré,“ obdivně uznala.
Na obraze bya nahá žena, jež dlaní svírala malou dceru. Stály na okraji velké jámy. Z očí dospělé ženy kanuly slzy a na třesoucích se rtech visela nevyřčená otázka.
Josef přistoupil k Bess a syrově prohlásil: „Devatenáct set čtyřicet jedna.“
Bess na něj pohlédla.
„Masové vyražďování Einsatzkomandy. Cesta ke komorám smrti.“
„Byl jste tam?“ otázala se Bess.
Stařec neodpověděl. Z oka se mu skalnula slza, jež vyschla v záhybech okoralé kůže.
„Promiňte,“ chápavě se omluvila Bess.
Bess připravila fotoaparát a obraz vyfotila.
Josef otevřel dveře do obývacího pokoje a pozval ji dál.
Bess se na něj žádostivě otočila a řekla: „Ráda bych si prohlédla i další obrazy,“ přejela pohledem po stěně koridoru.
„Poslužte si,“ vešel Josef do místnosti tonoucí v šeru a dveře nechal otevřené.
Bess za ním chvilku hleděla a pak stočila svůj pohled zpět na výběr obrazů.
Josef se usadil na starém kanapi v rohu místnosti.
Bess stála uvytžení před dalším dílem.
Uprostřed spousty zakrvácených těl se k nebi vzpínala paže prosící o milost. Zastiňoval ji stín muže v popelavé uniformě. V ruce svíral luger a hlavní mířil k natažené, bolestmi pokroucené paži.
Bess vyfotografovala i tento obraz, mezi čímž Josef ve vedlejší místnosti přikládal do krbu několik polýnek, jejichž plameny se radostně rozjásaly na suchém dřevě a vnesly tak do místnosti více světla.
Bess postupovala chodbou k dalšímu obrazu.
Byl na něm kostivec potažený kůží, jenž se svíjel v kaluži vlastní krve. Stál nad ním strážce tábora a mlátil do něho holí obalenou ostnaým drátem.
Bess byla těmito obrazy šokována. U obrazu nedaleko nástěnných hodin na konci chodby se však zatvářila zmateně, nerozuměla tomu, co viděla. Obraz si prohlížela se zvláštním zaujetím.
Za plotem ostnatého drátu se mlžila jakási postava. Postava jakéhosi ducha. Mlžný opar z těžko rozeznatelnými obrysy titána. Postava tohoto giganta byla z mlhoviny. Byla průhledná a vznášela se nad zemí. Působila jako přízrak.
Bess chvatně pozdvihla fotoaparát, zacílila objektiv a obraz vyfotila. Poté se koncentrovala na detail onoho přízraku.
Josef se vrátil na kanape a zadumaně sledoval třepotající se plameny v jícnu krbu. Praskot dřeva příjemně prostupoval interiérem a místnost opanoval zvláštní, až tíživý klid.
Tu se na prahu místnosti objevila Bess. Zaťukala na dveře a nejistě se otázala: „Smím dál?“

2

Josef ani neotočil hlavu a s pohledem upřeným do ohně přitakal.
Bess vešla do místnosti a zamířila ke kanapi. Posadila se vedle Josefa, který se formálně otázal: „Poslali vás sem, nebo jste přišla sama?“
„No, abych byla upřímná, jsem v Bostonu nová. Dostala jsem tuto práci jakou svůj první počin. Přijala jsem.“
„Proč myslíte, že s vámi udělám interview?“
„To nevím,“ rozpačitě se rozhlédla kolem.
Stařec se cynicky umsál.
„Moc ráda bych slyšela váš příběh... Pane Palitz...“ pokrčila zadumaně obočí a pohlédla na starce. „Co má představovat ten obraz s mlžnou postavou obra?“
Stařec ani na okamžik nezaváhal, jako by věděl, že se zeptá právě na tohle.
„Dodnes vám nemohu říct, či mne tehdy klamal zrak či mysl, zmučená a rozložená táborovým životem, ale pamatuji se, jak jednoho dne přišli zachránci aby nás osvobodili, tak jako Mojžíš zachránil Židy z egypstkého otroctví a převedl je vodní průrvou Rudého moře, jejíž stěny nakonec rozdrtily pronásledovatele. Našimi pronásledovateli byli Němci, kteří nás mučili každý den stále více sofistikovaněji. Miluji židovskou historii, ale nevěřím, že toho dne, kdy se nebe zažehlo plymeným zábleskem, se vrátil Mojžíš se svou armádou.“
„Nevěříte...?“ zmatečně se otázala Bess. „Promiňte, ale zcela tomu nerozumím. Byl byste tak laskav a vysvětlil mi to ještě jednou? Hovořil jste o Mojžíšovi a jeho amrádě. Co mají ta slova znamenat přesně? Setkali jste se tam snad s židovským spasitelem?“
„Je to již dlouho, avšak dodnes ve snech vidím rudou vlajku se svastikou uprostřed, jež se třepotá ve vzduchu a zvolna padá dolů na nádvoří před táborovou komandaturou. Úkradkem jsem zahlédl titána se stříbrnou kovovou maskou. Nebyl to člověk – postavou však připomínal ženu. Přes uhlově černé protáhlé oči masky se chladně rozhlížel po chaosu, jenž v táboře v tu chvíli panoval. V odlesku západu slunce triumfálně pozdvihl paži, v jejíchž pařátech třímal hůl s ostnatými koulemi na koncích a vítězoslavně zavyl.
Bess se na okamžik odmlčela a přemýšlela.
„A to bylo to, co vám zachránilo život?“
„Nepřišel, aby nás zachránil – přišel, aby zničil SS,“ tu se stařec na chvíli odmlčel, přimhouřil oči a ponořil se do hlubokých vzpomínek.
„Je to už dlouho, kdy jsem byl uzavřen za ostnatými dráty, ale vidím to jako by to bylo teprve včera.“
„Kdy jste se dostal do tábora? Byl to koncentrační tábor?“
„Ano, jistý druh koncentračního tábora. Nebyl to tábor jako Osvětim či Treblinka. Tento tábor byl velmi zvláštní. Cosi mezi Osvětimí a Treblinkou. Přece víte, že Osvětim byl koncentrační tábor s vyhlazovací oblastí, naopak Treblinka byla toliko táborem smrti. Treblinka zaujímala malé území. Zemřelo tam mnoho lidí. Jenže o těchto táborech se můžeme dočíst v historických pracích či ve vzpomínkách bývalých vězňů. O mém táboře není nic známo. Jediné, co vám mohu říct je, že tábor se rozprostíral na území severovýchodního Polska, tehdejšího Generálního Guvernamentu. Byl usituován uprostřed hlubokých sobiborských lesů. Náš tábor byl jedním z několika pobočných táborů tábora smrti Sobibór, od něhož jsme byli vzdáleni asi dvacet kilometrů. Okolí bylo pokryto rozsáhlou sítí sobiborských vedleších táborů. Samotný Sobibór byl však továrnou na smrt. Byl to takzvaný tajný tábor. O Sobiboru přišly první zprávy až po válce. Dokonce ani my jsme nevěděli, že se nacházíme v sousedství takového tábora. To jsem zjistil teprve po válce. Náš tábor se jmenoval Zahalki.“
„Nikdy jsem o takovém táboře neslyšela,“ přiznala Bess.
„Ovšemže. Proto vám to říkám. Nikdo o něm nyslešel. Kromě přeživších.“
„Kolik lidí přežilo váš tábor?“
„Myslíte po tom, co jsme se probili ven?“
„Ano.“
„Možná dvacet.“
„A kolik z těch dvaceti je ještě dnes naživu?“ zajímalo Bess.
Palitz se odvrátil a na moment se zamyslel. Pak řekl: „Jsem posledním svědkem toho tábora.“
Bess tím byla ohromena.
„Jste posledním? Posledním na celém světě? A co vaši přátelé z tábora?“ namítla.
„Všichni jsou mrtví.“
Bess zachmuřeně sklopila hlavu. Po chvilce otočila list.
„Řeknete mi, jak na vás působil příjezd do tábora. Můžete mi to popsat?“
„Propánaboha, snad si nemyslíte, že jsem vás pozval dál jen proto, že jsem starý člověk, který si potřebuje s někým poklábosit?“ dotčeně zdůraznil zvýšeným hlasem.
„Ne...“
Bess byla přerušena.
„Pozval jsem vás sem, neb cítím povinnost učinit výpověď o tom, co se tam odehrálo. Umírám. Už mi nezbývá příliš času. Doktoři mi dali měsíc. Zakrátko budu opět se svými přáteli z tábora, tam, na druhé straně.“
„To je mi líto,“ vyjádřila mu Bess soustrast.
„Nemusí vám to být líto. Takový je život,“ usmál se se zadostiučiněním Palitz.
„Povíte mi o tom zachránci?“
„Jistě, ale ve skutečnosti tam nebyl jen jeden. Bylo jich víc. Spousta. Nacisté mysleli, že to jsou Rusové s nějakým svým armádním experimentem. Mýlili se...”

3

Začínala zvláštní, hrůzu nahánějící bouře. Nad spoustami sobiborských lesů, v jejichž vřavě se nacházela síť několika pobočných táborů, jejichž mateřským táborem byl nejtajnější tábor Akce Reinhard Sobibór, se shlukovala mračna, jež zvolna zakrývala dosud sytě zářící hvězdy. Z nadcházející bouře sálala zvláštní, neobvyklá atmosféra. Stále panovalo dusno a vál doslova horký vítr. Zatím nepršelo. V dáli se na oranžové záři blesku odrazily temné hřebeny nekonečných lesů. Pak se ozval dunivý a vzdálený hrom. Zvířata, obývající okolní lesy, byla nervózní. Cosi větřila. Srny se zastavovaly a vzhlížely k obloze. Vystrašeně civěly do jednoho místa kdesi na nekonečné obloze. V černých vypouklých očích se jim odrážela oranžová záře blsků.
Dvacet kilomerů východně od tábora a jen pár kilometrů od běloruského města Šack, v rezervaci Šackého přírodního parku s množstvím jezer, mezi největší z nichž se počítalo Švitazskoje jezero, měli v tamních bažinách své současné útočiště partyzáni. Dnešní noc se pro ně měla stát výjimečnou.
Voda na hladině jezera se líně ploužila ke břehům, které jemně laskala a četnými odtoky přisycovala nebezpečné bažiny. V močálech ohlušujícně kuňkaly žáby a kdesi v hlubinách lesů se ozývalo žalostné vlčí vytí. Mračna komárů se vznášela kolem a hodovala na upocených tělech partyzánů, kteří se krčili u břehu jezera, opírajíce se o pažby pušek. Operovala tu dvacetičlená skupina partyzánů. Někteří z nich si našli útočiště v zemljance nedaleko břehu jezera. Někteří členové odbojové organizace již dřímali, jiní měli hlídku. Velitel partyzánů byl vzhůru. Statný můž s německými holínkami a ukradenou německou puškou.
„Měla bys jít spát,“ poohlédl se velitel na mladou ženu. „zítra nás čeká těžký den.“
„Z té zítřejší akce nemám vůbec dobrý pocit. Ndokázala bych usnout. Navíc, mám takový divný pocit...“ zamyslela se žena a vzhlédla k noční umouněné obloze. „Ta bouřka je taková divná. Snad věstí smůlu.“
Ozval se další hrom, žáby přestaly náhle kuňkat, jako by mávnutím kouzelného proutku.
Muž vedle ženy s čelenkou na hlavě ji chytl za ruku a řekl: „To je normální. Všichni máme strach, ale musíme se ho naučit ovládat.Jedině tak se nám podaří přežít.“
„Půjdu se podívat po Adéle, ještě se nevrátila z obchůzky,“ zvedl se velitel.
„Říkal jsem, ať nechodí sama, je to nebezpečné. Všude mohou být Němci.“
„Nechal jsem ji jít samotnou. Ještě stále se nevzpamatovala z Želovy ztráty. Slíbila, že nepůjde daleko. Několik z našich ji sleduje.“
„Dojdu pro ni,“ nabídl se partyzán s čelenkou.
„Dobrá tedy,“ souhlasil velitel skupiny.
A tak se mladík zakrátko ztratil ve spleti stromů. Chvíli se ozývalo jen mlaskání močálů, do nichž se bořily jeho kroky. Za pár okamžiků zcela ustaly hlasy, jež se ozývaly ze břehu jezera a on byl sám. Otočil se a zjistil, že se ztratil. Statečně se pustil dál. Vítr šustil korunami okolních stromů. Šel vpřed, snaže se najít Adélu. Rozběhl se, avšak močál mu běh ztěžoval. Zakrátko se vynořil z houští a ocitl se před malým pahorkem. Vystoupal na jeho vrchol a rozhlédl se kolem sebe.
Blesk na okamžik ozářil okolí, když tu mladík spatřil smečku prchajících vlků, kteří zmizeli v lese. Polekal se, ale tu si uvědomil, že kromě vlků spatřil i siluetu postavy.
„Adélo?!“ váhavě a ztišeně zvolal.
Odpovědl mu však hrom.
Partyzán se nejistě rozešel k postavě, odjistil svou zbraň a mířil ve směru, kde v odlesku záře blesku spatřil nehnutou postavu.
„Adélo?! Odpověz,“ nabádal.
Nikdo neodpověděl.
Mladík došel až k postavě. Byla tu pořád a seděla, zády k němu.
„Adélo?!“ poznal v postavě spojenkyni. Byla to ona. „Jseš v pořádku?“ nejistě se otázal a přisedl si k ní.
„Ten měsíc,“ tajemně pronesla s pohledem upřeným před sebe, jako by byla v hypnóze.
V mladíkoví zamrazilo. Chovala se zvláštně, takovou ji ještě neviděl. Když však pozvedl hlavu ve směru, kterým se koukala ona, spatřil, jak se jeden z mraků stahuje z měsíce, jehož oranžová záře nasvítila bezprostřední okolí. Měsíc v úplňku neměl normální barvu – byl nepřirozeně oranžový a náhle se zahaloval krvavým závojem.
Mladík byl tím pohledem též fascinován. Ndokázal od tak nepřirozeně zbarveného mesíčního kotouče odtrhnout oči.
„Bože,“ pronesl ztišeně a pokřižoval se.
Okolí tonulo v krvavém nádechu.
Bylo třicet minut z půlnoci.
Partyzán se začal zvolna zvedat, nespouštěje z měsíce zrak.
Oba mlčeli a jen přihlíželi tomuto nádhernému úkazu.
Tu oba začali mhouřit oči a zaostřovali pohledy. Od kraje krvavého kotouče se cosi pohybovalo, jakási tečka, jež mířila k jeho středu. Tečka, či bod, se zvětšovala. Mladík pokrčil zadumaně obočí a totéž učinila i Adéla.
Bod nabíral na velikosti. Byl větší a větší, jeho okraje znatelnější.
„Vidíš to, co já?“ otázal se koktavě mladík.
Dívka neodpověděla. Nespouštěla z přibližujícího se objektu oči.
Odkudsi hřmělo sílící dunění. Půda pod nohama se začala chvět. Mladík a Adéla stáli na pahorku jako přimražení. Dunění a chvění nabíralo na intenzitě. Zajisté něco takového nebylo dílem bouřky, ale čehosi docela jiného.
„Kristepane,“ pokřižovala se Adéla, když tu se před jejich zraky objevil nesmírně rychlý letoun se dvěma žhnoucími tryskami na bocích. Byl celý stříbrný a místo kormidla se na jeho konci tyčila jakási ploutev. Pod kokpitem vykukovaly obrovské hlavice a od kýlu kuželovitého plavidla se k jeho ose táhl podivný plát šupinatého brnění. Horní polovina těla letounu byla pokryta hýřícími světélky. A tu letoun počal mizet. Celý jeho trup obalily modravé blesky a jako by do něj nějaká žíravina vypalovala skrz naskrz díry, náhle zmizel a zůstal po něm jen mlžný opar, jenž se pohyboval neskutečnou rychlostí dál, zvětšuje krvavý měsíc jako gigantická lupa.
Za tajemného dunění prolétl mlžný opar nad jejich hlavami a náhle překryl celou noční oblohu. Vzadu vyšlehával ze tří čočkovitýh trysek rudý oheň, jenž za sebou zanechával párové brázdy.
Podivné vzdušné plavidlo zmizelo na druhé straně za obzorem lesa a mladík se svou společnicí klesl na kolena a oba si vyměňovaly nechápavé a tápavé pohledy. Ani jeden z nich nebyl schopen slova. Nikdy nic podobného neviděli. Podobnou techniku neměl nikdo, nikdo na tomto světě. Na člověka bylo něco podobného příliš vyspělé. Ta věc, jež jim právě prosvištěla nad hlavami, pocházela nepochybně z jiného světa.
Mimozemská loď přilétla na Zem dnes, v době, kdy lidstvo prožívalo největší konflikt v dějinách. A přilétla v létě, v létě, jež bylo neobyčejně parné.
Mladík byl jako paralizovaný. Stále civěl mlčky na Adélu. Měsíc už znovu zahalily mraky a nastalo hrobové ticho. Bouře ustala. Vlci již nevyli. Vítr více listy nešustil. Tito dva partyzáni jen tiše doufali, že to, čeho se právě stali svědky, nepatřilo nasistům.

4

Tajemné dunění, které slyšela dvojice partyzánů nedaleko Švitazského jezera, se nyní rozeznívalo nad táborem. Vězni v dřevěných chatrčích se vzbouzeli na pryčnách vystlaných senem. Procitl i Josef Palitz. Tábor tonul v temnu noci. Tady ještě bouře nepřestala a podél táborového oplocení vyli strážní vlčáci. Paprsky reflektorů ze strážních věží olizovaly prostranství kolem plotů z drátů, kolem nichž obcházeli ukrajinští psovodi se psi. Hromy ustupovaly a blesky řídly. Psi však byli z čehosi stále více nervóznější. Jejich štěkot se proměnil ve vytí. To později přešlo v žalostné skučení a kňučení. Ukrajinští wachmani netušili, co je tolik rozčílilo. Jeden z nich se zastavil a jal se svého psa utišit: „Barry, čo? Uklidni se, klid příteli.“
Vlčák stáhl ocas mezi nohy a větřil. Kol kolem ze rozeněla strašidelná hudba psího povykování.
Ze tmy se náhle vyřítil další ze ztážců.
„Vaňko, co se děje, co to těm psům je?“
„Já nevím,“ pkrčil rameny Vaňka.
„Ten můj se odmítá hnout z místa,“ řekl wachman bez psa.
Psí kňučení přešlo v žalozpěv promísený s povely ostatních wachmanů.
„Snad je to tou podivnou bouřkou,“ polemizoval Vaňka.
„Slábne,“ pohlédl druhý wachman k obloze.
„Divná noc, mám divný pocit,“ roztřásl se Vaňka.
„Ani se těm psům nedivím.“
Barry si lehl strnule na zem a schoval svou hlavu mezi přední tlapy.
Vytí se prolínalo s povely Ukrajinců. Dotvářela se tak pekelná hudba, která probudila celý tábor.
Josef ostražite naslouchal na palandě.
„Co je to?“ otázal se jej vyhublý soused.
Venku se vítr opřel do korun stromů, které téměř povalil. Jeho násilné poryvy bičovaly tváře Ukrajinců se psy. Pak vítr ustal. Naráz. Psi sklopili hlavy a strážci naslouchali tichu, do něhož se vetřelo tajupné dunění a burácení. Sílilo. Slyšeli jej i heftlinci včetně Josefa. Dunění začalo slábnout stejně tak rychle, jako před okamžikem sílilo.
Vlčáci se jako na povel zvedli a stáli na místě.
„Co to bylo?“ optal se vzrušeně Vaňka.
„Nevím,“ odvětil zadumaně druhý wachman.
Noční obloha se začala vyjasňovat a najednou byla znovu celá posetá v záři se třepotajícími hvězdami.

Druhý den jako obvykle začínal apelem vězňů na táborovém nádvoří obehnaném ostnatými dráty, za nimiž se krčily dřevěné chatrče vezěňských ubikací.
Nastoupení vězni stáli nehnutě v pozoru a naslouchali německým písním, jejichž chraplavé tóny se linuly z nedalekého amplionu. Při tom byla na štítě velitelství vztyčována červená vlajka s bílým kolem uprostřed, v němž byla vycentrována hrůzu nahánějící svastika. Někteří vězni plakali, jiní se dívali zrezignovaně. Čekal je další den plný mučení a tortur.
Vězni stáli v pětistupech. Uličkami mezi nimi obcházeli blokoví, kteří přepočítávali všechny vězně, zda se někomu během noci nepodařilo uniknout. Každý blokový byl odpovědný za početní stav svého baráku. Když se blokoví ujistili, že počty sedí, rozběhli se k Rapportführerovi, kterým byl německý poddůstojník a zahlásili mu stav. Pak se vrátili do čela své skupiny a vyčkávali na pokyn k rozchodu do práce.
Po povelu se ustavila pracovní komanda, kterým velel kápo a vorarbeiter. Josef pracoval v komadnu v jeskynním kamenolomu. Toto komando patřilo k těm nejobávanějším v táboře. Na konci dne byly z jeskyně vytahovány desítky mrtvých, které museli vězni na konci kolony přenést zpátky do tábora k věčernímu apelu.
Ke kamenolomu vedla ulička dvojitého oplocení z ostnatého drátu, který byl propleten chvojím, aby se zabránilo pohledu zvenčí na tuto alej, jejíž ústí vedlo přímo do chřtánu jeskynní haly. Cestou do práce si vězni prozpěvovali táborovou hymnu v němčině:

Pevným krokem, povinni hlasu svých Pánů,
Těšíme se z práce v pannenské přírodě,
Leč daleko od domova, avšak čerstvý vzduch
Nechť je nám náhradou.

Pracujeme pilně a vždy s chutí vyrážíme do práce,
Abychom se v setmění vrátili a mohli zase vykročit
Vstříc, vstříc těm krásným lesům, z nichž však mnoho
Nevidíme, jen drát, drát.

Pevným krokem, chutě k práci, míříme za svým údělem,
A víme, že přijde dne, soudu, který nás očistí a bude-li
Třeba, zbaví tohoto břemene, že jednou nad našimi
Hlavami vyjde slunce a my se dočkáme spásy, la, la.

Daleko před korovodem vězňů se mračil oválný průchod do nitra jeskyně.
Dnešní cestu byli wachmani poněkud neklidní. Nebili vězně tolik jako obvykle. Spíše pokukovali poplašeně kolem, když tu jejich pohledy ulpývaly na hřeběni zelené barikády, jež je obklopovala z obou stran. Na jalovcích, jejichž větve se používaly k propletení vyšších vrstev oplocení, neboť tento strom schnul pomaleji nežli borovice, posedávali černé vrány, které zlověstně krákaly, pošťuchovaly se zobáky a klovaly do sebe. Dnes jich tu bylo požehnaně. A ukrajinští wachmani viděli v jejich seskupení špatné znamení.
„Dnes jsem spal obzvláště zle, pane Horowitz,“ špitl Josef nepozorovaně ke svému příteli v neštěstí.
„Ani já jsem se dobře nevyspal, chlapče. Už jsem tu zažil mnoho nocí, ale takovouto ještě ne.“
„Pane Horowitzi, slyšel jste to zvláštní dunění?“
„Ano,“ odvětil tajemně Horowitz.
„Ale to nebyla bouřka, že?“
„Němci nejspíše chystají další ofenzívu, leteckou. Přesunovali vzdušné síly.“
Josef se zamyslel.
„Popravdě, chlapče...“ přerušil jeho rozjímání nečekaně Horowitz, „...včera jsem měl snění o příchodu Antikrista.“
Josef se zarazil a počastoval starého muže vážným pohledem.
„Ano,“ pokynul hlavou Horowitz.
„Co to znamená? Příchod Antikrista sem?“ nechápal Josef.
„Tak, tak, chlapče.“
„A nepřišel ten Antikrist snad už dávno,“ cynicky se usmál Josef a rozhlédl se po peklu, jež je obklopovalo.
„Máš pravdu...“
„Švidko, švidko!!!“ ozvaly se rozkazy od Ukrajinců.
Průvod vězňů začal vcházet do brány jeskyně, u níž se tyčila zlověstná strážní věž s Ukrajincem mířícím nad hlavami vězňů hlavní težkého kulometu.

Tento tábor, pobočný tábor mateřského tábora smrti Sobibór, byl sedmnáctým pobočným táborem Sobiboru. Vězni tu pracovali nejen v místním jeskynním kamenolomu, tedy v tzv. komandu smrti, ale byla tu i jiná pracoviště. Jedním z nich bylo venkovní komando pro těžbu písku, kerým Němci zpevňovaly hraniční linii mezi Generálním Guvernamentem a Ostlandem pro případ, že by se Sověti pořece jen ujali ofenzívy a postupovali zpět na západ, aby získali zpět okupovaná území na východě.
Dnes bylo pošmurno, pod mrakem. Matný kotouč slunce apokalypticky nasvěcoval krajinu a pánev pískového lomu. Ta se nalézala v sousedství lesa. Její jižní břeh byl na jeho hranici. Skupinka tří židovských vězňů měla v plánu odtud utéct. Přiblížit se nepozorovaně k chatrnému oplocení z ostnatého drátu, které zde chvojím propleteno nebylo, vyhnout se vartě na roztroušených strážních věžích a pak zmizet v lese. Ukajinský strážný nedbale posedával opodál a příliš si jich nevšímal. Jiní Ukrajinci hlídkovali poměrně daleko.
Trojice odvážlivců se dorozumívala toliko pohledy. Tu se jeden z nich přiblížil k pokuřujícímu Ukrajinci a nečekaně jej sekl lopatou do hlavy, až mu ji rozťal ve dví. Pak se všichni tři pustili kvapem k plotu.
Wachman na vartě strážní věže si všiml krvavé louže vpíjející se do písku a vyhlásil poplach. Začal pálit po uprchlících, kteří právě dostřehli plotu a hodlali jej přelézt.
„Schiessen, schiessen!!!“ rozehřmělo se.
Skupina Ukrajinců se pustila za utíkajícími.

5

Ti si rozdírali o ostnaté dráty maso do krve. Dráty tu nebyly nikdy nabité elektřinou a drát byl omotán kolem dřevěných kůlů. Dva z vězňů roztáhli drát a pomohli jednomu, aby se jím protáhl. Než tak však stačili učinit i oni, byli dopadeni. Třetímu z vězňů se však podařilo uprchnout. Zakrátko zmizel v lesním porostu.
Dopadení vězni byli nemilosrdně biti a nakonec se muselo celé komando seřadit k nástupu. Iniciativy se ujal přivolaný Unterscharführer, který promluvil k nastoupeným, otáčeje se neustále na oteklé vězně, kteří přes otoky už ani neviděli. Stáli tam pod hlídkou Ukrajinců se zápěstím svázaným ostnatým drátem jako těla bez duše.
„Dáváme vám práci, jídlo a byt a vy se nám odvděčujete takto. Abyste věděli, že to s vámi táborová správa myslí vážně, dovolil jsem si malou demonstraci, jež vám, doufám, poslouží jako odstrašující případ. Příště bude za každého uprchlíka popraveno deset dalších. Ovšem, dokud se nám nepodaří dostihnout toho třetího, budete tu stát, i kdybyste měli všichni pochcípat.“
Slova v němčině překládal do polštiny jeden z vybraných vězňů, který uměl oba jazyky.
Pak Unterscharführer pokynul k zmaltretovaným a zbitým vězňům.
„Vyberte tři muže, kteří umějí nejlépe kopat,“ rozkázal vorarbeiterovi důlní skupiny.
Když se muži zahlásili u Unterscharführera, suše jim sdělil: „Vykopte těm dvěma hroby!“
Vybraní kopáči se zdráhali, načež poddůstojník SS zareagoval pobídkou: „Dělejte nebo vás pohřbím s nimi!!!“
Kopáči začali rychle dolovat lopatami jámu. Zakrátko nacista pokynul neštastníkům: „Vlezte dovnitř, položte se.“
Vězni byli zrezignovaní. Padli do hrobů.
„Zahrabte je, zaživa!“ zdůraznil Němec.
Ostatní vězni se po sobě vylekaně podívali, ale nezmohli se na nic, byli pod silnou eskortou wachmanů.
Kopáči zaházeli těla. Z jednoho hrobu se náhle křečovitě vymrštila ruka, jejíž dlaň se zkroutila v posmrtné pokroucení.
„Pro tentokrát budu napadení wachmana považovat za vzpouru jen těchto tří, propříště se to však bude týkat celého komanda a vy sejdete stejným osudem, jako tihle!“ varoval nastoupené vězně Unterscharführer.
„Herr Unterscharführer Nowak, Herr Unterscharführer Nowak!!!“ naléhavě se ozvalo od jižního břehu lomu, kde byl zabit Ukrajinec.
Všichni, včetně poddůstojníka Nowaka, se otočili k přibíhajícímu Ukrajinci.
„Was is loss?“ znepokojeně a rozrušeně se otázal Němec Ukrajince.
„To tělo, to tělo,“ opakoval rozrušeně přibíhající Ukrajinec.
„Co je s ním?“
„Zmizelo, pane, to tělo zmizelo v lese,“ objasnil zmatečně Ukrajinec, který měl na mysli mrtvolu svého zabitého kolegy.
„Jakto, zmizelo!“ rozčílil se Unterscharführer.
„Odtáhly jej stromy.“
„Cože?!“ patřil na něj Němec jako na blázna.
„Přísahám, viděl jsem to, viděl jsem to,“ křižoval se Ukrajinec a poklekl před Uterscharführera.
Ten byl v rozpacích. Pohlédl na nastoupené vězně, v jejichž očích se zračil strach. Unterscharführer rozhodně nechtěl, aby viděli strážce v takovém stavu poblouznění mysli.
„Tam!!!“ vzkřikl náhle jiný wachman a ukázal k lesu.
Všichni se otočili tím směrem.
Unterscharführerův výraz se propadl do šoku.
Ve stejném místě, kterým utekl do lesa třetí z trojice statečných, kráčel nyní právě ten, za nímž se vydali dva Ukrajinci, aby jej dostihli. Šel sám. Vrátil se. Vracel se přímo k nastoupeným vězňům v srdci lomu.
Ostatní vězni jeho počínání nedokázali pochopit. Nevěděli, proč se vrátil. Šel si pro jistou smrt a přesto se vracel.
Strážní na vězně namířili, ašak Unterscharführer je rázným gestem zarazil.
Počkali, až došel vězeň s nepřítomným pohledem k nim. Jeho oči byly prázdné, civěly kamsi do neurčita. Vězeň se sklátil k Unterscharführerovým nohoum a nic neříkal. Poddůstojník si něvěděl rady. Netušil, co má jeho počínání znamenat.
Z hloubi lesa se náhle ozval strašlivý zvuk, řev, který se nepodobal ničemu, co tu kdokoliv znal.
Navrátilec padl tváří do písku a skonal. Skonal strachem, který mu zůstal na otevřených očích, když jej Ukrajinci otočili. Krom rozedraných rukou od ostnatých drátů na sobě neměl mrtvý vězeň žádná zranění.

V táborové komandatuře probíhala debata mezi Lagerkommandantem Mohrem a nacistickým pohlavárem z města Chelm.
Ten se Mohreho tázal: „Jak pokračujete v těžbě písku?“
„Abych byl upřímný, s tím problémy nemáme...“
„A s čím jsou tedy problémy,“ vyrozuměl pohlavár z Mohreho hlasu nepříjemnosti.
„Trápí nás hroby „zlikvidovaných vězňů“, které se nacházejí nedaleko lomu. Dosud s tím problém nebyl, ale nyní, když jsou taková vedra, plyny v mrtvolách bobtnají a hroby pukají. Těla se naoduvají a já mám obavy, že dojde ke kontaminaci místní vody. Navíc je tu spousta vězňů, které nestačíme zničit prací. Mnoho z nich nevydrží ani první dny, natož pak týdny. Potřebujeme selekce, musíme se systematicky zbavovat práce neschopných a nahrazovat je novými, kteří mají sílu pracovat.“
„Zde vám musím oznámit, že se Sobiborem nemůžete již v tomto ohledu počítat. Jak jistě víte, probíhá oprava železnice a peší transport je přílišné riziko. Sobibór není v této chvíli provozsuchopný.“
„Ale jak se máme podle vás zařídit?“
„Řekněme, že se musíte v tomto ohledu osamostatnit. Kdysi jsem byl v KT Dachau v Bavorsku. Tamní velitel měl podobné problémy. Již se nemohl spoléhat na střediska 14f13 a proto se jal vybudovat si svou vlastní plynovou komoru pro práceneschopné vězně.“
„Máme si tu postavit svou komoru? Ale pak Sobibór...“ nedořekl.
„Zapomeňte na Sobibór a nemějte strach, jeho úlohu na sebe nepřevezmete. Od toho je tu jistý tábor nedaleko města Malkinia Górna. Jen vám radím, abyste se v tomto směru stali autonomními, toť vše.“
„A co ta těla? Co s nimi pak?“ pokrčil Mohre rameny.
„Ještě se vrátím a tento problém vyřešíme.“

Vězni nejobávanějšího komanda, včetně Josefa Palitze a jeho jediného přítele, pana Horowitze, se vraceli do vlastního tábora, procházejíce stezkou obehnanou ostnatými dráty. Nebe na obzoru se zbarvilo do výhňové oranže a vymalovalo nad nehostinným táborem romantický obraz. Záře zapadajícího slunce dopadala na tváře zmaltretovaných vězňů, kteří se v zástupu smrti navraceli k večernímu apelu.
Josef se pokoušel pohlédnout přes hradbu „živého plotu“ k uklidňujícímu nebi. Přemýšlel.
„Pane Horowitz...“ otázal se tiše, aby jej neslyšeli hlídající wachmani.
Starý Horowitz otočil na důkaz naslouchání hlavu, ale nic neřekl. Vypadal den ode dne sešleji, a to nemohlo Josefovi uniknout.
„Pane Horowitz, myslíte si, že je nějaká šance se odtud dostat?“
Horowitzovi se rozzářil oči: „Snad nepomýšlíš na útěk?“ řekl co nejtišeji, aby jej neslyšeli ani okolní vězni.
„Možná...“ zvážil Josef.
„Slyšel jsi, co se stalo v pískovně,“ připoměl mu Horowitz a dodal: „Jestli se někdo další pokusí o útěk, odnesou to ostatní. Dřív se několik útěků podařilo, ale dnes bys tím na sebe uvalil strašlivou odpovědnost za ostatní vězně.“
„Ale cožpak se tu dá takhle žít,“ namítl Josef dotčeně.
„Žít?“ pohrál si s tím slovem Horowitz a pokusil se o umělý úsměv. „My tu nežijeme. Tohle není život. Jsme v předsíni smrti.“
„Než tu takhle živořit, to raději zvolím smrt. Proč se nevzbouřit. Co jiného se nám může stát. Zahyneme alespoň v boji.“
„Nemluv o tom nebo zahyneme hned teď. Nemluv o revoltě. Nikdy bychom nic takového nezorganizovali. Nechejme tomu volný průběh. Věřím, že jistí vyvolení...“ počastoval Josefa vážným pohledem, jako by právě v něm vyvoleného viděl, „se odtud dostanou a poví světu, co se tu dělo. Při revoltě by nás však všechny pobili. Věřme, že se situace na frontě obrátí a my budeme osvobozeni.“
„Pane Horowitz, kolik vězňů zde vydrželo déle než pár měsíců. Scházíme, je to systematická likvidace nás všech. Ani jeden z nás, jak tu nyní jsme, se nemůže dožít nějakého osvobození. Myslíte si, že by SS dopustili, aby se některý z nás dostal do rukou osvoboditelských vojsk, i kdyby přišla? Tím by na sebe přece uvalili ten nejstrašlivější rozsudek. Nemohou nechat svědky tohoto pekla, aby vypovídali proti jeho strůjcům.“
„Kdo ví, jak tohle všechno dopadne. Já se toho každpoádně nedožiji, ale ty, ty bys mohl, když budeš ostražitý a nepustíš se do hloupostí. Nechť tě posiluje naděje, že jednou budeš volný.“
„Avšak nic takového se nestane. Přicházejí noví a nahrazují nás, nahrazují ty, kteří již nemají síly. Nevěřím, že tu vydržím dlouho. Nikdo v to nevěří. Bojím se, že mne zítra zabijí, že my dojdou síly, že se SS znelíbím. Mám strach. Slyšel jste o masovém hrobu v pískovně...“
„Nemysli na to, slyšíš, buď zticha, Josefe. O tom nesmíš mluvit. Budeš-li v tom pokračovat, zabijí tě.“
Josef se beznadějně otočil k oranžovému nebi a chtělo se mu plakat. Cítil se tak prázdný a osamocený. Cožpak jim nikdo nepomůže? Cožpak se svět může dívat na to, co se tu děje? Přece někdo musí vědět o tomto infernu, o strašlivém koncentráku. Zdalipak je někde jinde podobné místo jako tohle? A když ano, proč tento lov na nevinné lidi ještě nikdo nezastavil? Souhlasí snad svět s tím, čeho se tu na nich SS dopouštějí?

6

Šeřilo se. Slunce se líně uložilo za obzor panenských lesů. Vězni se vraceli z práce. Na nádvří se seřadili k večernímu apelu a poté se rozešli do baráků.
U plotů vytrvale kráčeli wachmani se psy. Hned za oplocením jižní části tábora se nacházely první stromy. Vlčáci měli tlamy dokořán a visely jim z nich růžové jazyky. Vypadalo to, že se blíží další dusná noc. Obloha se odíla do podivného nachového nádechu.
Vrata do vězeňských baráků byla zamčena na závory. Těch několik málo Němců, kteří plnili vyšší táborové funkce, se rozešlo do táborové kantýny v administrativní části tábora. Budova kantýny byla malebně zřízena ve stylu saloonu z Divokého západu. Paprsky světlometů už opět olizovaly území tábora. Nádvoří bylo pusté a celý tábor náhle působil klidně, klidně po tom celém denním povyku, jenž tu byl na denním pořádku. Uvnitř chatrčí ulehali na pryčny se senem unavení vězni a kolem chatrčí bloudili wachmani hotovi zastřelit každého, kdo by se pokusil dostat ven.
Vaňkův pes Barry byl už opět neklidný. Ustrašeně se oblizoval jazykem a sklopil dosud vzpřímené uši. Náhle se vytrhl svému pánovi z ruky a i s vodítkem uháněl kamsi do tmy podél hlavního táborového oplocení. Tu se náhle zastavil a civěl kamsi do korun borovic. Zvolna ohrnul pysky a odhalil tak bílé tesáky. Zvrásnil se mu obličej a začal vrčet. Vaňka jej doběhl a z povzdálí psa sledoval. Jasně viděl, že pes cosi pozoruje. Pohled upřel také do stromů, ale nic tam neviděl. Barry se naježil a nehybně a napjatě sledoval místo v krunách stromů.
„Co tam vidíš, co?“ potichu k němu promlouval Vaňka. Přestože on nic nespatřil, pes cosi větřil. Něco tam bylo.
Vaňka sjel ze stromů pohledem na psa. V psových očích spatřil zvláštní výraz, šílený výraz.
„Barry!“ chytl jej za vodítko a škubl s ním. Pes sebou trhl a ohnal se po pánovi, načež se jal pozorovat opět stromy.
„Zatraceně, pse jeden, co to děláš?!“ polekal se Vaňka a uskočil.
Pes byl však neoblomný. Vaňka nechtěl riskovat a rušit jej dále při sledování stromů. Mohlo by se totiž stát, že na něj pes zaútočí.
Tu se z korun stromů ozvalo cosi zlověstného, jako by ozvěna. Podivný zvuk, který se podobal varovnému štířímu zapraskání.
Vaňka se polekal a s vytřeštěnýma očima pohlédl do stromů, odkud se zdálo, že se zvuk ozval. Vyděšeně přejížděl pohledem po korunách jehličnanů, avšak ani nyní nic nezpozoroval.
„Sakra!“ otočil se.
Jiný hlídač v blízkosti nebyl a nejbližší strážní věž se tyčila daleko.
Úplná tma ještě nebyla, přestože reflektory již zářily. Vaňka se rozešel a vydal se hledat jiného hlídače. Psa nechal na pokoji. Netrvalo to dlouho a v poloběhu se zastavil před svým kolegou.
Ten se divil, co se děje, a kam tak Vaňka bez psa pospíchá.
„Kolo, zbláznil se mi pes,“ svěřil se mu hekticky Vaňka. „Cože?“ podivil se Mikolaj.
„Zasekl se a čučí do lesa. Nic s ním nezmůžu.“
„Kde?“
„Vzadu, napadl mě, jakmile jsem se ho pokusil vyrušit.“ „Vaňko, co když jsou tu partyzáni,“ strachoval se Mikolaj, sundavaje pušku z ramena.
„Ten pes civí do výšky deseti metrů,“ osočil se na něj Vaňka, pokoušeje se vyvrátit teorii o partyzánech. „To, se se tu od včerejška děje, je nějaké divné, nemyslíš? Kdo by se dostal až tak vysoko do stromů?“
„A co skupina z tarnungu, židi, co tam lezou, aby osekali větvě na výplet oplocení?“
„Nic takového,“ mávl nad tím Vaňka rukou. „To bych tam musel někoho vidět, ale tam není nic.“
„Třeba je tam nějaké zvíře...“
„Zatraceně, znám svého psa. Tohle by nedělal. Nikdy na mě nazaútočil. Úplně zešílel. Zbláznil se. Kdybys... kdybys ho viděl.“
Wachmani se dali do pohybu směrem ke kritickému místu. „Hej,“ ukázal před sebe náhle Kola. „Tam běží!“
Z šera v popředí se k nim cosi přibližovalo. Vypadalo to jako Vaňkův pes. Psova chůze byla však zmatená. Motal se. „Barry, já ti dám,“ pohrozil Vaňka.
Mikolajův vlčák, který šel celou dobu s nimi, se náhle zastavil.
„Co je, Lajko, no tak,“ zkoušel s ním něco udělat. Barry se blížil.
„S těmi psy se něco děje,“ obával se Vaňka.
Lajka se náhle napřímila a vytrhla se Kolovi ze sevření. Začala kňučet. Vrhla se k plotu a nervózně tam přešlapovala. Chtěla se dostat ven.
Mikolaj se rozrušeně podíval na Vaňku, jenž zíral na přibíhajícího Barryho. Ten byl už téměř u nich. Ve chvíli, kdy jej dostřehl paprsek reflektoru a on se tak ukázal v celé své kráse Vaňkovi a Mikolajovi, oba se rázem zhrozili. Barry proběhl kolem nich, jako by tu nestáli. Nevypadal jako dřív. Jeho uhlově černá barva srsti zmizela. Pozbyla veškerý pigment. Barry se ztratil za nimi. Lajka již nepřešlapovala a toliko bezvládně civěla na ty dva, kteří si vyměnili zhrozené pohledy. Ležela pokorně na zemi a hlavu si schovávala mezi natažené přední tlapy.
Vaňka s Kolou si v hlavě srovnávali to, co právě viděli.
Oba se vrhli směrem k revierstube pro vězně. Byla to táborová nemocnice, v jejímž sousedství se nacházela ordinace pro Ukrajince a vedle pro Němce. Sídlil tu táborový lékař. Němec. Neváhali ani chvilku a chvatně zabušili na doktorovy dveře.
„No, no, co se děje?“ ozvalo se za dveřmi, v kterých náhle vstanul doktor. Starý muž.
Pohlédl nejprve na vystrašeného Vaňku a pak na Kolu.
„Herr doktor, potřebujeme s vámi mluvit, naléhavě,“ pronesl za oba Vaňka.
práce protahovala, neboť jak Mohre věřil, toto jedinečné zařzení mělo táboru ulevit. Jakmile šlo o možnou nákazu pro SS, šla všechna brutalita koncentráku stranou. Nechtěli se nakazit tyfem, či jinou chorobou, která by mohla za zdejších podmínek nabrat středověkých „diagnóz“.
Druhý den časně z rána se začalo s pokládáním betonových prašců přes okraje jámy. Betonové kvádry byly rozmístěny pravidelně vedle sebe, ponechávajíce mezi sebou dostatek místa pro propad popela a ohořelýh zbytků těl. Pak se vězni přesunuli ke kladení nařezaných kolejnic z úzkokolejové dráhy, které pokládaly napříč přes betonové prašce. Vznikl tak důmyslný obří rošt z kolejnic.
Unterscharführer Loritz si promnul ruce. Práce byla hotová. Vězni udělali kolem dokonaného díla oblouk, a otírajíce si pot z čela, civěli na nepravděpodobný obraz strašlivého roštu na dně písečné prohlubně.
Jiná skupina vězňů se mezitím rozestavěla u táborového masového hrobu, kam byli pohřbíváni všichni vězni, kteří padli únavou, byli umučeni, zabiti, či spáchali sebevraždu. Hrob se nadouval a mokval. Pukal a z četných rýh vyvěrala černá tekutina. Zápach byl nesnesitelný. Jako by byla pod povrchem písku promíseného s tělními výkaly pohřbena těžce oddychující kreatura, jejíž hruď se nadouvala a klesala. Při každém nadutí z puklin tryskaly gezíry černočerné krve.
Esesman, jehož vězni přezdívali Frankenstein - podle bytosti, kterou Viktor Frankenstein v románu od Marry Shelley stvořil, a to pro jeho podobnost s Borisem Karlofem, jenž si ve filmovém zpracování veleslavného románu zahrál obludu - dozoroval nad otevíráním tohoto mokvajícího molocha, strašlivé mohyly, která žila svým životem. Neobyčejné vedro letošního léta udělalo své. Těla, natěsnaná v takovém množství v jediném masovém hrobu tlela, bobtnala, rozkládala se. Na hrobu hodovala mračna lačných much, jichž tu byly milióny.
Frankenstein byl nemilosrdný. Hnal vězně k otevírání hrobu. Vězni se brodili po kotníky v krvi svých mrtvých přátel a mnozí z nich se stali zajatcem těchto bažin z lidských šťáv, zvolna se ponářejíce do tekutého, krví zbroceného písku, aby jim nikdo nepodal záchrannou ruku. Utonuli a jen málokterý z nich byl na poslední chvíli zachráněn.
Rozehrála se strašlivá tortura. Vězni práci odmítali. Nechtěli jít vstříc tak strašlivé smrti. Pod šátky, které si uvázali kolem úst a nosu, aby nemuseli vdechovat intenzivní zápach rozkládajících se těl, zvraceli, lamentovali a odmítali. Nechali se raději odvést na kraj hrobu a tam padali pod kulkou Ukrajince.
A proč to všechno? SS chtěli vyhrabat všechna těla z masového hrobu a přemístit je na připravený rošt, kde by je zpopelnili pod plameny. Jenže vězni jejich přání vetovali
a s úsměvem na tváři se nechávali zabíjet pro neposlušnost. Komandantovi bylo jasné, že to tak dál nepůjde. Nechal proto dopravit do sousedtsví masového hrobu zásoby vodky, kterou nutil vězně pít, aby byli otupělí. Povolal i několik Ukrajinců
a zbavil Frankensteina vedení této hrobnické operace. Zakázal všechnu brutálnost a postupovat se mělo opatrně. Teď kleli samotní wachmani, povolaní k této strašlivé robotě. Proklínali Němce, ale i oni se museli podrobit, stejně tak jako vězni.

Další den byl velmi slunečný. Bylo téměř azuro a slunce velmi pražilo. Vězni již byli na pracovištích. V jeskyni se už dávno horečně pracovalo. Vězni tu hloubili tunel do kamene a jeskyní se linul rachot zbíječek, jimiž vězni dobývali kámen. Hlavní skupina pracovala na tunelu, jenž vedl do několikakilometrové hloubky. Tunel byl vystužen trámy, aby se zabránilo jeho sesuvu. Na podlaze ležela úzkokolejová dráha vedoucí z tunelu k hromadě narubaného kamane, kde se kamení přebíralo. Napravo se nacházelo ústí menší jeskyně, v jejímž nitru pracovala toliko hrstka vězňů. Právě z nitra této jeskyňky vyvedl vorarbeiter jakéhosi žida, s nímž praštil o zem. Žid cosi mumlal na svou obhajobu, ale to předákovi nezabránilo v tom, aby do něj přestal vší silou kopat. Ukrajinci, kteří postávali
u vchodu do jeskyně se povykem doslova bavli. Jeden z nich se odhodlal a rozešel se k místu dění. Během několika minut byl žid odveden do tábora a pověšen na „stromeček“, trámový kříž ve tvaru písmene „T“. Paprsky slunce do něj nemilosrdně pražily a vše nasvědčovalo tomu, že tuto torturu nebožák dlouho nevydrží. Do zápěstí se mu zařezávaly okovy a váha těla mu lisovala hrudní koš. Nohy bezvládně visely několik centimetrů nad zemí. Z jeho unaveného obličeje kanul pot. Na „stromečku“ byl pověšen sám.
Ze stromů za táborem pozoroval nebožáka cizí pohled. Thermovize jakéhosi tvora, který byl ve stromech neviditelný
a tichý. Pohled doprovázelo strojové chrčení a trojnásobný zoom se přiblížil až na žlutočervenou postavu visící volně v modrém prostoru. Vizuelním zoomem bylo dosaženo
i přiblížení vězňových stenů, které se zdály tolik zřetelné, přestože poněkud umělé, jako by akusticky zkreslené. Z dálky znějící hlasy působily pomaleji a hlouběji než ve skutečnosti.
Tu se zoom vrátil na výchozí bod a ve většině modré zorné pole zvolna přejíždělo zprava doleva. Táborové budovy byly vidět zeleně či černě. Tu se pohled zastavil na vlajícím předmětu, na vlajce. Pohled opět najel na detail a tu uviděl uprostřed kruhového pole černou nacistickou svastiku. Ve stejném okamžiku se ozvalo, jako by pod vodou: „Loss, loss, švidko. Mach schon du Schweinejude.“
„JU-DE-SCHWEINE, JU-DE-SCHWEINE,“ zaznělo několikrát dokola.
K visícímu židovi na „stromečku“ se přiblížil náhodně kolemjdoucí Unterscharführer, který se hlasitě smál, až se za břicho popadal.
Thermovize zaostřila na detail lugeru, který nacista vyňal z pouzdra, aby s ním laškovně mával visícímu nebožákovi před obličejem. Detail klouzal po nacistově tělě, až spočinul na popelavé lodičce, na níž se blýštily dva blasky SS. Pohled poté zvolna sjel na vyhasínající židovo tělo.
Slunce již téměř zapadlo. Další den minul, chystala se noc. Trestaný žid stále visel na „stromečku“ a byl živý. Oči měl zavřené a zdálo se, že je na pokraji sil. Ošklivě kašlal, což mu celou mučednickou proceduru ještě ztěžovalo. Kdykoliv zakašlal, z úst se mu vyronil proud krve. Pouta, za která byl uvázán, se mu zařezávala do masa a dlaně již dávno odumřely. Měly modrou barvu. Krůpěje krve dopadaly na hruď při každém zakašlání. Nepohybně trpěl tuberkulózou.
Den se odíl v noc. Paprsky reflektorů kmitaly sem a tam
a hlídači opět chodili podél plotů. Byl tu i Vaňka s novým psem, Kola a ještě několik dalších hlídačů. Plot se obtáčel asi kilometr a půl kolem tábora a byl neustále hlídán hlídači – wachmany. Tyčilo se tu několik věží, které obývaly vojáci a svítili reflektory kolem plotů a po táboře.
Byla úplná tma a měsíc svítil jako rybí oko. Vaňky se zmocnil strach z neznáma. Právě míjel úsek lesa. V jedné ruce třímal vodítko se psem a druhou měl připravenou na zbrani, která byla zatím ještě hozená přes rameno. Zkoumavým pohledem pozoroval nového psa, kdyby se začal náhodou chovat neklidně. Ten se však choval zcela normálně. Nebyly na něm patrny žádné známky podráždění, ani nervozity. Zato Vaňka byl zmražen strachem.
„Hodný pes, hodný pejsek, jen hlídej,“ potichu ho chválil Vaňka a přál si, aby se pes nezačal nijak zvláštně chovat.
Úkradkem nakoukl do lesa. Vítr se proháněl korunami košatých borovic a tu se Vaňka zastavil. Stál jen kousek před místem, na kterém se včera odehrál onen nechvalný incident s Barrym, jenž cosi větřil ve stromech. Opatrně smekl zbraň z ramena a uchopil ji do ruky. Odjistil a natáhl. Pak znovu vykročil. Ustrašeně polkl a opatrně se vyhýbal místu, kde se včera Barrymu přihodila ona strašlivá věc. Upřeně hleděl přes plot do zeleného lesa a obával se nejhoršího. S nervy byl k prasknutí. Letmo šilhl na psa, a když viděl, že se nijak zvláštně nechová, trochu se uklidnil, avšak ne na dlouho. Odkudsi z temnoty lesa se náhle cosi ozvalo. Strašlivý skřek, jenž byl směsicí podivných zvuků. Jako by zařvala nějaká šelma a zakřičel dravý pták. Skřek naráz ustal. Ve Vaňkovi hrklo. Cele zkameněl. Nebyl schopen pohybu. Ještě nikdy nic podobného nslyšel. Pes si toho nevšímal a ani trochu neznervózněl. Vaňka přidal do kroku. Nakonec se rozběhl. Když se pak zastvail, aby se otočil, zjistil, že za ním není nic divného.
„Sakra, sakra,“ nešťastně a potichu si říkal pro sebe. „Co to propánaboha bylo?“ potichu se ptal sám sebe.
Náhle se rozkvílela poplašná siréna.
Cosi se přihodilo!
Vaňka se polekal a pohlédl do nitra tábora. Spatřil, jak se paprsky reflektorů koncentrují na jedno místo na nádvoří. Wachmani začali cosi vykřikovat a několik se jich sbíhalo přímo na apelplac. Zažehla se i světla na barácích, jež lépe osvítila nádvoří. Nepochybně se tam něco událo. Němci
a Ukrajinci se sbíhali kolem „stromečku“. Vaňka se rozběhl k témuž cíli. Při tom zdáli sledoval dav lidí na nádvoří. Psi se do toho strašlivého zmatku rozštěkali. Z budov vybíhali Němci
a Ukrajinci. Vaňka pustil psa a zrychlil tempo. Nakonec se Vaňka dostal přes štěrkové prostranství až na nádvoří. Už byl téměř u davu, když vtom náhle stěnu těl zvědavců protrhl žid, jenž předtím visel na „stromečku“, padl na zem a za ním se vrhl jeden z Němců. Z pouzdra vytáhl luger. Žid cosi nesmyslně mumlal polštinou a nacista mu nadával: „Svině, ty zasranej židáku!“ Chytl jej za vlasy a pak za límec.
Žid klečel a prosil o milost. Tvář měl vystrašenou. Z očí mu kanuly slzy. Do toho kvílela siréna a štěkali psi. Dav Němců
a Ukrajinců se dohadoval a svými těly zakrýval „stromeček“.
Třaskl výstřel a žid se mrtev sklátil k zemi. Němec na něj pliv a zbraň zakasal zpátky do pouzdra.
Vaňka se prodral vřavou těl, aby si i on prohlédl to, co sledovali ostatní. Vydobil si uličku až ke „stromečku“. Vtom však strnul. Náhle civěl do vypoulených očí zasazených do zkrvavené tváře, jež byla stejně tak, jako zbytek těla, stažena z kůže. Tělo viselo hlavou dolů a bylo přivázáno za kotníky za jedno křídlo kříže. Krvavé paže visely jako kus hadru volně dolů a stékaly po nich stružky krve, které kanuly na zem. Tam ležela lodička, popelavá uniforma a opasek. Všemu dominoval stříbrný znak umrlčích lebek SS. Na stříbrné blesky kanula krev ze stažené mrtvoly. Ta patřila Němci. Vyděšené pohledy nacistů sledovaly zkrvavené tělo a nikdo netušil, co si o tom má myslet. Vaňka strnul na místě a zachvátil jej šok.

Na velitelství vtrhl zástupce velitele asi půl hodiny po incidentu.
„Proč byl vyhlášen poplach Untersturmführere? Co se děje? Na zítřek se musím vyspat, mám mnoho práce,“ znepokojeně vysvětloval velitel.
„Máme tu problém,“ vážně sdělil zástupce velitele přistupuje k oknu.
Ještě stále panovala noc.
„Co se stalo tak vážného, že musíte vyvolávat poplach,“ otázal se komandant.
„Našli jsme mrtvého jednoho z našich mužů,“ osvětlil Untersturmführer.
„Co se mu stalo?“ vyzvídal komandant.
„To právě nikdo neví. Našli ho viset staženého z kůže jako nějakého králíka přímo na nádvoří.“
„Cože?“ zvážněl komandant Mohre a podivil se.
„Je to tak. Nevíme, co si o tom máme myslet. Je to hrůza,“ tiše konstatoval zástupce velitele.
„Kdo za tím stojí?“ vyzvídal komandant.
„Nevíme. Vina byla svalena na jednoho žida, který tam předtím visel. Našli jsme ho odvázaného na místě činu. Nevíme, jak se dostal z okovů, ale prostě byl dole,“ vysvětlil zástupce velitele.
„Takže to udělal on?“otázal se komandant.
„To dost těžko,“ otočil se Untersturmführer na komandanta.
Jejich pohledy se střetly.
„Sám by to nemohl dokázat. To tělo bylo vysvlečéné z kůže
a viselo hlavou dolů.“
„Proboha, kdo si myslíte, že to udělal,“ tázal se komandant.
„To nevím, ale ten žid to nebyl. Tohohle by nebyl schopen žádný člověk, alespoň ne sám.“
„Sakra, tak kdo, kdo to udělal? Někdo z vězňů, skupina?“ zvažoval velitel.
„Nikdo se nedostal ven. Vše je zabezpečeno. Všichni byli zamčeni,“ domluvil a oba se pohroužili do myšlenek. „Víte,“ navázal zástupce po krátké zámlce, „ale je zde jistá možnost útoku z venčí,“ zmínil se.
„Nesmysl, myslíte snad partyzány, či Rusy,“ polemizoval komandant.
„Ano, pane, přesně tak. Tento tábor je uprostřed lesních spoust. Byl by to pro ně snadný cíl,“ zvažoval zástupce.
„Nebuďte bláhový, Untersturmführere, kdo by se sem mohl dostat. Máme přece strážné.“
Vtom ho zástupce přerušil: „Pane, ukrajinští wachmani se mi dnes svěřili, že jsou přesvědčeni o tom, že v lese někdo je.“
„Cože? A o tom se dozvídám až teď?“ zavrčel komandant.
„Také proto tu jsem. Chtěl bych to s vámi probrat,“ ozval se zástupce.
„Zatraceně, Untersturmführere a jaký je váš názor,“ otázal se nervózně po místnosti kráčející komandant.
„Víte, snad jsme pod hrozbou útoku partyzánů či Rudé armády,“ navrhl zástupce.
„Takto by přece nepostupovali. Zaútočili by,“ vyřkl svůj názor komandant Mohre.
„Třeba nás chtějí zastrašit.“
„Proboha proč?“ nechápal velitel.
„Možná nás pozorují už delší dobu a vidí, co se tu děje. Myslím, že by to tu mohli zničit. Třeba to tu chtějí zlikvidovat, co já vím?“ pokrčil rameny zástupce.
„Vzchopte se,“ nabádal jej velitel. „Zítra pošlu pro speciální jednotku a vyšleme ji do lesa. Ona síly odporu zlikviduje. Budou litovat, že se nám vůbec kdy chtěli postavit!“ zaťal pěst velitel.

Noc ještě neskončila. Wachmnani už znovu obcházeli kolem plotů. Vaňka si to se svým psem vykračoval tentokrát docela daleko od lesa. Potil se.
„Zasraná práce, zkurvená práce!“ spílal potichu.
Jeho dech byl dušný.
Kráčel podél plotů a úkradky nahlížel do tábora. Civěl na něj zezadu. Civěl na temná okna nocleháren.
„Co se tu děje?“ ptal se sám sebe potichu.
„Hej, Vaňko!“ ozvalo se náhle zezadu.
Lekl se. Otočil se.
Ze tmy se vynořil Kola se Lajkou.
„Kolo?“ odechl si Vaňka.
„Vaňko, počkej!“ tiše zvolal Kola.
Vaňka se zastavil.
Kola k němu doběhl.
Kdosi je však sledoval z lesa z korun stromů.
Thermovize sledovala dvě červená těla s menšími psími těly vedle nich.
Les byl v těchto místech drahně vzdálen od plotu, a tak psi tuto bytost, či zjevení, necítili.
„Vaňko, co tě teď probíhá hlavou, co si myslíš o tom, že se stalo na nádvoří.“
„Já nevím, Kolo, ale mám strach. Už to zřejmě dlouho nevydržím. Tyhle noční směny mne zničí. Jakmile je plot jen
o trochu blíže k lesu, šílím. To, co se tu děje, je šílenství, naprosté šílenství. Připadá mi to jako sen. Mám strach, Kolo, mám hrozný strach,“ svěřil se Vaňka.
„Vaňko, je to šílesntví. Mám dojem, že odplata přichází.“
Kdesi v nitru nepoznaného se zpomaleně a hlouběji zopakovalo: „ODPLATA PŘICHÁZÍ.“ A tu je dál ze stromů sledovala ona bytost čí zjevení thermovizí.
„Ano, myslím, že zemřeme, již brzy. Mám strach, Kolo, snad budeme pykat za to, na čem se tu podílíme,“ svěřil se Vaňka.
„Včera jsi mi to vyvracel, Vaňko, a dnes tomu věříš?“ nechápal Kola.
„Cožpak to nechápeš? Uklidňoval jsem se. Snažil jsem si vštípit, že to, o čem mluvím, čemu věřím, se nestane, že to není skutečné. Snažil jsem se na to zapomenout, ale nejde to. Je to stále horší a horší. Asi se zblázním, Kolo.“
„Vaňko, budu muset jít,“ unikl Kola a vykročil před Vaňku.
Ona bytost thermovizí sledovala dvě červená těla, jež se od sebe vzdalovala.
„BUDU MUSET JÍT – MUSET JÍT,“ opakokovalo se uvnitř.
Kola spěšně zmizel ve tmě a ztratil se Vaňkovi z dohledu.
Ten stál strnule stále na tomtéž místě.
„ODPLATA PŘICHÁZÍ,“ zasykl kdosi z lesa jakoby reprodukovaným Kolovým hlasem, protože bylo jasné, že on němůže za plotem být.
Vaňka sebou škubl. Pohlédl do stromů, jeho pes začal náhle vrčet. Vaňku polila hrůza.
„Kolo...?“ zvolal a pohlédl do uličky vstříc tmě, v jejímž náručí se před okamžikem ztratil Kola.
Psí vrčení nabíralo na intenzitě. Vaňkovi se ještě více rozbušilo srdce. Nebyl scopen ni slova. Byl naprosto paralizován. Pes vztyčil tlapy vpřed a přední část těla snížil. Ocas smotal vzhůru a naježil jej. Vaňka popadal hlubší dech. Jako zhypnotizovaný hleděl upřeně do stromů, ale nic neviděl. Čaroděj, to zjevení, se blížilo. Thermovizí sledovalo nehybné tělo a štěkajícího psa. Vaňka pocítil, že tam, za plotem, něco je, přestože TO neviděl. Ze sevření dlaně se mu vysmeklo vodítko na zem. Zaslechl podivný zvuk, podobný útočícím štírům. Ten zvuk byl blízko. I když mohl Vaňka sáhnout po pušce, toliko otevřel pouzdro a viňal z něj luger. Odjistil jej. Bytost se blížila, ale Vaňka ji neviděl. Byl to duch. Vaňka zvolna pozvedl hlaveň svého lugeru, což té bytosti nemohlo uniknout. V levém panelu zorného pole thermovize se náhle zobrazil sloupec, na jehož bělavém prostranství se třepotaly údaje, jakýsi kód. Pes ustal ve svém štěkání, jež přešlo v kňučení. Pak se ztratil ve tmě. Vaňka tam stál jako přibitý. Náhle se znovu ozval ten praskavý zvuk. Vycházel zblízka. Jako by jej vydal někdo stojící přímo za plotem. Náhle se z prázdna neurčité výšky cosi zažehlo, jako by to viselo kdesi ve výši. Nebylo vidět nic, žádný bod, z něhož by to vycházelo, toliko tři červené paprsky, tři červené body, dopadající na Vaňkův luger, na jehož těle se roztančily. Vaňka sledoval, jak se paprsky překotily přes ostantý drát polotu. Tu mu upadla zbraň a jeho očí zíraly vytřeštěně dokořán. Červené paprsky náhle zmizely a zdálo se, že za plotem nic není, ale něco tam bylo. Cosi zablesklo svýma žlutýma očima, jež se žhnuly vysoko, mnohem výš, než ty Vaňkovy. Krátký žlutý záblesk a opět nebylo ničeho vidět. Vaňka zíral do míst, kde se podlouhlé a mandlovité oči rozsvítily, a po chvíli, když už se zdálo, že za plotem skutečně nic není, a nebylo, se Vaňka sehnul, poklekl na kolena a jako slepec zašmátral po lugeru, který se mu před okamžikem vysmekl na zem. Pomalu stiskl rukojeť zbraně a ukazováček přiložil na kohoutek. Pak rychle zamířil zbraň a hlavěň si přitiskl na spánek. Ozval se třask. Hejno netopýrů se rozlétlo z korun borovic na všechny strany. Nejbližší hlídač se lekl. Na okamžik se zastavil a pak se rychle rozběhl vpřed. Zvolna ve tmě před sebou rozeznával obrysy ležícího těla. Doběhl k němu, a když uviděl, kdo to je, zděsil se. Ležel tu Vaňka s vytřeštěnýma očima a jemně tiskl zbraň, jež se utápěla v kaluži temně černé mozkové krve, jež bředla z prostřelené skráně.

8

Již se stmívalo, když Bess Hopkinsová zjistila, že Josef Palitz podléhá únavě a klimbá na kanapi, z jehož lože jí vyprávěl svůj příběh.
„Jste již unavený, co kdybychom pokračovali zítra?“ navrhla Bess.
Stařec nereagoval, vypadal, jako by spal tvrdým spánkem.
Bess si připadala nesvá. Byla v rozpacích a trochu se cítila trapně. Nechtěla jej nijak obtěžovat, ale teď to vypadalo, že jej obtěžuje až příliš.
„Pane Palitz!“ zvýšila hlas, ale ne natolik, aby starce polekala.
Palitz však stále dřímal.
Tu si Bess povšimla, že buď velmi slabě oddechuje, nebo snad nedýchá vůbec.
„Pane Palitz!“ polekala se. Napadlo ji, že zemřel.
„Pane Palitz!“ zvedla se a opatrně k starci přistoupila. Sklonila se nad jeho poklidné tělo a zkoumala spokojený výraz ve tváři. Jemně jej poklepala na rameni.
Nic!
Je mrtvý, pomyslela si. Zemřel právě ve chvíli, kdy jí toho měl ještě tolik co říct. Bess propadla panice. Vykřikla: „Ježíši, pane Palitz!!!“ a už se neobtěžovala s žádnými zdvořilostmi. Tato situace byla extrémní, o čemž ani v nejmenším nepochybovala.
Plameny v krbu pozvolna uhasínaly.
Bess se rozhlédla po místnosti. Nenapadalo ji, jak by se měla zachovat. Cožpak věnoval poslední chvíle svého života právě jí? Teď nemohl zemřít, teď ještě ne! Byla zvědavá na jeho příběh, který jí nedopověděl.
Jak to přemýšlí? Cožpak je tak sobecká? Chtěla snad jen jeho příběh pro svůj článek a nestarala se o to, pokud je ještě živý?
Tu se stalo něco nečekaného. Do beznadějně temné situace se vlilo trochu světla. Stařec otevřel oči a pohlédl na vylekanou Bess, jež stála přímo nad ním.
„Promiňte,“ řekl klidným hlasem, právě takovým, jakým jí líčil svůj tajuplný příběh. „Usnul jsem,“ dodal.
Bess pocítila obrovskou úlevu. Spadl jí kámen se srdce. Žil. Josef Palitz byl stále naživu. A tu jí začalo jít opět o to samé. Lačnila po jeho příběhu. Lačnila po tom, co se stalo pak, co se událo ve spoustách sobiborských lesů, nad nimiž převzali nadvládu čaroději z Bílé Rusi.
„Nic se neděje, vůbec nic se neděje, pane Palitz,“ jásavým hlasem jej uvědomila. „Jen jsem říkala, že pokud by vám to nevadilo, vrátila bych se zítra, abychom pokračovali, ano?“
„Jistě, jistě, ale jestli chcete, můžete ještě zůstat,“ byl k ní velmi vstřícný.
„Ne, ne, potřebujete si odpočinout a já také,“ přesvědčovala jej.
„Když chcete, můžete samozřejmě zítra přijít, nechám to na vás. Já počkám,“ usmál se na ni a jeho víčka opět ztěžkla.
Bess jej nechala v klidu a pomalu a v tichosti se vykradla z chaloupky. Zabouchla vchodové dveře a zahradou zamířila k brance.

Bess se ještě vrátila do redakce. Budova redakce byla na pátém podlaží velké budovy v centru města. Podlaží bylo opuštěné. Do podlouhlé chodby prosvítala jemná záře z Bessiny kanceláře. Neměla ji sama pro sebe, bylo tu dalších několik stolů, za nimiž však v tuto hodinu již nikdo neseděl.
Boston´s week. Tak zněl název magazínu, pro nějž Bess pracovala. Nebyl to denník, takže se nemuselo pracovat i v noci. Uzavírka byla vždy v pátek a nové sešity šly do prodeje v pondělí ráno, či již v neděli večer.
Bess seděla před svým počítačem. Na stole měla v rámečku svou fotografii, na níž byla ve společnosti s přítelem Nathanem, mladým energickým mužem.
Bess přemýšlela o tom, co dnes Palitz řekl. Pokoušela se proto nalézt v internetovém vyhledávači nějakou spojitost mezi sobiborskými lesy a domnělými čaroději. Prahla po jakýchkoliv, byť nezaručených zprávách o nezvyklých příhodách v malebných zákoutích panenské sobiborské přírody. Nic, než zmíňky o bývalém stejnojmeném táboře smrti, či o turistických typech k cestě do východních končin Polska však nenašla. Žádné čarodějnice, nic podobného. Zkoušela to dlouho a používala při tom veškerého novinářského důvtipu. Úspěšná však nebyla. Zdálo se, že i samotné legendy o čarodějích z Bílé Rusi, jsou jen fámou. Snad ani žádné legendy neexistují. Možná si to vymyslel Palitz sám, jakožto vysvětlení toho, čeho se stal kdysi v táboře svědkem.
Bess odhodila veškeré naděje, že se jí podaří naleznout nějakou stopu, díky níž by došla k důkazu, jenž by vnesl více světla do Palitzových svědectví. Do celé té věci s tajemnem, které kdysi zahalilo nacistický tábor.
Bess si projela rukama vlasy. Zívla. Byla unavená a již chtěla počítač vypnout a odejít domů, když tu ji něco napadlo. Vzpoměla si na Palitzova slova o jedinečnosti tábora v Zahalkách, o němž takřka nikdo neví. Podle jeho slov vůbec nikdo. Jestliže byla pravda, že se o něm nedochovaly žádné historické zprávy, pak by ji jediná taková zpráva mohla přivést na stopu, tedy pokud nějaká existuje, což by však protiřečilo Palitzovým slovům. Mohl však Palitz vědět vše o potencionálních zprávách z tohoto tábora? Sám přece přiznal, že tábor nepřežil jediný, přestože v současnosti byl podle svých slov jediným stále žijícím svědkem Zahalek.
Bess naťukala do vyhledávače polské jméno Zahalki.
Ku svému podivu zjistila, že existuje toliko jedniný odkaz. Z monitoru na ni zírala tabuka. V ruském textu bylo jediné slovo v latince a to bylo ještě ověnčeno uvozovkami.
Na vysoké škole žurnalistiky, kterou Bess vystudovala, se mimo jiné věnovala studiu ruského jazyka, ale i jiných slovanských jazyků. Žádný z nich neovládala jakou svou mateřštinu, ale několik slov si pamatovala. Dokázala tak porozumět smyslu ruských i jiných textů. Vždyť to byla jedna z věcí, jež rozhodly o tom, že to bude právě ona, kdo by měl udělat s Palitzem rozhovor pro případ, že by pokulhával v angličtině. Jenže, jak se přesvědčila, Palitz tu žil již řádku let, a nebránil se s ní komunikovat v jazyce Ameriky, jeho „nového“ domova.
Klikla na odkaz a tu se na monitoru rozprostřela omšelá srtánka popsaná azbukou. Koncentrovala se pochopitelně na větu, jež v sobě nesla heslo „Zahalki“. Četla v ní: Konclagjer Zahalki???
Upoutaly ji obzvláště otazníky za názvem tábora, které byly předzvěstí pochyb o existenci tábora, jak se také dočetla dále:
Koncentrák v Zahalkách??? Je až s podivem, jaké tajemnosti obcházejí historii tohoto „možného“ nacistického koncentráku, který se mohl nacházet v blízkosti tábora smrti Sobibór, jenž byl pokořen díky našemu kapitánovi Alexandrovi Pječerskému. Neexistují žádné historické důkazy o tom, že tento tábor kdy existoval. Několik lidí však tvrdilo, že ano. Historici jsou v tomto směru skeptičtí a nevidí v existenci tábora žádný reálný základ. Tábor smrti měl celkem šestnáct pobočných táborů a o tomto sedmnáctém se vedou pře, tak jako se astronomové přou o existenci některých planet, či vědci o tom, co způsobilo vyhynutí dinosaurů. Sic se podobné přirovnání může zdát neúměrným, je zajímavé se nad problémem zamyslet.
Vyskytla se jistá polemika, že se Rudá Armáda po vstupu na území „sedmnáctky“ , tedy tábora v Zahalkách, pokousila existenci tábora zastřít. Avšak z jakého důvodu? To zřejmě nebude nikdy zodpovězeno. Proč by si Rudá Armáda zakládala na tom vymazat nějaký tábor, kterých bylo na území Polska a jiných zemí nespočet. Co by přimnělo NKVD k tomu, aby tábor prohlásili za fámu, aby si dali takovou práci s tím, aby lid přesvědčili o „nevinnosti“ Zahalek? Nad tím visí velký otazník.
Tábor oficiálně nikdy neexistoval. Pokud by se však nějak podařilo prokázat jeho skutečnost, nahrálo by to jistě revizionistům, kteří se nechávají slyšet o politických a taktických tazích, kterých se Sověti dopustili při „upravování“ osvobozených německých táborů, z nichž údajně udělali tábory s plynovými komorami, což podle těchto „nevěřících“ nahrávalo sovětské propagandě.
Potkal snad Zahalki podobný „sovětský zákrok“? I když tentokrát by se jednalo o opačný tah. Proč by chtěli Sověti popřít další z důkazů, který nepochybně hrál proti Němcům? Našli v něm snad něco, co muselo zůstat utajeno?
Příliš otazníků, příliš domněnek.
Avšak odkud to vše?
Příběh začíná v sovětském gulagu u zajatého německého příslušníka Waffen SS. Jmenoval se Hans Schäfer. O jeho dalším osudu nejsou žádné zprávy. Pravděšpodobně v sovětském koncentráku zemřel. Vyšlo najevo, že v něm s jistotou strávil 3 roky. Archivy NKVD odkryly extrakty z jeho nesčetných výslechů. Hans Schäfer byl zajat v roce 1944 na východě Polska. Padl do rukou Sovětů a putoval „severní linkou“ do gulagu. Jako s příslušníkem SS s ním bylo zacházeno obzvláště tvrdě.
Když byl donucen vypovídat o své minulosti u SS, dostal se až do období, které prožil v roce 1942 v koncentračním táboře Zahalki nedaleko Chelma. Do tábora byli povoláni s dalšími třemi četami, aby se vypořádali se silami odporu. Byli rozmístěni v okolních lesích, které měli vyčistit od partyzánů. Tábor však přepadla skupina NEVIDITELNÝCH VOJÁKŮ, kteří byli zřejmě plodem jakéhosi armádního experimentu. Jako SS proti nim neměli šanci. Tábor byl zlikvidován a s ním i speciální jednotka SS. Zbyl jen on sám.
Pohádka? Zbláznil se Schäfer v nelidských podmínkách sovětského gulagu? Těžko říct, o čem hovořil před svými vyšetřovateli.
Schäfer je však jediným, kdo s jistotou potvrdil existenci tábora v Zahalkách, a neomylně označil jeho polohu na předložené mapě. Vyznačil dokonce i místa, na kterých podle jeho výpovědi hlídkovali čety povolané k ochraně ohroženého koncentráku.

Bess byla šokována. Očekávala, že přijde na nějakou stopu, ale hned tohle! A kdo to byl vlastně ten Schäfer, o kterém se zmiňovala ruská internetová stránka? Schäfer, zvláštní jméno, pomyslela si. Rozhodla se vložit jméno do vyhledávače. Třeba měl esesák Schäfer nějaké příbuzné. Kdo ví. Třeba se dostane k někomu, kdo ji poví víc. Ale jakpak by mohl mít nějaké příbuzné? Vždyť s největší pravděpodobností zahynul v gulagu. Potomky mít zřejmě nebude. Ale, co když, co když měl děti již během své služby u SS, než jej zajali? A mezi rokem 1942 a 1944, kdy upadl do rukou Sovětů, je dvouletá propast. Za tu dobu se mohl zmínit ještě někomu jinému, než jen NKVD, čeho se stal v Zahalkách svědkem.
Bess vyťukala do políčka vyhledávače jméno Hans Schäfer. Ukázalo se jí hned několik odkazů. Mezi první patřil německý fotbalista narozený v roce 1927, jenž však neměl nic společného s SS. Mezi dalšími Hansi Schäfery však nebyl žádný náznak o jejich příbuzenské spřízněnosti s „Bessiným Schäferem.“

9

Kola odpočíval po noční směně, běmem níž přišel o svého druha Vaňku. S několika dalšími Ukrajinci z noční čety obýval jednu ze dvou chatrčí, ukrajinských kasáren, které už nyní nesly jméno po z kůže staženém Němci, jehož našli viset na „stromečku“, zavražděného neznámo kým.
Kassern des Erich Muhsfeldt. Tak zněl nápis natřený vězeňským malířem na rozkaz táborové správy a pověšený na bílou ceduli, jež byla připevněna nad brankou kasáren.
Kola se na posteli zmítal v neklidném spánku. Nepychybně se mu zdálo něco špatného. A nebylo divu. Přestál mnoho podivných zážitků.
Během snění procházel temnem noci ve společnosti svého věrného vlčáka Lajky. Tábor nebyl vidět a celý se koupal v mlze. Reflektory chvílemi zamířily k obloze a odrazily se o mlžnou clonu. Nebylo vidět nic než plot a les, jenž byl podezřele blízko. Oblačnou cenzurou se snažil proniknout krvavý měsíc. Zdáli se ozývaly dunivé hromy. Kola opatrně procházel kolem plotu a ve tváři se mu zračil prapodivný výraz. Zdálo se, že plot nemá konce. Kola se nervózně rozhlédl a tu uzřel, že jej les obklopuje ze všech stran. Polekal se. Tábor tu nebyl. Vzhlédl ke zkrvavenému měsíci, který začal ronit slzy krve. Pak sklopil svůj pohled na Lajku, jež byla stále po jeho boku. Vycenila zuby. Kola vypoulil oči a sklonil se k ní. Pes upřeně civěl do temného lesa a hrozivě vrčel. Kola k němu vztáhl paži a pes se po něm náhle se šíleným výrazem v očích ohnal. Kola se polekal a dal si instinktivně dlaně před obličej. Lajka na něj zaútočila, začala jej hryzat a povalila jej na zem. Kola zpanikařil, avšak pes ve svém zuřivém počínání nepřestával. Trhal a trhal a při tom vztekle vrčel. Když už byl Kola celý od krve, pes od něj v klidu odešel. Kola se zmateně třásl a netušil, co se děje. Bezvládně ležel na zemi v kaluži své krve. Zakrátko pozvedl opatrně hlavu, aby se přesvědčil, kde je pes, avšak nemohl jej najít. A tak se zvedl a sáhl po zbrani, jež tu však náhle nebyla. Prchal, když tu jej dostřehlo vytí psů. Vystrašeně se v běhu otočil a zaslechl čísi dusot, jenž se blížil. Zrychlil, ale stále byl v sousedství plotu a kolem se prostíral toliko les. Kroky se přibližovaly, byly velice blízko a zdálo se, že už by měl za sebou cosi spatřit, ale nic tam nebylo. Ve strachu začal křičet. Tu dusot ustal. Kola se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Rzhlížel se a náhle spatřil cosi přímo za plotem. Šlo to k němu, bylo to blíž a blíž, když vtom blesk na okamžik osvítil tu hrůzu. Těsně za plotem visela mrtvola stažená z kůže a s vyhřezlými vnitřnostmi, hlavou dolů a s nohama uvázanýma ke „stromečku“. Vedle visel Vaňka, který z kůže stažený nebyl a byl oděn do uniformy. V jedné ruce třímal luger a oči měl vyvalené stejně tak, jako oči z kůže stažené mrtvoly. Z rány ve skráni mu bředl proud rudočerné krve. Kola se lekl a uskočil dozadu, když tu se zarazil o ostnatý drát. Rázem padla opět tma. Kola se rozběhl. Chvíli uháněl a pak zaslechl podivné skučení vycházející z lesa. Zastavil se a civěl do temných stromů. Tu pochopil, že drží v ruce opuštěné vodítko. Úpěnlivě zíral přes plot do lesa, když tu se zažehl blesk. Z lesa se přímo na plot vyřítil rozzuřený pocuchaný pes, jenž na Kolu vztekle štěkal. Od pusy se mu valily sliny a pěna a z vytřeštěných očí mu kanuly proudy krve.
Kola procitl. Byl velmi vyděšený. Rychle se napřímil a vykřikl do tmy, než si uvědomil, že to, co právě prožil, byl jen sen. Dostal strach z nadcházející noci, kdy jej čekala další služba. Zakrátko mu hlavou bleskl jakýsi nápad. Rozešel se proto rychle ke dveřím, otevřel je a zamířil do vedlejší chaty. Interiér byl stejný. Protředkem procházela ulička a po stranách byly dřevěné pryčny, na nichž dřímali Ukrajinci. Kola se vrhl k jednomu ze spících wachmanů a začal s ním cloumat.
„Vasile!“ zvolal. „Vasile, vzbuď se!“
Vasil se párkrát převrátil, udělal pomalé pohyby, načež ustrnul pohledem přímo na Kolovi.
„Co se děje?“ řekl rozespale.
„Vasile, nezvládnu noční službu, musíš ji vzít za mě, máš přece volno.“
Vasil se otočil na bok a zdálo se, že znovu usne.
„Nemohu,“ rozmrzele odvětil.
Kola obešel postel.
„Sakra, Vasile, musíš to pro mě udělat, jsem úplně mimo, nezvládnu to,“ histericky mu vysvětlil Kola.
„Nechej mne spát, jsem unavený,“ vypravil ze sebe ležící Vasil.
„Já ten tlak nesnesu, je konec. Ani nevíš, kolik jsem pozřel prášků na uklidnění,“ zíra na Vasila, jenž působil dojmem, jako by jej vůbec nevnímal.
„Vasile,“ naléhal Kola.
Vasil však už znovu spal.
„Zatraceně, Vasile,“ téměř se Kola rozbrečel.
Vasil spal jako zařezaný.
„Zatraceně, zatraceně,“ dupal Kola vztekle do podlahy, nevěda si rady.

Slunce se již sklánělo za obzor a komandu jeskynního kamenolomu nadcházel konec pracovní šichty. Vorarbeiteři a kápové svolávali své vězně. Rachot zbíječek pomalu ustával. Jedna po druhé uhasínala. Znavení vězni, celí propocení, slastně spouštěli zbíječky na kamennou podlahu. Někteří z vězňů se posluhovali krumpáči. I ti ustali ve své trudné robotě. Výklopné vagonky na úzkokolejce se zastavovaly a ti, kteří dosud drželi nalámané kameny, je snášeli na hromadu. Wachmani u úpatí strážní věže před vchodem se zvolna připravovali k eskortě vězňů do tábora. Vězni se disciplinovaně seřadili do zástupu přímo v nitru jeskyně. Kápové je obcházeli a kontrolovali jejich počet. U vchodu vyčkávalo asi deset ozbrojených wachmanů. Zástup vězňů se dal do pohybu. Dva Ukrajinci se postavili do čela průvodu, další dva dozadu a zbytek se rozestoupil kolem. Tu přišla řada na mrtvé vězně, kteří byli ubiti během práce. Poslední vězni v zástupu je vzali na svá záda, nebo je položili na nosítka, aby mrtvé přinesli k večernímu táborovému apelu. Jako hardoví panáci, vlekli se vězni v zástupu uličkou z ostnatého drátu propleteného chvojím.
Nestávalo se to často, ale tentokrát byla do tohoto obávaného komanda začleněna i jedna židovka, jež sem byla za trest poslána z prádelny. Přes hlavu měla šátek. Jeden z wachmanů v ní našel zalíbení a zkoumavým pohledem ji sledoval. Když si jej všimla ona, sklopila pokorně svůj pohled. Wachman se poťouchle ušklíbl na svého kolegu, vystupil vpřed a vrhl se k židovce, jež kráčela na kraji zástupu. Pozvedla svůj vystrašený pohled a zybystřila wachmana, jenž se k ní blížil. Zpanikařila. Wachman došel až k ní a násilím ji vyrval z řadu. Vězeň vedle ji chtěl bránit. Dostal však ránu přímo do obličeje od druhého wachmana. Nebožák se sesunul na zem, načež jej další dva vězni zvedli, aby jej odvlekli do tábora.
Nebohá židovka začala vystrašeně polsky prosit: „Proše, ně, ně!“
Avšak Ukrajinec ji za zápěstí vtáhl zpátky do jeskyně. Nedokázala se mu vysmeknout.
„Tak dělej, hni sebou!“ strkal do židovky wachman, promluvaje k ní ukrajinsky.
Jeden druhému příliš nerozuměl.
„Proše pana, něch mně pan zostavi v spokoju,“ prosila dívka.
Oba se ztratili přítmí jeskyně. Vchod se jim ztratil za kamenným zýhybem. Ukrajinec mrštil s židovkou o podlahu. Vyděšeně jej sledovala ze země a všimla si, že si chystá rozepnout si opasek.
V jeskyni však nebyli sami, přestože si to oba mysleli. Jen kousek od nich bylo cosi, co je pozorovalo thermovizí. Kdesi v nitru TOHO neurčitého, se reprodukovala dívčina prosba: „PROŠE, NĚ, JA NĚ CHCE.“
Ukrajinec odhodil opasek a rozepl si kalhoty. Dívka vstala a snažila se utéct.
To NĚCO thermovizí sledovalo jak dlouhá červená paže udeřila do dívčina těla, jež se sklátilo na podlahu.
„Zůstaň ležet a nic se ti nestane,“ ukrajinsky vysvětloval voják a zaklekl dívku.
Serval z ní všechny šaty, až tam ležela docela nahá. Dívka naříkala a Ukrajinec nad ní se začal vytězoslavně chechtat. Všemu tomu přihlížela thermovize. Ukrajinec zacpal dívce ústa a sklonil nad ní hlavu.
Šeptem k ní pronesl: „Buď potichu, slyšíš, pěkně potichu,“ a znovu se rozburácel jeho mocný smích.
„Ně!“ ječela polsky nahá dívka.
Ukrajinec ji několikrát udeřil do hlavy, až se přestala hýbat.
Ta bytost byla blízko nich, avšak oni ji neviděli.
Ukrajinec dívku znásilnil. Dívce se skanula slza z oka, ale již si netroufla klást odpor. Ta bytost se k nim zvolna blížila. Když Ukrajinec skončil, uspokojeně a slastně se položil na nebohou židovku. Zakrátko vstal a nasadil si kalhoty. Dívka se s pláčem otočila na břicho.
„Neřvi, ty čupko!“ zařval a ni Ukrajinec, zasoukávaje si blůzu do kalhot. „Víš, máme zakázán pohlavní styk s židovkami. Nesmíme míchat krev,“ uklidňujícím hlasem k dívce promlouval. „Neradi bychom bojovali s další generací.“
Dívka jej však stejně nevnímala. Ukrajinec sáhl po nedaleké lopatě a napřáhl se, načež se dívka polekala a zaostřila na něj zrak. Ukrajinec ji bez váhání sekl hranou lopaty do krku. Dívčiny oči zely dokořán. Ukrajinec si myslel, že je již po ní, a tak lopatu odhodil a ustrojil se, jako by se nic nestalo. Dívka však stále žila. Hlava se jí sesula na pravou stranu a vyvalené oči plné strachu, v nichž pomalu uhasínala jiskra života, civěly do nitra jeskyně. Ze sečné rány vytékala světle červená arterijní krev. Thermovize sledovala, jak její tělo zvolna chladne – zelená. Dívce pomalu těžkla víčka, když tu cosi zpozorovala.
Podivný obrys obřího zrcadla ve tvaru velké postavy strnule stál nedaleko, jako by se o jeho plochu odrážela protější stěna jeskyně. Dívka nabyla dojmu, že blouzní, nebo že si pro ni přichází kdosi z druhé strany – ze světa mrtvých. Tiše vyřkla svá poslední, sotva slyšitelná slova.
„Jdu k tobě, strážce můj,“ a její víčka se setkala.
Ukrajinec se zarazil a tázavě na ni pohlédl. Opatrně do ni šťouchl hlavní zbraně, aby se přesvědčil, zda je mrtvá.
Vypadalo to, že z ní již všechen život vyprchal. Ukrajinec se doustrojil, přehodil si samopal přes rameno, sehl se k nahému mrtvému tělu, chytl jej za nohy a kamsi jej vláčel. Roztrhané cáry jejího oděvu táhl společně s ní. Tělo dotáhl k dřevěnému poklopu. Ten odklopil a spatřil hlubokou šachtu o průměru asi jednoho metru. Z jejích hlubin sálal chlad, pach zatuchlé vody a černočerná tma. Ukrajinec vyzdvihl tělo dívky a nasoukal jej do štoly hlavou napřed. Pustil nohy. Hlubina pohltila tělo bez hlesu. Najednou bylo pryč. Pak posbíral cáry látky, které se zakrátko též pozdravily s temnotou hluboké šachty. Ona bystost tu stále byla a pozorovala jej. Spatřila přibližující se červené tělo. Ukrajinec se rozešel k východu, zametl za sebou stopy a odešel. Zhasl všechna světla v kamenolomu. Jeskyni zalila tma. Ukrajinec se rozešel chvojím propletenou uličkou směrem k táboru. Zakrátko se zorný úhel thermovize stočil a objevila se v něm pětiprstá dlaň s drápy. Pak se ukázala i druhá paže, jež cosi vyťukala na hřbet levého předloktí. Ukrajinec se zakrátko dostal až k vratům do tábora. Přiblížil se jiný z hlídačů se psem.
„Proč tak pozdě?“ otázal se kolegy.
„Ještě jsem se zdržel v kamenolomu,“ odpověděl wachman druhému wachmanovi, jenž právě otevřel vrata brány, aby mohl jeho kolega vejít do tábora.
Jeskyně ve vzdálenosti tří set metrů za ním byla stále oděna do tmy a stále v jejím nitru cosi dlelo.
Černé mandlové oči zasazené ve stříbřitém povrchu sebou trhly. Ve tmě jeskyně zavlál trs šlahounů s blýštivými sponkami. Pohled, chladný pohled obra koupajícího se v temnotě, se koncentroval na šachtu, v níž před okamžikem zmizelo umučené tělo vězenkyně, na níž vykonal ukrajinský strážný násilný akt. Kdyby bylo možné vidět skrz masku „čaroděje“, objevil by se zamračený výraz, jenž přešel v odhodlání.
Obr spojil pěsti do gesta vyzívajícího k boji! Vyhlásil tím válku, boj, jenž se zanedlouho strhne...Už to nebude lov, nýbrž hon, hon na nadřazenou rasu...
Kola kráčel v mrákotách. Klepal se jako osika. Musel sloužit, nikdo z jeho kolegů si s ním směnu nevyměnil, a tak tu obcházel znovu. V noci, v temnotě, jež je královstvím čarodějů z Bílé Rusi. Snažil se zůstat nad věcí, ale nedařilo se mu to. Byl podrážděný. Cítil se stejně jako v noční můře, kterou snil dnešního dne po Vaňkově sebevraždě.
Lajka poslušně kráčela vedle něj. Měla vyplazený jazyk a i ona byla značně nervózní. Co chvíli vrčela a větřila cosi v hlubinách lesa.
V místě, kde se do lesa zakusovala menší mýtinka, spatřil Kola na jejím loži cosi zvláštního.
Viděl mlžnou postavu, jež se zvolna vznášela nad zemí. Lajka si lehla a dotčeně zakňučela. Schovala si hlava mezi přední natažené tlapy a nechtěla nic vidět.
To si přál i Kola. Nebylo mu však dopřáno. Duch, jenž se klidně pohyboval v dostatečné vzdálenosti od plotu, jako by se věnoval nějakému rituálu. Kola si uvědomil, že o něm ten přízrak ví.
„Kristepane,“ nezmohl se na nic víc.
Stál tam jako přimražený.
„Co se to tu děje?“ bylo mu do breku.
Cítil se jako malé děcko, které straší bratr, jenž se převlékl do kostýmu bubáka. Najednou to bylo tak opravdové. Kola si vzpomněl na své dětství. Bratr jej nenechal spát. Říkal mu o červěných očích, které jej sledují z poza okna jejich hospodářství na Ukrajině.
Strašidlo, které nyní viděl na mýtině, jež se koupala v matných odlescích světlometů ze strážních věžích, bylo opravdové. Ne, to nebyl jeho bratr. Tohle byla skutečnost.
Přesto si však Kola neodpustil tiše zvolat: „Dimitrij?!“ jako by si stále myslel, že za plotem je jeho bratr.
Už dlouho o něm neměl zprávy. Jeho bratr Dimitrij byl nezvěstný. Zřejmě upadl do německého zajetí, kde nyní čekal na příležitost propuštění výměnou za příslib služby v některém táboře, jako byl tento. Anebo by již mrtvý. Žeby jej přišel strašit po smrti? Možná mu smrt propůjčila mnohem sofistikovanější způsoby, jimiž teď strašil svého bratra.
Ne! Tohle nebyl Dimitrij.
Kola pustil svého psa a rezignovaně přistoupil k drátům. Nešikovně se jimi začal prodírat. Toužil se dostat ven, utéct z tohoto strašlivého místa, jež se stalo zhmotněním jeho nejděsivějších dětských představ.
Tu třaskl výstřel.
Kola byl zastřelen svým kolegou ze strážní věže, který si všiml, jak se pokouší dostat za vnější oplocení.
Těžko říct, zda Kolu zastřelil pro pokus o dezerci, či zda si jej wachman spletl s vězněm, jenž se dostal z nocleháren a teď se pokouší projít přes ostnaté dráty.
Ať to bylo tak či onak. Kola teď visel na ostnatých drátech. Byl mrtvý. Jeho výraz zíral do neurčita. Z otevřených úst kanula stružka temné krve.
Mlžné zjevení opustilo mýtinu.

10

Rachot zbíječek, ozvěny krumpáčů, bijících o tvrdé kamenné stěny jeskynního kamenolomu, zaplňovaly obrovskou klenbu tohoto nejobávanějšího místa v táboře. Josef Palitz dřel jako obvykle a stejně tak i jeho přítel Horowitz, jemuž ubývalo sil.
Tu se náhle jeden z vězňů zhroutil na studenou podlahu a nepřítomně zíral do prázdna. Rychle k němu přiběhl vorarbeiter a začal jej pobízet ranami hole k práci. Ostatní vězni pracovali dál. Málokterý se nechal na okamžik vyrušit tímto incidentem, který tu byl na denním pořádku. Všichni věděli až moc dobře, jak vězeň, který odmítal práci, přestože byl absolutně vyčerpán, dopadne. Odvedou jej do vedlejší kamenné komnaty s jezírkem se špinavou stojatou vodou a tam jej zatřelí, pokud ho však ještě předtím nebudou mučit.
Wachman, jenž obcházel kolem, si všiml, že vorarbeiter čelí problémům. Se zaujetím proto přistouil k vězni, jenž se koupal ve vlastní krvi a zarazil vorarbeitera gestem, v němž se dorážela žádost o to, že to s vězněm sám skoncuje. Vorarbeiter proto odstoupil a nechal Ukrajinci volnou ruku. Hierarchie byla jasná. Vorarbeiter byl jen dalším vězněm, kdežto Ukrajinec se nacházel na vyšším postu, přesto ne tak vysokém, jako Němci, ti nejvyšší páni. Ukrajinec chytl vyzáblého vězně, který sotva jevil známky života, za límec a vlekl jej, kam jinam, než do kamenné komnaty, do mučírny tohoto komadna smrti.
Hladina černého jezera se zlověstně zrcadlila pod kamennou klenbou vydlabané jeskyně, v jejímž stropě se nacházel otvor podobný sopečnému kráteru, jenž tu byl však mnohem menší. Propadal jím sem paprsek slunečníha světla, jenž se odrážel o temnou hladinu jezera. Zdánlivě to tu působilo jako v kostele.
Ukrajinec dovlekl vězně z dohledu ostaních a donutil jej klečet na kolenu tesně u kamenného břehu jezera. Wachman si pomalu sundal pušku a začal pažbou nejprve jemně strkat do vězně.
„Zkřiž ruce za hlavu!!!“ vykřikl wachman ukrajinsky.
Vězeň neuposlechl, a tak mu Ukrajinec rozdrtil tvrdou pažbou kotník levé nohy. Vězeň zasténal bolestí a roztřesené ruce sepnul pomalu na temeni. Ukrajinec odjistil zbraň. Vězeň se roztřsál a začal pronášet tiché modlitby. Věděl, že zakrátko bude mrtev.
Přestože si Urajinec myslel, že je tu s vězněm sám, nebyla to pravda. Ze stropního průlezu sledovalo jeho počínání mlžné stvoření. Thermovize se přiblížila na detail ukrajincovy pušky, jež mířila na sepnuté ruce blednoucí a klečící postavy.
„Máš strach? Máš strach, ty dobytku židovská?“ postrkoval jej Ukrajinec hlavní pušky do temene.
Vězeň nereagoval. Zíral na hladinu jezírka a stále se modlil.
„Myslíš, že tě ten tvůj BŮH vyslyší?“ posmíval se mu wachman.
Vězeň stále mlčel, připraven skonat. Konečně bude vysvobozen z tohoto nacistckého pekla.
„Jestli tvůj BŮH existuje, kde je? Proč tě nepřijde ochránit, hm?“ dělal si z něj Ukrajinec legraci. „Vy nemáte BOHA, jste zvěř, nic víc,“ pronesl nenávistně.
Žid čekal, modlil se a přivíral oči. Každou chvílí očekával výstřel a pak už jen tmu. Jenže Ukrajinec si chtěl jeho strach vychutnat, a tak s výstřelem otálel.
Z hlavní důlní jeskyně sem doléhaly ozvěny zbíječek.
Tu se uprostřed temného jezera, přímo v místě, kam dopadal snop slunečních paprsků, roztříkla voda do zpěněného gejzíru. Stále se modlící žid vytřeštil oči a zíral na podivný úkaz. Ukrajinec jen pozvedl hlavu a rychle vzhlédl ke stropu.
Tu zasyčel podivný svist. Hladina jezera ožila. Vytryskl slup vody. Židův pohled byl uchvácen čímsi nadpřirozeným. Spatřil modré elektrické výboje, těkající po vysokém, průhledném tvaru.
Obr seskočil.
Byl oděn do hávu mimiker.
Žid netušil, nač se dívá, a snad si myslel, že trpí halucinacemi.
Mlžný obr, ověnčený modrými elektrickými jiskrami, se blížil ke břehu. Ukrajinec obcházel kolem své oběti. Nyní stál k tomuto zvláštnímu úkazu zády.
„Zemřeš!“ prohlásil jednoznačně.
Obr vystoupil z vody. V tu ránu po něm přestala přebíhat modrá světla. Žid na něj civěl u vytržení, nevnímaje Ukrajince nad sebou.
Mlžný titán se jako tekuté zrcadlo přibližoval.
Ukrajinec kopl žida do hlavy. Sklátil se na podlahu. Namířil na něj hlaveň pušky, a kdyby za sebou nezaslechl podivný štíří klapot, zastřelil by svou oběť.
Až nyní se Ukrajinec polekal a otočil se. Uvědomil si, že se něco děje. Jeho pohled se setkal s čirou želatinou, jež stoupala ve sloupu nad něj. Vytřeštil oči, avšak hmota po něm chňapla. Její chapadlo mu sevřelo obličej.
Ukrajinec byl strašlivou silou odhozen na stranu. V letu upustil zbraň. Obr neotálel a vstanul nad ním. Ukrajinec se ještě nevzpamatoval ze strašlivého šoku, když tu ucítil tlak. Jeho blůza byla rozervána.
Žid stále ležel o kus dál na podlaze a nechápavě přihlížel této nezvyklé scéně. Jako by Ukajince klátil jakýsi duch. Jako by nad ním cosi bylo a zárveň nebylo.
Jeskyňkou zarachotilo silné a táhlé křupnutí.
Ukrajinec zařval. Bolestivě zařval. Svíjel se v bolesti.
Na kamennou podlahu lomu vytryskl gejzír krve. Na ukrajincových holých zádech se objevila krvavá brázda, z níž se vynořila páteř. Jeho hlava se zaklonila do nepřirozené polohy. Explodovala. Ve vzduchu visela jeho páteř i s lebkou.
Groteskní to pohled, přihlížet na jakýsi zhuštěný vzduch, jenž s sebou pryč vleče stropním otvorem v jeskyni lidskou lebku s páteří. Lebka i páteř klouzaly po stěně kamenolomu, načež vše zniklo ve skalním otvoru společně s podivným úkazem. Úkazem, jenž jako by byl materializován s horkého tetelícího se vzduchu.
Ležící žid zavřel oči.

„Zatraceně, Untersturmführere! Jak mi to vysvětlíte?“ rozčiloval se Mohre po tom, co se dozvěděl o události, jež se stala v jeskyňce kamenolomu.
„Já nevím, co se stalo, prostě to nevím. Nikdo to neví!“ obhajoval se Untersturmführer, jenž stál u okna komandatury pohlížeje na táborový apelplac.
Mohre se nervózně procházel po místnosti. V obličeji se mu zračil zuřivý a zároveň starostlilý výraz.
„Jak mohlo k něčemu takovému dojít? Přece tam byly stráže. Toto komando, komando kamenolomu, je trestní rota, a tím je nejostřeji sledováno,“ připomínal Mohre, jako by to připomínal spíše sám sobě.
„Je mi to divné stejně jako vám,“ odvětil Utersturmführer.
„Jak to, že nikdo nic neviděl?“ nedávalo to Mohremu smysl.
„Pane, toho wachmana prostě někdo vykostil.“
„Jak jej ale mohl někdo vykostit, vždyť vězni nemají zbraně.“
„A co když to neudělali vězni, pane?“
„A kdo si myslíte, že to udělal? Snad nevěříte další sebevraždě,“ posměšně konstatoval.
„To nebyla sebevražda, pane,“ tajemně a klidně prohlásil Utersturmführer.
„Tak vzpoura vězňů,“ jednoznačně prohlásil komandant. „Možná to byla práce několika vězňů,“ dodal.
„Pane!“ osočil se na něj Untersturmführer, rekapituluje: „Sám jste říkal, že je to nejostřeji sledované komando, a tak tomu skutečně je.“
„Nikdo si ničeho nevšiml? Byl jsem se tam podívat. Viník musí být z řad vězňů. Nikdo se nemohl dostat ven.
Přepočítali jsme je. Nikdo nechybí. Dostaňte to z nich, Untersturmführere, dostaňte,“ rozkazovačně naléhal komandant.
„Co když se dovnitř dostali partyzáni?“ zvažoval Untersturmführer.
„Ha, ha, ha,“ jízlivě se rozesmál velitel. „A jak by se tam asi dostali? Tou šachtou ve stropě? A jak by provedli tak hrůzný čin? Vezměte toho vězně, který u toho byl. Zeptejte se ho, Untersturmführere, dostaňte z něj pravdu!!!“ zdůraznil a zakončil: „Slyšíte?“
„Jawohl!“

K táborové revierstube, tedy vězeňské nemocnici, přiléhala nevelká chatrč, jež byla určena pro vyšetřování přestupků proti táborovému řádu. S trochou nadsázky by se tato budova dala nazvat táborovým gestapem. Ve skutečnosti se však v tak malém táboře, a k tomu ještě pobočném, nejednalo o opravdové táborové gestapo, kde by byly podepisovány tresty smrti a jiná důležitá opatření vůči vězňům.
Tábor v Zahalkách měl k dispozici jediného vyšetřovatele gestapa, který sem kdysi přišel z kmennového tábora Osvětim I., kde působil v nechvalně proslulém jedenáctém bloku, vězni nazývaném Blok Smrti.
Jmenoval se Heinrich. Nikdo nevěděl, jaké je jeho celé jméno.
Untersturmführer předal do jeho péče vězně, jenž měl být vyšetřován v souvislosti s „nehodou“ v kamenolomu. Nechtěl si totiž s výslechem špinit ruce, a proto přenechal tento úkol zasvěcenějšímu. A tím byl Heinrich.
Heinrich se nacházel v ostře osvícené štubě s okny zahalenými těžkými černými závěsy. S chladným výrazem sledoval vězně, který visel hlavou dolů na speciální kulatině. Zápěstí měl přivázené ke kotníkům pokrčených nohou. Kulatina tak procházela pod vězňovými hýžděmi. Vězeň visel celou svou vahou hlavou dolů. Kulatina se mu zařezávala do podkolenních jamek. Byl to důmyslný způsob, jemuž se Heinrich naučil právě v osvětimském Bloku Smrti. Mohl tak tlouci vězně býkovcem vší silou do maximálně vypnutých hýžďových svalů.
Heinrich si pamatoval ještě z Osvětimi, jak se vězni po obzvláště tvrdých úderech protáčeli kolem kulatiny o 360°. Totéž chtěl nyní použít při vyšetřování jediného svědka masakru, jenž se udál v kamenolomu, a kterému nedokázal nikdo přijít na kloub.
Prásk! Švihla první rána a vezeň zaúpěl bolestí.
„Tak mluv. Kdo to udělal?!“
„Já to nebyl, přísahám, já to nebyl!!!“ obhajoval se vězeň, který ke svému trýzniteli promlouval lámanou němčinou.
Prásk! Druhá rána. Vězeň se zatřásl a do očí se mu vlily slzy bolesti.
„Já to nebyl!“ začal odprošovat. „Přísahám, já to nebyl!“
Prásk! Třetí rána. Kalhotami na vězňových hýždích začala prosakovat krev.
„Nebyl to člověk, nebyl to člověk,“ chrlil ze sebe žid, jehož hlava visela vzhůru nohama a byla zakloněná dolů. Už neměl sílu, aby ji držel vzpřímenou.
„Co? Pokračuj!“ Heinrich se napřáhl, ale neudeřil.
„Vzalo si ho jezero. Jezero ožilo a zabilo jej. Já to nebyl, nebyl!“
Prásk! Čtvrtá rána.
Vězeň zakvíkl a začal plakat bolestí. Se svistem býkovce se od vězňových hýždí rozprskla krev.
„Prosím, musíte mi věřit, pane, musíte mi věřit. Říkám pravdu,“ plakal vězeň s hlavou nabobtnalou nahromaděnou krví.
„Ty židovskej hajzle. Řekni mi něco, čemu uvěřím,“ pohrozil Heinrich.
„Mluvím pravdu, byl to přízrak, přízrak. Běhaly po něm jiskry jako na vánočním stromečku. Bylo to zrcadlo, duch,“ blábolil přerušovaně.
„Ty parchante jeden, ty si ze mě budeš dělat srandu?!“ vykřikl Heinrich a bezhlavě začal tlouct vězně. Tloukl jej i do obličeje, jenž na něj civěl přímo nahoru.
Když už se zdálo, že je vězeň mrtvý, přestal Heinrich s bitím.
V tu ránu se rozrazily dveře.
Stál v nich Untersturmführer, zástupce velitele.
„Heinrichu!“ pohlédl na vězně v bezvědomí, jenž visel na kulatině a po jehož telě kanula krev.
„Ano, pane?“
„Dozvěděl jste se něco?“
„Pane, ten žid je blázen,“ vysvětlil Heinrich. „Mluví o tom, že si wachmana vzala voda, mluvil o nějakém přízraku. Prý zářil jako vánoční stromeček...nebo co to blábolil. Pane, myslím, že z něj nic nedostaneme.“
Untersturmführer se opět podíval na zmučeného žida a pak se jeho pohled utopil kdesi v neznámu. Na rtech měl vážný výraz.
Přízrak, honilo se mu hlavou. Dostal strach. Untersurmführer dostal strach. Neřekl ani slovo a opustil práh „táborového gestapa“. Chtěl být sám.

11

„Pane Horowitz, myslíte, že to, co se stalo v čera v Totenhöhle...“ - tak vězni všeobecně nazývali vedlejší jeskyni, v níž se včera odehrála jatka - „...má něco společného s partyzány?“ tiše se ptal Josef pana Horowitze, když šli další den do práce trestné roty.
„Tiše, Josefe, ať tě neslyší,“ varoval jej Horowitz.
„Pane Horowitz, SS jsou neklidní, všiml jste si. Dokonce i wachmani jsou ostražitější, než kdykoli předtím. Něco se děje, pane Horowitz. Myslím, že bychom měli přiložit ruku k dílu.“
„Blázně jeden, co si myslíš? Jak bys chtěl přikládat ruku k dílu? Jsme naprosto bezmocní. O čem to vůbec mluvíš?“ otcovky mu vyčítal Horowitz.
„O čem to mluvím? Přece o svobodě. Je tu naděje. Vidíte, podívejte!“ pobízel Horowitze. „SS vypadají, jako by dostali první úder. Jsou překvapení. V noci jsem slyšel několik vězňů, kteří si šuškali o tom, že tábor někdo střeží. Snad jsou to partyzáni, kteří nám přišli na pomoc.“
„Kéžby, Josefe, ale nesmíš v to doufat. Pokud o tom budeš mluvit, přivodíš si smrt, zabijí tě. Nejdřív tě budou mučit a pak tě zabijí.“
„Ten starý blázen, co s námi spí na štubě, ten, co pořád blábolí ze spaní, mluvil o pomstě, jež bude na SS vykonána. Prý už to nebude dlouho trvat. Tábor mají v moci tajemé síly, slyšel jste?“
„Cožpak bys mu věřil? Každý vězeň si z něj tropí blázny. Dokonce i SS z něj mají legraci. Je to jejich šašek, a proto je ještě pořád naživu. Až je však přestane bavit, zabijí ho, to tě snad nemusím vysvětlovat. Jsi mladý, snad bys takovým povídačkám nevěřil. Nás mohou spasit jedině osvoboditelé, ale i tak se odtud živý nikdy nedostaneme.“
„Pořád tatáž písnička, pane Horowitz. Nezahazujte naději tak lehko. Co se to s vámi děje? Tak pesimistického vás nepamatuji.“
„Tak, tak. Slábnu, Josefe. Dlouho nevydržím. Jsem na řadě. Už to nebude dlouho trvat a smrt si mne vezme.“
Komadno vstoupilo do jeskyně.
Začala robota. Vstup do Totenhöhle byl zabarikádován. Stáli u něj dva wachmani, kteří se nervózně ohlíželi a škvírami v prknech civěli do nitra místa masakru.
Pan Horowitz nosil těžké kameny na hromadu vedle výklopných vagonků. Josef pracoval s pneumatickým kladivem. Úkradkem se ohlížel za svým starým přítlem. Viděl na něm, že mu již nezbývá moc sil. Strachoval se o něj, ale ulehčit mu nemohl. Kdyby nebyl židem, snad by se mohl v Lagerdienstu přimluvit, aby byl vyškrtnut z trestní roty, ze Strafkompanie, a mohl dělat nějakou lehčí práci. Jenže on žid byl. Nedalo se nic dělat.
Před tím, než dopoledne vězni z kuchyně přivlekli várnice s mrzkou polévkou, aby byla rozdělena mezi vězně kamenolomu, zhroutil se Horowitz pod tíhou dalšího kamene. Kolikátý to byl? Padesátý, stý? Nezáleželo na tom.
Horowitzowo vysláblé tělo leželo zatíženo těžkým břemenem.
„Vstávej!“ pobídl jej vorarbeiter, který si všiml Horowitzowa kolapsu.
Stařec upíral vyhasínající oči ke stropu.
„Vstaň ty bestie líná,“ kopl do něj vorarbeiter.
Josef si toho také všiml. Nemohl však pomoci. Mohl se jen dívat, a to ještě ostražitě, tak, aby nebyl zastřelen pro pomalou práci.
Horowitz umíral. Kamenný kvádr mu ležel na hrudi a z koutku úst mu vytékal slabý pramének krve, jenž se vlekl jako přeslazený sirup.
„Hej, hej!“ ozvalo se ukrajinsky z jeskyně.
Vorarbeiter už sahal pro bič, jímž chtěl nebožáka uvězněného pod kamenou masou zmrskat. Zarazil se v pohybu a otočil se do nitra jeskyně.
„Nech toho. Nech ho mě,“ přistoupil k vorarbeiterovi wachman.
Ostatní vězni pracovali.
Vorarbeiter odstoupil a uklonil se wachmanovi.
Ten sundal z ramena pušku, nabil a zamířil Horowitzovi na hlavu. Třaskl výstřel, výstřel z milosti.
„Cožpak jsi neviděl, že už nemohl?!“ okřikl se wachman na vorerbeitera, který pokrčil provinile rameny.
Jak cynické. Wachman se vydával za Horowitzovu spásu a přitom jej zastřelil. Kdo ví, zda se wahmani skutečně báli, protože bylo pravdou, že dříve by si libovali v mučení vězně, kterého by nakonec také zabili.
Josefovi vytryskly slzy do očí. Praštil čelem o kamennou stěnu a zakousl se do rtů. Jeho jediný kamarád byl mrtev.
„Bože, co je tohle za svět?“ řekl si sám pro sebe a prosebně pohlédl ke kamenné klenbě jeskyně.

Z lože pískového lomu ze zvedal obrovský sloup černočerného dýmu. Okolí zahltil nasládlý pach páleného lidského masa. Začalo to! Rošt s navršenými mrtvými těly byl ověnčen stravujícími plameny, jež se dravě vzpínaly k nebi, přecházejíce v temnou clonu neprokouknutelného dýmu.
Žár, který z roštu sálal, byl neúnosný. Vězni, kteří spalování rozložených mrtvol z masového hrobu přihlíželi, museli stát o několik desítek metrů opodál. Dým pokryl oblohu a zahalil ji v denní noc. Spletenec lidského masa syčel, bublal, bobtnal, úpěl, soptil a ohořelé kosti se kutálely po jeho úbočí dolů do vykotlané jámy pod kolejnicemi, které představovaly vlastní rošt. Plyny uvnitř navršených těl se draly ven a v gejzírech tělních tekutin prskaly vzhůru jako rozžhavené magma na vulkánu z lidských těl. Na vulkánu obětí tábora Zahalki.

Modré pozadí thermovize, jež přihlížela hoření gigantického roštu z nedalekého lesa, ze zahalilo rudým závojem, jenž se chvěl jako klubka hadů. Řad červených těl postával opodál a přihlížel. Byli to vězni. Vězni, kteří byli hlídáni několika dalšími červenými těly, jež třímala zbraně. Zoom se několikanásobně přiblížil a prozkoumával jednu zbraň za druhou.
Ozvalo se nespokojené zapraskání. Thermovize se vrátila do původního rozlišení a pak se stočila do hloubi lesa, kde na sebe odíla zelenomodročernou paletu barev.

Na dně lesního údolí vřel horký vzduch. Ne! Nebyl to horký, tetelící se vzduch, a nebylo to ani dokonale čisté jezero, jež by zaplňovalo toto údolí. Tohle bylo něco docela jiného. Cosi, co nepocházelo z tohoto světa. Na dně údolí trůnila „průhledná“ stavba, objekt, cosi, co dosud nikdo z pozěmšťanů nespatřil.
Okolím zarachotila kakofonie prazvláštních zvuků, jíž dominovalo hlučné, jako by datlí bubnování do kmenu stromu.
Mlžní obři se scházeli ke své svatyni. Bylo jich několik. Každý se vracel z jiného směru. Vraceli se do svého korábu, kterým sem přilétli z neprobádaných dálav kosmu.

Jeho nekonečnem procházel signál. Signál, jenž mířil k cíli vzdálenému několik set světelných let od planety, z níž byl odeslán.

Podnebí vzdálené planety bylo nehostinné. Nebeskou klenbu pokrývala nízká oblačnost těžkých šedých mračen, z části zakrývajících zelenou oblohu. Mezi mračny vystřelovaly četné zelené blesky. Hřmot neměl konce.
Krajinu roztínaly skalní průrvy sopečného kamene, jež byly hluboké několik set metrů. Jejich údolími se vlekly gigantické řeky se zelenou, otrávenou vodou, jež připomínala tekutou síru.
Planeta byla nepochybně sopečného původu. Podnebí se chovalo nepřátelsky. Toliko v menších skalních rozsedlinách se objevovaly stopy vegetace. V kamenných úžlabinách rostly podivné houbovoté květiny vysoké tři i více metrů. Vypadaly jako vázy s chlopněmi na vrcholu, které se vlnily a v nepředvídatelných intervalech otravovaly vzduch jedovatou sprškou žlutého plynu, který vydechovaly, nejen, když se cítily ohrožené. Byla to jakási dokonalejší obdoba pozemských masožravých rostlin. Tady však tento druh rostlin zastupoval jakýsi mezičlánek mezi faunou a flórou.
Typickým zástupcem fauny tu však byly pětimetrové houby s třásněmi a klobouky, které měly v průměru i deset metrů. Někde rostly i menší exempláře, které v houštinách pokrývaly úbočí drsných sopečných skal, protkaných nekonečným množstvím jeskynních tunelů, obývaných nebezpečnou havětí. V jeskynních bažinách si libovali podivní hadovití tvorové pokrytí ostny. Jejich indigově modré oči zářily pod hladinou a čekaly na kořist. Jakmile ke břehu bažiny dolezlo podivné stvoření s růžovou srstí, brázděnou bílými šmouhami, vystřelily z hladiny chapadla, která stvoření uchvátila a zatáhla jej do hlubin.
Z jeskynní chodby právě vycházel mlžný obr, jenž se thermovizí rozhlížel kolem. Thermovize mu umožňovala vidět krajinu zřetelněji. Obr vystoupil z jeskynního tunelu a překročil skalní stezku, zastavuje se před převisem, jenž se propadal do několikaset metrové hloubky se sirnou řekou.
Z průrvy se začalo ozývat dunění, jež nabíralo na intenzitě. Útes se začal mírně chvět. Pod obrem pomalu přelétaly dva rybovité koráby, které letěly ve formaci. Byly to průzkumné koráby.
Obr náhle zpozorněl. Stál tam jako duch. Nebyl vidět. Jeho tělo bylo zhaleno závojem mimiker. Ozval se elektronický zvuk. Thermovizní pohled obra se sklopil. Na předloktí paže zakončené pěti pařáty s ostrými drápy, se cosi objevilo. Množství červených čar, rozmístěných do chaotické kombinace. Obr zachrastil a vydal typický zvuk, připomínající datlův zobák tlukoucí o tvrdou stěnu kmene stromu.
Na zařízení, které měl obr připevněné na levém předloktí, se objevil vzkaz, vzkaz z modré planety, jediné planety jedné ze slunečních soustav, na které byl život.
Obra vzkaz nepochybně rozrušil. Zavlnil se a jako by dlouho o něčem přmítal. Přestože působil toliko jako mlžná masa čehosi neurčitého, bylo poznat, že přikývl na souhlas. Že dal požehnání svým druhům, kteří se vydali lovit na naši planetu. A tam, místo lovu, našli něco jiného. Žádali teď o svolení k přípravě na velkolepý boj.
Signál prolétal vesmírem zpátky, odkud byl vyslán. Doletěl na Zem.
Povolení bylo uděleno!

12

Poslední rána byla v táboře a jeho okolí velmi mlhavá. Bylo to způsobeno prakticky tropickým počasím, jaké panovalo nad sobiborskými lesy. Jakmile slunce vysušilo všechnu mlhu, obloha se zabarvila v azurovou modř a na její klenbě se neukázal byť jediný mrak.
Dnes se Josef cítil osamocen. Nastupoval na další šichtu do kamenolomu. Bez Horowitze. Neměl, s kým by prohodil pár povzbudivých, nebo jakýchkoliv slov. Byl opuštěn. Rozrušeně pochodoval koridorem propleteným klestím a přemítal o velkých plánech. V mysli se mu zvolna hnětl plán na útěk. Přestože se mu v odpověď dostávala Horowitzova varování, že pokud uteče, bude tím mít na svědomí mnoho spoluvězňů, bylo mu to lhostejné. Kdyby ještě Horowitz žil, poslechl by, ale nyní neměl nikoho, na němž by mu záleželo. Nechtěl přihlížet nečinnosti spoluvězňů, kteří se denně, stejně tak, jako on, nechali bez hlesu a pohnutí vést na jatka jako stádo ovcí.
Tak nebo tak, říkal si. Proč bychom neměli zosnovat vzpouru? Venku někdo je. Kdyby se jim podařilo dostat se za dráty, měli by velkou šanci, že se v lese setkají s podporou. Anebo partyzáni čekají, že zahájí vzpouru a přijdou jim na pomoc. Stráží tu nebylo mnoho. Hrstka SS a pár desítek wachmanů.
Kdyby byl plán! Kdyby tak…! Jen něco vymyslet. Proč by měl utíkat jen on, když by ve vřavě vězňů by měl mnohem větší šanci? Ochromit tak SS, připojit se k partyzánům. To by bylo něco. A nemusel by si vyčítat, že svým útěkem zavinil popravy jiných vězňů. Neměl by nikoho na svědomí, jen sebe.
No tak, no tak, cítil palčivou výzvu. Jen něco udělat. Něco…

Mlžnou clonou prosvítaly temné linky ostnatého drátu. Nebylo vidět na krok. Cosi neurčitého vystupovalo z hlouby mlžného závoje. Temný bod, který se zvětšoval. A vedle něj byl menší, níže položený černý bod. Mlhou se procházel wachman se sým psem. Právě mu končila noční směna. Přejde k vratům a nechá se svým kolegou vpustit dovnitř, aby pokračoval do kasáren Ericha Muhsfeldta, kde si odpočine.
Dosud bylo ticho, dosud!
Tu se za plotem ozval podivný zvuk, jenž se zlověstně nesl mlhou. Podivný zvuk připomínající datlí zobák tlukoucí o kmen stromu. Wachman se tím nijak zvlášť nevzrušoval. Byl přesvědčen, že jde skutečně o datla.
Tu však se zvuk opakoval.
Wachman se polekal, neboť se zdálo, že zvuk vydalo něco, co stojí přímo nad ním.
Pes se mu vysmekl se sevření a zmizel v ranní mlze.
Wachman se otočil čelem k plotu. Pátravým pohledem se pokoušel prokouknout mlhu.
Z jejích hlubin náhle vystoupil jakýsi tvar. Jako by před ním stála obrovská postava ze skla.
Jiný wachman, který byl nedaleko, náhle zaslechl strašlivý výkřik. Rozběhl se. Dušně oddychoval. Dostal se k místu, kde ještě před okamžikem stál jeho kolega. Pes, kterého měl s sebou, začal zuřivě štěkat. Wachman spatřil strašlivé představení. Hleděl na vysokou mlhavou postavu za ostnatými dráty, jež pomalu kráčela zpět do lesa, nechávajíc se pohltit mlhou. Táhla za sebou mrtvé lidské tělo, které držela za levý kotník. Nakonec mlha pohltila i mrtvolu.
Ukrajinec se nezmohl na nic. Byl v šoku. S otevřenými ústy hleděl na místo, kde zmizela postava i s mrtvým kolegou, jehož telěm jako by za sebou zametala stopy po strašlivé události.
Bylo po všem.

Noci ve vězeňských ubikacích se staly horšími než kdy předtím. Nad vězni se rozprostřel nový druh strachu. Každým dnem onemocnělo hned několik vězňů najednou, a to blíže neidentifikovatelnou nemocí. Horečky byly vysoké a na tělech se objevovaly červené skvrny.
Skvrnitý tyf!
Ti, kteří jej v minulosti prodělali, se s nemocí lehce vypořádali, avšak ti, kteří onemocněli poprvé, se ocitli v ohrožení života. A mezi nimi byl i Josef Palitz!
Tatam byly všechny plány na hromadný útěk, na vzpouru.
Josef byl svědkem několika tajemných odchodů nemocných vězňů, kteří se již nevrátili. Říkalo se, že je Ukrajinci vodí do pískovny, kde je střílejí ranou do týla a pak je spalují na obřím roštu, aby nákazu vymítili. Stačilo rozpoznat sebemenší symptom nemoci, a vězeň šel na popravu. A tyto symptomy se daly nejlépe rozeznat při strašlivé robotě. Jakmile totiž propukl v táboře tyf - zatím ještě ne epidemie - nedovažovali se SS ani Ukrajinci vcházet do vězeňských bloků. Rozneslo se totiž, že jeden SS man se nakazil od vězňů a teď mu šlo o život.
Někteří nemocní vězni, kteří nepracovali v těch nejtežších komandech, byli všemožnými intrikami schováváni v táboře, či přímo na pracovištích, dokud nepřestáli krizi.
Nemocných vězňů však přibývalo a SS se báli. Povolili proto několika vězňům, aby se odebrali do vezěňské nemonice, zvané revierstube.
Mezi těmito vyvolenými se navzdory přepokladům ocitl i Josef, jenž byl osvobozen od trudné roboty v trestní rotě kamenolomu. Avšak „hospitalizace“ v táborové nemocnici nebyla vysvobozením. Vězeňští pacienti tu dostávali minimální potravinové příděly a každé ráno se obávali selekcí, které prováděl Unterscharführer SS. Vybraní vězni, kteří byli dle Unterscharführerova úsudku nevyléčitelní, putovali do přístavku ordinace, ke působil lékař pro SS. Nikdo nevěděl, co tam s nimi dělají. Žádný takový vězeň se již nevrátil.
Bylo jen otázkou času, kdy přijde řada na Josefa.

V tomto období, kdy přibývalo případů skvrnitého tyfu, kterému začali vězni říkat skvrnivka, se začalo s přestavbou nepoužívané chatrče v opuštěném cípu tábora. Původně to byl lesní domek, potom strážní domek, jehož však Ukrajinci využívali spíše k odpočinku během služby při hlídání. Na rekonstrukci této stavby se podílelo hned několik vězňů vybraných z řad zedníků. To, k čemu měla budova sloužit, vězni netušili. Nikoho z nich ani nenapadlo, že se v táboře buduje důmyslné zařízení pro hromadné popravy vězňů plynem – plynová komora!

13

„Pane, je na čase jednat!“ nechal se slyšet zástupce velitele, když navštívil komandaturu v neodkaldné záležitosti. Zastihl tu Mohreho samotného.
„Vím, vím!“ pokývl Mohre na souhlas hlavou, jako by o tom také přemýšlel. Vlastně o tom přemýšlel celou dobu.
„Stalo se tu mnoho nevysvětlitelných věcí, pane. Další wachman je nezvěstný. Dozvěděli jsme se o někom, kdo jej zatáhl do lesa, pane. Zcela určitě tam něco je. Něco, nebo někdo,“ připomněl si Untersturmführer Heinrichova slova, kterými jej „opil“ vyslýchaný vězeň po incidentu v kamenolomu.
„Něco?“ převaloval si to slovo Mohre na jazyku.
„Pane, začalo to tou podivnou událostí v pískovně. Pamamtujete? Útěk tří vězňů, z nichž jeden se dobrovolně vrátil, aby padl vysílením, hrůzou z něčeho, co v lese viděl. Proč by se vracel, kdyby se v lese potkal s partyzány? A pak to wachmanovo tělo, které zmizelo v lese beze stopy. Myslím to tělo, které bylo mrtvé, jelikož vězni jej zabili během útěku lopatou. O co tam šlo? Mysleli jsem si, že jde o nějakou nehodu, ale tím to neskončilo. Co Erich Muhsfeld, kterého jsme našli staženého z kůže, jak visí vedle pološíleného žida na stromečku? Kdo mu to udělal? Ten žid by to nedokázal, pane. A pak ta sebevražda. Wachman Ivan se prostě zastřelil, když měl noční službu. To se tu dosud nestalo. A to není všechno. Nejbizarnější je tragédie, jež se stala v kamenolomu. Někdo, nebo něco, vykostilo dalšího wachmana. Prostě vykostilo! Kdo by to dokázal? Vždyť jeho mrtvola neměla páteř ani lebku. A aby toho nebylo málo, další z wachmanů se pokusil o útěk a byl zastřelen ze strážní věže. A k tomu ten nejnovější případ o dalším wachmanovi, který byl odvlečen do lesa.“
„Co navrhujete, Untersturmführere?“
„Pane, měli bychom zajistit okolí, probádat lesy. Postupně nás něco likviduje a my proti tomu nic neděláme.“
Dobře, Untersturmführere, máte pravdu, nemyslete si, že si neuvědomuji závažnost situace. Nechám poslat pro zvláštní oddíl Waffen SS, aby nás podpořil. Oni zjistí, kdo za tím vším má prsty. A teď odejděte. Chci být sám,“ odvrátil hlavu a hluboce se zamyslel.
Untersturmführer opustil místnost.

Slunce se již schovalo za obzor. Nebeská klenba nad táborem se odíla do závoje temnoty. Mohre byl ve své komandatuře sám. Nechal tu svítit petrolejku a pohodlně seděl na křesle s rozepnutým žaketem oficírské uniformy. Seděl naproti otevřenému oknu, skrz nějž zíral na nebeskou klenbu posetou tisícero zářivými hvězdami. Z toho pohledu vyzařoval klid, zvláštní klid. Komandant třímal v pravé ruce lahev s polskou vodkou. Nápoje v ní bylo toliko po dně. Velitel se potil. Panovalo nesnesitelné vedro. Cvrkot cikád doléhal až do nitra místnosti. Mohre upřeně pařil na hvězdy. Pohledem přejížděl po mléčné dráze a zvláštní zájem věnoval jednotlivým souhvězdím. Hlavu měl plnou starostí, a tak se pokoušel odreagovat. Netušil, co se to tu poslední dobou děje a nevěděl, co bude dál, jaká je budoucnost jeho tábora. Bylo toho na něj příliš a nijak se to nesnažil skrývat. Denně tu viděl tolik hrůz a ke všem z nich dával sám rozkazy. V jakém rozpoložení asi tonula jeho mysl? Co jej vedlo k tomu, aby zde zastával funkci táborového velitele?
Komandant Mohre o sobě přemítal a přemýšlel i o své minulosti. Nejvíce jej však palčila otázka, kdo že se to skrývá v lese.
Psi se náhle rozštěkali. Ne příliš divoce, ale cosi je nepochybně podráždilo. Mohre k tomu byl lhostejný. Byl opilý a kdo ví, zda byl schopen v tomto stavu vůbec na něco reagovat. Psí štěkot zvolna ustával, až utichl zcela. Mohre se velkým douškem napil a znovu se koncentroval na hvězdy.
Některý ze psů čas od času štěkl, když tu náhle byl štěkot hlasitější, jako by přicházel z větší blízkosti. Byli to psi blíže k němu. Komandanta to však nijak zvlášť nevzrušovalo. Prostě dál seděl rozvaleně na křesle, přemýšlel a zíral na jasnou noční oblohu posetou zářivými hvězdami. Náhle cosi spatřil, cosi neobvyklého. Optický klam. Obloha se náhle zamlžila. Jako by nějaký průsvitný, čirý rosol zakryl celý okenní průzor, jímž velitel patřil ke hvězdám. Komandant nehybně seděl v křesle a pozoroval podivný úkaz. Ten zakrátko zmizel. Obloha byla rázem opět ostře viditelná. Mohre pomalu položil lahev na podlahu a zvedl se. Křeslo zavrzalo. Rozešel se k oknu, z něhož se naklonil ven. Zahleděl se ke vzdáleným plotům, kde zpozoroval siluety hlídačů, kteří nervózně střežili tábor. Pak pohlédl doprava, doleva, kde paprsky reflektorů olizovaly střechy nocleháren.
Mohre se opíral o parapet a zálo se, že se vrátí k pití. Tu však vzhlédl ke hvězdám a pohled na ně jej donutil, aby ještě zůstal. Spokojeně je sledoval. Pohledem zvolna klouzal po mlžné mléčné dráze výš a výš. Když mu štít velitelství zabránil dalšímu pozorování noční oblohy, Mohre ustrnul. Těsně na vrcholu štítu bylo cosi „přilepeno“. A vtom se dva protáhlé tvary zableskly žlutou září. Mohre se polekal, vyklonil se více z okna. Vyděšeně pátral pohledem na zdi, když tu se ozval podivný chrastivý zvuk. Velitel spatřil mlhavého obra. Nevěděl, jestli blouzní, či je příliš opilý. Mlhavé obrysy nadobro zmizely za okrajem střechy. Mohre trhl pohledem před sebe, načež vpadl dovnitř, rychle zavřel okno a zamyslel se nad tím, co právě spatřil. Byl zmatený.

Mlžný obr přeskočil ze střechy velitelství k hradbě z několika stromů, které se pod jeho vahou zachvěly. Z nich seskočil dlouhým skokem, jako by letěl, před táborovou ordinaci, za jejímiž zdmi se linul dětský pláč a křik.
Táborový doktor klidně seděl ve své ordinaci. Velké světlo ozařovalo tamní prostor a závěs pokrýval vchod vedoucí do vedlejší místnosti. Doktor seděl nad psacím strojem a pomalu a neobratně vyťukával : HLAVA BYLA ODEBRÁNA PĚTILETÉMU DÍTĚTI. Pak vytrhl papír ze stroje a za zprávu, obsahující několik technických údajů, se klikatě podepsal. V záhlaví stála adresa berlínského antropologického ústavu. Papír nechal ležet na stole a zvedl se ze židle. Na hrudi měl bílou vestu, jež byla potřísněna krvavými skvrnami. Došel ke stolku vedle lehátka. Na stolku ležela nádoba se zředěnou krví. Vedle ni byly použité chirurgické rukavice. Na lehátku poblíž leželo nahé vyzáblé dítě s nohama jako čáp, kluby jako jablky a tělíčkem v oblasti pánve nafouklým, přičemž žebra byla vystouplá, jako by se jednalo o kostlivce potaženého kůží. Tělu chyběla hlava, byla amputována. Po krku na hruď stékala z hlavních krčních tepen černá krev. Pod lehátkem ležel lékařský lavor, do něhož krev skapávala. Z chodby za závěsem se náhle cosi ozvalo. Doktor zpozorněl. Věnoval se však své práci dál. Z lavoru pod lehátkem vyňal hlavu s vypouklýma očima a ústy zejícími dokořán. Hlava dítěte byla oholená. Doktor hodil hlavu do kádě s vřící vodou.
Trvalo to několik hodin, než tkáň změkla a doktor ji mohl od kosti odstranit. Vyloupl oči, hodil je vedle, pak vytrhl jazyk s uzlinami a skalpelem odřízl tkáň z lebky. Posléze se jal speciálního kartáče, kterým lebku vydrhnul. Nakonec ji otřel hadrem. Lebku položil na připravený hadr a rozešel se do koridoru. Ten tonul v temnotě. Nevšiml si, že na týlovém okénku chybí mříž. Kráčel dál. Vešel do dveří malé místnůstky. Z protějších dveří se linul dětský pláč. Doktor si jej nevšímal. Zavřel dveře a vešel do ordinace. Odtáhl závěs a vstoupil dovnitř. Pozvedl svůj pohled a tu v něm hrklo. Jako by jej kdosi proklál šípem. Přímo před ním stál obr v celé své kráse. V levé paži třímal velkou tyč s rytinami, z jejíchž hrotů se spouštěly ostnaté koule. Jedna z nich padla do prostoru, uvázána na jakémsi lanku, jež se odvíjelo z hrotu zbraně. V druhé dlani vystavoval obr lebku dítěte, kterou před okamžikem opracoval sám doktor. Obr neměl masku, kterou tento druh obvykle nosíval. Jeho čtyři velké tesáky zakrývaly menší tlamu s ostrými zuby a jeho hadí, zpola kočičí oči, pohlédly zaujatě na doktora naproti. Tu z levého předloktí vystřelily dva bodce. U obrových nohou ležely tři další lebky, větší než ta, kterou držel obr jako Hamlet v dlani. Na tesákách visela nevyřčená otázka. Ty lebky na podlaze byly jeho vlastní trofeje.
Zakrátko se z interiéru ordinace ozval šílený, pomatený skřek. Doktor byl zabit.
Obr se vrátil do hlubin lesa, kde začal opracovávat doktorovu lebku, z níž visela celá páteř. Trofej utonula v oblaku páry. Pařáty, které měly barvu anakondy, sevřely hadici, jež začala odsávat obsah lebky. Tu začal v prostoru rotovat speciální kartáč, jenž očišťoval povrch lebky a zajížděl i mezi obratle páteře. Obr očistil velice cennou trofej. Zakrátko se lebka i s páteří čistě bělela.

V táboře se rozřinčela siréna. Psi začali štěkat a výt. Komandant dosud spal na posteli. Nyní procitl. Vstal na rovné nohy a rozběhl se k zavřenému oknu. Odkryl závěs a přes okenní tabuli sledoval sbíhající se wachmany se psy. Chvatně se nazul do vysokých holínek, vyběhl na zápraží velitelství, kde se shromažďovala skupina zmatených nacistů. Proběhl jejich hloučkem a zamířil ke stromořadí. Před ním uháněli wachmani, kteří určovali směr cesty. Komandant se v běhu narychlo upavoval. Zapínal si knoflíky rozevláté košile, třímaje v druhé ruce pomuchlanou uniformu, kterou sebral narychlo v kanceláři.
„Co se děje?“ ptal se Mohre chvátajících wachmanů.
„Stalo se něco v ordinaci,“ ujal se pokorně slova jeden z nich.
Tábor byl v pozoru. Vězni v noclehárnách se probouzeli a vystrašeně naslouchali tomuto nočnímu dění. Jejich zmatené oči probleskovaly temnem chatrčí. Slyšeli sirénu, psy a německá slova promísená s ukrajinskými. Někteří se zvedli a postavili se do uliček mezi pryčnami. Panoval tu skutečný chaos, z něhož běhal mráz po zádech.
Komandant se přiblížil k ordinaci, kolem níž již pobíhalo spoustu hlídačů. Rychle si proklestil cestu davem, jenž zatarasoval vchod a prošel do interiéru ordinace. Tu se zastavil. Pohledem přejel po místnosti.
„Bože,“ přikrl si dlaní ústa.
Tu k němu přistoupil jeden z wachmanů.
„Nevíme, co se tu stalo, pane,“ řekl.
Veliteli bylo na zvracení. Potřeboval čerstvý vzduch, a proto vyběhl rychle ven.
Právě přispěchal jeho zástupce a pohlédl na svého nadřízeného, jenž se ještě stále vzpamatovával z té spouště, kterou viděl unitř.
„Herr Lagerkommandant!“ zvolal zástupce.
„Untersturmführere, je to hrůza. Nevím, co se stalo, ale doktor je mrtvý,“ zmateně vysvětloval komandant.
„Cože?!“ zástupce se rozběhl dovnitř.
Zakrátko se tu objevil znovu.
„Bože,“ pokřižoal se. „Herr Lagerkommandant?“ nenacházel slov, otřesen tím, co spatřil. Jeho pohled se setkal s velitelovým pohledem.
Jakmile se velitel vrátil zpět na velitelství, pečlivě za sebou zavřel dveře, zatáhl pro ujištění za kliku a rychle se rozešel k oknu, aby zkusil, zda je i ono zajištěné. Pak zatáhl závěs a posadil se na křeslo. Jeho výraz byl kamenný. Potil se. Několik okamžiků zíral prázdně do zdi, načež se vrátil na postel, odkryl polštář, kde byl schovaný luger, uchopil jej pevně do ruky a pohledem pátral po místnosti. Nakonec se odebral k lahvi s polskou vodkou, chvíli sledoval, jak řetízkuje a dlouhým lokem se napil, luger třímaje v ruce. Zmocnil se jej strašlivý strach.

14

Situace s doktorem se trochu uklidnila. Znovu nastal noční klid. Noc však ještě stále neskončila. V chatrčích pro vězně spali takřka spokojení vězni dělící se o seno na nehostinných pryčnách. Jakási žena spící v ženském oddělní náhle otevřela oči, jako by cosi spatřila. Někdo tu byl a nebyli to vězni. Vetřel se sem maskovaný lovec, jenž procházel vřavu ležících vyzáblých těl. Učinil onen charakteristický praskavý zvuk. Jeho zamaskovaná, jako by na sebe lupu beroucí podobu noha, stála nyní přímo před očima oné vězenkyně, která začala hlasitě oddechovat. Těsně u ní stál ON! Náhle žena, židovka, začala odříkávat modlitbu za mrtvé Kadiš. Přítomnost onoho zjevení probudila sousední židovku, jež se zvedla a v nevíře zírala na naproti stojící mlhavou postavu, jež se ostražitě prodírala tmou. Židovka začla ječet, což vzbudilo další vězenkyně, ale i vězně za dřevěnou oponou. Nastal chaos, jemuž podlehl i samotný obr. Křik sílil. Netrvalo to dlouho a procitli všichni ve této vězeňské chatrči. Lovec zmateně patřil kolem sebe. Viděl spoustu červených těl a netušil, kam se rozejít. Rozhlížel se kol kolem. Křik zaslechli i wachmani vně chatrče. Rozrazili velká vrata, což nemohlo lovci uniknout. Dal se do pohybu. Šel přímo k nim. Vězni ječeli a stoupali si před ním na nohy. Ti, co se mu postavili do cesty, lovec hrubě odstrkával. Těla se přes sebe valila a narážela do sebe. Nikdo netušil, co se to děje. Wachmani zmateně zírali do nitra chatrče.
„Buďte zticha!“ řvali. „Ticho!“ ozývalo se ukrajinsky.
Křik vřavy židů však nepřehlušili. Zmateně se rozhlíželi po chaotizujících vězních. Mnozí po sobě šlapali. Bylo jich tu jako dobytka. Jeden z hlídačů vystřělil do trámoví. To jako by lovce pobídlo, pohlédl, kdo že to střílí... Černé náboje odskakovaly v thermovizi jako kobylky, odlétávajíce usmrcena jedna přes druhou. Vězni před lovcem, či čarodějem, ustupovali a byli hlouběji a hloubš v chaosu. Ve vedlejší chatrči zaslechli její vězeňští obyvatelé střelbu a jekot. Naslouchali. Též Josef Palitz zaslechl střelbu.
Lovec uvnitř chatrče, jejímž nitrem se prohánělo spoustu vězňů, se tlačil k východu, byl na útěku. Ukrajinci netušili, co se děje. Na pomoc přiběhli další hlídači. Sirény opět otevřely své tlamy dokořán a rozřinčely se. Psi se rozštěkali. Ukrajinci zmatečně pálili do židů, kteří se hrnuli ven. Nedokázali je však zadržet. Mrtvá těla se klátila na zem, ale to neulevilo jejich chtíči dostat se ven. Šlapali po sobě a po čerstvě zastřelených tělech. Chodba mezi pryčnami se rázem zaplnila vězni, kteří ve zmatku zašlapali svého druha, jenž se nestačil vyhnout davu. Ukrajinci dále stříleli do masy těl. Obr se konečně prodral ven z noclehárny. Cestou povalil několik těl, na která záhy šlápl. Vězni padali jako kuželky. Panoval tu strašlivý shon. Kolem Ukajince se mihl lovec v mimikrách. Ukrajinec přestal střílet a s udiveným výrazem se otočil. Spatřil mlhavou postavu, která pádila, načež náhle zmizla za rohem. Ukrajinců přibívalo a s nimi i Němců. Tu se lovec setkal s dvojicí Němců. Masa vězňů byla konečně zadržena.
Velitel ve své komandatuře, jenž se právě prbudil na úkor dalším poplachům a střelbě, jež se ozývala z vězeňského tábora, přestože nyní ustávala, třímal svou zbraň, jako by se bál vyjít ven a zkontrolovat, co se děje.
„Ať tahle noc již zkončí!“ vykřikl.
Na podlaze se povalovala prázdná lahev od vodky. Komandant se položil unaveně na postel, načež se rychle zvedl. Svůj luger nechal ležet na lůžku. Rychle se dopotácel k umyvadlu, do něhož se vyzvracel.
Wachmani zatím natlačovali vězně zpět do nocleháren. Při tom šlapali po mrtvých tělech, postupujíce ke vchodu. Vězni lamentovali a někteří plakali nad ztrátou svých blízkých, kteří při tomto masakru padli.
„Schnell, schnell!“ ozývalo se.
Wchman si všiml mrtvého těla svého kolegy, k němuž se rozešel.
Vězeň, jenž se na podlaze zmítal v bolestech prošlápnutého hrudníku vahou onoho obra, který mu toto zranění způsobil během svého úniku, pronášel tiše jakousi modlitbu.
Wachman mezitím došel k mrtvému kolegovu tělu. To mělo zlomený vaz a vytřeštěné oči, na nichž visela nevyřčená otázka. Wachman netušil, co jeho smrt zapříčinilo. Byl tak daleko od konfliktu, jenž se tu před okamžikem rozehrál. Wachman pohlédl dále směrem od noclehárny, kde leželo další mrtvé tělo. I k němu se rozešel. Nad vzhedem těla se zarazil. Zhrozil se. Břicho mrtvoly bylo otevřené. Velká kulovitá rána, jejíž okraje byly jako by od něčeho vyleptané. Wachman se rozešel ještě dál. Tu u plotu spatřil pět mrtvol Ukrajinců. Všichni v rukou třímali zbraně. Jedno tělo mělo na hrudi dvě bodné rány, z nichž se valila krev. A další mrtvola měla probodnutý krk. Kolem se povalovaly vystřílené patrony. Wachmani před svou smrtí stříleli zmatečně na všechny strany.
Wachmanův pohled spočinul na čemsi velice zvláštním. Byla to kaluž zelenožluté tekutiny, jež fosforeskovala. Sehl se proto ke kaluži a nakrátko ji sledoval. O tvář se mu odrážela pulsující fosforeskující záře. Netušil, nač právě pohlíží.
Od nocleháren se ozýval hlomoz. Ukrajinci mezi sebou živě diskutovali, vyšetřujíce masakr.

Konečně svítalo. Slunce se sice ještě neobjevilo na obloze, ale již panovalo ranní šero. Tábor byl nočním incidentem velmi rozrušen. Velitel se rozhodl jednat. Seděl ve své komandatuře naproti svému zástupci. Postavil před něj hrnek s kávou, z níž se ještě kouřilo. Komandant byl zmaten.
„Přísahám, že jsem se ještě nikdy s něčím podobným nesetkal, to přísahám. Co se to tu děje, Untersturmführere, povězte?“ vybídl zástupce jeho nadřízený.
„Něco nám uniká,“ odpověděl tajemně zástupce.
„Ať ty věci, co se tu poslední dobou dějí, páchá kdokoliv, jsme proti němu bezbranní. Prošel jsem si mnohým, ale něco podobného jsem dosud nezažil,“ svěřil se komandant a zíral prázdně do stolu.

15

Prašnou cestou, jež procházela pod bránou tábora, se batolila dvě nákladní auta s plachtou. Pod jejich pneumatikami křupal vyschlý písek a mračna prachu vířila kolem vzrušující scény, jež s sebou přinášela příslib čehosi nového.
Ze strážního domku, který se nacházel vně hlavní táborové brány – byla to červeně natřená dřevěná budka s bílými pruhy – vystoupil nadšený wachman, který zdravil řidiče obou náklaďáků a vysílal vtipné prupovídky k vojákům Waffen SS, kteří obléhali interiéry korby.
Další dva Ukrajinci otevřeli hlavní táborovou bránu stlučenou z borových větví, která nebyla proletena chvojím. Nad vlastní bránou se klenul nápis zhotovený táborovým malířem, tím samým, který nakreslil cedulku pro ukrajinské kasárna. Na vybělené borové desce se skvěl nápis:

SS – Sonderkommando Zahalki

Byla to posila. Mohre se obrátil na vlivného kolegu z Chelma, který mu sem poslal rotu vojáků Waffen SS. Rota se skládala ze čtyř čet.
Náklaďáky zaparkovaly nedaleko apelplacu a z jejich koreb vyskákali vojáci v přiblách se znakem SS a v těžké výstroji a výzbroji. Podávali si ruce s několika esesmany z táborové posádky, ale i s leckterým wachmanem, který se k nim přichomítl.
Rota se ustavila do jednořadu.
Mohre vše sledoval z okna komandatury.
Uvítáním pověřil svého zástupce, který měl z příjezdu posil nějvětší radost.
Každá ze čtyř čet měla vlastního velitele, který zopakoval rozkazy.
Ty byly jasné: zlikvidovat síly odporu, které terorizovaly toto zřízení, lesní koncentrační tábor.

Jakmile se vojáci posilnili v táborové kantýně, oplývajíce bojovným duchem a příslibem lovu na partyzány, chrabře ve formacích opouštěli v jednotlivých četách táborové brány.

16

Zakrátko se již první četa vnořovala do lesa, jenž byl před nimi mezi kmeny zabarven domodra. V popředí se totiž rozléhalo spoustu lesních rozsedlin a vlekoucích se údolí, z jejichž lůn stoupala ke stromům mlha, jež nabírala v paprscích vycházejícího slunce matnou modř.
Zakrátko v lese zmizeli i ostatní tři čety.
První četa se vydala na jih, zbylé na ostatní světové strany. Vojáci první čety našlapovali na udusané borové jehličí a klestí. Povětří bylo prodchnuto libou lesní vůní, jež byla zvláště dnes velice intenzivní. Koruny borovic se vzájemně proplétaly a tvořily tak obrovský lesní strop, jenž do nitra lesa propouštěl toliko odrobinu denního světla.
„Hansi, slyšel jsi, proč tu jsme?“ tiše se zeptal SS-mann hodnostně vyššího Rottenführera, jenž kráčel před ním.
„Přece kvůli partyzánům,“ odvětil Hans.
„Slyšel jsi, co se povídalo v táboře, co se tam děje?“ nepřestával vojín pokládat otázky.
„Jsou to jen povídačky. Útočí na nás partyzáni a my je musíme do jednoho pochytat a poslat je tam, kam patří,“ odvětil Hans.
„Vím, že ty jsi se s partyzány již setkal, ale pro mne je to poprvé.“
„Jo, jo, cožpak tě v Hilterjugend nenaučili se trochu ovládat?“ pokáral jej Hans.
„Promiň, ale boj s partyzány se prý řadí mezi nejtěžší...“
„Ale naše jednotka je jednou z nejlepších. Už jsme si poradili s horšími věcmi.“
„Pověz mi něco o tvých zkušenostech s partyzány."
„Až jindy,“ odbil jej Hans.
„Prosím...“ žadonil voják.
„Bylo nás deset. Tehdy jsme se vraceli do tábora. Panovala noc a my jsme bloudili lesem. Bylo spoustu sněhu. Stalo se to v zimě. Byli nemilosrdní. Nevím, kolik jich bylo, ale rozhodně byli v přesile. Nějak se dozvěděli, že tamtudy budeme procházet a napadli nás. Vyřítili se z houští, spustili se ze stromů. Najednou byli všude. Jen někteří z nich měli pušky. Ostatní nás ubíjeli klacky a kamením. Ledva jsem se stačil vzpamatovat, ležel jsem na zemi a pohlížel do korun stromů nade mnou. Pak se mi zatmělo před očima a já se probudil, až když mi byla hrozná zima. Nemohl jsem se pohnout, byl jsem zapadaný sněhem. Mysleli si, že jsem mrtvý jako ostatní, a tak mne jen zahrabali do sněhu, aby smetli stopy. Necítil jsem tělo. Sebrali mi šaty a já ležel nahý pod vrstvou sněhu. Najednou jsem nevěděl, co tam dělám a jediné, na co jsem se zmohl bylo, sfouknout si sníh z obličeje, abych mohl lépe dýchat. Cítil jsem, jak mi mráz prolézá do morku kostí, ale nemohl jsem nic dělat. Jen jsem tam bezvládně ležel. A tu se seběhli vlci. Slyšel jsem, jak přímo vedle mé havy hryžou mé mrtvé kamarády. Trhali je na kusy. Čekal jsem celou věčnost, až přijde řada na mě a oni mne sežerou zaživa. Úplně bezbranného. Naštěstí odešli, aniž by se mně dotkli. Asi se nasytili, než došli ke mně,“ ponořil se Hans do vyprávění a o trochu hlasitěji dodal. „Ležel jsem tam osm hodin, než mě našli. To už jsem nebyl při vědomí a trpěl jsem omrzlinami. Nevím, co mě udrželo při životě. Možná to, že jsem byl v tom sněhu, nevím. Vlci jsou jako partyzáni, loví, loví nás, jsme pro ně lovná zvěř. Neřídí se vojenskými pravidly. Válka proti těmto lovcům je nemilosrdná.“
„Proč jsi vlastně nastoupil k Waffen SS?“ naivně se otázal vojín.
„Blázníš? Jsme elitní jednotka. Každý po tom touží. Jsme Vůdcova osobní stráž, že?“
„Odkud vlastně pocházíš?“
„Z Rakouska,“ odvětil Hans.
„Ani nevím, jak se jmenuješ dál, jaké je tvé příjmení...“
„A záleží na tom?“ pátravě si jej prohlédl Hans.
„Víš, jestli máme umřít, chtěl bych padnout po boku přítele.“
Hans se usmál a pak vyřkl: „Jsem Hans Dutch Schäfer.“
„Dutch Schäfer?“ převaloval si toto zvláštní jméno vojín na jazyku.
„Mí předci pochází z Dánska. Mají ryzí nordickou krev. Náš rodokmen je dalekosáhlý. Byli jsme rodina ovčáků, víš?“ vysvětlil mu Hans, dodávaje: „Na škole mi neřekli jinak než Pastýř. To byla má přezdívka Schäfer.“
„Máš rodinu?“
„Mám přítelkyni.“
„Já rodinu také nemám, ale až ji jednou budu mít,pojmenuji syna po našem vůdci,“ hrdě pronesl vojín.
„Chtěl bych mít syna. Chtěl bych, aby byl také členem elitních jednotek, vojákem, takovým, jako jsem já. Jmenoval by se Alan.“
Skupina postupovala dál. Všude kolem byly jen stromy. Území tábora bylo již dávno mimo dohled. Někteří už ani nevěděli, na které straně se nachází.
„Zakrátko bychom měli dorazit k zákopům, které tu byly vykopány prvními vězni tábora,“ vysvětloval velitel. „Nemá smysl, abychom chodili po lese. Počkáme v zákopech. Včera napadli partyzáni tábor v noci. Nevzdalujte se od zákopů, snadno byste tu mohli zabloudit,“ rozdával velitel rady. „A dejte pozor na ostnaté dráty, kterých je tu spoustu nataženo. Pokud se dostanete do nesnází, spojte se s ostatními četami. My máme za úkol hlídat toliko jeden okruh. Když bude nutné a bude nejhůř, doběhněte pro posily.“

Schylovalo se k noci. Vojáci všech čtyř čet se již utábořili. Kolem tábora vykopali provizorní zákopy. Všichni seděli utahaně v jámách, vetšinou na svých batozích se zásobami. Někteří z vojáků měli sundané přilby.
Hans Dutch Schäfer si nedbale kontroloval samopal. Ovzduší věstilo bouřku. Bylo dusno a teplý vzduch se tetelil mezi kmeny borovic. Vojákům stékal pot po tvářích.
„Zatraceně, to je horko,“ postěžoval si Hans.
„Vypadá to na pořádnou bouřku,“ odvětil jeho nový kamarád.
„Doufám, že koruny stromů nepropustí příliš vody,“ vzhlédl ke korunám Hans.
Přes husté koruny borovic toho však příliš vidět nebylo.
„Jsem zvědav, jestli na někoho narazíme!“ vzrušeně se svěřil Hansův kamarád.
Velitel čety seděl úplně na kraji.
Vysvětlil: „Jakmile padne tma, polovina se uloží a bude spát. Druhá půlka zatím bude hlídkovat. Když bude sebemenší podezření útoku sil odporu, vyhlásíme poplach. Nemůžeme si dovolit žádné ztráty a náš zásah musí být stoprocentní,“ vysvětloval velitel pomalu se zvedaje.
„Dávejte pozor, abyste nezaměnili členy z ostatních čet s nepřítelem, kdyby snad mělo dojít k rozsáhlejší akci. Máme za úkol hlídat jižní revír kilometr od tábora.“

Severní četa měla stejný počet členů jako jižní. Utábořila se v blízkosti palouku s vysokou travou. Palouk mírně stoupal k hranici lesa na obzoru. Tato četa si mezi kmeny vpletla velkou celtu, pod níž se choulila polovina vojáků. Ostatní hlídkovali mezi stromy.

Padla noc.

Hans Dutch Schäfer byl se svým kamarádem v hlídkující skupině, jež křižovala mezi stromy.
Předpokládaná bouřka nenastala. Do nočního ticha se občas vmísil jen cvrkot cvrčka.
Tu se náhle ze tmy vynořila postava, která oba vylekala. Instinktivně zamířili hlavně pušek na přibližující se objekt, a užuž se chystali vystřelit, když v tom je zarazil hlas: „Hej, to jsem já. Vracím se z obhlídky. Byl jsem až u tábora,“ objevil se jim jeden z vojáků.
„A cos zjistil?“ otázal se jej Hansův kamarád.
„Zdá se, že je vše v pořádku,“ odvětil průzkumník. „Asi mají strach. Ví o nás. Ty svině partyzánský, až je dostanu na mušku, rozstřílím je na cucky.“
Hans, jakožto zástupce velitele čety, nebyl výsledkem průzkumu k tábru spokojen. V jeho pravomoci bylo, aby vyslal hned dva vojáky, kteří měli kurzovat mezi táborem a stanovištěm v lese. Těmi dvěmi určenými byli nejmladší z celé čety. Působili nezkušeně, ale takovouto příležitost toliko vítali, neboť se chtěli četě něčím zavděčit. I přes jejich vnitřní strach z nich vyzařovalo hrdinství.
Za pár okamžiků zmizeli ve tmě. Mířili k táboru.
Cesta k táboru byla bezproblémová. Mezi stromy sledovali vnější táborové oplocení a kmitající se světlomety postavené vysoko na strážních věžích. Tábor působil jako zatopené město, k němůž připlouvají ponorky s podvodními světly v touze po kořisti. Odkudsi z tábora zaznělo zaštěkání psa.
Jak tak dvojice mladíků pozorovala noční tábor, ozvala se jen několik metrů za nimi dutá rána. Oba trhli hlavami dozadu a namířili zbraněmi do tmy. Následovalo zapraskání větévek a dunivé, velice silné kroky, jež je obcházely v kruhu. Zmatení a vystrašení vojáci, kteří krom kroků slyšeli i silný tep svého srdce, mířili zbraněmi na neznámý a neviditelný cíl. Polila je hrůza. Celé tělo jim zdřevěnělo. Najednou se nedokázali pohnout. Kroky je stále obcházely. Nebylo pochyb, že je někdo v jejich těsné blízkosti.
„Halt! Wer ist dort?!!!“ vydral se z hrdla jednoho ustrašený výkřik.
Bez odpovědi.
Tu mezi oba vojáky cosi dopadlo a narazilo to do kolene jednoho z nich. Voják se polekal a zachytil kutálející se bělavý předmět. Když jej pozvedl před oči, aby si jej mohl ve tmě prohlédnout, zjistil, že v dlani třímá lidskou lebku.
Mladíci ani na okamžik neotáleli a vyrazili do hlubin lesa. Uháněli jako pomatení. Byl slyšet toliko jejich hluboký panický dech doplňovaný hektickým bušením jejich srdce. Měli pocit, že je někdo sleduje, že cosi uhání přímo za nimi a natahuje se to po nich. Na slova jim nezbýval dech. Toužili volat o pomoc, ale to nemohli. Jednak pro to neměli sil a zadruhé by za podobné chování byli jistě potrestáni. Tak se přece vojáci SS nechovali.
Uběhli dvě stě metrů a tu se svalili do křovin, kam si zalezli jako štvaná kořist.
Nastalo ticho, kolem panovala nepropustná tma.
„Co teď, kde je?“ ozvalo se šeptem.
„Kde je kdo?“
„Co to bylo, viděl jsi tu lebku?“
„Nech toho, nebyla to lebka...“ přesvědčoval jej druhý hlas.
„Byla, držel jsem ji v ruce. Byla to lidská lebka.“
„Nech toho!“ okřikoval jej stále dokola druhý, ještě vystrašenější hlas.
„Ztratili jsme se, že jo?“ ozvalo se s obavami.
„Pssst!!!“ zasyčelo a už bylo naprosté ticho.

17

Polovina severní čety hlídkovala. Čtyřčlená skupina obcházela kolem tábořiště. Jeden z vojínů se náhle zastavil a utkvěl pohledem na vysoké trávě. Nedbale a unaveně se opřel o kmen borovice. Rozednívalo se a na okolí se snášel mlžný závoj. Na obzoru se pohupoval vybledlý kotouč Měsíce. Voják zvolna přeměřoval pohledem vlnící se trávu v ranním vánku. Panovalo ticho, mrtvolné ticho, jež by se dalo krájet. Bylo tak tíživé, až z něj pískalo v uších.
Tu spočinuly vojákovy oči na nezvykle se třepotajícím trsu trávy. Spatřil siluety tří postav, jejichž výšku nedokázal kvůli vzdálenosti odhadnout. Postavy nebyly příliš vidět. Vojákovi připadaly jako tři přízraky, duchové, kteří zvolna kráčeli přímo k němu. Tu spatřil těsně nad travou podivné předměty. Hole, na jejichž koncích se pohupovaly ostnaté koule.
„Hej,“ špitl uneseně voják na vzdáleného kolegu, který se chystal zapálit si cigaretu.
Kolega se na něj otočil, ještě než stačil hrot cigarety zažehnout.
„Někdo tam je?“ ukázal před sebe voják do trávy.
Mlhavé siluety náhle spočinuly na místě. Slyšely jej. Nehýbaly se.
„Ježíši,“ strnul vojákův kolega při pohledu na jakýsi obří šíp, jenž se náhle vyhoupl do vzduchu, jako by sám od sebe. Během několika vteřin byl šíp položen do vodorovné polohy, načež se ozval zvuk, jako by byla napínána struna. Tu se šíp vymrštil obrovskou rychlostí přímo vpřed a ve zlomku vteřiny proklál vojákovo tělo, které přišpendlil ke kmeni borovice.
„Poplá...!!!“ vykřikl jeho kolega, ale již nestačil dopovědět, neboť i on byl zasažen šípem, a to přímo do hlavy. Tuto trofej si lovci rádi odřekli. Vždyť toto už dávno nebyl lov, za kterým sem přiletěli. Toto byla osobní věc, do níž se rozhodli zasáhnout.
Několik dalších vojáků se seběhlo ke krvácejícím tělům s šípy, které jim trčely z těl.
„Odkud to přišlo, kde jsou!!!“ křičel velitel kolem sebe a vydal rozkaz, aby všichni zalehli. Několik vojáků však neuposlechlo a začali bezhlavě střílet do trávy, kde cosi spatřili.
Zbraně Lovců náhle zmizely, obaleny maskovacím systémem.
Před velitelem roty, jenž ležel na zemi v trávě, připraven každým okamžikem vystřelit, se objevil trojúhelník tří červených bodů, které v paprsích vycházely odkudsi z neurčita, rozptýleny hustou mlhou. Trojúhelník červených teček klouzal po zemi přímo k vojákově hlavě. Než se velitel stačil na cokoliv zmoci, vystřelil z korun borovice nad ním gejzír modrého ohně, jenž vzdáleně připomínal kulový blesk. Ten se ve spršce safírové modři snesl mezi velitelovy lopatky, kde žhavá koule vypálila strašlivý kráter do lidského masa. Zároveň se ozval praskavý zvuk. Několik vojáků v těsné blízkosti tohoto světelného a smrtícího úkazu na okamžik osleplo. Strhla se panika.
Velitelův zástupce se převalil a pohlédl do korun nad sebou, když tu spatřil fantastický obraz letící postavy, jež byla průhledná a přeskakovala z jedné větvě borovice na druhou, než ji stačil někdo další také zpozorovat.
Zástupce velitele čety vystřelil směrem do korun. Ostatní jej následovali, přestože netušili, po čem střílí. Strhla se strašlivá palba. Nastal zmatek, nekontrolovatelný chaos. Vojáci Waffen SS stříleli na všechny směry. Pod rachotem samopalů se ozýval strašlivý lidský řev. Dvojice vojáků pohlédla směrem, odkud ryk zaburácel, když tu se jim před očima ukázal srašlivý výjev. Další z vojáků byl sražen k zemi, nohy mu vystřelily do vzduchu a tělo rychle klouzalo prostorem k jedné borové větvi. Jen tak, vzduchem. Hlava visela bezvládně dolů, stejně jako ruce a z nosních dírek odkapávaly škraloupy temněrudé krve. Voják vypadal jako právě poražený králík.
„Mein Gott, mein Gott, was ist das, was ist das denn?!!!“ ozývalo se dokola.
Zakrátko vzduchem zasvištěly ozubené koule a rozdrtily lebku dalšímu vojákovi.
Četa byla likvidována, vyhlazována, masakrována.
Jediné, co zaslechli členové západní čety, byl vzdálený řev a neustávající střelba.
Velitel západní čety vyděšeně pohlédl kamsi do stromů a vydal rozkaz: „Schnell, schneller, musíme tam, musíme je podpořit. Jistě potřebují posily!!!“
Ozvěna střelby a šíleného řevu zvolna ustupovala, až utichla zcela.
Když dorazili členové západní čety na místo, uvítal je smutný obraz nelítostného pohřebiště. Tábořiště bylo zničeno a na větvích okolních stromů viseli všichni členové severní čety. Co však bylo nestrašnější, že všichni do jednoho byli vysvlečeni z kůže. Žádnému z nich však nechyběla hlava. Krví zbrocené svalstvo v plástvech pokrývalo vystouplé hrudní koše. Viseli tu jako stažení králíci s obnaženými zuby, jejichž čelisti byly pokrouceny do strašlivých gest. Vypouklé oči bez víček civěly do prázdna.
„Kristepane!“ pokřižoval se velitel západní skupiny.
„Přišli jsme pozdě,“ konstatoval jeho pobočník.
„Pozdě?“ vysmál se mu velitel. „A vy byste u toho chtěl být?“ ukázal vůdce na stažené mrtvoly v korunách borovic, které působily groteskním dojmem nazdobených vánočních stromečků.
„Ale pane...“ zarazil se voják, jelikož poznal, že se velitel bojí, což u něj nebylo obvyklé. Bojoval za Vůdce a nikdy by necouvl. Ale teď?!
„Pryč odtud, pryč,“ zavelel velitel a zmateně odváděl svou četu do bezpečí.
„A co partyzáni?“ oponoval pobočník.
„Tohle nebyli partyzáni,“ konstatoval velitel a vydal se do čela skupiny, jež se nedisciplinovaně hrnula zpátky do tábora jako do pevnosti, kterou budou nuceni bránit, aby přežili!

Jakmile se vrátili členové západní čety do tábora, ohlásili vše vedení.

Velitel zakrátko svolal poradu. Bylo tu několik esesáků včetně zástupce velitele.
Kommandant Mohre k němu vzhlédl a vystrašeně se otázal: „Proč tohle dělají?“ a přitom se díval z okna komandatury přes nádvoří k lesu.
Po krátké zámlce pokračoval: „Proč takhle jednají? Tak se přeci partyzáni nechovají. Je to divné. Nechali tam zbraně a výstroj. Proč?“ otočil se komandant na Untersturmführera.
„Nevím pane, také to nechápu,“ prohlásil rezolutně zástupce.
„Během chvilky zlikvidovali celou četu a ani jeden z nich nepadl,“ podivil se velitel.
„Nechápu, proč tak zohyzďují ta těla?“ pokrčil rameny Untersturmführer.
„Ani já ne. Ta těla prý visela vysoko ve stromech, ve větvích. Vytáhli je tam během okamžiku. Západní četa za nimi vyrazila hned po rozřinčení střelby, a když dorazili na místo, spatřili již jen mrtvá těla.“
„Co je vedlo k útoku?“ otázal se Untersturmführer.
„Zvláštní situace,“ pokrčil velitel obočím. „Ježíši, kruci. To je to poslední, co jsme potřebovali. Vše jde tak hladce, naše poslání se naplňuje a teď tohle!“
„Možná bychom měli informovat vyšší místa, poslat pro Wehrmacht,“ navrhl podřízený.
„Blázníte, tisíce vojáků kráčí den co den na frontu, abychom zvítězili. Denně jich tam stovky padne. Každý, kdo může, jde na frontu. Tábory jsou denně ochuzovány o vojáky a nahrazovány Ukrajinci. Snad si nemyslíte, že sem někoho pošlou. Všechny, co jsme měli k dispozici, jsme využili. Copak nejsme schopni se sami vypořádat s tímto problémem. Musíme si vystačit sami. Jsme SS. K sakru, tohle je válka, Untersturmführere, jsme ve válce,“ opakoval Mohre.
„Co tedy navrhujete?“ otázal se zástupce, otočiv se k veliteli a začal nervózně přecházet po místnosti.
„Já nevím, více vojáků zkrátka nedostaneme, a ty, co máme, nám zkrátka nestačí. Slyšel jste, co dokázali s jednou četou. Naši lidé jsou tam v lesích snadným cílem. Partyzáni tam jsou jako ryba ve vodě a my si nemůžeme dovolit přijít o ty, kteří nám ještě zbyli,“ vážně vysvětloval komandant.
„Nuže, stáhneme je, stáhneme zbytky čet?“ otázal se zástupce.
„To bude nejlepší, nejsou tam v bezpečí. Netušil jsem, že to takto dopadne. Je tam příliš partyzánů. Pravděpodobně mají skvělé vybavení.“
„A co když se nakonec probijí do tábora?“ polemizoval zástupce.
Na to komandant neodpověděl.
„Slyšel jste přece, co dokázali venku.“
„Když nejsme schopni hlídat tábor zvenčí, tak jej budeme hlídat zevnitř. Posílíme hlídky. Budeme hlídat každičký cíp. Použijeme na to všechny, které odvoláme z lesa. Hlavně nesmíme ztrácet hlavu. Nezapomeňte, že jsme ve válce. Tohle je válka!“
„Kde berou tu odvahu se nám postavit? Zaútočit na nás?“
„V tom lese může být kdokoliv, cokoliv,“ zdůraznil tajemně komandant.
Jejich pohledy se střetly.
„Nejspíše vidí, co se tu děje. Jdou po nás, jako by nám to chtěli oplatit. Zabíjejí jako barbaři.“
„Chcete říct, že jim jde o pomstu?“
„Snad, zatím to tak vypadá.“

18

Bess se vrátila od Josefa Palitze zpět do redakce. Tu začala přemítat nad otázkou, zda by nestálo za to napsat o Palitzově příběhu rovnou knihu, aby tak kráčela ve šlépějích slavné britské novinářky Gitty Sereny, jenž před lety vydala knihu Into that Darkness postavenou na rozhovorech s bývalým komandantem Treblinky Franzem Stanglem. Tuto knihu četla, jakožto součást přípravy na setkání s Palitzem. Kniha ji byla doporučena jako jedno z nejdůležitějších děl o holocaustu, jaké kdy vzniklo. Jenže Gitta měla ve své knize i výpovědi jiných členů Treblinky, a to jak vězňů, tak Stanglových podřízených. Kde ona měla sehnat někoho dalšího, kdo by pomohl vnést pravdu do tábora v Zahalkách, který oficiálně neexistoval? Umanula si proto, že bude pokračovat v pátrání po stopách Hanse Schäfera.
Seděla před počítačem a znovu vyťukávala Schäferovo jméno do prohlížeče.
Už to chtěla opět vzdát, když tu narazila na dokaz na jakéhosi neworského detektiva jménem Roger Schaefer.
Že ji to nenapadlo dřív, plácla se do čela. Přehlasované „a“ bývalo mnohdy nahrazováno literou „e“. A tato její heuréka byla o to intenzivnější, když na stránce věnvané Rogeru Schaeferovi objevila prapodivné zmíňky o „lovcích z vesmíru“, kteří v roce 1994 terorizovali New York.
Lovci z vesmíru, usmála se Bess a začetla se od článku věnovanému Rogerovi.
Název článku zněl: Schaeferovic kluci kořistí vesmírných monster.
Paranoia v rodině, anebo vyvolení, jimž bylo dopřáno setkat se s třetím druhem? Roger Schaefer, do roku 1994 detetiv newyorské policie, se nechal slyšet o hrozbě útoku mimozemských lovců na lidstvo. Schaeferův mimozemský lovec byl dva a půl metru vysoký, měl speciální maskovací kamufláž, takže byl takřka neviditelný, na hlavě nosil kovovou masku se sadou čoček a pohyboval se neuvěřitelnou rychlostí. Podle Schaeferových slov měl výjimečně bystré smysly a lovil pro zábavu...
Zajímavé, jaká to kletba postihla sourozence Schaeferovi. Rogerův starší bratr Alan, spíše znám pod jeho prostředním jménem Dutch, totiž v roce 1987 tvrdil, že se s podobným monstrem – lovcem z vesmíru – setkal kdesi na pomezí Kolumbije a Panamy. Tehdy prý tento „lovec“ vyvraždil celý jeho záchranný tým. Dnes již mrtvý generál Philips, jenž si tehdy Dutche najal, však tvrdí, že se nikdy nic podobného nestalo a že Dutchovy historky jsou jen výplodem jeho bojem unavené fantazie..
Zvláštní je, že tentýž generál Philips se o osm let déle zapletl do newyorského případu, v němž sehrál klíčovou úlohu mladší Dutchův bratr Roger. Ten naopak tvrdil, že se setkal hned s několika lovci z vesmíru a že jednoho z nich dokonce zabil; podržte se, přímo na břehu obřího kráteru ve Střední Americe, jenž byl údajně způsoben samodestrukcí tvora, jehož porobil bratr Dutch. Roger se v roce 1994 vrátil na místo bratrova finálního duelu, a co se nestalo, i po osmi letech tu byl lovec z vesmíru, který šel tentokrát po něm. Učinl tak proto, aby vnesl rozřešení do masových a brutálních vražd, které v parném létu 94 zachvátily New York.
Nejúchvatnější je Rogerova historka o vesmírné lodi, jež se zmaterializovala nad jednou newyorskou ulicí, aby z ní následně vystoupila četa neviditelných lovců, kteří lovili členy narkomanského podsvětí. Mimo jiné prý titíž lovci měli na svědomí i masakr v jedné newyorské střelnici, jež si nepřeje být jmenována.
Jakékoliv důkazy o přítomnosti „cizích lovců“ však chybí. Roger tvrdil, že se svým parťákem Rashem ukořistili masku jednoho lovce a že sám Roger měl v krku implantovanou štěnici, podle níž jej lovci stopovali.
Po údajném odletu celé lovecké flotily, jejíž lodě se vznášely v maskovacím modu nad New Yorkem, však žádný z těchto „důkazů“ nikdo z nich nepředložil. Podle obou policistů, Rogera i Rasheho, existuje několik svědků newyorských událostí, kteří však nepromluví, neboť jsou hledanými kriminálníky.

LA v pařátech vesmírného monstra.
Oba Schaeferovic kluci jsou nezvěstní. Zmizeli beze stopy. Dutch již před lety, Roger po ukončení své služby. Rashe žije se svou rodinou v Portlandu a k těmto událostem se nehodlá vyjadřovat. Je tu však další spojitost mezi domnělými lovci z vesmíru, která je možná ještě pikantnější, než ty předchozí.
Jistý černošský policista, poručík Mike Harrigan potvrzuje výpovědi Schaeferů svojí vlastní verzí o návštěvě vesmírných lovců. Podle něho se něco podobného stalo v Los Angeles v roce 1997, tedy pouhé tři roky od událostí v New Yorku. Harrigan, který tou dobou bojoval v křížové palbě drogových gangů, se prý setkal tváří v tvář s neviditelným lovcem, který jej nakonec vlákl do své lodi, jejíž stěny byly dekorovány staženými a vydělanými kůžemi a na oltáři byla galerie vybělených lebek, které nepocházely pouze z tohoto světa. Poznal v nich lebky xenomorfních tvorů, kteří se stali kořistí pro lovce.
Ani Harrigan však nenechává peprnosti opodál. I on prý zabil lovce, a to zásekem jeho vlastního disku do břicha. Když se pak kolem něj zmaterializovala celá posádka lovců v nitru jejich lodi, podal mu jejich vůdce mušketu z dob války Jihu proti Severu. Harrigan tuto darovanou mušketu předložil jako důkaz, přestože si neuvědomil, že se toliko zesměšňuje, když tvrdí něco takového, a předkládá důkaz, který mohl získat kdekoliv. Obdiv by si zřejmě vysloužil pouze u sběratelů starožitností.
Co však vede všechny tyto lidi k tomu, aby nás přesvědčovali o mimozemských lovcích, zůstává velkou záhadou. Jejich příběhy jsou jistě šťavnaté a přinejmenším by uspokojili lecjaké filmové scénáristy či spisovatele vědeckofantastické literatury, ale stát si za tím, že se něco podobného skutečně stalo, je bláznovstvím.
Vypadá to, že by psychiatrické léčebny měly vyčlenit speciální oddělení, jež by neslo název: Oddělení pro paranioky, kteří věří v neviditelné lovce z vesmíru.

Jenže jak najít ty dva Schaefery, kteří jsou nezvěstní? Jistě se o to mnozí již pokoušeli, ale bez úspěchu. Kde jsou? A jakou mohou mít spojitost s „jejím“ Schäferem“? Není tu snad příliš náhod najednou? Žeby byli tito dva Schaeferové syny „jejího Schäfera“? Nebylo by potom však bláhové věřit v to, že jenom Schaeferovic, tedy výjma onoho Harrigana, byli vyvolenými, kteří se setkali s lovci z vesmíru. Žeby otec, Hans, započal tato „setkání s třetím druhem“ a jeho synové by pokračovali v jeho stopách?
Teď však nebyl čas na to pátrat po spojitostech. Nebyl čas na to hledat ve světě Schaefery, Harrigana a kdoví, koho ještě. Teď měla exkluzivního svědka Zahalek. Ne pachatele, nýbrž oběť.
Avšak, předsevzala si, až dokončí rozhovor s Palitzem, mohla by se pustit do pátrání po výše zmíněných osobách, aby tak získala doplňující materiál pro svou plánovanou knihu. Aby složila střípky „Schaeferovic mozaiky“ dohromady.
Ale to by bylo pro další příběh, pro příběh, který se sem již nevejde.

19

Členové zbývajících tří čet se poraženě vraceli z lesa zpátky do tábora. Jejich pohledy nebyly již naplněné lačností po vítězství, touhou po zabíjení. Mračil se v nich strach, nejistota, hrůza. Kráčeli na apelplace. S nikým se již nezdravili.
Mohre je sledoval jako obvykle z okna komandatury. I nyní vyslal svého zástupce, aby vydal další požadavky. Vojáci měli zůstat, pokud možno, v táboře, aby podpořili tamní bezpečnost.
Chata č.1, jež byla součástí kasáren Ericha Muhsfelda, byla vylidněna od wachmanů, kteří zde měli své postele. Na cvičišti před chatou byl vztyčen stan, provizorní ubytovna pro wachmany z první chaty, kteří museli uvlonit místa pro vojáky Waffen SS.
Protože bylo vedro, uvítali Ukrajinci tuto změnu bez větších námitek. Před stanem si zařídili několik ohnišť, které od té doby plály bez přestání. Večer posedávali v žáru vysokých plamenů a prozpěvovali si národní ukrajinské písně. Při tom pili vodku a tančili kozáčka.
Někteří vojáci z Waffen SS se k nim připojovali. Táborová morálka byla podkopána. Začal vládnout chaos podobný první fázi fungování vyhlazovacího tábora Treblinka.
Před kasárnami hořely ohně a kolem nich tancovali Ukrajinci. V Zahalkách chyběly toliko ukrajinské nebo polské dívky, s nimiž by se Ukrajinci bavili. Do těchto končin sobiborských lesů nezavítal dlouho žádný civilista. A proč by také? Riskoval by tím zastřelení, kdyby se náhodou přiblížil příliš blízko k táboru, jenž měl zůstat okolním pohledům skryt.
Táborem se linuly ozvěny povznesené nálady a uvolněné disciplíny.
Mohre přemýšlel dlouho do noci. Do interiéru velitelství doléhalo echo táborové anarchie.
A pak přišla rozhodující chvíle.
Opojnou náladu přehlušil horor. Ozval se strašlivý řev, který nepocházel od člověka.
Ukrajinci, kteří dosud skotačili kolem ohňů, přestávali zpívat. Veselá písnička smutněla, až nakonec zcela utichla. Tváře wachmanů, ale i několika vojáků Waffen SS, se otočily směrem k lesu, který se vlekl za kasárnami.
Nastalo hrobové ticho, přerušované pouze praskotem polen, která stravovaly silné plameny v ohništích.
Nikdo nic neříkal.
Vedeni podvědomím, houfovali se wachmani a esesmani za chatou č. 1.
Na týlovém štítu viselo vypreparované tělo jednoho z nich. Vojáka SS, který se příliš vzdálil, aby se stal terčem tohoto brutálního činu. Jeho nahé tělo viselo s roztaženýma rukama na obdiv všem. Na nahé hrudi byl do masa vyřezán znak SS.
Ještě žil. Ukřižovaný esesman nebyl mrtvý. Cosi se snažil říct.
„Ticho!“ varoval ostatní velitel jedné z čet Waffen SS.
Nikdo ani nedutal.
„Umřeme...“ slabě se ozvalo z umírajících vojákových úst. „Všichni umřeme. Není záchrany,“ dořekl a nechal hlavou klesnout na hruď.
Zemřel. Zemřel ve strašném strachu a po vyřčení proroctví, kterému, jak řekl, nikdo neunikne.

Untersturmführer se šel poradit s Mohrem. Ten vstal ze židle, položil mu ruku na rameno a poraženě oznámil: „Zítra, můj příteli, začneme s evakuací tábora. Musíme odtud pryč, všichni!“

20

První evakuační skupina vyrazila hlavní táborovou branou k pochodu smrti. Ani jeden z vězňů, kteří byli součástí této skupiny lidských torz, nepochyboval o tom, že se kdy dostanou do nějakého jiného tábora více na západ, když je nyní táborové orgány přesvědčovaly, že důvodem evakuace je přibližování se ruské fronty, přestože všichni, a to včetně těchto vězňů, věděli, že Sověti zdaleka nejsou tak blízko, jak jim Němci nesmyslně tvrdili, ale že důvodem jejich přemístění jsou podivnosti, jež začaly tábor terorizovat. Vždyť právě v tomto období, v létě 1942, byli Němci se svým Wehrmachtem na vrcholu a nebylo důvodu se domnívat, že na frontě prohrávají. Rvali si pro sebe stále větší a větší území a bojiště byla na stovky mil vzdálena od tohoto bohem zapomenutého místa v sobiborských lesích. Německé sliby se tak nedočkaly valné důvěry a všichni vězni, kteří byli vedeni ven z tábora, věděli, že jdou na smrt, že jejich skutečným cílem bude pochod smrti, při němž budou všichni ubiti, či padnou vyčerpáním. Pochod odnikud nikam, pochod, který vězně tábora v Zahalkách zlikviduje a nezůstane nikoho, kdo by pověděl o hrůzách, kterých se tu SS na vězních dopouštěli.

Ještě, než byla vyslána první skupina vězňů, složená z těch nejsilnějších, aby tak SS vyeliminovali možnost vznětu vzpoury, došla řada na nebožáky, muzulmany, z táborové revierstube, kde dosud probíhali namátkové kontroly, které posílaly denně několik pacientů na smrt zastřelením k masovým hrobům u pískového lomu či do přístavku u ordinace pro SS. V pravé odpoledne vstoupila do revierstube skupinka Němců v čele s náhradním doktorem. Byla eskortována několika wachmany. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Všichni věděli, že nadchází konec utrpení, ale nikdo příliš nevěřil, že toto peklo přežije. Doposud emocionálně otupělí vězni v sobě nacházeli zbytky pocitů a propadali v hysterický pláč. Z posledních sil se převalovali na dřevěných pryčnách k sousedům a objímali se s nimi se slzami v očích. Poplácávali se po ramenou, ta torza páchnoucí hnisem a zmokvalými obvazy, líbali se a přáli si štastnější budoucnost, budoucnot za hranicemi tohoto světa. Všichni v revierstube věděli, že jim nebude ani dopřáno vyjít za hranice tohoto tábora, jako se to poštěstí evakuačním skupinám, aby aspoň na okamžik nasáli odrobinku svobody, přestože záhy měli zhynout kulkou do zátylku, či ještě hůř. Tito muzulmani, pro ně vše skončí tady.
Na ztrouchnivělých dřevěných dvoupatrových pryčnách, vystlaných shnilým senem, vypadali jako vytřeštění králíci, kteří měli jít na porážku. Bylo tu celkem dvacet vězňů.
Táboroví vládci procházeli jako přízraky ústřední uličkou, po jejíchž obou stranách se tyčily zlověstné pryčny. Co chystali? Co s nimi zamýšleli, s těmi lidskými strašidly, která teď plakala a loučila se se životem?
Páni začínali od konce. Poručili dvěma Ukrajincům, aby z lože zvedli devatenáctikilového vězně, jehož pohled se nedostatkem sil nedokázal nikam koncentrovat. Jeho panenky se protáčely všemi směry a nedokázaly se zastavit. Jiskra v očích byla pobledlá. Pacient se nebránil, neměl na to sil. Snad si ani neuvědomoval, co s ním dělají. Snad byl už tam, na druhé straně.

První skupina POCHODU SMRTI byla nastoupena před branou.
„Jetzt, marsch!!!“ zaznělo a korovod se dal do pohybu.
Ze všech stran bylo sto prvních vězňů obestoupeno pomocnými jednotkami Waffen SS a několika Ukrajinci.

Komandant Mohre sledoval odcházející skupinu chladným pohledem z okna svého velitelství. Velitel působil, jako by chtěl průvodu zamávat, neboť cosi uvnitř mu napovídalo, že se ani s vězni, ani s posádkou SS již znovu nesetká. Zkroušeně se otočil a vrhl se do nitra místnosti, kde se brodil spoustou papírů táborové administrativy.
Tu dovnitř vtrhl zástupce s několika dalšími pomocníky a chvatně přiložil ruku k dílu při shromažďování papírů do hromad a štosů, které následně odnášeli na nádvoří do sousedtsví stromečku, kde plál oheň, jenž byl přisycován dalšími a dalšími papíry. K azurovému nebi stoupaly černé ohořelé cáry s oranžovou září pulsujícími okraji, které jako havrani poletovaly kolem a třepotavě usedaly na udusaný nádvořní písek.
Odevšaď zněly naléhavé rozkazy, povely a výtky. Ukrajinština se tu mísila s němčinou a polštinou. Čas od času zaznělo zanaříkání v jidiš, kterým odprošoval leckterý z vězňů své trýznitele.

Prvý pacient z revierstube byl dovlečen za práh chatrče. Byl lehký jako pírko. Jeho svěšená, lebečná hlava, visela na ochablých a téměř celkově hladem vyhlodaných krčních svalech. Němci s táborovým doktorem šli napřed. Zbytek Ukrajinců, kteří sem s nimi přišli, hlídali revierstube, aby se nikdo ze zbývajících devatenácti pacientů o nic nepokusil. Devatenáctikilový muzulman byl odveden do malé kobky se světlíkem, jejíž interiéry se tísnily v sousedství ordinace. Zde se nacházela improvizovaná stolička s deset centimetrů dlouhou jehlou, jež se blýštila na konci nádržky bizarní injekční stříkačky. Na stěně byla pověšená deska z hrubých prken a pod ní ležel složený hadr. Pod světlíkem postával sadistický kápo z kamenolomu. SS se v něm mohli na všechno spolehnout. Za služby, které jim prokazoval, jej odměňovali patřičnou stravou a lepší výstrojí než měli ostatní vězni.
Kápo se ujal přivedeného pacienta a vší silou jej přitlačil zády na dřevěnou desku. Pak z něj hrubě strhl žaket a odhalil tak vystouplá žebra a vypouklé břicho. Doktor mezitím vzal stříkačku a přiblížil se ke stojícímu pacientovi. Kápo uchopil složený hadr a přitiskl jej pacientovi na tvář, takže nebožák nic neviděl. Doktor přiložil hrot strašlivé jehly k pacientově hrudi a vší silou se zapřel, div jehlou slabého pacienta neproklál skrz naskrz. Ozvalo se křupnutí žeber a pacient sebou začal zmateně škubat. Končetiny mu poskakovaly sem a tam. Pak doktor zatlačil obsah stříkačky pacientovi přímo do srdce. Obsahem byla smrtící látka fenol, která způsobovala enormní srážlivost krve.

První skupina POCHODU SMRTI dorazila ke svému cíli. Byl dokonce mnohem blíž, než se domnívali. Jen dva kilometry od tábora. Uprostřed malé mýtinky byla vyhloubená pět metrů hluboká jáma. Široká byla deset metrů a dlouhá dvacet metrů. Na jejím dně bylo rozsypáno cosi bílého. Nějaký prášek. Když se sto vězňů přiblížilo k okraji jámy, ucítili odér nehašeného vápna. Tím bylo v blíže neurčené tloušce pokryto celé dno tohoto molocha, jejich konečné stanice.
Nikde nebylo vidět stolů s těžkými kulomety a náboji. Zela tu toliko tato jáma, do níž vedla do hlíny vydlabaná římsa.
„Unter, mach schon!!!“ rozkřikli se na ně SS.
Vězni se po sobě podívali. Nevěděli, jestli se mají pokusit na SS zaútočit, neboť jakýkoliv pokus o odpor by jistě skončil jejich okamžitým zabitím. Jenže oni stejně zemřou, jde jen o to jak. A co když by se alespoň některému z nich podařilo uniknout, aby pak mohl podat svědectví o celém tomto barbarismu, který tu na nich Němci páchali?
Na všechno bylo pozdě. Vězni si předem nepřipravili žádný plán. Nebyli organizovaní, nevěděli, že právě dnes to s nimi budou chtít SS se všemi skoncovat. Házeli po sobě zmatené pohledy, výzvy, jeden druhému chtěl dodat odvahu k revoltě, k odporu proti těmto zvířatům, která je chtěla, bůh ví co...
Než se však stačil kdokoliv z nich na něco zmoci, zahřměla střelba a několik v prvních řadách se sklátilo na zem, či přepadlo přes okraj molocha do nehašeného vápna. SS spustili palbu. Vězni, kteří se chtěli palbě vyhnout, uskakovali přímo do chřtánu zívající jámy.

Scharführer Mentz dostal za úkol dozorovat na hromadným plynováním v provizorní plynové komoře, kterou si nechal vybudovat Mohre na radu pohlavára z města Chelm, který se opíral o zjištění, jakých nabyl v KT Dachau, kde tamní velitel praktikoval metodu usmrcování vězňů cyklonem B ve vlastní komoře, aby tak nemusel se svými práce neschopnými vězni čekat ve frontě na střediska 14f13 v říši. Alespoň to tvrdil.
Mohreho komora se však spíše podobala „červenému domku“ z koncentráku v Birkenau, jinak také zvaného Bunker I. Tak jako v případě pobočného osvětimského tábora Birkenau, i zde se Mohre uchýlil k přestavbě již existujícího domku. Zde se jednalo o dávný lesnický domek v nejzazším táborovém cípu, jenž dosud sloužil jako strážní domek, v němž chvílemi odpočívali ukrajinští hlídači procházející kolem táborového oplocení.
Dřevěný domek o rozměrech 5 x 3 metry a s výškou necelých dvou metrů byl zevnitř utěsněn cementovými deskami. Uvnitř byla toliko jedna místnost. Ve stěnách se nacházely dva otvory s železnými kapsami opatřenými malými rošty. Tyto kapsy byly uzavíratelné zvenčí. Jakmile byly zajištěny, nikdo uvnitř s nimi nedokázal pohnout.
Scharführer Mentz se hrdě rozkročil před budovou plynové komory, jež byla nazvána: Desinfektionsraum des Zahalki.
Dosud nebyla vyzkoušena, nebyl v ní „popraven“ ni jeden nepotřebný a práceneschopný vězeň, jak si Mohre přál. Vždyť komora byla připravována paralerně s řešením problémů, jež se na tábor nakupily, a kvůli kterým musel být nyní tábor evakuován. Mohre si však řekl, že když už je komora připravena, mohla by posloužit pro likvidaci ženských vezeňkyň z tábora, jimž chtěl tímto gestem dopřát humánnější smrti než mužským vězňům, kteří byli nyní masakrováni v jámě s nehašeným vápnem.

Josef Palitz v první skupině POCHODU SMRTI nebyl. A neměl se stát ani členem ostatních skupin, jež měly vypochodovat po zlikvidovaní první skupiny těch nejsilnějších. Josef Palitz se krčil v přítmí revierstube a přihlížel odchodu dalšího z vězňů, jenž byl veden do temné kobky s injekcí fenolu. To však nikdo ze zbývajících vězňů v revierstube, včetně Josefa, nevěděl. O osudu těch, kteří revierstube již opustili, se mohli jen domnívat. Josef měl tu smůlu, že před několika dny onemocněl skvrnitým tyfem. Přestože měl to nejhorší za sebou, byl ještě příliš slabý a jeho smysly byly velmi otupělé. Téměř vůbec neslyšel. Pochyboval o tom, zda se mu vůbec kdy ještě sluch vrátí. Avšak cožpak to bude potřebovat, když zakrátko přijde řada na něj, a i jeho povedou někam, kde jej nepochybně „vykončí“? Pláč v interiréru vezeňské nemocnice polevil. Pacienti se připravovali na svou poslední cestu.

Grand Finale
21

Uhlíková oranž pulsovala v mračnech páry, jež dýmala uvnitř klenutého prostoru, jehož stěny byly ověnčeny vydělanou kůží s všemožnými ornamenty, připomínajícími ponejvíce obrovské pavučiny, na nichž seděli a číhali všelijací tvorové z jiného světa. Tenkými vrstvami kůží z blíže neurčených zdrojů, prosvěcovaly body oranžového světla. Prostorem se nesl praskavý zvuk, jenž vycházel z všemožných zákoutí. Chraplavé pazvuky spolu komunikovaly, když tu se mlžný sloup rozvířil a uprostřed něho vstanulo průhledné zjevení, z jehož nitra vyšel zvuk útočícího škorpióna. Ve výšce metru a půl se náhle zmaterializovala vyřezávaná tyč, z jejíchž konců se spustily hladké koule. Z jejich dokonale hladkého povrchu vyrazily ostny. Ozubené koule se pohupovaly ve vzduchu, stoupajíce k hrotům tyče a znovu se nechávajíce spustit na stříbřitých provazcích do hlubin prostoru. Tu interiérem obrovského lobby z vydělané kůže otřáslo strašlivé zavytí. Kdesi v jedné z arén, u „kožené stěny“, to zaklapalo a velký železný luk byl zdvižen vzhůru. Mlžný pařát napjal tětivu a nanečisto vystřelil na imaginární cíl. Nitro kožené pochvy se rychle plnilo strašlivými kostěnými šípy. Stěny této nepozemské jeskyně se místy propadaly v labyrinty, jež se stáčely vzhůru, potaženy kůží. Po jejich povrchu slézala mlžná stvoření jako pavouci, jdoucí si pro svou polapenou kořist. Místo té se chopili buď to luku s pochvou a šípy, nebo tyče s ostnatými koulemi, či zápěstního dvojitého ostří. Nejvýše visely spalovače jako netopýři na stropě obří jeskyně. Mlžní cizinci se připravovali na boj, na boj, nikoliv lov, jak to stálo v jejich zvycích a kultuře. A neměl to být boj v sebeobraně, měl to být BOJ všech BOJŮ. Boj pro pokoření těch, kteří utlačovali svůj druh a pyšnili se dvěmi souměrnými blesky, jež se blýštily.

Masakr na POCHODU SMRTI nebral konce. Ti vězni, kteří padli pod hromadnou slavou, leželi na okrajích jámy, nebo ve vápně mezi živými, kteří byli do nitra molocha nahnáni. Nezmohli se na nic, na žádný odpor, přestože se vzbouřit chtěli. SS byli však ve střehu a překazili jim všechen možný pokus o vzdor. Teď se tísnilo na osmdesát živých mužů na dně jámy, brodíce se vápnem promíseným s rudou krví zastřelených, postřelených, plazících se ve vápně vězňů.
„Wasser!!! Wasser!!!“ zahřmělo od velitele skupiny. „Schnell, schneller,“ rozhlížel se velitel SS kolem, každou chvílí očekávaje nový útok neznámých barbarů, kteří dokázali tak hladce zlikvidovat celou jednu četu Waffen SS.
K molochovi nacouval přízračný vůz, který ještě včera dopravil vojáky Waffen SS do tábora. Plachtu měl staženou a na korbě se tyčily obrovské barely s vodou, z nichž se plazily hadice. Jejich konce byly přehozeny přes kraj jámy.
SS se připravovali pustit vodu dolů, mezi živé, položivé, mrtvé a nehašené vápno. Tímto způsobem hodlali vězně uvařit zaživa, protože jak se ukázalo v roce 1941 v lese Kazimierza Biskupy, nehašené vápno reagovalo s vodou a lidi nahnané do jámy uvařilo. Tím samým způsobem měli nyní SS v úmyslu zabít vězně první skupiny POCHODU SMRTI.

Scharführer Mentz zahájil akci. Nikdo se tu nehodlal zdržovat tím, aby byly oběti před vstupem do komory smrti vysvlečené, jak se začínalo praktikovat v továrnách na smrt. Toto byl výjimečný stav. Proč schraňovat oblečení po obětech, když zakrátko tento tábor už nebude existovat, jak bylo v plánu. A protože komora byla dosud před táborovými vězni utajena, nikdo z nich netušil, že se vůbec kde takové komory pro zabíjení lidí používají. Bylo velmi jednoduché, aby ženy uvěřily Mentzovu nalhávání. Přizval si k sobě ženskou kápo, jež překládala do polštiny scharführerova slova.
„Před evakuací z tohoto tábora do lehčího ženského Frauenlageru na západě se musí každá z vás podrobit desinfekci i s oblečením, abyste se zbavily všech vší a jiných nečistot a nezanesly tak do nového, mnohem lépe udržovaného tábora nějakou infekci či nákazu. Pro tento účel jsme zde,“ ukázala na budovu za sebe, „zřídili desinfekční komoru, neboť správa vašeho budoucího tábora si vyžaduje dopravu čistých a zdravých vězenkyň. Budete pracovat v továrnách pod střechou. Dostane se vám mírnějšího zacházení, než na jaké jste přivykly zde. Tábory s podobným režimem jako ten náš zvolna ustupují perspektivním střediskům s válečnou a jinou výrobou. Za vaše výsledky v novém táboře budete odměňovány lepší a kvalitnější stravou, na kterou si také vyděláte.“
Ve všech ženách se zvedla vlna naděje. Toto peklo pro ně končí. Pojedou na západ, už nebudou muset pracovat v kamenolomech a děsit se selekcí v revierstube. Konečně se vše obrací k dobrému, pomyslela si každá z nich.
„Nyní, dámy,“ ukázala za sebe kápová a pokynula na Scharführera, který otevřel dveře do místnosti bez oken. „Vstupte dovnitř. Pro urychlení procesu se tam musíte vejít všechny. Vybrali jsme všechny ženy z tábora. Podle raportu vás má být sto padesát. Uvnitř vám to bude možná připadat těsnější, ale vězte, že zakrátko budete ve zcela jiném prostředí, kde o vás bude lépe postaráno. Dejte proto na má slova, zhluboka dýchejte, abyste nainhalovaly co nejvíce inhalačních výparů, jež vás učiní odolnějšími vůči tuberkulóze a jiným plicním onemocněním.“
Ženy se ustavily do pětic a s úsměvy na rtech kráčely do místnosti, jejíž nitro bylo prsyceno vůní betonu. Vše šlo hladce. Scharführer na vezěnkyně pokyvoval a usmíval se na ně. Dodával jim tím odvahy. Některá z žen mu děkovala pohledem.

V revierstube zbývalo již jen posledních pět vězňů, a mezi nimi i Josef Palitz. Každým okamžikem měla přijít jeho řada. Josef měl jít až třetí. SS měli ve vyklízení revierstube systém, který bylo snadné prokouknout a Josef se v něm hravě zorientoval. Pacienty odváděli popořadě. Když se však tentokrát vrátili pro dalšího, utkvěl wachmanův pohled na nejmladším osazenci revierstuby, a tím byl právě Josef.
„Pojď maličký, ať to máš za sebou a nemusíš čekat až do konce,“ škodolibě se na něj usmál a pobídl kolegu, aby mu s Josefem pomohl.
Josef sebou škubl. Teď měla přijít jeho chvíle. Vždyť on ale ještě nebyl připraven. Sice nedoufal v to, že se dostane z tábora, ale netušil, že zahyne tak rychle. Zítra tu už tenhle tábor možná nebude, ale on také ne. Jak chtěl žít, odjet třeba do jiného tábora, ale neumírat, ještě ne, teď ne. Hlavou se mu honila Horowitzova slova o tom, že on toto inferno přežije a podá světu svědectví o tom, co tu s nimi prováděli. Kdyby tak pan Horowitz věděl, že jej odvedou z revierstuby někam stranou a tam ho jen tak „vykončí“! Konec, měl to být konec. Už ho vedli, vyváděli ho ke kobce vedle ordinace. Ještě netušil, jaká hrůzná smrt jej čeká, že mu prošpekují srdce jehlou a napustí jej fenolem. Kdyby to věděl, možná by se vzbouřil, vydal by ze sebe zbytky sil a pokusil by se o útěk, aby ho zastřelili, což by byl bezesporu méně bolestivý způsob smrti. Jenže on neměl o fenolu ani ponětí. A tak šel, kráčel v sevření dvou wachmanů, kteří vedli doktorovi další oběť. Tu se mu na tváři protáhl zvláštní úsměv. U břehu nádvoří, nějakých dvacet metrů od něj, se seskupovala skupina dalších sta vězňů pro následující POCHOD SMRTI. Poznal v nich jednoho známého, na nějž se usmál a zamával mu. Snažil se neztratil v posledních chvílích smysl pro humor. Zasalutoval proto na známou tvář. Ukrajinec, jenž se k eskortě pacienta připojil, jej obestupil a hlaveň zbraně mu zapíchl do zad, aby mu tím dal najevo, že se nemá zdržovat.

Několik kilometrů od tábora se prostíralo ono zvláštní údolí , v jehož hloubi se v podvečerním přítmí třepotala vřava jakoby horkého vzduchu, která vytvářela obrovskou horu. Z jejího nitra začalo cosi vystupovat. Procesí mlžných postav. Celá jejich formace. Byli to ONI. Byli připraveni na BOJ. Mlžné kontury se postavily do formace před mlžnou horu. Ve skutečnosti šlo o obrovský vesmírný koráb v maskovacím módu. Ve výšce téměř tří metrů se zablesklo tucet párů žlutě žhnoucích očí. Vybleskly jeden po druhém a vytvořily tak dokonalou souhru, jež jako by symbolizovala neslyšitelnou melodii.
Zakrátko se ozval strašlivý řev, bojový pokřik, následovaný štířím útočným zapraskáním. Mlžné postavy vyběhly do stromů, mířily k táboru!

„Wasser!!!“ opakoval velitel „venkovní“ eskorty doprovodu prvého POCHODU SMRTI. Jeden z Ukrajinců, který byl již připraven na korbě u kanystrů s vodou, začal pumpovat. Voda z ústí hadic stékala zatím pod malým tlakem do nitra molocha, „hrnce“ pro uvaření všech osmdesáti ještě stále živých vězňů.

Komandant Mohre kvapně nasedal do nablýskaného Mercedesu, kterým pro něj přijel přímo před komandaturu jeho přítel z Chelmu. Mohre nechal vše ostatní v rukou svého zástupce, jehož tímto neoficiálně jmenoval na tak krátkou dobu současným táborovým velitelem. Untersturmführer z toho neměl nijakou radost, neboť si byl vědom toho, že na něj byla svalena všechna zodpovědnost za to, aby tábor uklidil. Mohre mu přislíbil, že jakmile se ohlásí v Lublině, přimluví se za to, aby dostal vyznamenání za zvláštní zásluhy. Jenomže ani Mohre, ani samotný Untersturmführer nevěřili v to, že se odsud vůbec ještě kdy do Lublina podívá. Ve vzduchu viselo napětí a schylovalo se k bouři. Mohre věděl, že má poslední příležitost, aby bez úhony opustil tábor. Prožíval něco, o čem nikdy ani nepřemítal. Také neměl důvod. Němci si na frontě vedli skvěle a on nikdy nemusel myslet na to, jak by se musel zachovat, kdyby byl jeho tábor vystaven útokům případných osvoboditelských vojsk. Jenže z nynější perspektivy vše nasvědčovalo tomu, že nyní je tábor osvobozován, i když nikdo netušil kým.
Mohre spěšně nasedl na zadní sedadlo vedle pohlavára z Chelma, který pokývl na řidiče. Bývalý komandant se otočil na novopečeného velitele, Untersturmführera, jenž se na něj díval očima smutného štěněte. Jeho pán jej opouštěl a nechal jej tu napospas všemu, jen aby si sám zachránil kůži.
Mercedes projel hlavní branou a po písečné ulici uháněl k silnici na Chelm. Mohre byl tatam.

Začalo to. Jakmile byly poslední z žen vstupujících do domnělé inhalační místnosti nuceny vstoupit do stěsnaného prostoru, strhl se povyk. Ženy si unitř šlapaly na paty a byly nuceny vzpažit, aby se dovnitř vměstnaly všechny. Jenže to nešlo lehko. Místa bylo málo. Jak se v tak těsném prostoru budou moci podrobit inhalaci, to nyní netušila žádná z nich. Ženy nejhlouběji v komoře lamentovaly a dusily se. Nemohly však ven. Přiběhlo několik Ukrajinců a poslední ženy natlačili surově dovnitř. Nedbali ničeho, byli nemilosrdní. Zavřeli vrata a zajistili je dřevěnou závorou, kterou zasadili do železných žlabů. Zevnitř se ozývalo duté bušení stěsnaných vězeňkyň, které toužily dostat se ven. Marná snaha.
Scharführer Mentz si nasadil plynovou masku, kterou měl dosud schovanou v brašně za boční stěnou stavení. Opodál stála plechovka s lebkou a zkříženými hnáty, na níž se mračil nápis v němčině: ZYKLON B. Scharführer odklopil opatrně víko a i s plechovkou se zvedl k železné kapse ve zdi. Do nitra kapsy vsypal fialové krystalky podobné plážovým oblázkům a kapsu zaklopil dovnitř. Pak ji zajistil pojistkou, aby nemohla být vrácena. Krystaly plynu začaly reagovat se vzduchem, čímž se z nich uvolňoval kynovodík s jedovatými příměsemi; lákadly na hlodavce. Tyto příměsy způsobovaly vedle samotného kynovodíku dušnost a dávení.
Ženy v bezprostřední blízkosti železné kapsy se uvnitř komory klátily, jenže nepadly na zem, neboť na to tu nebyl dostatek místa. Ostatní ženy propadly panice a škrábaly se jedna přes druhou nahoru, neboť plyn se držel v největší koncentraci u podlahy. Nejsilnější ženy bojovaly o nejhornější místa v této strašlivé pyramidě smrti. Ječely, kašlaly a dávily se. Umíraly.
Scharführer obcházel budovu a vsypával plyn do zbylých tří kapes.

Josef Palitz se přibližoval ke kobce. Měl mu být vpíchnut fenol do srdce. Tu se ozvala strašná rána a dveře kobky explodovaly v modrobílém plameni. Zkrvavené kápovo tělo, který dosud přidržoval pacienty hadrem u dřevěné desky, aby jim mohl doktor nerušeně vpíchnout fenol do těla, narazilo na stěnu koridoru. Zaznělo tajemné zapraskání. Pak se ozval šílený výkřik a vedle kápova mrtvého těla dopadlo doktorovo tělo, stejně zohavené. Oba byli mrtví.
Tři Ukrajinci, kteří doprovázeli Palitze, zírali u vytržení. Nevěděli, co se děje. A stejně civěl i Josef. Stal se zázrak. Někdo se postavil nacistům. Žeby revolta? Tu z díry ve zdi, jež tam zůstala po dveřích, vyběhl šílený pacient, jenž o vlásek unikl smrti fenolem. Běžel přímo k nim. Ukrajinci nestačili ani zamířit své zbraně. Vězeň byl pomatený. Křičel nesrozumitelná slova a vší silou narazil do jednoho Ukrajince, kterého povalil.
Kde se v něm náhle vzala taková síla?
Vězeň byl sražen druhým Ukrajincem. Dopadl však těsně vedle pušky prvního Ukrajince, jenž se vzpamatovával z šoku. Popadl zbraň a automaticky ji namířil na stojící Ukrajince. Vystřelil. Koridorem třaskl výstřel. Ukrajinec se sklátil na podlahu. Palitz sebou trhl a jako by byli domluveni, vrhl se na posledního stojícího Ukrajince, jehož udeřil vší silou do obličeje. Vězni měli výhodu překvapení. Vězeň s puškou vystřelil na potácejícího se Ukrajince, omráčeného Palitzovým direktem a střelil jej přímo mezi oči.
Poslední živý Ukrajinec se snažil zvednout, když tu Palitz popadl druhou pušku a nehledě napravo nalevo, rozštípl její pažbou poslednímu Ukrajinci hlavu. Popadl jej bojový duch. Se zadostiučiněním pohlédl na svého druha v nevoli a jejich vzájemné pohledy je usvědčily v tom, že právě propukla vzpoura. Bijí se o svobodu. Konečně zabíjejí je, jejich trýznitele. A mají jejich zbraně.

Voda, crčící do nehašeného vápna na dně molocha, po jehož okrajích se snažili nebozí vězni vydrápat nahoru, přičemž do nich SS nemilosrdně stříleli, reagovala s vápnem a vařila kotníky přešlapujících vězňů, kteří strašlivě trpěli. Náhle se ozval třesk a do vzduchu vytrskl gejzír vody z kanystrů na korbě náklaďáku. V gejzíru vody vylétl i Ukrajinec, který reguloval tlak hadice, jež ústila do jámy.

Ještě, než se ozval výbuch a střelba ze sousedství ordinace, byly ženy stále vtěsnány v plynové komoře. Kápová čekala venku ještě s několika dalšími wachmany. Kdo ví, co zamýšleli s ní. Zřejmě ji chtěli zastřelit, až to nebude čekat. Neposlali ji do komory s ostatními, protože jim mohla být ještě v lecčems užitečná. Jistě nevěděla, že ženy vedou na takovou smrt a i ona věřila v to, že se nakonec přesunou do jiného tábora, jenže teď viděla, že je Němci opět oklamali. Nemohla dělat nic. Ukrajinci jen čekali na to, až začne prostestovat, a pak ji zastřelí. Ve skrytu duše doufala, že ona přežije, přestože vyhlídky byly mizivé. Zevnitř se ozývalo naléhání a hlomoz připomínající zpěv ze synagogy.

Josef Palitz sebral zbytky sil. Chytil druhý dech. S kolegou po boku uháněl zpět do revierstube. Běžel jako rodilý voják. Krčil se a bedlivě přeměřoval pohledem okolí. Soustředil se na strážní věže, jež se tyčily podél oplocení, které odtud bylo však hodně vzdálené. Jakmile se proti němu vyřítil jakýsi Ukrajinec, jenž byl neobvyklým hlukem zmaten, třaskl výstřel a Ukrajinec se sklátil přímo před Josefem. Ten se polekal, neboť si myslel,, že nebude mít dost času na to vystřelit a Ukrajinec jej zabije, avšak kolega po jeho boku byl ostražitější a zachránil tak oběma život. Josef na něj s vděkem pohlédl a oba se vrhli dál. Josef při tom sebral další pušku a uháněl k revierstube. U vchodu nikdo nebyl. Stráže se zřejmě stáhly, když se ozvala přestřelka. Někde nepochybně číhaly. Josef se domníval, že jsou uvnitř revierstube. Neváhal a bezhlavě se vrhl do přítmí tamního koridoru. Ozval se výstřel a Josef ucítil palčivou bolest na lýtku. Byl zasažen, ale nijak vážně. Tu třaskl další výstřel. Josefův ochránce vystřelil pod pryčnu, kde se kryl jeden z Ukrajinců. Pacienti, kteří tu zbývali, náhle ožili. Jeden z nich křikl: „Pozor!“ a trhl hlavou do temného rohu v zadu. Josef s kolegou se sehnuli, zaujali bojové pozice. Ze tmy třaskl další výstřel a zasáhl úpějícícho pacienta, jenž je varoval. Josef vnutil pušku vězni ležícímu nad ním. Ten ji duchaplně otočil a vystřelil do tmy. Tu vstal Josefův kolega, zalícil a poslal k zemi Ukrajince v zadním rohu. Posledního oponenta, jenž bránil revierstube.
Dveře plynové komory náhle explodovaly zevnitř ve spršce modrobílého kulovitého ohně. Scharführer Mentz byl povalen tlakovou vlnou a stejně tak i kápová. Dubové třísky a rozžhavené železné kování pršelo v sutinách na zem. Scharführer pozvedl otřeseně hlavu. Nevěděl, co se stalo. Myslel si, že snad došlo k nějaké poruše, že plyn, který používali explodoval, ale to bylo nepravděpodobné. Snažil se přijít na důvod nehody, avšak tu zjistil, že o žádnou nehodu nejde. V čele budovy komory se temnila strašlivá trhlina, z jejíhož nitra kouřila oblaka namodralé páry. Ta byla náhle rozvířena a do prostoru se vehnaly klopýtající ženy. Jedna se trmácela přes druhou a všechny se v panice řítily neurčeným směrem. Chtěly být co nejdál od strašlivých účinků kyanovodíku. Kašlaly, stále se dávily a lapaly po čerstvém vzduchu. Když vyběhly všechny ženy, které ještě nebyly zadušené nebo neomdlely, vyšel z nitra komory oblak mlžné siluety po jejímž povrchu poskakovaly třepotající se výboje modré elektřiny. Ozvalo se prapodivné zapraskaní. Scharführer strnul. Spodní čelist se mu nevědomky zhoupla dolů. Civěl na přízrak, na ducha, na cosi obrovského, co jakteživ neviděl. Přízrak tam stál a nechal po sobě skotačit elektrické výboje. Stál tam jako dravec, před nímž utíká jeho zdánlivá kořist, ženy, jež měly být zaplynovány.
Ukrajinec dopadl na zem. Byl mrtev. Vzduchem plachtil v několikametrové výšce a dopadl natvrdo. Vojáci Waffen SS zpanikařili. Nevěděli, odkud to přišlo. Nebyli tu sami. Kdosi jim zjevně chce zabránit v jejich dalším počínání. Zřejmě TOTÉŽ, co zlikvidovalo celou jejich jednu četu. Byl tu i Hans Dutch Schäfer. Rychle zamířil svou zbraň do nedalekých stromů. Ostatní vojáci začali střílet. Nevěděli, na co střílejí, ale stříleli. Ze všech stran praskala podivná melodie štířího útočného navolávání. završeného strašlivým sborovým řevem, jenž nepocházel od člověka. Mladík, jenž se tolik chtěl s Schäferem přátelit, padl jako druhý. Z hrudi mu vystříkl jakýsi pevný zakrvavěný hrot. Krev stékala po mlžném povrchu čehosi blíže neidentifikovatelného, něčeho, co bylo oděno do dokonalého maskovacího zažízení. O tvaru podivného kopí vypovídala jen esesmanova krev, jíž bylo ostří potaženo. Tu zahvízdl táhlý zvuk a dalšímu z esesmanů vylétla hlava do vzduchu. Ve výšce letěl zakrvavěný disk, jenž se navracel kamsi do nedalekých stromů. Vězni, kteří byli zaživa vařeni vápnem, vytvořily organický žebřík a snažili se vyškrábat nahoru a uniknout tak strašlivým mukám, jimž je vydali esesmani všanc.
Untersturmführer, novopečený, a zajisté krátkodobý velitel tábora, se rozběhl přes apelplac a výraznými gesty k sobě svolával pomoc. Byl si vědom, že střelbou, jež vycházela odkudsi z ordinace, TO začalo. To, kvůli čemu Mohre opustil tábor. Ukrajinci na strážních věžích netušili, kam se dříve otočit, kam zacílit a do jakého cíle střílet. Připadalo jim, že se vězni vloupali do zbrojnice a používaly dosud netušených výbušnin. Vzduchem létaly „kulové blesky“ modrobílého ohně. Mezi chatrčemi na druhém břehu apelplacu se proháněla skupinka vězňů se zbraněmi. Jejich centrum bylo zřejmě v revierstube. Ukrajinci namátkově stříleli z kulometů a tábor byl v bojové pohotovosti. S rozervaného štítu baráku s komorou stoupal k nebi sloup černého dýmu a na apelplac vtrhly pomatené ženy, které se před okamžikem dostaly z najěkého důvodu z komory. Všechno se to seběhlo tak rychle. Náhle tu byl naprostý chaos. A do toho všeho na apelplacu plápolaly ohně, jejichž plameny stravovaly táborovou dokumentaci.
Mohre unikl, podařilo se mu se svým kolegou uniknout z tenat sobiborských lesů, aniž by spatřili původce nevysvětlitelných událostí, kteří jim právě plenili tábor. Vůz sjel z lesní cesty a uháněl po hrbolaté asfaltce směrem k Chelmu. Tihle byli v bezpečí, ale co ostatní SS, které nechal Mohre v táboře napospas?
Untersurmführer svolal skupinu dvaceti wachmanů, od nichž vyžadoval, aby mu dělali osobní stráž. Do této skupinky zakrátko ještě přibyli ostatní Němci, kteří právě neplnili nějaké důležité funkce, jako třeba Scharführer Mentz, jehož tělo leželo nyní před rozbořenou komorou smrti. Tělo bylo bez hlavy. Vedle ležela vykostěná kápová. Její kožená slupka s vnitřnostmi se povalovala jako kožená deka přehozená přes Mentzovo tělo. Untersturmführer se řítil k revierstube. Bylo jasné, že ohniska vzpoury, ano, to jistě bylo to, co se tu právě odehrávalo, pomyslel si, jsou na více místech, avšak jen u revierstube měl jistotu o velikosti sil odporu, a o tom, že jde zcela určitě o vězně, kteří zabili některého strážného a zmocnili se jeho zbraně, aby s ní nyní bojovali o svobodu. Stejně však bylo zřejmé, že je tu ještě někdo, kdo vězňům pomáhá.
„Běžte se rychle podívat ke zbrojnici, ale kryjte se. Mohlo by to být nebezpečné!“ rozkázal Untersturmführer několika Ukrajincům a vybral jednoho Němce, který jim měl velet při expedici ke zbrojnici. Totiž i Untersturmführer si uvědomil, že se někdo musel vloupat do zbrojnice, když se tu kolem rozléhaly takové exploze, jakých byl nyní svědkem. Jako by někdo odpaloval ohňostroje. Barevné plameny se vznášely nad stromořadím, a kdo je vystřeloval, to bylo těžké určit. Ale cožpak měli ve zbrojnici takovéto zbraně, ohňostroje? Světlice možná, ale tohle přece světlice nebyly, pomyslel si Untersturmführer a s připraveným lugerem běžel se svou skupinou k revierstube, kde se opevnilo několik vězňů.

Revierstube byla past. Uvnitř zůstal jen jediný ozbrojený vězeň, který měl odpoutat pozornost. Josef s kolegou zatím zaujali pozice za rohem sousední chatrče, odkud byl dobrý výhled na palebné pozice Untersturmführerovy skupiny, jež se hnala zlikvidovat síly odporu do revierstuby. V případě potřeby se mohli rychle schovat za roh. V tomto zmatku přece SS nemohli vědět, že ve skutečnosti tam budou jen oni dva. Na dalších místech v táboře se přece také bojovalo. Přestože Josef s kolegou neměl s ostatními skupinami kontakt, bylo jisté, že nejsou sami. Vždyť to se ukázalo už v ordinaci, kam jej před okamžikem vláčeli na smrt. Zezadu byli Josef s přítelem kryti barabiznami, jejichž prostory sloužily jako skaldiště. Opodál pak stála ve skutečnosti netknutá budova zbrojnice, jejíž střecha byla ozdobena cimbuřím. Jádro zbrojnice bylo vystavěno z betonu. Josef se soustředil na přibližující se Untersturmführerovu skupinu, která se bezhlavě řítila k revierstube. Jeho kolega zatím jistil týl, prozkoumávaje bedlivě místo mezi barabiznou a budovou zbrojnice. Josef se divil, kde jsou ostatní wachmani, bylo jich tu přece přes sto a Němců kolem dvaceti, ale teď jich viděl jen hrstku. A co ta zvláštní skupina Waffen SS, která přijela na výpomoc, jak se rychle rozneslo po táboře? Z nich tu nebyl nikdo. Josef nemohl vědět, že tato skupina odešla s POCHODEM SMRTI do lesa.
Vojáci Waffen SS se rozběhli mezi stromy. Tatam byla jejich odvaha okorunovaná odznakem se dvěma blýštivými blesky. Stala se z nich kořist. Schäfer běžel sám. Slyšel křik svých kolegů, střelbu, hluboký dech a bouřlivý tlukot vlastního srdce. Tlukot sílil a zvuky, ohlasy boje za ním, utichaly, až byl sám, docela sám. Věděl, že všichni jeho kamarádi, všichni ti, kteří tam ještě před okamžikem byli s ním, byli teď mrtví, zmasakrovaní. Stali se kořistí podivných, a jak se z Hansovi perspektivy jevilo, nevysvětlitelných záhad. Vše se seběhlo natolik rychle, že si nedokázal udělat ani nástin obrázku toho, co na ně zaútočilo. Když tam ještě byl a stál na okraji jámy, v níž vařili židy, spatřil jen plachtícího wachmana, gejzír vody a všude byla krev, řev, střelba. Co se stalo s vězni, kterých se snažili zbavit, to něvěděl. Viděl, jak se jich několik vyškrábalo na povrch a unikli tak smrti. Zřejmě se pak rozprchli do lesů, nebo byli také zmasakrováni. Hodně věcí však napovídalo tomu, že ony síly, jež na ně zaútočily, byly spojenci vězňů. Šlo snad o nadprůměrně zručné a vyzbrojené partyzány? Co to bylo?! Ze strany SS padli všichni, výjma jeho, ale od nich neviděl jediného.
Josef vystřelil. Untersturmführer padl k zemi a s ním i ostatní. Kryli se. Jeden z Němců se sklátil raněn Josefovou kulkou do břicha. Třaskl další výstřel. Němci stříleli na slepo a s nimi i Ukrajinci. Z revierstube vylétla smrtící kulka, jež zasáhla na zemi ležícího Ukrajince. Untersturmführer si uvědomil, že nejsou dostatečně kryti. Josefův plán vycházel skvěle. SS se domnívali, že je tu mnohem více vzdorujících vězňů, než byla pravda.
„Pozor, zbrojnice!!!“ zvolal Josefův kolega, jenž pokrýval týl.
Josef se na něj otočil.
„Tam jsou dva askaři a jeden Němec. Míří ke zbrojnici!“ uvědomil Josefa.
Josef se otočil tím směrem a spatřil tři opatrně se pohybující postavy.
Náhle se strhl řetězec strašlivých ran. Nad táborem se zablesklo. Rány bouchaly jedna za druhou. Strážní věže jedna po druhé explodovaly v zelených palmenech. Jako by je někdo zaminoval a nyní mačkal jeden knoflík po druhém, věže se vzněcovaly a jejich dosud se urputně bránící posádka vylétávala v kusech dřeva do vzduchu. Ozval se strašlivý řev. Toto byl hlavní zlom v bitvě. Z apelplacu se ozvalo hromadné: „Hurááááááá!!!!!!“ a dosud v zajetí udržovaní vězni se vrhli na SS. Ti byli zmatení. Ztratili tu největší podporu, kterou pro ně představovaly jinak nedobytné strážní věže.
Nyní začala ta pravá vzpoura, hon na SS.
Josef naposledy zacílil a vystřelil na otáčejícího se Untersturmführera, jehož vystrašený pohled klouzal po obloze a sledoval drť z masa a dřeva, jež byla popelem strážních věží. Podél plotů nyní jen tupě trčely zbytky žebříků a kůly, jež kdysi podpíraly budky strážních věží. Untersturmführer klesl hlavou k zemi. Byl zasažen a mrtev. Josef jej trefil do hrudi a zasáhl srdce. Ostatní v jeho blízkosti se dali na zmatený úprk. Každý nyní jednal sám za sebe. Byli obklíčeni. Poprvé se sami SS a jejich ukrajinští nohsledi cítili v táboře jako vězni a měli potřebu se bránit před někdejšími otroky, kteří se hromadně násilím zmocňovali zbraní. Při tom nemilosrdně ničili své trýznitele. Josefovým směrem nyní uháněla celá horda jeho vězeňských kamarádů. Josef pozvedl pušku a vítězoslavně jí potřásl nad hlavou.
Vzbouřenců se zmocnil neuvěřitelný bojový duch. Běželi jako jeden, jako organizovaná skupina, i když někteří slabší jedinci a ti, kteří věděli o tom, že tu mají své ženy či příbuzné, se s nimi shledávali u stromořadí a objímali je.
Josef uháněl s kolegou ke zbrojnici, když tu třaskl výstřel a kolega padl mrtev přímo před Josefem. Josef se neozmýšlel ani na vteřinu. Nezpomalil, přeskočil mertvého druha a s puškou v ruce uháněl dál ke zbrojnici. Jako by byl veden nějakou vnitřní silou, zaujmul bojový leh a vyslal několik kulek směrem ke třem nepřátelům, kteří se snažili zajistit zbrojnici. První padl Němec, a tak Ukrajinci ztratili všechnu motivaci o to, aby misi ke zbrojnici dokončili. Byli zbabělí a stáhli se. Josef se otočil k místu, odkud padl výstřel, který zasáhl jeho kolegu. Zdálo se, že střelec zmizel.

22

Hans Dutch Schäfer byl sám. Sám a ztracen v lese. Byl z dosahu všech nelibých zvuků. Kolem byly jen oranžové kmeny borovic a listnatých stromů. Nacházel se v oceánu panenských sobiborských lesů. Neměl pojem o čase, ani o místě, kde se nacházel a kudy by se měl vydat. Vnitřní hlas mu napovídal, že pokud se něco takového mohlo přihodit vně tábora, tábor na tom jistě nebude o moc lépe. Vždyť většina nejkvalifikovanějších vojáků SS, a vlastně všichni kromě něho, byli zničeni. Pokud by se ONĚM neznámým zachtělo, mohli snadno napadnout tábor. A Hans přepodkládal, že se tak stalo a předpokládal správně. Neměl kam jít, byl hluboko v neznámém prostředí, vydán napospas rozprchlým vězňům, na jejichž jatkách se před okamžikem podílel. A pak tu byli ONI. Sledovali ho, byli mu v patách? Měl se obávat o svou bezpečnost? Jistě! Nepochybně.
Z korun stromů se ozval zvláštní zvuk. Hans jej již slyšel a to hned v několika obmněnách. Byl to zvuk útočícího škorpióna, akusticky vyvedený do vrcholné hlasitosti.. Hansovi přeběhl mráz po zádech. Ten chraplavý zvuk vycházel z výšky, z korun borovic. Trhl hlavou do stropní zeleně a pohledem prozkoumával každičký cíp. Nic však neviděl. Přesto ale věděl, že tam něco je, že v těch stromech NĚCO je!

Na táborovém apelplacu se strhla bitva mezi hordou ozbrojených či neozbrojených vězňů a mezi jejich katy, kteří se snažili probojovat ven. Němců zbývala jen hrstka, avšak Ukrajinců tu bylo stále hodně, přestože někteří z nich, hned jak se jim naskytla příležitost, prchli do lesů. V těžkých chvílích se ukázala jejich až přespříliš ochvějná věrnost k SS, kterou museli přísahat. Ti wachmani, kteří zůstali, aby plnili svou přísahu, nemilosrdně stříleli do vězňů a nemuseli ani mířit, protože apelplac jimi byl přímo zahlcen. K zemi se klátili ženy i muži. Několik bojeschopných vězňů se vracelo s všelijakými nástroji, motykami, hráběmi, lopatami, které vyrabovali ve skladištích vedle zbrojnice.

Josef probíhal těsnou uličkou mezi chatrčemi, kam kdysi chodívali Ukrajinci tajně kouřit. Ulička ústila na apelplacu, hlavním dějišti táborové bitvy. Zdálo se, že silná ohňostrojová artilerie ustala a nyní přetvával toliko boj vedený obvyklými zbraněmi. Náhle Josefa k zemi přikovala bolest v lýtku, na kterou v době přestřelky cele zapomněl. Měl postřelenou nohu a všechna únava, jakou při začátku střetu odhodil, byla zpátky, a ještě prohloubena značnou ztrátou krve. Nohavice od kalhot jí byla doslova nasáklá. Josef poklekl a vše byl nucen nezúčastněně sledovat z povzdálí. Nedokázal se zvednout. Věděl, že svým dílem do velkolepé bitvy, jež gradovala na apelplacu, nebude moci zasáhnout. Chtěl aspoň namířit a strefit nějakého Ukrajince, jenže ostatní vězni mu chaoticky zakrávali výhled. S jakou námahou se Josef pokoušel zvednout na nohy. Připadalo mu to jako celá věčnost. Na okamžik myslel, že tu opravdu zahyne, uvnitř tábora, přestože ještě před chvílí svitla naděje, že se dostane aspoň za jeho hranici a okusí tak doušek svobody, byť jen na okamžik. Chtěl zahynout na svobodě, když už to muselo být, ale ne tady. Cožpak se na zranění nohy umírá? Za normálních okolností snad ne, ale tady, a ještě za předpokladu, že byl rekonvalescentem skvrnitého tyfu, to bylo možné. Chyběla mu všechna síla, kterou by mohl nabít jídlem, protože už tak skrovné jídelní příděly byly revierstube takřka zamítnuty. Vězni tam bývali krmeni jen vodovou břečkou bez chleba.
Josef omdléval. Náhle, přesto že byl polohluchý, ustoupily všechny zvuky do pozadí, do nicoty. Neslyšel nic. Přivírajícíma očima hleděl na bojovou scénu, jež se odehrávla před ním. Vězni byli masakrováni esesmany, avšak, co uviděl náhle, byli hromadně masakrováni i Ukrajinci a hrstka zbývajících SS. Josef si myslel, že blouzní. Pohlížel na podivné mlhavé přízraky, které kráčely táborem, chytaly wachmany a zvedaly je do vzduchu. V rukou třímaly podivné zbraně, podobné hustitským ředmichům. Vrhali se na útočící wachmany, které zachvátila hrůza. Proti tak staršné síle se nedalo bojovat. Koule modrobílých plamenů létaly kolem. Baráky vzplály v oranžových plamenech.
Přišli Mojžíšovi ochránci, aby vězně zachránili, aby jim pomohli v této revoltě k svobodě.
Přesto se všude, kam Josef upíral svůj netečný pohled, povalovaly hromady mrvých vězňů. Pomalu se stával jedním z nich. Těšil jej fakt, že SS ani wachmani již nemají tábor ve své moci. Tentokrát nad ním vládl někdo docela jiný, někdo, kdo nebyl z tohoto světa.
Josef učinil poslední pohyb hlavou a svůj pohled upřel na komandaturu. Ta jediná ještě v plamenech nebyla. Jinak celý tábor hořel a přes ploty ostnatého drátu utíkali vězni, kteří se ztráceli v lese.
Bylo po bitvě. Josef si náhle připadal sám. Začal znovu slyšet, ale nebylo takřka co. Táborové trosky dýmaly, bojiště bylo plné mrtvých těl.
Na střeše komandatury stál podivný obr. Teď jej Josef jasně viděl. Viděl, jak vystoupil ze závoje mlhy. Zmaterializoval se v celé své kráse. Musel být obrovský. Pohyboval se mrštně a ladně jako kočka. Na hlavě měl krásnou blýštivou masku, jakési brnění s černýma mandlovýma očima. Po stranách mu k ramenům padaly černočerné šlahouny s lesklými sponkami. Maska měla tvar hlavy dravého ptáka. Jakýsi zobec procházel jejím středem.
Ano! Byl obrovský. Byl to titán, jenž v pařátech svíral velký ředmich s ozubenými koulemi na obou stranách. Josef jasně viděl, jak se koule zolna navíjejí ke koncům vyřezávané tyče. Vrací se po vyhraném boji. Už jich nebude potřeba.
Obrovo tělo pokrývala síťka a množství plátů všemožného brnění.
Tu gigant natáhl po čemsi paži. Ano! Byla to červená vlajka s hákovým křížem na bílém poli uprostřed. A zárověň držel i pdlouhlý prápor, temně černý prápor se dvěma ostrými blesky SS. Obr přistoupil na kraj střechy komandatury a mírně pokývl hlavou. Natáhl paži a uvolnil sevření. Na apelplac se snášely dvě nacistické vlajky, symboly ukrutností a bezpráví, symboly nadřazenosti nad méněcenými.
Dopadly na zem.
Obr se význmně vzpřímil, pozvedl paži, v níž třímal zbraň, která již nebyla v pohotovostním režimu, a zavyl. Ten řev byl strašný, a přece tak krásný.
Náhle se obr začal jako by rozpouštět. Zmizel. Už tam nestál. Prostě se rozplynul. Josefova vize se rozplynula, myslel si. A pak upadl do bezvědomí.

23

„Když jsem se probral,” vyprávěl Josef Bess u krbového ohně, „spatřil jsem nad sebou koruny borovic. Najednou jsem v táboře nebyl. Kolem jsem spatřil několik známých tváří. Byli to vězni, kteří mne odnesli z tábora ven. Noha mě už tak nebolela. Měl jsem ji zabandážovanou. Netušil jsem však, co bude dál. Byli jsme svobodní, vzbouřili jsme se a pokořili jsme tábor. Někdo nám pomohl, avšak mi něvěděli, kdo. Byl konec, konec pekla koncentráku. Snad jsem měl jen halucinace z horečky, když mě postřelili. Navíc jsem byl po ošklivém skvrnitém tyfu. Nevím, nevím, zda mne jen neklamala mysl, a pokud tam ten obr skutečně stál. S pěti spoluvězni, kteří mě odnesli z tábora, jsem se spřátelil, ale nikdy jsme spolu o tom, co zajistilo náš úspěch během vzpoury, nehovořili. Rozdělili jsme se. Tři z mých kamarádů se vydali svou cestou a já zůstal se dvěma dalšími.

„Dostali jsme se až k Lublinu a pokračovali jsme na Varšavu. Tam jsme se rozdělili. Já jsem našel útočiště u svých známých v Rembertowě. Mí dva psolední společníci si šli svou cestou.
„Po válce jsem se dozvěděl, že oba byli udáni jakýmsi sedlákem, který je ukrýval. Přišli si pro ně gestapáci. Začlenili je do transportu, který směřoval do Treblinky. Tam zahynuli v plynových kmorách. Nikdo z nich nepřežil.
„Jen málo z nás, kteří jsme zbyli po té strašlivé vzpouře, se dočkalo osvobození. Většina dopadla tak, jako mí dva kamarádi. Skončili v některém z vyhlazovacích táborů, nebo je zabili sedláci pro to málo, co si behěm cesty z tábora dokázali opatřit,” smutně konstatoval Josef.
„A vrátil jste se tam někdy?” zajímalo Bess.
„Nikdy. Tábor upadl v zapomnění. Jak jsem řekl, stal se tajemstvím, tajemstvím, které nebude nikdy odhaleno.”

24

Když se komandant Mohre vrátil do Chelma, putoval odtud přímo do Lublina. Zde podal hlášení o tom, co se v táboře stalo a že byl nucen jej evakuovat. Přijel si ho vyslechnout sám Reichsführer SS Heinrich Himmler. Setkali se na velitelství kocentračního tábora Lublin na Majdanku.
Reichsführer nebyl Mohreovým přístupem příliš potěšen a označil jej za zrádce, který se zbavil svých povinností. Půodně jej chtěl za trest poslat do boje proti partyzánům, kde by pravděpodobně zemřel, ale naknec se rozhodl pro jeho zatčení. Nechal jej uvěznit do koncentračního tábora Buchenwald v Durynsku.
Když se tamní vězni dozvěděli o jeho minulosti, o tom, že je bývalým velitelem kncentračního tábora kdesi ve východním Polsku, zorganizovali na něj hon.
To se Himmlerovi pochopitelně hodilo. Chtěl se jej přece zbavit.
Jednoho dne byl vyhublý Mohre přepaden v táborové latrýně. Vězni jej surově ztloukli a vhodili jej do sběračů na výkaly, kde se Mohre utopil.
Táborová správa to označila za nešťastnou náhodu.
Předtím, než byl Mohre zavražděn, prožil si v táboře hotové peklo. Poznal dokonce i nechvalně proslulou ženu vlitele Kocha Ilsu. Ráda si vyhlížela mezi vězni ty, kteří měli zajímavá tetování. Nechala je pak zabít a stáhnout z kůže, z níž si nechávala dělat kabelky a stínítka na lampy.
Ano, stáhnout z kůže, to Mohre znal...

25

Schäfer civěl do korun borovic. Neviděl nic. Stmívalo se. Přicházel večer. Uvědomil si, že okouší tentýž pocit jako tehdy, kdy bloudil v zimním lese po střetu s partyzány. I tenkrát přežil jako jediný. Proč on, když ostatní zahynuli? Že by byl něčím výjimečný? To si nemyslel. Ale něco na tom být muselo. Už podruhé unikl téměř jisté smrti jako jediný. Jako by byl vyvolený. Ovládl jej zvláštní pocit. Najednou chtěl domů. Měl pokrk bojů. Co přijde nyní? Žeby znovu vlci, kteří před ním kdysi užírali jeho kamarády zaživa, když ležel pohřbený pod jejich zmasakrovanými těly? Anebo jej čeká něco horšího? Něco, čemu již nyní neunikne? Tu si vzpoměl na otčinu, na svou milou dívku. Chtěl být s ní. Schäfer se jen tak neoddával strachu, avšak nyní to bylo jiné. Cítil zimu, vnitřní chlad strachu, jenž jím lomcoval. Náhle si uvědomil, že se mu chce plakat. Cítil se jako malý kluk, který se ztratil v lese. Jako gesto vzdoru vůči SS a celé této proklaté válce, odhodil svou zbraň a nechal ji ležet u kmenu stromu.
Vtom se ozvala kakofonie datlích zvuků a škorpióního chřestění. Nebyl tu sám. Zmatečně se rozhlédl kolem. S vyvalenýma očima civěl po nezřetelných objektech, které se k němu přibližovaly, obestupovaly jej! Byl jimi obklíčen. Blížili se ve formaci. Uzavřeli kolem něj kruh.
Hans se třásl strachy.
Tu se přímo před ním zmaterializovala postava jakéhosi titána. Tyčil se nad ním do třímetrové výšky. Vypadal strašlivě. Cítil jeho pižmo, cítil jeho dravost, cítil jeho vztek. Na hlavě obra seděla lesklá maska s orlím zobákem. Mandlové oči se sklonily nad Hansovou hlavou.
„HEIL HITLER!” ozvalo se reprodukovaným chraplavým hlasem.
Hans tam stál jako přimražený. Nevěděl, co má dělat.
V prstenci se kolem něho postupně materializovala další podobná stvoření. Připadal si jako v noční můře.
Nebylo úniku.
Hans byl poražený. Sklopil hlavu a čekal na smrtící úder.
Nejvyšší z obrů, který stál přímo před ním, jej chytil pod krkem a vyzvedl ho vysoko do vzduchu. Chňapl po něm jako po králíkovi, kterého chytil za uši.
Hans kýval v prázdnu nohama.
Náhle byl tvrdě přiražen ke kmeni borovice za ním.
Hekl.
Dravý zobák slitinové masky se přiblížil těsně k jeho obličeji, jako by mu chtěl dát smrtící polibek.
Hans čekal.
Bytost z jiného světa vydala datlí zvuk.
Její thermovize opatrně sledovala Hansovu lebku. Spáry giganta otáčely Hansovou hlavou, jako by mu ji chtěly vykroutit z krku.

Ostatní obři, bylo jich jedenáct, se přiblížili ke svému vůdci, kterým byl titán držící Hanse pod krkem.
Velitelovy mandlové oči se otočily na nejbližšího obra, který přistoupil a odkudsi z útrob stříbřité skříňky, jejíž víko se otevřelo se zasyčením a vypustilo tak snopy páry, cosi vyndal. Malý předmět, který byl umístěn do nějakého druhu pistole s velkou jehlou na konci.
Její hrot přiložil k Hansovým žebrům a stiskl spoušť. Hans ucítil palčivou bolest, jež mu proklála hrudní koš.
Pak padal ke kořenům borovice. Omdléval. Cítil, jak mu svaly ochabují. Matně ještě viděl, jak všech dvanáct obrů zvolna pohlcoval závoj neviditelnosti, načež se ztartili mezi kmeny stromů.
Pak Hans upadl na dobro do bezvědomí.

Přežil, přežil setkání s třetím druhem. Jeho zástupci si jej však označkovali, což Hans netušil. To, co se nacházelo ve hrotu jehlicové pistole, byl malý identifikační čip, který nemohl být odhalen žádným pozemským léařským zařízením. Dlel v Hansově těle jako připomínka, připomínka na dobu, kdy tábor v Zahalkách navštívili mimozemští lovci lidských trofejí, aby tak pokořili nadřazenou rasu.
Přilétli v době největšího konfliktu lidských dějin, v době parného léta, tak parného, až to bylo na Polsko neobvyklé...

Epilog

Skalisté hory rakouských Alp se svými vrcholky ojíněnými sněhem, se vypínaly k čistému nebi. Hluboké lesy porůstaly jejich svahy. Hans Schäfer se vrátil domů.
Byla to dlouhá cesta z gulagu. Trvalo celé dva roky, než se Hans Schäfer dostal ze sovětského zajetí domů. Utekl, jinak by gulag nepřežil. Pak se dlouhé měsíce od roku 1948 – po čtyřech letech v zajetí - trmácel nepřátelským územím, než se mu podařilo dostat se pěšky do Rakouska.
Byl doma. Doma v Rakousku, kde se oženil se svou láskou z válečného období. Měli spolu dva syny. Svého prvorozeného syna pojmenoval Alan, druhého Roger. Často s nimi chodíval na lov do rakouských Alp. Učil je, jak přežít v nehostinné pustině. Zoceloval jejich smysly a oba je připravoval na vojenskou dráhu. To, že byl kdysi členem Waffen SS, jim však nikdy neprozradil. Před spaním jim často líčil své zážitky z války, v nichž se vydával za hrdinného vojáka Wehrmachtu. Netajil se tím, že prošel sověstkým koncentrákem, kam byl poslán po svém zajetí na východě, kde padl do rukou Sovětům.

Avšak o své tehdejší příslušnosti k SS se nikdy nesvěřil ani své ženě. Nesvěřil se o tom nikomu. Nechal si své jméno a byl šťasten, že nebyl dále za svou příslušnost ke zločineké SS stíhán. A nehlesl ani slovo o tajemných obrech, s nimiž se setkal v roce 1942 v lese nedaleko koncentráku v Zahalkách.

Zemřel v roce 1959 ve věku 42 let. Dlouho trpěl nevyléčitelnou nemocí, kterou si s sebou přivlekl ze sovětského gulagu a nakonec jí podlehl. Prožitky z bílého pekla sovětského koncentráku zmohly i jeho.

Hansovi synové na něj byli hrdí. Jeho ztrátu nesli težce, ale nakonec se s ní oba vyrovnali. Když bylo Alanovi patnáct let, odstěhoval se s bratrem Rogerem a matkou do USA. Alan nastoupil na vojenskou dráhu a Roger si naproti tomu vybral vybudovat si kariéru u policie. Ani jeden z nich se však nikdy nezbavil rakouského přízvuku, jenž poukazoval na jejich evropský původ.

Alan se stal skutečně vojákem elitních jednotek, tak, jak si přál jeho otec ještě v době, kdy sloužil u Waffen SS. Měl své vlastní mužstvo. Prošel mnoha bitvami, až se dostal tam, kde se měl setkat s pravdou otcova osudu. Byl to on, jenž byl přivolán ke starému známému generálovi, jenž jej v roce 1987 požádal o pomoc.

Na černé obloze světélkovalo tisícero hvězdiček. Z vesmírného nekonečna se k oběžné dráze Zěmě blížila stříbrná loď podobajíí se gigantické rybě.

V oranžové záři zapadajícího slunce se koupala středoamerická zátoka obklopená písečnými útesy. V jejím nitru byla vybudována vojenská základna.
Na plamenné oponě oblohy se objevil americký vrtulník, jenž zvolna klesal na přístávací plochu na pobřeží. Vibrující vzduch pod vrtulí vrtulníku si pohrával s mělkými vodami zátoky, až se vrtulník konečně posadil na přistávací plochu. Ještě ani nevyhasly motory, a v trupu vrtulníku se otevřely dveře. Na palubě se objevil statný muž v černém tílku s bílým znakem hudebního kanálu MTV. Naproti němu seděl indián s ostrými rysy ve tváři a se zvláštním, vážným výrazem v očích. Byl oblečen do béžového saka, které měl rozhalené. Sako odhalovalo červené triko, jež měl pod ním.
Muž v triku MTV si významně odplivl a s rutinnou svěže vyskočil na přistávací plochu. Za ním se k výstupu připravil ebenový černoch s holou vejcovitou hlavou. Byl oděn do saka s kravatou. Letmo se rozhlédl kolem a i on vystoupil. Konečně vystoupil i indián s chladným výrazem, jemuž jako by se vystoupit nechtělo. Z této výpravy zřejmě neměl dobrý pocit.
Po něm vystoupil muž s orlím nosem a vystuplými lícními kostmi. Vlálo na něm rozhalené bílé triko s šedým pruhem. Byl následován mužem v khaki tílku, který, zdálo se, byl posledním členem na palubě.
Nebylo tomu však tak. Zcela vzadu seděl hrdý svalnatý muž v červeném triku, jež mu obepínalo muskulární stavbu těla. Oči měl zahalené temými slunečními brýlemi a na hlavě měl posazenou černou kšiltovku. Byl to Alan, Hansův syn Alan „Dutch“ Schaefer. Velitel své jednotky. Spokojeně a pohodlně zůstal sedět, než si připálil doutník, jako by jím oslavoval šťatsné přistání. Pak se zvedl a pevnou chůzí došel k otevřeným dveřím vrtulníku. Vyhodil ven vak, v němž měl ukryté své věci a pak seskočil za ostatními na přistávací plochu.
Se svou jednotkou se vydal ke třem džípům. Do prvního z nich nastoupil černoch s mužem v triku MTV. Do druhého si sedl Alan. Byl tu jen on a řidič. Poslední džíp pak obklopili zbylí členové Alanova komanda. Kolona tří džípů vjela do přílivové vlny, jež olizovala písečné pobřeží, sledována překvapenými výrazy mexických dětí ve slaměných kloboucích, ale i dospělých místních domorodců snědé pleti.
Tu se kolona rozdělila. Džíp s Alanem, kterému všichni říkali „Dutch“, odbočil nalevo. Ostatní dva džípy jely napravo.
Dutch se připravil k opuštění džípu, který ještě nezastavil. Vystoupil a sundal si sluneční brýle. Usmál se na vyčkávajícího dvouhvězdičkového generála a brýle si zastrčil za výstřih červeného trika. Významně vyndal doutník z úst a přistoupil ke generálovi, s nímž si vyměnil přátelský úsměv.
Potřásli si rukou.
„Vypadáš dobře, Dutchi,“ přivítal jej generál.
„Už je to dlouho, generále,“ odpověděl Dutch.

KONEC

Doslov

V roce 1999 jsem si prohlížel jeden nejmenovaný filmový měsíčník, když tu můj zrak spočinul na tragikomickém obrázku z italského filmu Život je krásný. Obrázek znázorňoval hlavního hrdinu, jenž před svým malým synkem kráčí temnotou koncentračního tábora a za zády mu hrdě vykračuje nacista s nabitou puškou, jejíž hlavní tlačí hrdinu před sebou na místo popravy. V ten okamžik jsem si řekl, jak by bylo sotisfikující, kdyby to těm Němcům tehdy někdo oplatil. Bylo již jen nasnadě určit „sílu“, jež se s nacisty utká, aby jim vrátila úder. Jelikož mé dětství provázely právě filmy o Predátorech či Vetřelcích, rozhodl jsem se pro Predátora jako pro důstojného protivníka proti jednotkám umrlčích lebek SS. Popsal jsem dva sešity, kde jsem vypracoval kompletní příběh o utrpení vězňů v jednom ze smyšlených táborů a o boji Predátorů s jejich trýzniteli. S příběhem jsem byl natolik spokojen, že jsem se rozhodl poslat jej do Hollywoodu, aby podle mého námětu natočili film! Dost naivní myšlenka, jak jsem se později dozvěděl, avšak ne zcela bezduchá. Kontaktoval jsem proto Františka Fuku, redaktora filmového měsíčníku, o němž jsem věděl, že mezi jeho favority patří mimo jiné i Predátor. František byl v té době jediný, o kom jsem se mohl domnívat, že mi pomůže. Umí anglicky a má jistě vlivné kontakty na Hollywood. Neváhal jsem proto a oslovil jsem jej. Teprve o šest let déle jsem se mohl na internetu dočíst: Znovu se mi ozval autor scénáře „Predator in Holocaust“, který se rozhodl dokázat mi, že to myslí skutečně vážně a poslal mi (klasickou poštou) kompletní děj svého díla, který má 140 stránek hustě popsaného strojopisu! Namátkou se podívejte třeba na stránku 110. Ten člověk jde tvrdě za svým cílem a upřímně lituji, že mu já (a těžko někdo jiný) nemůžu nijak pomoci ve splnění jeho snu (...) Odpovědi se mi od něho (v roce 1999) bohužel dlouho nedostalo. A tak jsem se vydal přímo do redakce, kde jsem jej zastihl na schodech, neohlášen. František mnou byl nepochybně překvapen. Během několikaminutového rozhovoru však „nenávratně“ zhatil všechny mé ambice, jež se mého příběhu týkaly. Dokonce se vyslovil, čímž mi zasadil rozhodující úder, že můj příběh není originální. Prý existuje nějaký comics, kde se Predátor střetává s nacisty. Neurčitě se vyslovil též s tím, že dle jeho mínění existuje i comics s Predátorem, jenž se odehrává přímo v koncentračním táboře. Sklopil jsem proto hlavu a rozhodl se, že již nikdy nebudu nic psát.
Jak jsem tak o všem přemýšlel, zmocnila se mne poslední naděje a já se vydal pátrat po comicsech, o nichž se František k mému zklamání zmínil. Dostal se mi tak do rukou jakýsi dvoustránkový comics, jenž se odehrával v blíže neurčené krajině. Krátký příběh pojednával o „pokladu Inků“, za nímž se honil jakýsi nacista, jenž však nebyl členem jednotek SS. Když hodlal zastřelit dítě, které poklad „střežilo“, zabránil mu v tom právě Predátor.
Jiný comics s podobným námětem se mne nikdy nepodařilo najít.
Vrátil jsem se proto ke své původní myšlence a řekl si, že jsem svým příběhem přece vůbec nezamýšlel vytvořit další díl o Predátorovi v řadě, nýbrž příběh o krutosti umrlčích lebek, které se povyšovaly nad lidstvo, jakožto nadřazená rasa, nevědouce o vyšší moci, o Prdátorech. V té přehršli příběhů o Predátorech, comicsy počínaje přes počítačové hry a jiné knihy, je těžké přijít na něco originálního, a když jsem se na celou věc podíval zkoumavě, stačilo se jen zamyslet nad původním filmem o Predátorovi, v jehož začátku se také objevuje zajatecký tábor. A jelikož byla druhá světová válka celou kapitolou lidských dějin, dosud tou nejhorší kapitolou, největším konfliktem, bylo jen otázkou času, až kdosi proti sobě postaví právě Predátora a nacistu. Jenže není nacista jako nacista. Být nacistou znamenalo mít sympatie k jedné politické straně. Mezi nacisty se tak řadili i civilisté, ne jen vojáci. Byl tu Wehrmacht a SS. Comics, který jsem tou dobou vypátral, nepředstavoval esesáka bojujícího proti Predátorovi, ale spíše člena Wehrmachtu. A i kdyby představoval vojáka SS, ještě se jejich střet neodehrával na území nacistického tábora, kde byli v zajetí zadržováni bezbranní vězni.
Rozhodl jsem se proto pokračovat a pokusit se prosadit svůj příběh, který se sice nemusel jevit jako originální, ale dle mého soudu v sobě přesto nesl jedinečnost, svou část originality.
Františka jsem již nechal stranou, jinak by ze mne musel být něšťastný. Celou věc jsem uchopil za opačný konec. Už jsem nehodlal prosadit svůj příběh jako scénář k filmu, nýbrž jsem jej chtěl ukázat věřejnosti jako knihu, jako další knihu o Predátorech, kterých bylo tou dobou hned několik. Oslovil jsem vydavatelství, které se specializovalo právě na tento druh literatury. Bylo mi řečeno, že mou knihu vydají pokud si zažádám o práva na postavu Predátora přímo u společnosti Twentieth Century Fox. Sám jsem poslal jeden dopis, v němž jsem žádal o práva na postavu Predátora pro svou knihu a další dopis byl odeslán mým jménem přímo přes vydavatelství.
Tento druhý dopis obsahoval následující žádost: Pánové, rád bych získal copyright pro svůj příběh „Predator in the Holocaust“, který hodlám publikovat. Konkrétně mám zájem o copyright pro postavu „Predátora.“ Byl bych vděčen, kdybyste mi mohli poslat informace týkající se copyrightu na adresu zmíněnou výše...
Teprve o šest let později jsem narazil na své dopisy, které jsem kdysi posílal Františkovi, a na které jsem nikdy nedostal odpověď. Dopisy byly zveřejněny v elektronické podobě na stránkách, k nimž přispíval i František. Předcházely jim titulky jako : Predátor 3: Holocaust, či Predator strikes again. Mezi dopisy jsem také nalezl nikdy neobdrženou Františkovu odpověď, v níž František sumarizuje vše podstatné. Rád bych tu citoval část z jeho odpovědi: Ono je totiž úplně jedno, jestli jsi napsal kvalitní námět. I kdyby to bylo něco úplně geniálního, tak to bohužel nikdo z bratrů Thomasů (nebo jiný velký hollywoodský producent) nikdy neuvidí. Pokud pošleš cokoliv nevyžádaného na jeho soukromou adresu, v horším případě to skončí okamžitě v koši, v lepším případě Ti to jeho sekretářka pošle zpátky s nálepkou „Litujeme, ale nevyžádané zásilky nepřijímáme. Pokud máte zájem o spolupráci, kontaktujte našeho agenta.“ (...) Pokud chceš v Hollywoodu opravdu prorazit, musíš tam mít svého agenta...
Na začátku roku 2000 jsem však obdržel velkou šedou obáku s polepkou od Twentieth Century Fox, adresovanou přímo mě. Přes polepku se rděl nápis: AIR MAIL. Krom dopisu, v němž jsem společnost žádal o copyright, obsahovala obálka i odpověď z legálního oddělení společnosti, podepsaná Markem E. Meyersonem.
Drahý pane Chocolaty [sic!]:
Váš dopis z 25.2.2000 byl předán k posouzení legálnímu oddělení.
Twentieth Century Fox Film Corporation („FOX“) je po celém světě vlastníkem, a to výhradním, všech práv, včetně copyrightu filmu z roku 1987 nazvaného PREDATOR, a sequelu z roku 1990 s názvem PREDATOR 2 (celkově těchto „filmů“). Fox je taktéž exkluzivním vlastníkem, a to po celém světě jediným, práv ke všem postavám – včetně postavy Predátora – jež se ve filmech objevují.
Fox Vám neudělil povolení použít charakter Predátora k jakémukoliv účelu. Příběh, který jste ve svém dopise zmínil, je neoprávněnou nepůvodní prací, a jako takový se stává porušením vlastnických práv Foxových filmů.
Z tohoto dopisu vyplývá, že byste si měl být obzvláště vědom, pokud jste dosud nebyl, Foxových práv na filmy a na postavu Predátora, a že neoprávněné využití vašeho příběhu, a z toho plynoucího obohacení se na postavě Predátora, povede následně k potencionálnímu obžalování. Pokud se rozhodnete příběh publikovat, či jinak využít postavy Predátora, učiníte tak na vlastní riziko.
Výše napsané není pokládáno za úplný zápis, a ani nebude použito jako úplné vyjádření Foxových práv či opatření při soudu nebo během právního řízení, nebo při právních svárech, jelikož práva jsou úmyslně vyhrazena.

Upřímně Váš

Mark E. Meyerson

Františkova poslední slova zněla: Pokud mu (mně) chcete s překladem pomoci, napiště mi a můžu vám na něj dát kontakt. A třeba ještě nakonec budeme slavní jako země, kde se zrodila idea PREDÁTORA 3...
V roce 2002 o mne byl natočen dokument „Zlopověstné dítě“. Upoutávky na film těžily zejména z mého příběhu „Predátor v holocaustu“. Časopis PREMIERE dokonce uvedl, že jsem autorem neuvěřitelné knihy „Predátor v holocaustu“, což může být sice pravda, avšak ve skutečnosti nikdy žádná kniha nevyšla, protože kdyby se tak stalo, možná bych už seděl ve vězení. Avšak mnoho dalších upoutávek a recenzí na dokument obsahuje nepravdu v tom, že jsem kdy knihu publikoval. Jednou jsem se dokonce dozvěděl, že během debaty - po skončení promítání „Zlopověstného dítěte“ v Plzni - budu prodávat knihu „Predátor v holocaustu“ podepsanou pseudonymem Michael Wäckerle!!! Byl to samozřejmě holý nesmysl. Můj příběh „Predátor v holocaustu“ je totiž často zaměňován s mým publikovaným románem Poslední cesta (únor 2005). Příběh „Poslední cesty“ je tak v několika případech spojován se jménem „Predátor holocaustu“ apod. a zcela scestně dává „Poslední cestě“ tento název, který patří jinému příběhu.
Ve „Zlopověstném dítěti“ se však opravdu objevují zmíňky o „skutečném Predátorovi v holocaustu“, jakožto o mém prvním díle s tématikou holocaustu, a je v něm ukázán i plakát k příběhu, který jsem vyhotovil. Původně měly být ve filmu slyšet i čtené úryvky z příběhu. Pro dokument byla dokonce natočena i scéna, kdy stojím po kolena ve vodě, zahalen zčásti mlhou, a předčítám masakr v Totenhöhle z příběhu „Predátor v holocaustu“. Tato sekvence však, pokud se nepletu, nebyla ve filmu použita.
Zmíňka o tom, že Eduard Linkers čte úryvky z mého „Predátora v Holocaustu“, jsou pak pouhou dezinformací, neboť tento pán pro film přečetl pouze úryvky z „Poslední cesty“, nikoliv z „Predátora v holocaustu“.

V poslední době jsem několikrát naléhal na 20th Century Fox, kontaktoval jsem opět Meyersona, aby mi byla udělena práva pro publikaci. Opět jsem nepochodil. Svůj román jsem nabídl i společnosti DARK HORSE COMICS, která vlastní práva pro publikace s postavami Predátora i Vetřelce. Odpovědí jsem se však dozvěděl, že DHC nemohou akceptovat jakékoliv příběhy, které již poblikují (jednoduše řečeno, nemohou přijmout nabídku románu, v němž sehrává roli Predátor). Pro takové případy si najímají známé spisovatele, mezi nimi i Davida Bischoffa, který se stal autorem VETŘELCI VESRUS PREDÁTOR: PLANETA LOVCŮ, či VETŘELCI: GENOCIDA. S Davidem Bischoffem jsem si začal dopisovat. Byl příjemně překvapen, když se dozvěděl, že byly výše zmíněné knihy přeloženy do češtiny a jsou zde na trhu. Můj nápad na „Predátora v holocaustu“ nazval brilantním. Líbila se mu i obálka pro knihu, kterou jsem kdysi vyhotovil. Nicméně mi nemohl pomoci se získáním práv pro publikaci. Nejprve mne odkázal právě na DARK HORSE COMICS, jenže od nich jsem dostal odpověď už dlouho předtím. Nakonec mi poradil, abych svého Predátora ukázal alespoň na fan fiction stránkách, což jsem právě udělal...

Michal Chocholatý