Svobodná věda (II/10)

10.

Minule: Nimumagnus, Krákora a Ostren přijíždějí na Karnský hrad a zjišťují, že princezna Zimika byla prokleta. Nimumagnus ji vyšetří a pomůže jí správným zaklínadlem. Zimika se z magického šílenství probouzí.

--- --- ---

Krákora nedostal žádné pokyny a spát nepotřeboval, takže se toulal po hradě zvědavý, zda nenarazí na nějaké strašidlo. Bylo naprosté ticho, celý dvůr se odebral k nočnímu odpočinku, sloužící dokončili svoji práci a také ulehli do postelí. Krákora vyšel až na půdu, prohlížel si složité architektonické řešení trámoví, našel několik sov a koček, žádné strašidlo se na královském hradě nevyskytovalo.

Sešel dolů a procházel se po chodbě. Najednou si všiml člověka, který seděl na zemi, díval se upřeně před sebe a vůbec se nehýbal. Podle šatů to musel být sloužící, Krákora mu mávl rukou před očima, sluha dál seděl, hleděl dopředu a vůbec si džina nevšímal. Tohle není normální, řekl si Krákora rozhodnutý, že ráno bude muset informovat svého pána.

Sešel do přízemí a nahlédl do kuchyně, kde voněl čerstvě upečený chléb. Světlo se linulo chodbou, pekaři seděli na zemi a upřeně hleděli před sebe. Krákora jednoho chytil, zacloumal s ním, pekař se sesunul na podlahu a zůstal ležet s očima široce rozevřenýma.

Krákora se sebral a šel ihned za Nimumagnem. Pokoušel se pána vzbudit, jenže ten spal nějak neobvykle tvrdě. Krákora převrátil Nimumagna na záda, zacloumal s ním a pak se jen bezmocně díval do otevřených očí, které bez mrkání hleděly ke stropu.

Normální člověk by patrně propadl panice, Krákora se jen rozhlédl kolem, našel pánovo sako a vytáhl z kapsy jeho příruční translet. Potom se chvíli zamyslel, podržel translet nad Nimumagnem a několikrát po sobě pronesl magickou formuli. Teprve na popáté se mu podařilo vyloudit ze svého nehmotného krku něco, co připomínalo řídící hlas. Nimumagnus sebou trhl a vzbudil se.

„Co se tu děje? Krákoro, co ty tu, prosím tě, čaruješ?“ ptal se Nimumagnus a udiveně se díval na džina s transletem v ruce.

Krákora pokrčil rameny a pronesl: „Byl jste v transu, můj pane. Musel jsem vás probudit, protože je možná v transu celý hrad.“

„Co to meleš, Krákoro, jaký trans?“

Krákora opět pokrčil rameny.

„Já nevím, můj pane. Všichni sedí nebo leží a dívají se před sebe upřeným pohledem. Když jim zamáváte rukou před očima, ničeho si nevšimnou. Prostě trans. Vyjádřil jsem se špatně?“

„Ne, to ne, máš asi pravdu, popis souhlasí. Pojď, musíme se podívat, kdo to má na svědomí a jak těm lidem pomoci.“

Nimumagnus se oblékl a vyšel s Krákorou na chodbu. Zaslechl nějaký lomoz z přízemí, opatrně se proto plížil po chodbě, až došel ke schodišti. Po schodech stoupala Evrena s Hredelem v patách, točila prstenem na své ruce a usmívala se. Nimumagnus se schoval, Evrena prošla kolem a zamířila k trůnnímu sálu. Nimumagnus nenechal nic náhodě a šel do pokoje pro sošku bohyně Jasny.

Když se připlížil do sálu, Evrena už seděla na trůně, hlavu pyšně pozdviženou, Hredel klečel před ní a tvářil se pokorně. Jestli to předstíral, nebo jestli to bylo způsobeno mocí prstenu, to se již nikdo nedozví. Nimumagnus vystoupil ze stínu a namířil sošku na oba zlotřilce. Evrena ještě stačila vykřiknout, potom se však zhroutila a hlavou narazila do opěradla trůnu. Hredel ležel bez hnutí na zemi.

„Co bude teď, můj pane?“ zeptal se Krákora klidným hlasem.

„Teď musíme probudit ostatní. Vezmi si translet a jdi do východního křídla. Já se soškou projdu královské komnaty a západní křídlo.“

„Myslíte, že to zvládnu, můj pane?“

„Krákoro, to se ví, že to zvládneš. Počkej. Musím ti poděkovat.“

„Rád jsem vám posloužil, můj pane.“

Když se rozespalý král dostavil do trůnního sálu, seděla Evrena stále na trůně a Hredel ležel na zemi.

„Co to má znamenat, profesore?“ zeptal se král.

„Nejspíš tomu nebudete věřit, pane králi, ale ta ženská vás vážně chtěla připravit o trůn. Nebýt Krákory, asi by se jí to podařilo.“

„Kde je ten váš Krákora?“

„Budí právě vaše poddané z magického transu, ve kterém jste se ráčil nacházet i vy. Začarovala celý hrad. Mistrná práce na obyčejnou černou čarodějku.“

„Tak mistrná práce? Co je s ní teď?“

„Je v magickém kómatu, pane králi.“

„Může se z něho probudit?“

„Jistě, stačí správný nástroj a správně vyslovená formule.“

„To je dobře, alespoň si bude moci vychutnat svoji popravu.“

Král stáhl Evreně z prstu prsten a nasadil si ho na pravou ruku. Potom zavolal probuzené sloužící a nechal Evrenu a Hredela odtáhnout do žaláře s pokynem zatím neprobouzet.

V poledne byl Krákora povolán před krále a byl dekorován zlatým řetězem, prestižním vyznamenáním bojderského království. Ošíval se a mumlal, že jen sloužil svému pánu. Král se usmíval a poplácal Krákoru po rameni.

„Kdybyste nebyl džin, Krákoro, tak bych vám teď klepal na rameno mečem. Není větší rytířské cti, než věrně sloužit svému pánu.“